21 March, 2017 00:47

Bryanovi Michaelovi Garwoodovi

Pro tebe až do posledního řádku

PROLOG

Anglie, 1802

Bylo jen otázkou času, kdy se svatební hosté vzájemně pozabíjejí.

Baron Oliver Lawrence činil samozřejmě veškerá potřebná opatření už od chvíle, kdy král Jiří vybral právě jeho zámek za dějiště obřadu. Ujal se role pána domu a byl rozhodnut ji vykonávat, než přijede anglický král, ale vítal tuto povinnost asi se stejným potěšením jako trest třídenního bičování. Příkaz však přišel přímo od krále a Lawrence, vždy oddaný a poslušný, nemohl nevyhovět. Rodiny Winchesterů a buřičských St. Jamesů proti této volbě energicky protestovaly. Celý rozruch, který přitom nastal, byl samozřejmě bezvýsledný, protože král byl rozhodnut prosadit své. Baron Lawrence chápal důvod jeho nařízení. Zrovna on byl bohužel jediným člověkem v Anglii, který dosud přátelsky vycházel s rodinou nevěsty i ženicha.

Baron byl přesvědčen, že se touto skutečností už dlouho chlubit nebude. Připadalo mu, že čas radostí pozemského života, který mu byl vyhrazen, se chýlí ke konci. Král sice předpokládal, že když obřad proběhne na neutrální půdě, svatebčané se budou chovat, jak se sluší a patří, ale Lawrence věděl své.

Zdálo se, že shromáždění muži mají chuť vraždit. Jediné slovo pronesené nevhodným tónem, jediný krok jen vzdáleně připomínající nepřátelství se mohl stát poslední jiskřičkou, která vyvolá krveprolití. Bůh ví, proč tolik toužili jeden druhému zvalchovat záda. Nenávist zračící se jim ve tvářích však jejich záměry odhalovala zcela jednoznačně.

Biskup, oděný v bílém obřadním rouchu, seděl v křesle s vysokým opěradlem mezi oběma znesvářenými rody. Nedíval se vlevo, kde zaujali místo Winchesterové, ani vpravo, kde seděli bojovní St. Jamesové, ale hleděl přímo před sebe. Duchovní neklidně bubnoval prsty na dřevěnou opěrku křesla. Tvářil se, jako by právě spolkl řádné sousto kyselé ryby. Občas si hlasitě povzdechl a zvuk, který přitom vydával, baronovi silně připomínal frkání staré koňské herky. Pak ve velkém sále opět zavládlo zlověstné mlčení.

Lawrence v zoufalství potřásl hlavou. Věděl, že kdyby se vyskytly skutečné potíže, od biskupa by žádnou pomoc očekávat nemohl. Nevěsta i ženich vyčkávali ve zvláštních místnostech nahoře nad schodištěm. Do sálu budou přivedeni nebo přivlečeni až po králově příjezdu. Bůh jim buď milostiv, protože pak jistě vypukne učiněné pozdvižení.

Byl to vskutku neveselý den. Lawrence se dokonce rozhodl mezi královy rytíře, rozestavené po obvodu sálu, umístit jako další hrozbu i oddíl své vlastní stráže. Učinit něco takového na svatbě bylo neslýchané, avšak právě tak neslýchané bylo, aby se svatební hosté dostavili k obřadu vyzbrojeni jako do bitvy. Winchesterové byli zbraněmi tak obtěžkáni, že sotva mohli chodit. Jejich drzost byla hanebná a jejich loajalita pochybná, přesto je Lawrence zcela neodsuzoval. I on totiž považoval za velmi obtížné panovníka slepě poslechnout. Vždyť král byl bláhový jako malé dítě.

Celá Anglie věděla, že již nadobro přišel o rozum, ale nikdo se neodvážil vyslovit to nahlas. Všichni by si raději ukousli jazyk. Chystaný manželský svazek byl pro všechny nevěřící Tomáše ve společnosti víc než dostačujícím důkazem, že jejich panovník je šílený. Král svěřil Lawrencovi, že se hodlá postarat, aby v jeho království spolu všichni vycházeli po dobrém. Na tak dětinské prohlášení baron jen stěží hledal odpověď.

Přes všechnu svou pošetilost byl však Jiří přece jen jejich králem a, u všech čertů, pomyslel si Lawrence, svatební hosté by tedy měli projevovat alespoň nějaké ohledy. Jejich ostudné chování není možné jen tak přehlížet. Vždyť dva postarší strýčkové ze strany Winchesterů si dokonce bezostyšně pohrávali s jílci svých mečů, jako by očekávali, že každou chvíli vypukne řež. Divocí St. Jamesové si toho ihned povšimli a odpověděli tím, že jako jeden muž výhružně vykročili kupředu. Nedotkli se však svých zbraní: většina mužů ze St. Jamesů je ani neměla. Jen se usmáli. Lawrence usoudil, že jejich úsměv naznačuje dost.

Winchesterové převyšovali počtem rod St. Jamesů alespoň šestkrát. To jim však neposkytovalo žádnou výhodu. Muži ze St. Jamesů byli totiž mnohem nebezpečnější čeládka. Historky o jejich dobrodružstvích se již staly legendou. V souboji byli schopni bez zaváhání vyrazit protivníkovi po očích; s oblibou kopali soupeře do slabin pro pouhé potěšení, které pak pociťovali při jeho bolestném vytí; a jen bůh ví, co prováděli se svými skutečnými nepřáteli. Při pouhém pomyšlení na to se hrůzou tajil dech.

Náhle Lawrence upoutal halas, který se začal ozývat z nádvoří. Nahoru po schodech se hnal králův osobní tajemník, znechuceně se tvářící muž jménem sir Roland Hugo. Měl na sobě slavnostní oděv, ale příliš důstojně nevypadal. V krátkých, jasně červených přiléhavých kalhotách a v bílé košili působila jeho impozantní postava poněkud soudkovitě. Lawrence napadlo, že Hugo v této chvíli připomíná tučného kohouta. Protože se však jednalo o jeho dobrého přítele, nechal si svůj postřeh pro sebe.

Oba muži se krátce objali. Pak Hugo o krok ustoupil. Tlumeným hlasem řekl: „Jedu jako předvoj poslední skupiny. Král dorazí za několik minut.“

„Díky bohu za to,“ odpověděl Lawrence a viditelně se mu ulevilo. Kapesníkem si otřel kapky potu z čela.

Hugo pohlédl Lawrencovi přes rameno a potřásl hlavou. „V sále je ticho jako v hrobě,“ zašeptal. „Nepodařilo se ti hosty nějak pobavit?“

Lawrence na něho skepticky pohlédl. „Pobavit? Hugo, tyhle barbary by pobavila snad jen lidská krev.“

„Vidím, že ti tvůj smysl pro humor pomáhá zvládnout takové utrpení,“ odpověděl jeho přítel.

„Já nežertuji,“ odsekl baron. „I tobě ztuhne úsměv na tváři, Hugo, až si uvědomíš, jak výbušná atmosféra zde vládne. Winchesterové nepřivezli žádné dary. Přijeli vyzbrojeni jako do války. To mi věř,“ dodal rychle, když jeho přítel nevěřícně kroutil hlavou. „Přesvědčoval jsem je, aby zanechali svůj arzenál venku, ale nikdo mě neposlechl. Nemají moc přívětivou náladu.“

„O to se už postaráme,“ zamumlal Hugo. „Vojáci, kteří jedou jako doprovod našeho krále, je co nevidět odzbrojí. Ať do mne hrom uhodí, jestli dovolím, aby náš panovník vkročil do tak hrozivého prostředí. Tady bude svatba, ne bitevní pole.“

Ukázalo se, že Hugo nemluvil do větru. Sotva zazněl rozkaz rozlíceného králova tajemníka, Winchesterové složili své zbraně do kouta sálu. Požadavek byl podpořen asi čtyřiceti věrnými vojáky, kteří se rozestavili do kruhu kolem hostů. Dokonce i rebelové ze St. Jamesů složili svých pár kousků zbraní, ale až ve chvíli, kdy Hugo přikázal vojákům vložit šípy do tětiv luků.

Lawrence usoudil, že kdyby někomu vyprávěl, co všechno se před svatebním obřadem dělo, nikdo by mu neuvěřil. Naštěstí král Jiří neměl ani tušení, k jakým mimořádným opatřením musel přikročit, aby byla zajištěna jeho ochrana.

Jakmile anglický král vešel do sálu, vojáci ihned sklonili luky k zemi, ale šípy ponechali připravené pro případ, že by je přece jen bylo nutné rychle použít.

Biskup vstal z křesla, obřadně se králi uklonil a vybídl ho, aby se posadil.

Královi v patách kráčeli s rukama plnýma papírů dva jeho právníci. Lawrence vyčkal, až král zaujal své místo, pak vykročil k němu a poklekl. Sytým, do daleka se rozléhajícím hlasem odříkal svůj slib věrnosti a doufal, že jeho slova přinutí hosty chovat se uctivě.

Král se naklonil kupředu a opřel si ruce o kolena. „Váš vlastenecký král je s vámi spokojen, barone Lawrenci. Jsem přece váš vlastenecký král, zastánce celého národa, ne?“

Lawrence byl na jeho otázku připraven. Král si takové označení přisvojil už před lety a líbilo se mu, když je jeho poddaní při každé příležitosti potvrzovali.

„Ano, můj pane, jste můj vlastenecký král, zastánce celého národa.“

„Hodný hoch,“ zašeptal král. Vztáhl ruku a pohladil Lawrence po lysé hlavě. Baron zrudl rozpaky. Král se k němu choval jako k pážeti. A co bylo horší, baron se tak začal cítit.

„A teď vstaňte, barone Lawrenci, a pomozte mi dovést do konce tuto důležitou událost,“ poručil král.

Lawrence učinil, jak byl vyzván. Když se zblízka podíval na svého panovníka, jen s námahou se ovládl, aby na něm nebylo znát překvapení. Udivila ho králova přepadlá tvář. Jiří byl za mlada pohledný muž. S přibývajícím věkem se však jeho krása vytratila. Tváře mu ochably, vrásky byly čím dál hlubší a pod očima se objevily povislé váčky. Na hlavě měl bílou paruku, ale její barva ještě víc zdůrazňovala nezdravou barvu královy pleti.

Král se na svého vazala bezelstně usmál. Lawrence úsměv opětoval. V králově tváři bylo tolik laskavosti a upřímnosti. Baron k němu náhle pocítil soucit. Řadu let, dávno předtím, než mu choroba zatemnila smysly, se Jiří projevoval jako velmi schopný panovník. Jeho shovívavý přístup k poddaným připomínal laskavého otce dohlížejícího na děti. Zasloužil si lepší jednání, než s jakým se setkával.

Baron přistoupil ke králi a obrátil se ke skupině mužů, které považoval za proradníky. Hlas se mu třásl vzteky, když zavelel: „Na kolena!“

Poklekli.

Hugo pohlédl na Lawrence a ve tváři se mu zračil údiv. Zřejmě netušil, jak jeho přítel dovede být rozhodný. Nutno přiznat, že až do této chvíle to netušil ani sám Lawrence.

Krále hromadný projev oddanosti potěšil a to bylo jediné, na čem záleželo. „Barone?“ řekl a pohlédl na Lawrence. „Přiveďte nevěstu a ženicha. Čas běží a před námi je ještě spousta práce.“

Když Lawrence na jeho příkaz odpověděl úklonou, král se obrátil v křesle a pohlédl na Huga. „Kde zůstaly dámy? Zdá se mi, že zde po nich není ani památky. Co na to říkáte, Hugo?“

Hugo neměl chuť přiznat králi, že muži s sebou nepřivedli své ženy, protože neočekávali radovánky, ale boj. Taková upřímnost by jen zranila královo cítění.

„Ano, můj vlastenecký králi,“ rozpačitě odpověděl Hugo. „I já jsem si všiml, že zde chybí ženy.“

„Ale proč?“ naléhal král.

Huga nenapadalo jediné přijatelné vysvětlení takové zvláštnosti. V zoufalství zavolal na pomoc přítele. „Proč tu nejsou ženy, Lawrenci?“

Baron byl v té chvíli už u dveří. Postřehl žalostný tón v hlase svého druha a ihned se k němu obrátil. „Cesta by pro tak… útlocitná stvoření byla příliš namáhavá,“ vysvětloval.

Málem se při svých slovech zakuckal. Byla to samozřejmě nehorázná lež, protože všichni, kdo se někdy setkali s ženami rodu Winchesterů, věděli, že jsou útlocitné asi jako hyeny. Králi Jiřímu však už zřejmě nesloužila paměť, protože souhlasným přikývnutím dal najevo spokojenost s jeho vysvětlením.

Baron se odmlčel a hněvivě pohlédl na Winchestery. Bylo to koneckonců především jejich chování, které ho přinutilo k této lži. Pak se opět začal věnovat svému úkolu.

Na jeho výzvu odpověděl ženich. Jakmile vysoký, štíhlý markýz ze St. Jamesu vstoupil do sálu, všichni hosté se rozestupovali a uvolňovali mu cestu.

Ženich kráčel sálem rázně jako mocný velitel na přehlídce svého vojska. Kdyby byl trochu ošklivější, připomínal by Lawrencovi mladého arogantního Čingischána. Markýz však byl cokoliv, jen ne ošklivý. Zdobily ho tmavé kaštanové vlasy a jasně zelené oči. Tvář měl hubenou, ostře řezané rysy, nos již jednou zlomený v boji, ve kterém samozřejmě zvítězil. Vzhledem k malé nerovnosti na kořenu nosu byl sice jeho profil méně dokonalý, avšak získal zároveň jakýsi mužný půvab.

Nathan, jak mu říkali jeho blízcí, byl jedním z nejmladších šlechticů v království. Před několika dny oslavil čtrnácté narozeniny. Jeho otec, mocný hrabě z Wakersfieldu, vykonával právě v zahraničí jisté významné poslání pro vládu, a proto nemohl doprovázet syna k obřadu. Hrabě vlastně ani nevěděl, že se sňatek bude konat v tento den. Baron předpokládal, že by se rozlítil, kdyby se ta zpráva k němu dostala. Hrabě byl i za běžných okolností nepříjemný člověk, a když ho někdo vyprovokoval, dovedl být zlý a mstivý jako satan. Bylo všeobecně známo, že je krutý snad jako celý rod St. Jamesů dohromady. Lawrence soudil, že právě z tohoto důvodu se k němu všichni obracejí o radu v důležitých záležitostech.

Avšak zatímco Lawrence hraběte z duše nenáviděl, Nathana měl naopak upřímně rád. Několikrát strávil den v chlapcově společnosti a při každé příležitosti zjišťoval, že Nathan pozorně naslouchá názorům jiných lidí a jedná podle vlastního cítění. Bylo mu pouhých čtrnáct let, ale už se z něho stávala osobnost. Lawrence si ho vážil, ale zároveň jej trochu litoval, protože si všiml, že se chlapec nikdy neusmál. Soudil, že je to škoda.

Rod St. Jamesů nikdy nenazval markýze křestním jménem. Říkali mu prostě „hoch“, protože v jejich očích teprve bude muset dokázat svou cenu. Čeká ho ještě období zkoušek, které bude muset podstoupit. Příbuzní nepochybovali, že v nich uspěje. Byli přesvědčeni, že markýz je přirozená vůdčí osobnost. Jeho postava již nyní naznačovala, že z něj bude urostlý muž. Rodinní příslušníci také doufali, že kromě všech dalších potřebných vlastností získá i patřičnou dávku prohnanosti, jakou měli sami. Patřil přece do jejich rodu a za nějaký čas padnou i na jeho bedra jisté povinnosti.

Markýz upíral zrak na anglického krále, když kráčel sálem směrem k němu. Baron ho pozorně sledoval. Věděl, že Nathan dostal od svých strýčků příkaz, aby před králem nepoklekl, pokud k tomu nebude vyzván.

Nathan na jejich výzvu nedbal. Poklekl na jedno koleno, sklonil hlavu a pevným hlasem pronesl slib věrnosti. Když se ho král otázal, je-li jeho vlastenecký král, mihl se na chlapcově tváři jemný úsměv.

„Zajisté, můj pane,“ odpověděl Nathan. „Jste můj vlastenecký král.“

Baronův obdiv k markýzi mnohonásobně vzrostl. Podle králova úsměvu usoudil, že i jeho chlapec potěšil. Nathanovi příbuzní však radost neměli. Zachmuřili se jako obloha před bouří. Nemohli udělat Winchesterům větší potěšení. Ti se jen škodolibě usmívali.

Nathan svižně vstal. Obrátil se k Winchesterům a dlouze se na ně zadíval. Zdálo se, že svým pohledem, chladným jako mráz, dokáže srazit jejich zpupnost. Markýz se od nich odvrátil, až většina Winchesterů sklopila oči k zemi. St. Jamesové se neubránili souhlasnému zamručení.

Mladík nevěnoval svým příbuzným špetku pozornosti. Stál s nohama mírně rozkročenýma, ruce založené za zády, a díval se přímo před sebe. Z jeho tváře čišela lhostejnost.

Lawrence zamířil rovnou k Nathanovi, aby se s ním mohl pozdravit. Chtěl, aby Nathan viděl, jak ho jeho jednání potěšilo.

Nathan na baronovu úklonu odpověděl stejným gestem. Lawrence se musel bránit úsměvu. Chlapcova opovážlivost ho hřála u srdce. Postavil se své rodině, nedbal na neblahé důsledky, které jeho neposlušnost jistě přinese, a zachoval se správně. Lawrence se cítil jako pyšný otec – což byla vskutku podivná reakce, uvážíme-li, že baron se nikdy neoženil a neměl vlastní děti.

Napadlo ho, zda Nathanovi zůstane maska lhostejnosti po celou dobu obřadu. Přemítal nad touto otázkou, ještě když se blížil ke dveřím nevěstina pokoje.

Její nářek slyšel už na schodišti. Pláč byl občas přerušován rozzlobeným mužským křikem.

Baron dvakrát zaklepal na dveře, než je hrabě Winchester, nevěstin otec, otevřel. Jeho tvář byla rudá jako rozpálená pec.

„Je načase,“ vykřikl hrabě.

„Král se opozdil,“ odpověděl baron.

Hrabě zmlkl. „Pojďte dál, Lawrenci. Pomozte mi ji dostat dolů, člověče. Je strašně paličatá.“

Z hlasu hraběte se ozývalo takové překvapení, že přimělo Lawrence téměř k úsměvu. „Slyšel jsem, že paličatost bývá u tak mladičkých dcer obvyklá.“

„Já o ničem takovém nevím,“ zamručel hrabě. „Pravda je, že jsem dnes se Sarou poprvé sám. Ale jsem přesvědčen, že dobře ví, s kým má tu čest,“ dodal. „Samozřejmě jsem ji na všechno připravil, ale jak vidíte, nemá náladu kohokoliv poslouchat. Neměl jsem tušení, že s ní budou takové potíže.“

Lawrence nedokázal skrýt údiv nad tak nehorázným prohlášením.

„Harolde,“ oslovil hraběte křestním jménem, „máte, pokud vím, ještě dvě dcery a obě jsou starší než Sara. Nechápu, jak můžete být tak…“

Hrabě mu nedovolil pokračovat. „Neslyšel jsem, že by s těmi druhými byly takové nesnáze,“ mručel.

Lawrence soudil, že jeho přiznání je hanebné. Potřásl hlavou a následoval hraběte do místnosti. Vzápětí spatřil nevěstu. Seděla na okraji stoličky u okna a vyhlížela ven.

Sotva ho uviděla, přestala plakat.

Lawrence si pomyslel, že je to ta nejrozkošnější nevěsta, jakou kdy viděl. Andělskou tvářičku lemovala záplava zlatých kučer. Na hlavě měla věnec z jarního kvítí. Její nosík byl potřísněn pihami. Po tvářích jí stékaly slzy a hnědé oči jich byly také plné. Na sobě měla dlouhé bílé šaty lemované krajkou. Když se postavila, sklouzla na zem vyšívaná šerpa, kterou měla kolem pasu.

Její otec hlasitě zaklel.

Ona jeho kletbu opakovala.

„Je čas, abychom sešli dolů, Saro,“ vyzval ji otec hlasem kyselým jako ocet.

„Ne.“

Místnost naplnilo znechucené zaúpění hraběte. „Až přijdeš domů, postarám se, abys utrpení, které jsi mi připravila, pořádně litovala, moje milá. Jako že je Bůh nade mnou, já ti ještě ukážu. Jen počkej a uvidíš.“

Protože baron neměl ani ponětí, co tak podivná hrozba má znamenat, pochyboval, že by ji Sara chápala lépe.

Hleděla na otce se vzpurným výrazem na tváři. Pak hlasitě zívla a zase se posadila.

„Harolde, křikem u své dcery ničeho nedosáhnete,“ prohlásil baron.

„Pak jí tedy budu muset nařezat,“ zamručel hrabě. Výhružně postoupil blíž ke své dceři a zvedl ruku k ráně.

Lawrence se postavil před hraběte. „Nesmíte ji uhodit,“ řekl rozhněvaným hlasem.

„Je moje dcera,“ vykřikl hrabě. „Moc dobře vím, jak dosáhnout její poslušnosti.“

„Jste hostem v mém domě, Harolde,“ odpověděl baron. Vzápětí si uvědomil si, že křičí, a ihned ztišil hlas. „Dovolte mi, abych se o to pokusil sám.“

Lawrence se obrátil k nevěstě. Všiml si, že Sara se hněvem svého otce zjevně nijak netrápí. Ještě jednou hlasitě zívla.

Nevěsta zcela jasně potřebovala spánek. Dovolila baronovi, aby ji zavedl ke dveřím, pak se náhle z jeho sevření vytrhla, rozběhla se znovu k sedátku u okna a zmocnila se tam staré přikrývky, která se zdála být asi třikrát větší než ona.

Širokým obloukem oběhla svého otce, vrátila se k baronovi a uchopila ho za ruku. Přikrývku si přehodila přes ramena; jeden její konec pevně svírala pod bradou, druhý se táhl po podlaze daleko za ní.

Otec se jí snažil přikrývku vytrhnout z ruky.

Sara začala vřískat, její otec klít a barona začala zoufale bolet hlava.

„Proboha, Harolde, nechejte ji být.“

„Nenechám,“ zařval hrabě. „Je to ohavné. Nedovolím to.“

„Dovolte jí nést si pokrývku, než dojdeme do sálu,“ vyzval ho baron.

Hrabě konečně přiznal porážku. Rozzlobeně na dceru pohlédl, pak ji i barona předešel a začal sestupovat ze schodů.

Lawrence si uvědomil, že by si přál, aby Sara byla jeho dcera. Když se na něho podívala a důvěřivě se usmála, měl chuť ji zvednout do náruče a obejmout. Její nálada se však zcela změnila, jakmile se dostali ke dveřím sálu a její otec se znovu pokusil strhnout jí přikrývku.

Nathan se obrátil, když uslyšel od vchodu hluk. Údivem vytřeštil oči. Nemohl ani uvěřit tomu, co viděl. Nikdy neměl zájem zjišťovat něco o své nevěstě, protože počítal s tím, že jeho otec prosadí zrušení smlouvy, jakmile se vrátí do Anglie, a tak ho pohled na ni velmi překvapil.

Jeho nevěsta byla pěkná nezbednice. Nathan jen s obtížemi zachoval vážnou tvář. Hrabě Winchester křičel víc než jeho dcera. Ona však byla odhodlanější. Ovinula paže kolem otcovy nohy a usilovně se snažila pořádně ho kousnout do kolena.

Nathan se usmál. Jeho příbuzní nebyli tak zdrženliví. Jejich hlasitý smích se rozléhal v celém sále. Naproti tomu Winchesterové byli očividně zděšeni. Hraběti, jejich neoficiálnímu vůdci, se podařilo odtrhnout dceru od nohy a teď s ní sváděl boj o jakýsi předmět, který připomínal starou koňskou houni. Bitvu však nevyhrál.

Baron Lawrence ztratil poslední zbytky sebeovládání. Chytil nevěstu, zvedl ji do náruče, vytrhl jejímu otci přikrývku a rázně vykročil k Nathanovi. Nepříliš ohleduplně strčil nevěstu i s pokrývkou do náruče ženichovi.

Musel ji buď zachytit, nebo pustit. Nathan ještě přemýšlel, co udělá, když Sara zpozorovala, že se k ní belhá otec. Rychle objala Nathana kolem krku a přivinula se k němu i s přikrývkou.

Dívala se mu přes rameno, aby se ujistila, že se otec nechystá ji zas chytit. Když si byla jistá, že je v bezpečí, začala si všímat cizího chlapce, který ji držel v náručí. Dlouho ho upřeně pozorovala.

Ženich stál vzpřímeně jako svíce. Na obočí se mu objevily jemné kapičky potu. Cítil na tváři její pohled, ale neodvážil se na ni pohlédnout. Mohlo by ji třeba napadnout, že ho kousne, a on nevěděl, co by pak dělal. Usoudil, že bude muset snést rozpaky, které v něm vyvolávala. Je přece koneckonců skoro muž a ona ještě dítě.

Nathan upíral zrak na krále, dokud se Sara nedotkla jeho tváře. Pak na ni konečně pohlédl.

Měla nádherně hnědé oči. „Tatínek mi natluče,“ řekla a zašklebila se.

Nijak na její slova nezareagoval. Saru brzy unavilo dívat se na něho. Začala jí klesat víčka. Ztuhl, když mu bezvládně spočinula na rameni. Tvář měla přitom přitisknutou k jeho krku.

„Nenechej tatínka, aby mě bil,“ zašeptala.

„Nenechám,“ odpověděl.

Zčistajasna se stal jejím ochráncem. Nathan už nebyl schopen tvářit se netečně. Pohoupal v pažích svou malou nevěstu a uvolnil strnulý postoj.

Sara, vyčerpaná dlouhou jízdou a tvrdošíjným vyváděním, si otřela cípem pokrývky nos. Za pár minut tvrdě usnula.

Ve spánku svému ženichovi poslintala krk.

Nathan nevěděl, kolik je jí let, dokud právník nezačal předčítat podmínky manželské smlouvy.

Jeho nevěstě byly čtyři roky.

KAPITOLA 1

Londýn, Anglie 1816

Měl to být prostý, celkem snadný únos.

Paradoxem bylo, že tento únos bude pravděpodobně posuzován u dvora jako zcela legální podnik, samozřejmě s výjimkou malicherných prohřešků, jako je třeba násilné vniknutí na cizí pozemek, ale tato okolnost nebyla podstatná. Nathanial Clayton Hawthorn Baker, třetí markýz ze St. Jamesu, se cílevědomě chystal využít všemožné způsoby, které mu mohly přispět úspěchu. Pokud se štěstí přikloní na jeho stranu, bude oběť tvrdě spát. Když ne, proti případnému protestu pomůže roubík.

Ať tak či tak, legálně nebo protizákonně, svoji nevěstu stejně dostane. Nathan, jak markýzi říkali jeho blízcí přátelé, neměl v úmyslu chovat se jako gentleman – je ovšem třeba přiznat, že tak vybraného chování snad ani nebyl schopen. Kromě toho ubíhal čas. Zbývalo pouhých šest týdnů, než dojde k ukončení platnosti manželské smlouvy.

Nathan neviděl svou nevěstu ode dne sňatku před čtrnácti lety, ale obraz, který mu zůstal z té doby v mysli, nebyl fantazií. Neměl o té dívce žádné iluze, protože se už setkal s mnoha ženami z rodu Winchesterů a věděl, že mezi nimi nic pěkného nenajde. Co se týkalo zevnějšku i povahy, nebylo o co stát. Většina měla hruškovitou postavu, mohutnou stavbu těla, a pokud pověst nepřeháněla, obrovskou chuť k jídlu.

I když představa, že bude mít vedle sebe manželku, byla pro něho stejně děsivá jako pomyšlení, že by měl plavat v noci v zálivu se žraloky, byl zcela připraven takové utrpení podstoupit. Možná kdyby o tom problému více přemýšlel, nalezl by způsob, jak dodržet podmínky smlouvy, aniž by musel se svou ženou setrvat jediný den či noc.

Většinu svého života byl Nathan svým vlastním pánem a odmítal přijímat jakékoliv rady. Se svými myšlenkami se svěřoval pouze svému důvěrnému příteli Colinovi. V sázce bylo ovšem příliš mnoho, než aby si mohl dovolit smlouvu ignorovat. Pro zisk, který smlouva po jednoročním spolužití s lady Sarou nabízela, rozhodně stálo za to překonat odpor, který by snad mohl cítit, nebo nespokojenost, jež by toto spolužití mohla provázet. Zlato a půda, které pak díky královu rozhodnutí dostane, posílí začínající partnerský podnik, který spolu s Colinem založil loni v létě. Založení rejdařské společnosti Smaragd bylo první legální akcí, o kterou se tito muži pokusili, a oba byli odhodláni postarat se, aby jejich podnik prosperoval. Důvod byl prostý. Oba měli už dost života na šikmé ploše. Do pirátské branže se dostali čirou náhodou – a docela se jim v té živnosti dařilo – ale cítili, že rizika, jež podstupova
li, už za to dál nestojí. Nathan, který působil jako nechvalně známý pirát Pohan, se stal legendou. Seznam jeho nepřátel by mohl být dlouhý jako koberec táhnoucí se přes celý plesový sál. Odměna na jeho hlavu dosáhla tak fantastické výše, že i svatý by byl v pokušení kvůli ní zradit. Pro Nathana bylo stále obtížnější ponechávat si svou drahou totožnost. Colin neustále tvrdil, že je pouhou otázkou času, kdy ho polapí, bude-li pokračovat ve svých pirátských kouscích, a Nathan se nakonec rozhodl s nebezpečnou činností skoncovat.

Přesně týden po tom rozhodnutí vznikla rejdařská společnost Smaragd. Usídlila se v domě uprostřed nábřeží a vybavení jejích prostor bylo skromné. V kanceláři stály dva psací stoly, čtyři židle a jedna skříň na spisy, všechno poněkud oprýskané v důsledku nedávného požáru, který budovu postihl. Předchozí nájemník se neobtěžoval s odvozem zařízení. Protože peněz neměli noví společníci nazbyt, koupě nábytku stála v seznamu potřebných výdajů až na posledním místě. Mnohem nutnější bylo pořídit pro flotilu společnosti další lodě.

Oba společníci se v obchodování dobře vyznali. Byli absolventy Oxfordské univerzity, třebaže jako studenti spolu nepřišli do styku. Colin nikam nevycházel bez doprovodu houfu přátel. Nathan chodíval naopak všude sám. Teprve když se oba muži setkali jako spolupracovníci v jisté nebezpečné tajné akci ministerstva vnitra, vytvořilo se mezi nimi pouto. Trvalo však dlouho, snad celý rok, než začal Nathan Colinovi důvěřovat. Vydávali v nebezpečí své životy, riskovali jeden pro druhého i pro svou milovanou vlast, a nakonec se dočkali zrady svých nadřízených. Colin byl šokován a zděšen, když se o všem dověděl. Nathana podlost představených vůbec nepřekvapila. Od lidí očekával vždy to nejhorší a málokdy se zklamal. Nathan byl od přírody cynický a zvykl si být neustále připraven k boji. Dovedl naplno vychutnat každou šarvátku a Colinovi obvykle ponechával jen starost o nápravu škod.

Colinův starší bratr Caine byl hrabě z Cainewoodu. Právě před rokem se oženil s Nathanovou mladší sestrou Jade a bezděčně tak posílil svazek mezi oběma přáteli. Colin a Nathan se stali švagry.

Protože Nathan byl markýz a Colin bratr mocného hraběte, oba muži bývali zváni na všechny společenské akce, které se pořádaly ve vyšších kruzích. Colin se docela lehce přizpůsoboval škrobenému ovzduší a využíval každé příležitosti, aby si spojil příjemné s užitečným; v řadách návštěvníků takových událostí si vyhledával klientelu pro svůj podnik. Nathan nenavštěvoval žádné večírky, což bylo možná důvodem, jak tvrdil Colin, proč ho na ně neustále zvali. Je nutné říct, že společnost nepovažovala Nathana za příliš sympatického člověka. On se však jejím míněním nijak neznepokojoval, protože dával přednost pohodlí pochybných přístavních krčem před upjatou atmosférou ve vybraných salonech.

I zevnějšek obou mužů byl rozdílný. Colin představoval, jak Nathan s oblibou podotýkal, když ho chtěl trochu pozlobit, z jejich dvojice toho hezčího. Byl to skutečně přitažlivý muž se světle hnědýma očima a výrazným patricijským profilem. Nezbavil se sice svého nevhodného zvyku nosit vlasy stejně dlouhé jako jeho přítel, což byl pozůstatek jejich pirátské minulosti, ale ten nepatrný prohřešek proti současné módě jeho dokonalé tváři krásy neubíral. Colin byl téměř stejně vysoký jako Nathan, ovšem mnohem štíhlejší, a stejně arogantní jako Brummell*, když to vyžadovaly okolnosti. Dámy ze společnosti považovaly Colina za nesmírně přitažlivého. Colin následkem nehody poněkud kulhal, ale nepravidelná chůze jeho půvab kupodivu ještě zvyšovala.

Co se týče vzhledu, Nathan takové štěstí neměl. Vypadal spíš jako válečník ze starých časů než jako moderní Adonis. Nikdy se nenamáhal svázat si zlatohnědé vlasy na krku koženým řemínkem, jako to obvykle dělával Colin, ale nechával je volně splývat na ramena, jak mu vyhovovalo. Nathan byl doslova obrovitého vzrůstu, ramena i stehna měl samý sval a na celé jeho postavě nebyl kousek zbytečného tuku. Oči měl jasně zelené – což vábilo pozornost dam, pokud se ovšem nedaly dříve odradit jeho temným, zachmuřeným pohledem.

Nezasvěceným oba přátelé připadali jako úplné protiklady. Colin byl považován za svatého, Nathan za hříšníka. Ve skutečnosti však měli velmi podobné povahy. Oba nedávali najevo své city. Nathan používal jako obranu proti nežádoucí pozornosti své samotářství a nevrlé chování. Colin si ze stejných důvodů hrál na povrchního floutka.

Ve skutečnosti byl Colinův úsměšek obdobnou maskou jako Nathanovo zachmuření. Minulé zrady oba muže mnohému naučily. Ani jeden z nich nevěřil v pohádku o lásce nebo nesmyslným báchorkám o šťastném životě až na věky. Takovým pošetilostem věří jen naivkové a hlupáci.

Když Nathan vešel do kanceláře, na jeho čele se rýsovala výrazná vráska. Nalezl zde Colina, jak odpočívá v ušáku a nohy si opírá o sedátko u okna.

„Jimbo připravil dva koně, Coline,“ zmínil se Nathan o jejich společném druhovi. „Chystáš se s ním na nějakou vyjížďku?“

„Víš přece, k čemu jsou ty koně, Nathane. Pojedeš se mnou k zahradám a podíváme se spolu na lady Saru. Dnes odpoledne se tam bude hemžit spousta lidí. Nikdo si nás nevšimne, budeme-li se držet mezi stromy.“

Nathan se obrátil a pohlédl ven z okna, než odpověděl. „Ne.“

„Jimbo pohlídá kancelář, zatímco budeme pryč.“

„Coline, nemusím ji vidět dříve než večer.“

„Ksakru, vždyť si ji napřed musíš prohlédnout.“

„Proč?“ zeptal se Nathan. Zdálo se, že se upřímně diví.

Colin potřásl hlavou. „Aby ses připravil.“

Nathan se obrátil k němu. „Nepotřebuji se na nic připravovat,“ řekl. „Všechno je hotovo. Vím, které okno vede do její ložnice. Strom před ním mě udrží; to jsem už vyzkoušel. Na okně není zámek, se kterým bych si musel dělat starosti, a loď je připravena k odplutí.“

„Takže jsi myslel na všechno, že?“

Nathan přikývl. „Ovšem.“

„Opravdu?“ usmál se Colin. „A co když neproleze oknem? O takové možnosti jsi neuvažoval?“

Ta otázka vyvolala reakci, jakou si Colin přál. Nathan se zatvářil zděšeně, ale pak zavrtěl hlavou. „Je to velké okno.“

„Ona může být rozměrnější.“

Pokud Nathanovi taková možnost nahnala hrůzu, nedal ji na sobě znát. „V takovém případě ji mohu skutálet dolů po schodech,“ odpověděl.

Colin se té představě s chutí zasmál. „Copak nejsi ani trochu zvědavý, jak vypadá?“

„Ne.“

„Ale já ano,“ přiznal nakonec Colin. „A protože se nechystám s vámi dvěma strávit líbánky, rád bych uspokojil svou zvědavost, než vás opustím.“

„Bude to běžná plavba, ne líbánky,“ namítl Nathan. „Přestaň si mě dobírat, Coline. Patří k Winchesterům, proboha, a jediným důvodem, proč odplouváme, je nutnost dostat ji z dosahu jejího příbuzenstva.“

„Nechápu, jak můžeš mít žaludek na něco takového,“ prohlásil Colin. Jeho úsměšek se vytratil a ve tváři se mu teď zračila starost. „Bože, Nathane, budeš se jí muset zmocnit, abys získal dědice, pokud chceš získat tu půdu.“

Než mohl Nathan na jeho připomínku zareagovat, Colin pokračoval. „Nemusí se ti to podařit. Naše společnost si poradí, i když do ní nevložíš peníze získané smlouvou. Kromě toho teď, když král Jiří oficiálně rezignoval, princ regent se jistě bude snažit smlouvu zrušit. Winchesterové zvažují, že na něho budou činit patřičný nátlak. Nemusíš kvůli majetku podstupovat takové soužení.“

„Ne,“ odpověděl rozhodně Nathan. „Na smlouvě je můj podpis. St. James neruší své slovo.“

Colin odfrkl. „To přece nemyslíš vážně,“ prohlásil. „O St. Jamesech je známo, že poruší slovo, kdykoli je napadne.“

Nathanovi nezbývalo, než s jeho postřehem souhlasit. „Ano,“ řekl. „Bez ohledu na to, Coline, nebudu se k této záležitosti stavět zády. Je to otázka cti. Hrome, vždyť jsme si to už řekli. Už jsem se rozhodl.“

Opřel se o okenní rám a zhluboka, unaveně povzdechl. „Nemíníš toho nechat, dokud mě nepřesvědčíš, abych s tebou jel, že?“

„Ne,“ odpověděl Colin. „Kromě toho, měl bys spočítat mužské příbuzenstvo Winchesterů, abys věděl, s kolika protivníky se budeš muset večer utkat.“

Byla to chabá záminka a oba to věděli. „Nikdo mi nebude bránit, Coline.“

Svá slova pronesl klidným, mrazivým tónem. Colin se ušklíbl. „Jsem si dobře vědom tvého mimořádného nadání, kamaráde. Jenom se modlím, aby dnes nedošlo ke krveprolití.“

„Proč?“

„Nerad bych tu legraci zmeškal.“

„Tak pojď se mnou.“

„Nemůžu,“ odpověděl Colin. „Něco za něco, pamatuješ? Musel jsem slíbit vévodkyni, že se zúčastním hudebního dýchánku její dcery, nebesa mi budiž milostiva, jestli najde způsob, jak na dnešní odpolední slavnost přivábit lady Saru.“

„Nepřijde tam,“ tvrdil Nathan. „Její proradný otec jí nedovoluje navštěvovat žádné společenské události.“

„Sara tam bude,“ odporoval Colin. „Hrabě Winchester se neopováží urazit vévodkyni. Kladla zvláštní důraz na to, aby na zahradní slavnost přišla i lady Sara.“

„A jaký důvod uvedla?“

„Nemám nejmenší ponětí,“ odpověděl Colin. „Jen ztrácíme čas, Nathane.“

„Ksakru,“ potichu zaklel Nathan a odtrhl se od rámu. „Tak ať to máme za sebou.“

Colin rychle využil výhod svého vítězství. Rázně vykročil ze dveří, než jeho přítel mohl změnit názor.

Cestou rušným městem se obrátil k Nathanovi a zeptal se: „Nezajímá tě, jak poznáme, která je Sara?“

„Jsem přesvědčen, že už máš všechno zjištěno,“ odpověděl jeho přítel suše.

„Samozřejmě,“ prohlásil radostným hlasem Colin. „Moje sestra Rebecca mi slíbila, že se bude celé odpoledne držet v blízkosti lady Sary. Ale pro všechny případy jsem se pojistil.“

Počkal chvíli, jestli snad Nathan konečně neprojeví alespoň trochu zvědavosti, ale když jeho přítel mlčel, pokračoval. „Kdyby Rebecca nedodržela svůj slib, požádal jsem své další tři sestry, aby se toho úkolu ujaly. Víš, kamaráde, měl bys opravdu projevovat větší nadšení.“

„Tenhle výlet pro mne znamená naprostou ztrátu času.“

Colin nesouhlasil, ale svůj názor si nechal pro sebe.

Nikdo z nich nepromluvil, dokud se nedostali na návrší nad zahradami a nepřitáhli koním uzdu. Nalezli dobrý úkryt pod větvemi stromů, ale zároveň měli dostatečný výhled na hosty procházející se dole pod nimi v zahradách vévodkyně.

„Hrome, Coline, cítím se jako malý kluk.“

Přítel se zasmál. „Přehánění nechej vévodkyni,“ podotkl, když zpozoroval skupinu hudebníků, která téměř zaplnila celou dolní terasu. „Najala snad celý orchestr.“

„Deset minut, Coline, a odcházím.“

„Platí,“ klidně souhlasil Colin. Obrátil se ke svému příteli. Nathan se mračil. „Víš, možná by s tebou ráda odjela, Nathane, kdybys…“

„Chceš říct, abych poslal další dopis?“ zeptal se Nathan. Pozvedl obočí při tak absurdním nápadu. „Vzpomínáš si přece, co se stalo, když jsem se naposledy řídil tvou radou, ne?“

„Ovšemže si vzpomínám,“ odpověděl Colin. „Ale věci se mění. Mohlo dojít k nedorozumění. Její otec mohl…“

„K nedorozumění?“ Nathanův hlas zněl udiveně. „Poslal jsem vzkaz ve čtvrtek a jeho obsah byl zcela jasný, Coline.“

„Já vím,“ řekl Colin. „Řekl jsi jim, že si příští pondělí přijdeš pro svoji nevěstu.“

„Myslel sis, že jsem jí měl dát víc času, aby si v klidu sbalila své věci.“

Colin se zazubil. „No a? Na obranu svého gentlemanského chování musím říct, že jsem si nikdy nepředstavoval, že by mohla uprchnout. A byla rychlá, že?“

„Ano, byla,“ odvětil Nathan a v hlase se mu objevil náznak veselí.

„Mohl jsi ji pronásledovat.“

„Proč? Sledovali ji moji lidé. Věděl jsem, kde byla. Jen jsem se rozhodl nechat ji ještě chvíli o samotě.“

„Myslíš jako odklad výkonu trestu?“

Nathan se konečně rozesmál. „Je to jen žena, Coline, ale máš pravdu, opravdu si myslím, že to byl jakýsi odklad.“

„Ale to ještě není všechno, že? Věděl jsi, že jí bude hrozit nebezpečí, jakmile na ni uplatníš svůj nárok. Možná si to nepřiznáš, Nathane, ale svým způsobem jsi Saru tím, že jsi ji nechal být, chránil. Nemám pravdu?“

„Právě jsi prohlásil, že to nepřiznám,“ namítl Nathan. „Tak proč se ptáš?“

„Bůh vás dva ochraňuj. Příští rok prožijete hotové peklo. Budete mít proti sobě celý svět.“

Nathan pokrčil rameny. „Ta bláznivá holka si dokonce zamluvila lodní lístek na jedné z našich vlastních lodí, aby ode mne uprchla. To mě rozzlobilo. Je to paradox, nemyslíš?“

„Ani ne,“ odpověděl Colin. „Nemohla vědět, že ta loď patří tobě. Trval jsi přece na tom, že zůstaneš ve firmě jako tichý společník, ne?“

„Jinak bychom nezískali žádné zákazníky. Víš moc dobře, že rod St. Jamesů není ve společnosti oblíben. Jsou prostě poněkud obhroublí.“ Jeho úsměv příteli potvrdil, že mu ten rys připadá docela sympatický.

„Pořád to nemohu pochopit,“ začal opět Colin a mínil tím Nathanovy starosti s nevěstou. „Dal jsi Saru sledovat – a zároveň hlídat – svými muži, ale nikdy ses neobtěžoval zeptat se některého z nich, jak vypadá?“

„Ty ses jich také nezeptal,“ namítl Nathan.

Colin pokrčil rameny. Pak se zahleděl na shluk lidí dole pod nimi. „Zřejmě jsem předpokládal, žes usoudil, že smlouva za tu oběť nestojí. Koneckonců, ona…“ Zcela zapomněl, o čem mluvil, když zpozoroval, že se k nim blíží jeho sestra. Po jejím boku kráčela mladá žena. „Tamhle je Becca,“ řekl. „Kdyby se ta žába držela trochu víc vlevo…“ nedokončil. S úžasem se nadechl. „Milosrdný bože… copak by to mohla být lady Sara?“

Nathan neodpověděl. Nebyl vůbec schopen slova. Hlavu měl plnou obrazu, který se před nimi právě objevil.

Byla úchvatná. Nathan nevěřícně potřásl hlavou. Ne, říkal si v duchu, to přece nemůže být jeho nevěsta. Ušlechtilá dívka, ostýchavě se usmívající na Rebeccu, byla prostě příliš krásná, příliš vábivá a příliš štíhlá, než aby mohla patřit do rodu Winchesterů.

A přece tu byl náznak podoby, vtíravá vzpomínka na rozverné čtyřleté děvčátko, které kdysi držel v náručí, jež mu neurčitě napovídala, že ta dívka je skutečně lady Sara.

Divoká záplava medových kučer byla ta tam. Vlasy jí teď sahaly po ramena, pořád se vlnily, ale měly barvy tmavých lískových oříšků. Její pleť mu z dálky, která je oddělovala, připadala dokonalá a napadlo ho, jestli má stále nos pokropen pihami.

Vyrostla jen do průměrné výšky, což poznal podle toho, že měla oči ve stejné úrovni jako Colinova mladší sestra. Na její postavě nebylo však nic průměrného. Vyznačovala se dokonale ženskými tvary.

„Podívej se, jak se kolem sbíhají všichni mladí hejsci,“ ozval se Colin. „Krouží jako žraloci kolem své kořisti. Zdá se, že jejich cílem je tvá žena, Nathane,“ dodal. „Ksakru, člověk by si myslel, že by měli mít trochu slušnosti a nechat vdanou ženu na pokoji. Ale nakonec se jim ani nedivím. Můj bože, Nathane, ona je nádherná.“

Nathan byl plně zaujat sledováním dychtivých mužů, kteří obcházeli kolem jeho nevěsty. Cítil téměř nepřekonatelnou touhu vyrazit jim políčkem z tváří jejich přihlouplé úsměvy. Jak se opovažují dotýkat se něčeho, co patří jemu?

Nakonec nad svými pošetilými myšlenkami jen zakroutil hlavou.

„A tamhle přichází tvůj milý tchán,“ řekl Colin. „Bože, neuvědomil jsem si, že má tak křivé nohy. Podívej, jak ji sleduje,“ pokračoval. „Nemá v úmyslu pustit svou oběť z dohledu.“

Nathan se zhluboka nadechl. „Jdeme, Coline. Viděl jsem dost.“

V jeho hlase se neobjevila ani známka pohnutí. Colin se k němu obrátil. „Tak co?“

„Co by mělo být?“

„Hrome, Nathane, pověz mi, co si myslíš.“

„O čem?“

„O lady Saře,“ naléhal Colin. „Co si o ní myslíš?“

„Chceš slyšet pravdu, Coline?“

Jeho přítel chvatně přikývl.

Nathan se blahosklonně usmál. „Oknem proleze docela dobře.“

KAPITOLA 2

Čas ubíhal

Sara se chystala opustit Anglii. Všichni si jistě budou myslet, že znovu uprchla. Začnou o ní říkat, že je zbabělá. Třebaže věděla, že ji ta pomluva bude bolet, byla rozhodnuta svůj plán uskutečnit. Neměla prostě jinou možnost. Poslala markýzi ze St. Jamesu už dva dopisy, ve kterých ho žádala o pomoc, ale muž, za něhož byla podle zákona provdána, se ani nenamáhal odpovědět. Už se neodvážila znovu se na něho obrátit. Neměla na to dost času. V sázce byla budoucnost tety Nory a Sara byla jediná, kdo ji mohl – nebo spíš, kdo ji chtěl – zachránit.

Když chce společnost věřit, že uprchla před manželstvím, ať si tomu věří.

Saru nikdy nic neodradilo od plánu, který si stanovila. Když ji matka minulý rok na jaře požádala, aby se vypravila k Noře na ostrov, a ujistila se, že je v pořádku, Sara okamžitě souhlasila. Její matka neobdržela od své sestry zprávu celé čtyři měsíce a ze strachu o její zdraví už začínala churavět. Dalo se říct, že Sara měla stejnou starost o zdraví matky jako o zdraví své tety. Něco rozhodně nebylo v pořádku. Tetě vůbec nebylo podobné, aby nepsala. Ne, na měsíční příděl dopisů se vždy dalo spolehnout asi tak jako na nevyhnutelný déšť při pořádání každoročního pikniku Winchesterů.

Sara se s matkou dohodla, že žádná z nich neprozradí pravý důvod jejího náhlého odjezdu. Smluvily se na vysvětlení, že Sara pojede navštívit jinou svou tetu, matčinu starší sestru Lillian, která žije se svým manželem a malým synkem v amerických koloniích.

Sara uvažovala, že otci svěří pravdu, ale pak se rozhodla jinak. I když byl z bratrů nejrozumnější, přece jen celým srdcem patřil k Winchesterům. Neměl Noru rád o nic víc než jeho bratři, třebaže s ohledem na manželku neprojevoval své mínění nahlas.

Winchesterové se obrátili k Noře zády, když je zostudila sňatkem, který byl pod její úroveň. K tomuto sňatku došlo před čtrnácti lety, ale Winchesterové neměli ve zvyku zapomínat. Dodržovali zásadu „oko za oko“. Pomsta jim byla svatá jak přikázání většině biskupů, i když její prohřešek vyvolal jen krátké veřejné pohoršení. Nejenže nikdy na svoje ponížení nezapomněli, ale také jí je nikdy neodpustili.

Sara si tu skutečnost měla uvědomit už dříve. Jinak by nikdy nedovolila, aby Nora přijela na návštěvu do vlasti. Bůh jí buď milostiv, upřímně věřila, že čas zhojil nenávist strýčků. Opak byl pravdou. Sestrám nebylo dopřáno šťastné shledání. Sařina matka Noru ani nespatřila. Co se toho týče, nespatřil ji vlastně nikdo, protože Nora prostě zmizela pouhou hodinu poté, co vystoupila z lodi.

Starosti o tetu nedaly Saře spát. Nakonec přišel čas, kdy měla celý plán připraven a nervy napjaté k prasknutí. Cítila téměř hmatatelný strach, který ji zbavoval odhodlání. Byla zvyklá, že dosud se o ni starali jiní, ale tentokrát tu něco zapáchalo, jak s oblibou říkávala Nora, a Saře nezbylo, než pokusit se o nápravu. Modlila se k Bohu, aby se jí to podařilo. Na jejím úspěchu závisel Nořin život.

Příšerné napětí, které Sara musela prožít v minulých dvou týdnech, ji děsilo i ve snu. Vždy, když uslyšela domovní zvonek, byla přesvědčena, že přichází policie, aby oznámila, že bylo nalezeno Nořino tělo. Nakonec, v době, kdy už si myslela, že to trápení neunese, zjistil její věrný služebník Nicholas, kam strýčkové tetu Noru ukryli. Ta ušlechtilá žena byla zavřena v mansardě londýnského domu jejího strýce Henryho a měla tam setrvat do doby, než se podaří připravit rozsudek zbavující ji svéprávnosti. Pak měla být v tajnosti odvezena do blízkého útulku a bohaté dědictví rozděleno mezi rodinu.

„Nenasytné pijavice,“ mumlala si pro sebe Sara. Ruka se jí třásla, když zapínala sponu na vaku. Přesvědčovala sama sebe, že je to hněv, a ne strach, který v ní vyvolává takové chvění. Vždy když pomyslela na hrůzu, kterou její teta musela zažít, znovu a znovu se jí zmocňovala zlost. Zhluboka a rozvážně se nadechla a odnesla vak k otevřenému oknu. Pak vyhodila zavazadlo oknem ven. „Tohle je poslední, Nicholasi. Pospěš si, než se rodina vrátí. Šťastnou cestu.“

Sluha zvedl poslední zavazadlo a rozběhl se k čekající drožce. Sara zavřela okno, zhasla svíci a ulehla do postele.

Byla skoro půlnoc, když se z návštěvy vrátili její rodiče a sestra Belinda. Když Sara zaslechla na chodbě jejich kroky, obrátila se na břicho, zavřela oči a předstírala spánek. Za okamžik uslyšela zaskřípění otevírajících se dveří a věděla, že se otec přichází přesvědčit, že jeho dcera je tam, kde má být. Saře připadalo, že uplynula celá věčnost, než se dveře za ním znovu zavřely.

Čekala dalších dvacet minut, aby se rodina mohla připravit k spánku. Pak vyklouzla z pokrývek a vytáhla zbytek svých věcí zpod postele, kam je předchozího dne ukryla. Její odchod nesměl upoutat ničí pozornost. Protože nevlastnila žádné černé šaty, oblékla si svůj starý tmavě modrý cestovní oděv. Výstřih byl sice příliš veliký, ale neměla čas se kvůli tomu znepokojovat. Kromě toho, ten malý nedostatek skryje pláštěnka. Byla příliš nervózní, než aby si dokázala splést vlasy, a tak si je alespoň svázala v týle stuhou, aby jí nepřekážely.

Když položila na jídelní stůl dopis pro matku, zabalila do pláštěnky slunečník, bílé rukavice a malou kabelku. Vyhodila balík s předměty z okna a vylezla na římsu.

Větev, které se chtěla zachytit, byla asi dvě stopy od ní, ale o dobré čtyři stopy níž. Sara zašeptala krátkou modlitbičku a přitiskla se k římse. Seděla tam dost dlouho, než sebrala dostatek odvahy ke skoku. Pak se s úzkostným zaúpěním, které nedokázala zadržet, odrazila od římsy.

Nathan nevěřil svým očím. Právě měl v úmyslu začít šplhat na vysoký strom, když se otevřelo okno a dolů vylétlo několik předmětů očividně patřících ženě. Do ramene ho udeřil slunečník. Uskočil před ostatními předměty a ukryl se hlouběji do stínu. Měsíc poskytoval dost jasné světlo, aby viděl, jak z okna vylézá Sara a usazuje se na římsu. Právě se ji chystal výkřikem varovat, že si srazí vaz, když náhle skočila. Vyřítil se vpřed, aby ji zachytil. Sara se zachytila silné větve a přitiskla se k ní. Začala se znovu modlit, aby se nerozplakala. Pak počkala, až se zbaví rozechvění, a pomalu se vydala směrem ke kmeni stromu.

„Ach, bože, můj bože,“ šeptala si, když slézala dolů. Šaty se jí zaplétaly do větví a v okamžiku, kdy se dotkla země, zachytil se na jedné z nich jejich lem a zvedl se jí nad hlavu. Sara si upravila oděv a dlouze, přerývaně povzdechla. „Tak,“ zašeptala. „Nebylo to ani tak strašné.“

Bože, pomyslela si, vždyť začíná lhát sama sobě. Poklekla na zem, posbírala své věci, celou dobu si něco šeptala a ztrácela vzácné minuty navlékáním rukavic. Ještě déle si oprašovala pláštěnku. Když si ji konečně upravila na ramenou, rozpletla šněrování kabelky, omotala si saténovou šňůrku kolem zápěstí, pod paži zastrčila slunečník a konečně vykročila směrem k průčelí domu.

Náhle se zastavila, protože se jí zdálo, že slyší za sebou zvuk. Když se však prudce obrátila, neviděla nic než stromy a jejich stíny. Bujná představivost, pomyslela si. Bylo to zřejmě jen bušení srdce, které jí znělo v uších.

„Kde je Nicholas?“ zamumlala si pro sebe o chvíli později. Sluha měl na ni čekat ve stínu u hlavních dveří. Nicholas jí slíbil, že ji doprovodí do domu jejího strýčka Henryho Winchestera. Něco se muselo stát a zdržet ho, usoudila.

Uplynulo dalších deset minut, než se Sara smířila se skutečností, že pro ni Nicholas nepřijde. Už se neodvážila déle čekat. Hrozilo příliš velké nebezpečí, že ji zde někdo objeví. Ode dne, kdy se před dvěma týdny vrátila do Londýna, měl její otec ve zvyku dohlížet na ni i v noci. Strhlo by se pozdvižení, kdyby zjistil, že znovu uprchla. Sara se při pouhém pomyšlení na následky roztřásla.

Byla zcela sama. Při tom pomyšlení se jí znovu rozbušilo srdce. Napřímila se a vydala se za svým cílem. Dům strýčka Henryho byl jen o tři bloky dál. Nemělo by jí trvat dlouho, než se tam dostane. Kromě toho byla hluboká noc a ulice budou jistě liduprázdné. Ničemové přece také musí někdy odpočívat, ne? Bože, alespoň v to doufala. Podaří se jí to, říkala si a spěchala po pusté ulici. Kdyby se ji snad někdo pokusil napadnout, bude se bránit slunečníkem. Byla rozhodnuta jít jakkoliv daleko, aby zachránila tetu Noru před další nocí strávenou pod dozorem krutého strýce.

Sara proběhla kolem prvního bloku jako blesk. Zpomalit ji přimělo až píchání v boku. Trochu také zvolnila, když si uvědomila, že je vlastně už v bezpečí. Nezdálo se, že by té noci byl na ulici ještě někdo kromě ní. Při té myšlence se usmála.

Nathan ji samozřejmě sledoval. Chtěl uspokojit zvědavost, než svou nevěstu dostihne, přehodí si ji přes rameno a zamíří k přístavišti. V koutku mysli se mu objevila znepokojující myšlenka, že by se znovu mohla pokusit o útěk. Zavrhl ji jako pošetilou, protože Sara přece nemůže vědět o jeho plánech na únos.

Kam má namířeno? Přemítal o tom a stále ji sledoval.

Měla rozhodně pořádnou kuráž. To zjištění ho překvapilo, pocházela přece z Winchesterů. Ale vždyť vlastně projevila kus odvahy už před chvílí. Slyšel její zaúpění způsobené zřejmě strachem, když se spouštěla z římsy. Dívka se zachytila ve větvích a cestou dolů ze stromu se tichým, vroucím hlasem modlila, což vyvolalo jeho úsměv. Vzpomněl si, že zahlédl značnou část jejích dlouhých štíhlých nohou, když se ocitla v tak nedůstojné pozici, a musel se kousat do rtu, aby se nesmál nahlas.

Brzy mu bylo jasné, že Sara vůbec netuší jeho přítomnost. Nemohl uvěřit její naivitě. Kdyby se jen ohlédla, byla by ho zcela jistě zpozorovala.

Ona se však nerozhlížela, zahnula za roh, rychlým krokem prošla temnou uličku a pak opět zpomalila.

Nemohla zůstat nezpozorována. Z provizorních přístřešků se vyplížili jako hadi dva statní muži s připravenými zbraněmi.

Nathan jim byl v patách. Postaral se, aby ho za sebou uslyšeli, pak počkal, až se k němu obrátí čelem, a nakonec udeřil jejich hlavami o sebe.

Odhodil bezvládná těla do uličky za sebou a přitom nespustil oči ze Sary. Způsob, jakým jeho nevěsta kráčela ulicí, by měl být postaven mimo zákon, pomyslel si. Mírné pohupování boků bylo až příliš svůdné. V tom okamžiku zahlédl ve stínu další pohyb. Vrhl se kupředu, aby Saru znovu ochránil. Právě zahýbala za další roh, když jeho pěst udeřila do čelisti zákeřného útočníka.

Musel kvůli ní zasáhnout ještě jednou, než se konečně dostala ke svému cíli. Uvědomil si, že má namířeno ke svému strýci Henrymu Winchesterovi, když se zastavila na úpatí schodiště jeho domu a chvíli zírala do temných oken.

Ze všech jejích příbuzných je Henry ten nejpochybnější, pomyslel si Nathan a nemohl přijít na jeden jediný logický důvod, proč Sara touží uprostřed noci navštívit toho bezpáteřného bastarda.

Nechystá se na návštěvu. Nathan dospěl k tomuto závěru, když viděl, že se plíží kolem boční stěny domu. Vydal se za ní a zůstal stát ve stínu blízké postranní branky. Zkřížil ruce na prsou a v uvolněném postoji sledoval, jak se Sara prodírá houštím a snaží se vlézt oknem do domu.

Byl to nejnepovedenější pokus o vloupání, jaký kdy viděl.

Nejprve strávila alespoň deset minut otevíráním okna. Tak prostý úkon pro ni znamenal velké vítězství. Když se snažila vyhoupnout se na římsu, roztrhla si lem šatů. Nathan zaslechl její zděšený výkřik, pak viděl, že se otočila a začala věnovat pozornost svému oděvu. Zatímco Sara bědovala nad zkázou, okno se opět přibouchlo.

Kdyby měla po ruce jehlu a nit, pomyslel si, určitě by se posadila pod keřem a začala by šaty spravovat.

Nakonec se však vrátila ke svému záměru. Napadlo ji, že skvělým nástrojem k otevření okna bude její slunečník a skutečně se jí to s jeho pomocí podařilo. Upravila si šňůrky kabelky kolem zápěstí a povyskočila, aby se zachytila římsy. Teprve třetí pokus byl úspěšný. Dostat se dovnitř oknem bylo mnohem obtížnější než vylézt ven. Málem si vyrazila dech, když dopadla na podlahu. Jakmile Nathan uslyšel dunivý náraz, usoudil, že jeho nevěsta přistála buď na hlavě, nebo na zádech. Počkal ještě pár okamžiků a pak tiše vklouzl za ní.

Jeho oči rychle přivykly tmě. Sara se však tak brzy nezorientovala. Nathan uslyšel hlasitý náraz připomínající sklo tříštící se o kámen, pak následovala hrubá kletba.

Bože, ta uměla dělat pozdvižení. Nathan doběhl do chodby právě včas, aby zahlédl, jak Sara chvátá nahoru po schodech do patra. A ještě si k tomu něco pro sebe šeptala.

Pak upoutal jeho pozornost vysoký štíhlý muž, o němž Nathan předpokládal, že patří ke služebnictvu. Vypadal směšně. Měl na sobě po kolena dlouhou bílou noční košili. V jedné ruce nesl zdobený vyřezávaný svícen a v druhé velký krajíc chleba. Zvedl svícen nad hlavu a vydal se po schodech za Sarou. Nathan ho chytil za krk, dal mu pořádnou ránu a rychle mu vzal z ruky svícen, aby při pádu nezpůsobil hluk. Pak vtáhl sluhu do výklenku sousedícího se schody. Chvíli stál vedle bezvládné postavy a poslouchal hluk ozývající se shora.

Sara by nebyla šikovnou zlodějkou. Slyšel bouchnutí zavírajících se dveří a věděl, že je má na svědomí jeho žena. Probudila by snad i mrtvého. A co tam proboha hledá?

Náhle se ozval pronikavý výkřik. Nathan unaveně povzdechl. Zamířil ke schodům, aby ještě jednou své bláhové ženě pomohl, pak se však zarazil, protože ji spatřil na odpočívadle. Nebyla sama. Nathan ustoupil zpátky do výklenku a čekal. Už pochopil důvod její výpravy. Sara objímala kolem ramen nějakou ženu a vedla ji dolů ze schodů. Neviděl jí do tváře, ale podle její nejisté, pomalé chůze usoudil, že je buď velice slabá, nebo ji sužuje bolest.

„Prosím neplač, Noro,“ šeptala Sara. „Všechno dopadne dobře. Postarám se o tebe.“

Jakmile se dvojice dostala do chodby, stáhla si Sara pláštěnku a přehodila ji přes ramena své družce. Pak se sklonila a políbila ji na čelo.

„Věděla jsem, že pro mne přijdeš, Saro. Nikdy jsem o tom nepochybovala. Cítila jsem v srdci, že přijdeš na možnost, jak mi pomoci.“

Nořin hlas se zajíkal dojetím. Otřela si hřbetem ruky koutky očí. Nathan si všiml, že má na zápěstí temné podlitiny. Poznal, co je způsobilo. Ubohá žena byla držena v poutech.

Sara vztáhla ruku, aby upevnila spony v tetiných vlasech. „Ovšemže jsi věděla, že si pro tebe přijdu,“ zašeptala. „Miluji tě, teto Noro. Nikdy bych nepřipustila, aby se ti něco stalo. Podívej,“ dodala co nejveselejším hlasem, „tvoje vlasy zas vypadají upraveně.“

Nora vzala Saru za ruku. „Co bych si bez tebe počala, dítě?“

„To je bláhová otázka,“ odpověděla neteř. Snažila se mluvit konejšivě, protože věděla, že její teta je na pokraji zhroucení. Ani Sara k němu neměla daleko. Když spatřila podlitiny na tetině tváři a pažích, bylo jí do pláče.

„Vrátila ses do Anglie, protože jsem tě o to požádala,“ připomínala jí Sara. „Myslela jsem, že tě bude čekat šťastné shledání se sestrou, ale mýlila jsem se. Celé tvé utrpení mám na svědomí já, Noro. Jistě si uvědomuješ, že beze mne by ses k návratu nikdy neodhodlala.“

„Jsi tak laskavá,“ odpověděla Nora.

Sara chvějící se rukou vzala za závoru dveří. „Jak se ti podařilo mě nalézt?“ zeptala se Nora.

„Na tom teď nezáleží,“ řekla Sara. Odstrčila závoru a otevřela dveře. „Budeme mít čas do konce života, abychom si o všem povídaly, až nastoupíme na loď. Odvezu tě zpátky domů, Noro.“

„Ach, ale já ještě nemohu opustit Londýn.“

Sara se obrátila k tetě. „Jak to myslíš, že nemůžeš odjet? Všechno je zařízeno, Noro. Z posledního zbytku svých peněz jsem koupila lodní lístky. Prosím, netvař se tak odmítavě. Teď není čas na zdržování. Večer musíme vyjet. Je příliš nebezpečné, abys tady prodlévala.“

„Henry mi vzal snubní prsten,“ vysvětlovala Nora. Pak znovu potřásla hlavou. Sepnutý vrkoč stříbrných vlasů se uvolnil a svezl na stranu. „Bez něho z Anglie neodjedu. Můj Johnny, Bůh buď milostiv jeho duši, mi v den svatby před čtrnácti lety přikázal, abych ho nikdy přes den nesnímala z prstu. Nemohu se vrátit domů bez prstenu, Saro. Je pro mne příliš drahou památkou.“

„Tak ho budeme muset najít,“ navrhla Sara, když se její teta opět rozplakala a sípavě dýchala. Ubohá žena měla zjevné potíže s dýcháním. „Netušíš, kde by ho mohl Henry ukrývat?“

„Henry se chová vskutku bezostyšně,“ odpověděla Nora. Opřela se o zábradlí, aby si na okamžik odpočinula, a řekla: „Vůbec se nenamáhal ho ukrýt. Nosí ho jako trofej. Má ho nasazený na malíčku. Kdyby ses dověděla, kde dnes tvůj strýček popíjí, mohli bychom ho získat zpátky.“

Sara přikývla. Žaludek ji rozbolel při pomyšlení, co bude muset udělat. „Vím, kde je,“ řekla. „Nicholas ho sledoval. Myslíš, že zvládneš krátkou procházku na konec ulice? Neodvážila jsem se přikázat drožkáři, aby čekal přímo před domem, měla jsem strach, že by se Henry mohl vrátit předčasně.“

„Ovšemže tu cestu zvládnu,“ odpověděla Nora. Pomalým, prkenným krokem se vydala ke dveřím. „Nebesa,“ zašeptala. „Kdyby mě teď viděla tvoje matka, zemřela by hanbou. Budu muset vyjít ven v noční košili a vypůjčeném plášti.“

Sara se usmála. „Tak to prostě matce nepovíme, co říkáš?“ Povzdechla si, když viděla, jak její teta zkřivila obličej. „Máš hrozné bolesti, že?“

„Vůbec ne,“ odsekla Nora. „Už se cítím mnohem lépe. Tak pojď,“ pokračovala ostrým hlasem. „Tady nemůžeme zůstat.“ Chytila se zábradlí a začala scházet ze schodů. „Jeden Winchester mě přece nemůže zničit.“

Sara chtěla za sebou zavřít dveře, ale pak si to rozmyslela. „Myslím, že raději nechám dveře otevřeny, kdyby snad náhodou šel někdo kolem a napadlo ho, že si přivlastní něco z Henryho majetku. Ale nemyslím, že se mé naděje splní,“ dodala. „Zdá se, že dnes v noci nejsou na ulicích žádní lotři. Cestou sem jsem alespoň žádného nepotkala.“

„Milosrdný bože, Saro, tys sem skutečně přišla pěšky?“ zeptala se se zděšením v hlase Nora.

„Ano,“ odpověděla Sara s pýchou. „Byla jsem samozřejmě velmi ostražitá, tak se nemusíš mračit. Ani jsem nemusela použít slunečník, abych někomu vyvrátila zlé úmysly. Ach, nebesa, teď si vzpomínám, že jsem nechala svůj milovaný slunečník v okně.“

„Nech ho být,“ vyzvala ji teta, když se Sara obrátila zpátky ke schodům. „Pokoušely bychom osud, kdybychom se zde dlouho zdržovaly. Teď mi podej rámě, má milá. Zavěsím se do tebe, abych tu malou procházku zvládla. Opravdu jsi celou cestu šla pěšky, Saro?“

Sara se zasmála. „Abych řekla pravdu, myslím, že jsem celou cestu běžela. Byla jsem hrozně vyplašená, Noro, ale cesta proběhla bez nesnází. Víš, myslím si, že všechny ty řeči o tom, jaká nebezpečí hrozí na našich ulicích, jsou přehnané.“

Obě ženy vešly zavěšeny pod paží do temné, úzké uličky a za nimi se nesl Sařin smích. Drožka čekala na rohu. Sara právě pomáhala tetě nastoupit do černého vozu, když se nablízku objevila podezřelá postava. Nathan vystoupil ze stínu a výhružně se zákeřníkovi postavil do cesty. Muž na něho vrhl jediný pohled, pak se prudce obrátil a opět zmizel ve tmě.

Nathan si zprvu myslel, že ho stařena zpozorovala. V okamžiku, kdy se ukázal, se totiž ohlédla, ale když se bez jediného slova zas obrátila ke své neteři, usoudil, že jí už zřejmě neslouží dobře zrak.

Sara jistě jeho přítomnost nezaznamenala. Vedla soustředěný rozhovor s drožkářem, domlouvala se s ním na ceně a nakonec přistoupila na jeho přemrštěný požadavek. Pak nastoupila za tetou do vozu. Jakmile se drožka rozjela, Nathan se zachytil zadního držadla a vyhoupl se na stupínek. Drožka se pod jeho tíhou zahoupala, ale pak se znovu plynule rozjela.

Sara považovala celý únos za snadnou záležitost. Nathan slyšel, jak říká tetě, že vyplují z Londýna na lodi. Předpokládal tedy, že jejich cílem bude přístav. Ale drožka náhle zahnula do jedné z bočních ulic v blízkosti nábřeží a zastavila před nechvalně známou krčmou.

Vydala se pro ten prokletý snubní prsten, uvědomil si Nathan a rozhořčeně si povzdechl. Seskočil ze stupátka a zůstal stát ve světle kousek za drožkou. Chtěl, aby si ho muži, lelkující před hostincem, dobře prohlédli. Energicky se rozkročil a dal svým postojem najevo, že je připraven k boji. Ruku položil na rukojeť svinutého biče zavěšeného k opasku a vrhl výhrůžný pohled na hlouček povalečů.

Zpozorovali ho. Tři muži drobnějších postav zamířili zpět do hostince. Další čtyři zůstali venku a opřeli se o kamennou zeď. Dívali se k zemi.

Drožkář sestoupil ze svého sedadla, vyslechl nové instrukce od své zákaznice a vstoupil dovnitř. Vrátil se sotva za minutu, mumlal si, že za tak velkou námahu si zaslouží mimořádnou odměnu, a pak opět nasedl na své místo.

Uplynulo dalších pár minut, než se dveře krčmy znovu otevřely. Vyšel z nich nevrle se tvářící muž s obrovitým břichem. Měl na sobě zmačkané, ušpiněné šaty, tu a tam potrhané. Odhrnul si z čela umaštěnou kštici, jako by se neohrabaně pokoušel upravit si zevnějšek, a potácel se k vozu.

„Můj pán, Henry Winchester, je příliš opilý, než aby dokázal vyjít ven,“ oznámil. „Jezdíme do této části města, protože nestojíme o velkou pozornost,“ dodal. „Přišel jsem místo něho, madam. Váš drožkář řekl, že tady čeká žena, která něco potřebuje, a zdá se mi, že jsem to právě já, koho byste mohla potřebovat.“

Odporný muž se poškrábal u slabin a dychtivě čekal na odpověď.

Zápach šířící se od něho pronikal oknem do kočáru. Saře se udělalo nevolno. Zvedla k nosu naparfémovaný kapesníček, obrátila se k tetě a zašeptala: „Znáš toho člověka?“

„Jistěže ano,“ odpověděla teta. „Jmenuje se Clifford Duggan, Saro, a právě on pomáhal tvému strýci mě unést.“

„Uhodil tě?“

„Ano, má milá, uhodil,“ odpověděla Nora. „Dokonce několikrát.“

Sloužící, o němž byla řeč, neviděl, kdo sedí v drožce. Naklonil se dopředu, aby si lépe prohlédl svou kořist.

Nathan popošel blíž k vozu. Měl chuť roztrhnout toho muže na dva kusy za to, že se opovážil chlípně pohlédnout na jeho ženu. Zarazil se, když spatřil, jak se z okénka kočáru vynořila pěst v bílé rukavici a tvrdě dopadla na odulý nos dotěry.

Clifford nebyl na útok připraven. Zavyl bolestí, zapotácel se a zakopl o vlastní nohu. Se zaduněním dopadl na kolena. Zatímco ze sebe chrlil jednu hrubou kletbu za druhou, usilovně se snažil zvednout se na nohy.

Sara využila své výhody. Prudce otevřela dveře kočáru a uhodila ničemu do břicha. Darebák přistál na zádech v blízké stoce. Muži postávající u krčmy zařvali smíchy. Sara si publika nevšímala a vystoupila z kočáru. Obrátila se k Noře, podala jí svou kabelku, pak si stáhla rukavice a také je předala tetě. Nakonec se začala věnovat Dugganovi.

Měla takovou zlost, že z ní vyprchal všechen strach. Stála nad svou obětí a tvářila se jako anděl pomsty. Když promluvila, hlas se jí třásl zlostí. „Budete-li se dál takhle chovat k dámě, Clifforde Duggane, přisámbůh, že zemřete bolestnou a pomalou smrtí.“

„Nikdy se k dámě špatně nechovám,“ zaúpěl Clifford. Snažil se popadnout dech, aby se na ni mohl vrhnout. „Jak to, že znáte moje jméno?“

Nora se vyklonila z okna drožky. „Jste ohavný lhář, Clifforde,“ zvolala. „Za své hříchy budete trpět v plamenech pekelných.“

Clifford vytřeštil oči úžasem. „Jak jste se dostala…“

Nedopověděl, protože v té chvíli ho Sara nakopla. Obrátil se k ní. „Vy si myslíte, že mě můžete tlouct?“ zaječel. Obrátil se pohledem k mužům opírajícím se o zeď putyky. Ve skutečnosti ho její chabý útok spíš ponížil, než zranil. Úsměšky, které za sebou zaslechl, ho zasáhly víc než její slabá rána. „Jediný důvod, proč se vám okamžitě nepomstím, je, že nejprve si to s vámi bude chtít vyřídit můj pán, než mi vás předá.“

„Vy vůbec netušíte, kolik nepříjemností si způsobujete?“ ptala se Sara. „Můj manžel se doví o vaší krutosti a pomstí se vám. Markýze ze St. Jamesu se všichni bojí, i hloupí neotesanci, jako jste vy, Clifforde. Až mu povím, k čemu se chystáte, odplata vás nemine. Markýz udělá, o co ho požádám.“ Odmlčela se a pro efekt luskla prsty. „Ach, vidím, že jsem konečně upoutala vaši pozornost,“ dodala a kývla spokojeně hlavou, když viděla proměnu Cliffordovy tváře. Objevil se v ní strach. Už se nepokoušel vstát a snažil se odplazit se pryč.

Sara byla sama se sebou nesmírně spokojena. Její lež zapůsobila. Netušila, že Clifford právě zahlédl stín mohutného muže stojícího několik kroků za ní. Myslela, že v něm vzbudila děs pouhým vyslovením jména St. James. „Muž, který uhodí dámu, je skutečný zbabělec,“ prohlásila. „A můj manžel zabíjí zbabělce jako otravné mouchy. Pokud o tom pochybujete, stačí si uvědomit, že je opravdový St. James.“

„Saro, miláčku,“ zvolala Nora. „Chtěla bys, abych šla s tebou dovnitř?“

Sara nespustila oči z Clifforda, když tetě odpovídala. „Ne, Noro. Nejsi pro takovou návštěvu vhodně oblečena. Nebudu tam dlouho.“

„Pospěš si,“ vykřikla Nora. „Ať se nenachladíš, má milá.“

Nora se dál vykláněla z okna, ale tentokrát hleděla na Nathana. Odpověděl na její vyplašený pohled krátkým kývnutím hlavy a pak se opět obrátil ke své ženě.

Nora brzy postřehla, že urostlý muž nahání pobudům u krčmy hrůzu. Stačilo jen pohlédnout na jeho obrovitou postavu, aby člověka přešly proradné myšlenky. Netrvalo dlouho a bylo jí jasné, že se stará o Sařino bezpečí. Noru napadlo, že na něho svou neteř upozorní, ale pak ten nápad zavrhla. Sara měla i tak dost starostí. O zachránci se může dovědět, až se vrátí ze své důležité pochůzky.

Nathan nespouštěl ze Sary oči. Jeho žena ho neustále překvapovala. Nemohl její jednání pochopit. Věděl, jak jsou Winchesterové zbabělí. Muži z tohoto rodu prováděli své ničemné kousky vždy pod příkrovem tmy nebo útočili ze zálohy. Ale Sara se vůbec nechovala jako Winchesterová. Při ochraně staré tety si počínala velmi odvážně. A jak se dovedla rozohnit. Napadlo ho, že by ho snad ani nepřekvapilo, kdyby vytáhla pistoli a střelila svou oběť rovnou do čela. Pokud by měl soudit podle vzteku, který s ní v té chvíli cloumal, zřejmě by to dokázala.

Sara obešla Duggana, vrhla na něho ještě jeden opovržlivý pohled a pak chvatně vešla do hostince.

Nathan ihned zamířil ke Cliffordovi. Chytil ho za krk, pozvedl do vzduchu a mrštil jím o kamennou stěnu.

Přihlížející se rozprchli jako myši, aby je nepotkalo totéž. Clifford narazil na zeď, hlasitě zasténal a sesul se v mdlobách k zemi.

„Dobrý muži?“ zvolala Nora. „Myslím, že byste měl vejít dovnitř. Moje Sara bude jistě potřebovat vaši pomoc.“

Nathan se zamračeně obrátil k ženě, která se opovážila mu radit, co má dělat. V té chvíli se z hostince ozvalo hvízdání a výbuchy smíchu a on začal tušit, co se děje. S hněvivým zamručením odepjal bič u pasu a vstoupil.

Sara našla svého strýce u kulatého stolu uprostřed lokálu skloněného nad korbelem piva. Prodrala se houfem návštěvníků až k němu. Myslela, že ho zahanbí a rozumnými argumenty přemluví, aby jí prsten tety Nory vrátil. Když ale na jeho prstě ten stříbrný kroužek spatřila, všechna rozumná slova jí vyprchala z mysli. Na stole stál plný korbel černého piva. Než se Sara mohla rozmyslet, zvedla ho a vylila obsah na strýcovu lysou hlavu.

Byl příliš opilý, takže nedokázal zareagovat okamžitě. Nejprve hlasitě zařval, mohutně říhl a pak se vrávoravě zvedl. Sara mu prsten strhla z prstu, ještě než se vzpamatoval natolik, aby jí v tom zabránil.

Chvíli mu trvalo, než byl schopen zaostřit pohled a pořádně si ji prohlédnout. Sara si mezitím prsten navlékla.

„Můj bože… Saro? Co tu děláš? Děje se něco?“ koktal nejistě strýček Henry. Námaha, kterou musel na svou řeč vynaložit, mu sebrala poslední zbytek sil. Zhroutil se na židli a měřil si ji krví podlitýma očima. Pak si všiml prázdného džbánu. „Kde mám pivo?“ zakřičel na hostinského.

Sara byla strýčkem zcela znechucena. I když pochybovala, že si zapamatuje jediné slovo z toho, co mu hodlala povědět, byla rozhodnuta dát mu najevo, co si o jeho hanebném jednání myslí.

„Jestli se něco děje?“ opakovala uštěpačným tónem. „Jste ničema, strýčku Henry. Kdyby můj otec věděl, co jste vy a vaši bratři provedli Noře, jsem si jistá, že by zavolal policii a nechal vás poslat na šibenici.“

„Co říkáš?“ ptal se Henry. Přejel si rukou po čele a snažil se soustředit se na hovor. „S Norou? Ty mi chceš něco vyčítat kvůli té hanebnici?“

Než ho mohla Sara za tak nestoudná slova pokárat, pokračoval. „Tvůj otec byl od začátku do celého plánu zasvěcen. Nora je moc stará, než aby byla schopná postarat se sama o sebe. My víme, co je pro ni nejlepší. Tak už mi tady nedělej scény, holka, protože já ti rozhodně nepovím, kde je.“

„Nevíte, co je pro ni nejlepší,“ vykřikla Sara. „Chtěli jste její dědictví, to je ten pravý důvod. Všichni v Londýně vědí, jaké dluhy jste nadělal svou hazardní hrou, strýčku. A tak jste si našel snadný způsob, jak je splatit, že? Rozhodl jste se dát Noru do útulku pro choromyslné, nemám pravdu?“

Henryho pohled těkal mezi prázdným džbánem a rozhněvanou tváří neteře. Konečně mu svitlo, že mu pivo vylila na hlavu. Sáhl si na límec, aby se ujistil, že je mokrý, a když ucítil na prstech lepkavou tekutinu, zesinal vzteky. V hlavě mu začalo bušit. Zoufale se potřeboval napít. „Zbavíme se té staré čarodějnice a ty s tím neuděláš vůbec nic. A teď se vrať domů, než ti dám na zadek.“

Za ní se ozval smích. Sara se obrátila a hněvivě pohlédla na opovážlivce. „Vypijte si svůj nápoj, pane, a do toho se nepleťte.“ Pak se opět otočila ke strýčkovi. „O mém otci jste mi lhal,“ prohlásila. „Nikdy by se takové ukrutnosti nedopustil. A pokud mě chcete udeřit, zkuste to, ale brzy budete mít co dělat s hněvem mého manžela. Povím mu o tom,“ vyhrožovala.

Sara doufala, že když byla planá hrozba tak úspěšná v případě sluhy Clifforda, mohl by stejný trik zapůsobit i na pána opilého namol.

Doufala však marně. Henry se vůbec netvářil znepokojeně. Hlasitě vyprskl. „Jsi stejný blázen jako Nora, když věříš, že by se St. James obtěžoval přijít ti na pomoc. Můžu ti jaksepatří nařezat, Saro, a nikdo si toho nevšimne, ani tvůj manžel.“

Sara stála jako přibitá. Byla rozhodnuta přimět strýce ke slibu, že nechá Noru na pokoji. Bála se, že by on nebo některý z jeho bratrů mohl za tetou poslat svého náhončího a odvézt ji zpátky do Anglie. Nořin majetek, který zdědila po otci, byl dost velký, aby za tu námahu stál.

Byla tak strýcem znechucena, že si ani nevšimla, jak se k ní pomalu přibližují někteří hosté. Nathan to samozřejmě zpozoroval. Jeden muž, kterého považoval za vůdce hloučku, si už chlípně olizoval rty.

Sara si náhle uvědomila pošetilost celého svého plánu. „Víte, strýčku Henry, pokoušela jsem se přijít na to, jak vás přimět ke slibu, že necháte Noru na pokoji, ale teď si uvědomuji svou pošetilost. Takový slib může dodržet jen čestný muž. Vy jste příliš podlý, než abyste dokázal držet slovo. Jen zde ztrácím čas.“

Strýc po ní vztáhl ruku. Sara mu lehce uskočila. Zarazila se, když narazila do někoho za sebou, otočila se a zjistila, že je obklopena hradbou pochybně vyhlížejících mužů. Všimla si, že by se všichni potřebovali řádně umýt.

Celý lokál byl krásnou dívkou tak hypnotizován, že si nikdo nepovšiml Nathana. Zřejmě je chtíč ovládl natolik, že přestali dbát na opatrnost. Brzy si ovšem svou chybu uvědomí. Nathan se opřel o zavřené dveře v rohu místnosti a čekal na první provokaci.

Přišla jako blesk. Jakmile jeden špinavec vztáhl ruku a dotkl se Sary, Nathan zařval vzteky. Hluboký, hrozivý tón jeho hlasu všechny vyděsil. Každý v hostinci ztuhl – každý kromě Sary. Ta vyskočila a prudce se obrátila ke hlasu.

Také by snad vykřikla, kdyby se jí náhle nesevřelo hrdlo. Vlastně ani nemohla popadnout dech. Kolena jí poklesla, když zpozorovala mohutného muže u dveří. Přidržela se stolu, aby neupadla. Srdce se jí v hrudi zběsile rozbušilo a měla dojem, že snad strachy zemře.

Kdo to proboha může být? Pohled na něho ji doháněl k šílenství. Byl to ten nejurostlejší, nejnebezpečněji vyhlížející muž, jakého kdy viděla, a, bože, tak upřeně se na ni díval.

Zakýval na ni prstem a naznačil jí, aby přišla k němu.

Zavrtěla hlavou.

On znovu kývl.

Místnost jí začala vířit před očima. Musí se vzchopit a začít rozumně myslet. Zoufale se pokoušela najít na tom obrovi něco, co by ji neděsilo. Pak si uvědomila, že ji někdo chytil za paži. Aniž z urostlého muže snažícího se ji upřeným pohledem hypnotizovat spustila oči, ruku prudce odstrčila.

Zdálo se, že obr na rozdíl od ostatních návštěvníků, má ve zvyku se mýt. I jeho vlasy jí připadaly čisté. Měly barvu tmavého bronzu stejně jako jeho tvář a paže. Můj bože, pomyslela si, jeho ramena jsou tak… svalnatá. A stehna zrovna tak. Všimla si pevných svalů napínajících látku těsných kalhot. Ale ty kalhoty byly čisté, uvědomila si. Ničemové nosí přece vždy zmačkané a páchnoucí hadry, ne? Takže, zdůvodňovala si nelogicky, on není ničema. Při tom pomyšlení se hned cítila lépe. Byla opět schopná dýchat. Dobrá, pomyslela si, není ničema; je prostě válečník, usoudila, když dokončila důkladnou prohlídku. Možná vůdce Vikingů, pokud měla soudit podle délky vlasů. Ano, jistě je to barbar, který se nějakým způsobem přenesl do jiné doby.

Už z toho blázním, uvědomila si. Zelenooký bojovník ji opět gestem volal k sobě. Ohlédla se, aby se ujistila, že nekývá na někoho jiného. Za ní však nikdo nestál.

Volá tedy opravdu ji. Sevřel se jí žaludek. Zamrkala. Nezmizel. Potřásla hlavou v domnění, že se snad zbaví ďábelského přeludu, který se před ní objevil.

Znovu na ni zakýval prstem. „Pojďte sem.“

Hlas měl hluboký, autoritativní, vyzývavý. Bůh mě ochraňuj, pomyslela si a zamířila k němu.

A pak se rozpoutalo peklo. Vzduch prořízlo zahvízdání biče a vzápětí Sara uslyšela bolestné zavytí pobudy, který se pokusil na ni sáhnout. Nedokázala se podívat na spoušť za sebou. Nemohla odtrhnout oči od muže, který se snažil hostinec nadobro zničit.

Zdálo se to tak snadné. Pouhým švihem zápěstí, který ho napohled nestál ani trochu námahy, rozdával rány, jež si návštěvníci krčmy budou dlouho pamatovat.

Také si všimla, že čím víc se k němu blížila, tím víc se mračil.

Rozhodla se nevšímat si toho. Brzy přece vyběhne ven, naskočí do drožky s Norou a bude ujíždět k nábřeží.

Přesvědčovala sama sebe, že je to dobrý plán. Problémem ovšem bylo, jak vystrnadit Vikinga ode dveří.

Uvědomila si, že se na něho upřeně dívá, když jí pokynul, aby přistoupila ještě blíž. Pak ucítila na rameni cizí ruku, která jí bránila v chůzi, ohlédla se a vzápětí uslyšela prásknutí biče.

Najednou byla volná. Rozběhla se, rozhodnuta dostat se k němu dřív, než jí pukne srdce.

Těsně před ním se zastavila a fascinovaně zvedla zrak k jeho jasně zeleným očím. Konečně na ni pohlédl i on. Z náhlého popudu vztáhla ruku a štípla ho do paže, aby se ujistila, že před sebou nemá žádný výplod fantazie.

Byl skutečný. Jeho paže byla jako z oceli, ale ta ocel hřála. A pohled nádherně zelených očí ji přímo hypnotizoval.

Podivné bylo, že čím déle ho pozorovala, tím bezpečněji se cítila. Ulevilo se jí tak, že se musela usmát. V údivu nad svými pocity pozvedla obočí. „Věděla jsem, že nejste zlý, Vikingu.“

Sara náhle ztratila půdu pod nohama. Měla pocit, jako by letěla temným tunelem směrem k bronzovému Vikingovi stojícímu v slunci.

Nathan ji zachytil dříve, než dopadla na zem. Jeho žena o sobě nevěděla, když si ji přehodil přes rameno. Přejel posledním pohledem krčmu a zkoumal, zda zůstal ještě někdo, kdo nedostal za vyučenou. Po celém lokále se válela změť zhroucených, sténajících opilců. Nestačilo mu to. Měl nepřekonatelnou chuť řádně poznamenat i podlého strýce, který se ukryl pod stolem. Slyšel odtamtud jeho přerývané vzdechy.

Nathan rázně odkopl stůl, aby lépe viděl svou oběť. „Víte, koho máte před sebou, Winchestere?“

Henry se svinul na zemi do klubíčka. Zavrtěl hlavou a roztřásla se mu brada.

„Podívej se na mne, ty bastarde.“

Jeho hlas zaduněl jako hrom. Henry vzhlédl. „Jsem markýz ze St. Jamesu. Přiblížíš-li se někdy k mé ženě nebo k její tetě, zabiju tě. Rozumíš?“

„Vy jste… ten…“

Henrymu se sevřelo hrdlo a nemohl už promluvit ani slovo. Začal zvracet. Nathan ho odkopl stranou, pak se obrátil a vyšel z krčmy.

Hostinský vyhlédl ze svého úkrytu za roštem a prohlížel si zkázu kolem sebe. Té noci už neprodá žádné pivo, protože ani jediný z jeho návštěvníků není schopen je pít. Hosté leželi na podlaze jako omámené, polomrtvé mouchy. Byla tu spoušť, na jakou hned tak nezapomene. Krčmář si chtěl zapamatovat každou maličkost, aby mohl vyprávět děsivou historku svým přátelům. Už věděl, co jim řekne nakonec. Všem jeho příštím návštěvníkům bude terčem posměchu především ten winchesterský náfuka. Pak ho z úvah vytrhl nepříjemný zvuk. Když pohlédl směrem, odkud zvuk zazníval, zjistil, že vznešený a mocný Winchester mu pozvracel celou podlahu.

Hněvivý výkřik majitele hostince se spojil s vyděšeným zaúpěním tety Nory. Když spatřila neteř, jak bezvládně leží na ramenou toho cizince, bezděčně pozvedla ruku k ňadrům.

„Je Sara zraněná?“ vykřikla. V duchu už myslela na nejhorší.

Nathan zavrtěl hlavou. Otevřel dveře kočáru a usmál se. „Omdlela.“

Noře se při té zprávě tak ulevilo, že muži prominula i pobavený úsměv, který podle jejího názoru nebyl na místě. Poposedla až do kouta vozu, aby Saře uvolnila místo. Nathan však uložil svou nevěstu na protější sedadlo. Nora si neteř rychle prohlédla, aby se ujistila, že dosud dýchá, a pak se obrátila k jejímu zachránci. Pozorovala, jak stáčí bič a upevňuje si ho k pasu.

Nora neočekávala, že k nim přisedne. Když tak učinil, vtěsnala se do nejzazšího rohu. „Sara se může posadit vedle mne,“ řekla.

Neodpověděl jí a pohodlně se usadil proti ní. Pak zvedl Saru do náruče. Nora si všimla, jak jemně se jí dotýkal. Jeho ruka lehce pohladila Sařinu tvář, když ji pozvedl a opřel si ji o prsa. Sara lehce povzdechla. Nora nevěděla, co si o tom muži má myslet. Kočár už ujížděl plnou rychlostí, když se konečně odvážila zapříst s ním hovor.

„Mladý muži, jmenuji se Nora Bettlemanová. Ta dívka, kterou jste zachránil, je moje neteř. Jmenuje se Sara Winchesterová.“

„Ne,“ odpověděl ostrým hlasem. „Je to lady ze St. Jamesu.“

Po svých prudkých slovech obrátil pohled k oknu. Nora ho dál pozorovala. Měl hezký, ostře řezaný profil. „Proč nám pomáháte?“ zeptala se. „Rozhodně nejste spojen s rodinou Winchesterů,“ dodala a energicky kývla hlavou. „Najal vás snad někdo ze St. Jamesů?“

Neodpověděl. Nora povzdechla a obrátila se k neteři. Přála si, aby si Sara pospíšila, co nejdříve se probrala ze své mdloby a zbavila ji tak zmatku.

„Jsem závislá na děvčeti, které držíte v náruči. Nemohu strpět pomyšlení, že by se jí stalo něco zlého.“

„Už to není děvče,“ namítl.

Nora se usmála. „Ne, ale já ji takovou stále vidím,“ přiznala. „Sara je tak čistá, nevinná duše. Zdědila povahu po své matce a její rodině.“

„Vy nepatříte k Winchesterům, že?“

Noru velmi potěšilo, že přišla řeč na ni, a usmála se. „Ne,“ odpověděla. „Jsem Sařina teta z matčiny strany. Jmenovala jsem se Turnerová, než jsem se provdala za svého Johnnyho a získala jeho jméno.“

Pohlédla znovu na Saru. „Myslím, že ještě nikdy neomdlela. Poslední dva týdny samozřejmě musela prožívat strašlivé vypětí. Pod očima má temné kruhy. Jistě nemohla ani spát. Trápila se kvůli mně, víte,“ dodala s povzdechem. „Ale přece jen ji muselo něco nesmírně vyděsit, když tak náhle ztratila vědomí. Co myslíte…“

Nedopověděla, když si všimla jeho úšklebku. Ten muž byl jistě přinejmenším podivín, protože se usmíval při zcela obyčejných poznámkách.

Pak jí to vysvětlil. „Viděla mě.“

Sara se začala probírat. Před očima měla ještě mžitky a neuvědomovala si, kde je, ale cítila se podivuhodně klidná. Její tvář se tiskla k něčemu teplému a vdechovala čistou mužnou vůni. Spokojeně povzdechla.

„Zdá se mi, že přichází k sobě,“ zašeptala Nora. „Díky Bohu.“

Sara pomalu stočila pohled k tetě. „Přichází k sobě?“ řekla a hlasitě zívla.

„Omdlela jsi, má milá.“

„Neomdlela,“ zašeptala Sara očividně zděšena. „Nikdy neomdlévám. Já…“ Zarazila se, když si uvědomila, že sedí na něčím klíně. Ne na něčím, uvědomila si. Na jeho klíně. Z tváře jí vyprchala barva. Náhle si na všechno vzpomněla.

Nora ji pohladila po ruce. „Všechno je v pořádku, Saro. Tento hodný pán tě zachránil.“

„Ten s bičem?“ zašeptala Sara a modlila se, aby neměla pravdu.

Nora přikývla. „Ano, má milá, ten s bičem. Musíš mu hezky poděkovat, Saro, a proboha, už nesmíš omdlít. Nemám u sebe čichací sůl.“

Sara přikývla. „Už neomdlím,“ řekla. Aby svůj slib neohrozila, rozhodla se vyhýbat se pohledu na něho. Pokusila se sklouznout mu z klína, aniž by si toho všiml, ale jakmile se pohnula, sevřel ji pevně kolem pasu.

Mírně se naklonila k Noře. „Kdo je to?“

Teta rozpačitě pokrčila rameny. „Ještě se mi nepředstavil,“ vysvětlovala. „Možná, má milá… kdybys mu projevila svou vděčnost – nu, pak by nám možná řekl, jak se jmenuje.“

Sara věděla, že je nezdvořilé hovořit o člověku, jako by tam nebyl. Sebrala všechnu odvahu a zvedla zrak. Ale nepodívala se mu do očí, ulpěla pohledem na jeho bradě a řekla: „Děkuji vám, pane, za to, že jste mě přišel bránit do hostince. Budu navěky vaší dlužnicí.“

Zvedl jí bradu výš. Jeho pohled byl nevyzpytatelný. „Dlužíte mi víc než dík, Saro.“

Vytřeštila oči úžasem. „Vy mě znáte?“

„Řekla jsem mu, kdo jsi, mámila,“ vysvětlila jí Nora.

„Nezůstaly mi už žádné peníze,“ řekla pak Sara. „Všechny jsem utratila za lodní lístky. Vezete nás do přístavu?“

Přikývl.

„Mám jen zlatý řetízek, pane. Bude pro vás dostatečnou odměnou?“

„Ne.“

Jeho příkrá odpověď ji popudila. Rozmrzele na něho pohlédla. „Nic víc vám nemohu nabídnout,“ prohlásila.

Drožka náhle zastavila. Nathan otevřel dveře. Vyrazil s rychlostí, která se u takového mohutného muže zdála být neuvěřitelná. Zůstal stát u kočáru a pomohl Noře vystoupit, zatímco si Sara urovnávala šaty. Po sezení na jeho klíně byly pořádně zmačkané.

Náhle ucítila zas kolem pasu jeho ruce. Měla jen čas uchopit kabelku a rukavice a už ji vlekl z kočáru jako pytel zrní. Objal ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Sara okamžitě proti jeho opovážlivosti protestovala. „Pane, jsem vdaná žena. Nedotýkejte se mě tak. Nesluší se to.“

Zřejmě trpěl nedoslýchavostí, protože se na ni ani nepodíval a místo odpovědi ostře zahvízdal. Prostor kolem nich, osvětlený jen měsícem, byl až do té chvíle liduprázdný. Během jediného okamžiku ho naplnila početná skupina mužů.

Na Saru hleděla Nathanova věrná posádka. Chovali se, jako by nikdy předtím neviděli hezkou ženu. Nathan se na ni zadíval, aby zjistil, jak reaguje na pohledy plné obdivu. Sara však mužům nevěnovala pozornost. Zaměstnával ji jen pohled na něho. Nathan se jejímu chování málem usmál.

Krátce ji stiskl, aby se vzpamatovala, pak se obrátil ke stařeně. „Máte nějaká zavazadla?“

„Máme, Saro?“ zeptala se Nora.

Sara se pokusila vykroutit se ze sevření, než odpověděla. „Už jsem vám řekla, že jsem vdaná žena,“ zamumlala. „Tak už mě pusťte.“

Ani se nepohnul. Musela to vzdát. „Ano, Noro, máme zavazadla. Vypůjčila jsem si od matky pár věcí, aby ses mohla pořádně obléci. Jsem přesvědčena, že jí to nebude vadit. Nicholas uložil zavazadlo v Marshallově skladu. Půjdeme si je vyzvednout?“

Pokusila se udělat krok vpřed, ale vzápětí zjistila, že se opět tiskne k obrovitému muži.

Nathan zpozoroval mezi svými lidmi Jimba a kývl na něho, aby přišel k němu. Vysoký muž temné pleti se zastavil přímo před Sarou. Při pohledu na takového obra vytřeštila oči. Dlouho na něho hleděla, pak došla k názoru, že by mohl být docela hezký, kdyby se mu v uchu nehoupala podivně vyhlížející zlatá náušnice.

Musel vycítit její pohled, protože se na ni náhle zadíval. Zkřížil mohutné paže na hrudi a pořádně se na ni zamračil. Zamračila se také.

Náhle se v jeho temných očích objevila jiskřička a on se zeširoka usmál. Nevěděla, co si má o jeho podivném chování myslet.

„Pošli dva muže, ať se postarají o zavazadla, Jimbo,“ poručil Nathan. „Za úsvitu se nalodíme na Chaluhu.“

Sara postřehla, že Viking zahrnul do svých plánů i ji.

„Moje teta i já budeme v naprostém bezpečí,“ řekla. „Ti muži se zdají být tak… příjemní, pane. Už jsme vás připravily o spoustu vašeho vzácného času.“

Nathan si jí vůbec nevšímal. Pokynul dalšímu muži. Jakmile podsaditý, svalnatý starší muž postoupil k němu, Nathan ukázal na Noru. „Postarej se o tu starou dámu, Matthewe.“

Nora zaúpěla. Sara myslela, že se bojí, aby nebyly odděleny. Než však mohla jejich nenadálému ochránci něco namítnout, Nora se napřímila a pomalu vykročila k obrovitému muži.

„Nejsem žádná stará dáma, pane, a musím proti takové urážce vznést vážnou námitku. Je mi pouhých jedenapadesát let, mladý muži, a cítím se čilá jako dřív.“

Nathan pokrčil obočí, ale nepřestal se usmívat. Stařenu by odnesl i větší závan větru, tak křehká se mu zdála být, ale hlas měla přímo velitelský.

„Měl byste se mé tetě omluvit,“ řekla Sara.

Obrátila se k Noře, než mohl na její výzvu zareagovat. „Jsem si jistá, že tě nechtěl urazit, Noro. Je jen nevychovaný.“

Nathan potřásl hlavou. Taková řeč mu připadala směšná. „Matthewe, pospěš si,“ poručil příkře.

Nora se obrátila k muži, který kolébavým krokem vykročil po jejím boku. „A kam mě proboha chcete zavést?“

Matthew místo odpovědi zvedl Noru do náruče.

„Pusťte mě, vy nestoudníku.“

„To je v pořádku, drahoušku,“ odpověděl Matthew. „Připadáte mi trochu neduživá. Vždyť nevážíte víc než peříčko.“

Nora chtěla znovu protestovat. Jeho další otázka ji však od protestu odradila. „Kde jste přišla k takovým modřinám? Řekněte mi jméno toho proklatého psa a já mu za vás s potěšením podříznu krk.“

Nora se na muže usmála. Usoudila, že musí být asi stejného věku jako ona, a také si všimla, že je docela pohledný. Už léta se nezačervenala, ale teď si podle návalu horka ve tvářích uvědomila, že se zardívá. „Děkuji, pane,“ koktala a upravila si vrkoč na hlavě. „Vaše nabídka je velmi laskavá.“

Saru tetino chování překvapilo. Vždyť třepotá řasami a chová se jako dívka flirtující na prvním plese! Dívala se za dvojicí, dokud jí nezmizela z dohledu, a pak zjistila, že dav mužů, kteří ji obklopovali, už prořídl. Náhle se ocitla o samotě se svým podivným zachráncem.

„Bude moje teta s tím mužem v bezpečí?“ zeptala se.

Místo odpovědi popuzeně zabručel.

„Má ten zvuk znamenat ano, nebo ne?“ chtěla vědět.

„Ano,“ odpověděl s povzdechem, když ho šťouchla pod žebra.

„Prosím pusťte mě.“

Udělal, o co ho požádala. Sara byla tak překvapená, že málem ztratila rovnováhu. Možná, že bude-li s ním mluvit milým hlasem, přiměje ho, aby ji uposlechl. Za pokus to jistě stojí.

„A já s vámi budu také v bezpečí?“

Trvalo mu chvíli, než odpověděl. Sara se k němu obrátila čelem. Špičky jejích střevíců se dotýkaly jeho bot. „Odpovězte mi prosím,“ zašeptala sladkým hlasem.

Zdálo se, že na něho její snaha o příjemnou konverzaci nijak nezapůsobila. Naopak, dal jí najevo svou rozmrzelost. „Ano, Saro. Se mnou budete navždy v bezpečí.“

„Ale já nechci být s vámi navždy v bezpečí,“ vykřikla. Uvědomila si, jak je její prohlášení bláhové, sotva jí slova vyklouzla z úst, a rychle se chtěla opravit. „Vlastně myslím, že chci být v bezpečí. Každý přece chce být v bezpečí. I ničemové…“

Přestala se zmatenou řečí, když se na ni zazubil. „Chci být v bezpečí bez vás. Nehodláte odplout se mnou a s Norou, že ne? Proč se na mne tak díváte?“

Odpověděl na její první otázku a ignoroval druhou. „Ano, chystám se s vámi odplout.“

„Proč?“

„Protože chci,“ odsekl. Rozhodl se, že ještě chvíli vyčká, než jí svěří podrobnosti. Tváře jí zas zčervenaly. Nathan uvažoval, má-li to na svědomí strach nebo hněv.

Jeho žena měla nos stále pokropený pihami. Líbilo se mu to. Vzpomněl si, jak ji jako malou uličnici držel v náruči. Ale už to nebyla malá dívka. Vyrostla do krásy. Kousek uličnice v ní však zůstal.

Náhle do něho strčila, aby vzbudila jeho pozornost. „Nezlobte se, pane, ale vy prostě nemůžete cestovat s Norou a se mnou,“ prohlásila. „Budete si muset vybrat jinou loď. Nebylo by pro vás bezpečné cestovat se mnou na jedné lodi.“

Ta podivná slova ho zaujala. „Ale? A pročpak?“

„Protože by se to nelíbilo mému manželovi,“ odpověděla. Energicky kývla hlavou, když se zatvářil nevěřícně, a pokračovala. „Slyšel jste někdy o markýzi ze St. Jamesu? Ovšemže ano. Markýze přece každý zná. To je můj manžel, Vikingu, a dal by mi co proto, kdyby zjistil, že cestuji s nějakým… ochráncem. Ne, obávám se, že to nepůjde. Proč se usmíváte?“

„Proč mi říkáte Vikingu?“ zeptal se.

Pokrčila rameny. „Protože tak vypadáte.“

„Mohl bych vám říkat Xantipo?“

„Proč?“

„Protože se tak chováte.“

Nejraději by vykřikla vzteky. „Kdo jste? Co ode mne chcete?“

„Jste mou dlužnicí. Patříte mi, Saro.“

„Ach, bože, už zase začínáte?“

Jeho pomalé přikývnutí ji rozzuřilo. On se prostě baví. Když si to Sara uvědomila, její záchvat hněvu pominul. Věděla, že ho nikdy nepřiměje k rozumu. Ten muž je blázen. Čím dříve se toho barbara zbaví, tím lépe. Nejprve ho však musí nějak uklidnit.

„Dobře,“ souhlasila. „Jsem vaší dlužnicí. Dospěli jsme tedy k naprosté shodě. A teď mi prosím povězte, co myslíte, že vám dlužím, a já se vynasnažím vám to splatit.“

Přistoupil velmi blízko k ní, aby ji mohl zachytit, kdyby se o ni snad znovu pokoušely mdloby, a odpověděl: „Jmenuji se Nathan, Saro.“

„No a?“ prohlásila a uvažovala, proč se tak náhle rozhodl oznámit své jméno.

Pak pochopila. On dlouze, unaveně povzdechl. „A vy, lady ze St. Jamesu, mi dlužíte svatební noc.“

KAPITOLA 3

Neomdlela; zaječela zděšením. Nathan se nepokusil ji uklidnit. Když už nemohl uši drásající křik snést, prostěji zatáhl do kanceláře rejdařství Smaragd a svěřil ji do péče tety Nory. Protože se rozhodl výjimečně se zachovat jako gentleman, nezasmál se, dokud neopustil dům.

Byl nesmírně potěšen její reakcí na svá poslední slova. Lady Sara si vůbec nedávala pozor na jazyk. Pochyboval, že bude muset někdy dlouho přemítat, co má jeho žena na mysli. Nathan, který si v životě zvykl setkávat se s přetvářkou, shledal, že ho její upřímná reakce těší. Je hlučná, uvědomil si, ale přece jen příjemná.

Když se Nathan postaral o pár zbývajících maličkostí, připojil se ke zbytku posádky na palubě. Jimbo a Matthew už na něho čekali. Oba se mračili, ale Nathan se rozhodl nevyčítat jim jejich chování. Pověřil je totiž, aby odvedli Saru a Noru do jejich kajut.

„Přestala nakonec vyvádět?“ zeptal se Nathan.

„Až jsem jí pohrozil, že jí dám do úst roubík,“ odpověděl Jimbo. Zamračil se ještě víc a dodal: „A pak mě uhodila.“

Nathan udiveně zakroutil hlavou. „Takže se už nebojí,“ prohlásil suše.

„Nejsem si jist, že se vůbec někdy bála,“ vložil se do hovoru Matthew a usmál se. „Nevšiml sis, jak jí plály oči, když jsi ji vlekl do kanceláře? Připadala mi vzteklá jako fúrie.“

Jimbo váhavě souhlasil. „Když jsi odešel, vykřikovala, že to všechno je jistě jen krutý žert. Ani její laskavá teta ji nebyla schopna uklidnit. Tvoje žena dokonce žádala, aby ji někdo štípl do paže, ať se probudí a zbaví se té noční můry.“

„Ano, přesně tak to bylo,“ přisvědčil Matthew a vyprskl smíchy. „Felix vzal její slova vážně. Sílu má sice pořádnou, ale moc chytrosti nepobral.“

„Felix se jí dotkl?“ V Nathanově hlase zazníval spíš údiv než hněv.

„Ne, nedotkl se jí,“ chvatně odpověděl Jimbo. „Jen ji chtěl štípnout, aby jí vyhověl. Víš přece, jak je ochotný. Ale tvoje nevěsta se změnila v divokou kočku, sotva se k ní přiblížil. Vsadím se, že Felix příště nebude plnit její příkazy tak dychtivě.“

Nathan nevěřícně kroutil hlavou. Chtěl se vzdálit, ale Matthew ho zastavil následujícími slovy: „Možná bude lady Sara klidnější, když ji ubytujeme s její tetou.“

„Ne.“

Nathan si uvědomil, jak příkře odpověděl, když se oba muži na něho usmáli. „Zůstane v mé kajutě,“ dodal už obvyklejším hlasem.

Matthew si začal mnout bradu. „No, chlapče, to by mohl být problém,“ protáhl. „Ona neví, že je to tvoje kajuta.“

Nathan na ta slova neodpověděl. Zamračil se na Matthewa, ale jen proto, že ho námořník oslovil tím směšným slovem „chlapec“. Nathan ovšem věděl, že i kdyby se proti němu ohradil, k ničemu by to nebylo. Matthew i Jimbo mu tím urážlivým označením říkali vždy, když se s ním ocitli o samotě.

Mysleli, že není dost zkušený, aby mu museli v soukromí říkat „kapitáne“. Nathan k oběma námořníkům přišel, když se ujal velení na lodi. Tito muži pro něho brzy byli nepostradatelní. Znali všechny kladné i záporné stránky pirátství a zasvěcovali ho do nového řemesla, jak mohli. Věděl, že se považují za jeho ochránce. Dost často mu to také říkali. A v minulosti skutečně mnohokrát dávali v sázku vlastní život, aby ochránili jeho. Jejich oddanost dalece zastiňovala drobné nedostatky chování.

Protože na něho teď oba hleděli s netrpělivým výrazem ve tvářích, nakonec se rozhodl jim přece odpovědět. „Brzy zjistí, v čí kajutě se nachází.“

„Její teta je ve špatném stavu,“ řekl pak Matthew. „Řekl bych, že má zlomená žebra. Jen co si lehne a usne, chystám se ji svléknout a pevně ovázat.“

„Takové zranění mají jistě na svědomí Winchesterové, že?“ ozval se Jimbo.

Nathan přikývl. „Který z těch proradných bratrů to byl?“ zeptal se Matthew.

„Zdá se, že za celým plánem stojí Henry,“ vysvětloval Nathan. „Ale řekl bych, že o všem věděli i ostatní bratři.“

„Odvezeme Noru domů?“ zeptal se Matthew.

„Samozřejmě,“ odpověděl Nathan. „Nevím, co jiného bychom s ní mohli dělat. Je dost silná, aby cestu vydržela?“ zeptal se Matthewa. „Nebo ji budeme muset pohřbít v moři?“

„Dostane se z toho,“ prohlásil Matthew. „Pod těmi podlitinami se skrývá tuhý kořínek. Ano, když o ni budu náležitě pečovat, uzdraví se.“ Šťouchl Jimba do boku a dodal: „Takže mám na starost dvě nedochůdčata.“

Nathan věděl, že ho škádlí. Obrátil se a zamířil pryč. Jimbo za ním zavolal: „Tím myslí tebe, chlapče.“

Nathan zvedl ruku a gestem plným opovržení naznačil, co si o nich myslí. Pak zmizel na schodech do podpalubí. Za ním se nesl srdečný smích jeho druhů.

Dalších několik hodin bylo na palubě Chaluhy zapotřebí práce každé ruky. Náklad byl bezpečně uložen, kosatka rozvinuta, kotva vytažena a osm děl naposledy přeleštěno a namazáno. Nakonec zazněl povel k vyplutí.

Nathan se věnoval svým úkolům, ale brzy se mu udělalo zle od žaludku a byl nucen práci přerušit. Když zmizel v podpalubí, velení dvaačtyřicetičlenné posádky se ujal Jimbo.

Bylo běžné, že Nathana v prvních dnech plavby trápila mořská nemoc. Naučil se zvládat její nepříjemné stránky. Byl přesvědčen, že nikdo kromě Jimba a Matthewa o jeho potížích neví, ale ta skutečnost nijak nezmenšila jeho utrpení.

Ze zkušenosti věděl, že bude potřebovat asi hodinu nebo dvě, než se mu zas uleví. Rozhodl se, že se půjde podívat za svou ženou, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Bude-li mu přát štěstí, zjistí, že již usnula, a nevyhnutelnou konfrontaci může odložit na pozdější dobu. Bůh ví, že by měla být značně vyčerpaná. Vždyť nespala celých čtyřiadvacet hodin a povyk, který spustila, když se dověděla, že je skutečně jejím manželem, ji také musel vyčerpat. Pokud však spát nebude, Nathan se rozhodl, že si s ní promluví hned, aby měl nepříjemný rozhovor za sebou. Čím dříve budou stanovena pravidla, tím spíš se Sara smíří s jejich společnou budoucností.

Bude se zřejmě opět chovat hystericky, usoudil Nathan. Obrnil se vůči nářkům a pláči, které ho s největší pravděpodobností čekají, a otevřel dveře.

Sara nespala. Jakmile Nathan vstoupil do její kajuty, vyskočila z lůžka a postavila se proti němu s rukama u boků zaťatýma v pěst.

Bylo zřejmé, že je dosud plná hněvu. V kajutě byl vlhký a zatuchlý vzduch. Nathan za sebou zavřel dveře a popošel do středu velké čtvercové místnosti. Natáhl se a zvedl poklop umístěný ve stropě. Pak zajistil provizorní větrací poklop kolíkem, který zapustil do třetí drážky. Neustále na sobě cítil její oči.

Do kajuty začal proudit svěží mořský vzduch. Nathanovi se zvedl žaludek. Zhluboka se nadechl, ustoupil zpátky ke dveřím a opřel se o ně. V koutku duše se mu vynořila myšlenka, že by mu jeho nevěsta mohla chtít uprchnout. Nebyl v tak dobré formě, aby ji dokázal stíhat, a proto nemínil ustoupit od jediného východu.

Sara si Nathana měřila zkoumavým pohledem. Cítila, že se chvěje, a věděla, že je jen otázkou času, když její vztek dosáhne vrcholu. Byla však odhodlaná zachovat navenek klid, ať se děje co se děje. Ukazovat před tím barbarem nějaké city by nebyl dobrý začátek.

Nathan se tvářil zcela lhostejně. Paže složil na prsou a zaujal uvolněný postoj.

Saře připadalo, že znuděnějšího člověka ještě neviděla. To se jí nelíbilo. Jeho pohled ji zároveň znepokojoval. Rozhodla se oplatit mu stejným. Nehodlala se před ním chovat zbaběle, a pokud má být někdo vítězem tohoto souboje pohledů, ať je to ona.

Nathan si pomyslel, že se jeho nevěsta zoufale snaží ukrýt před ním strach. Moc se jí to však nedařilo, brzy si všiml, že se jí začínají mlžit oči a že se chvěje.

Schyluje se k dalšímu hysterickému záchvatu, pomyslel si.

Jeho žaludek se při dalším zhoupnutí lodi opět zvedl. Nathan se snažil nemyslet na svou nevolnost a zaměřil se na problém, který měl před sebou.

Sara byla překrásná žena. Paprsky slunečního světla rozjasňovaly hněď jejích vlasů zlatem. Je v rodině Winchesterů skutečnou výjimkou, pomyslel si.

Měla na sobě stále tytéž nevzhledné tmavě modré šaty. Výstřih na nich byl podle jeho úsudku příliš hluboký. Zpočátku si myslel, že ji na to upozorní později, až se Sara zbaví svého strachu, ale její zachmuřená tvář jeho úmysl změnila. Bylo nutné, aby poznala, s kým má tu čest.

Stál ve stínu dveří, ale přesto viděla, že se po celé délce jeho pravé paže táhne dlouhá, zakřivená jizva. Bílá stopa zřetelně vystupovala z jeho snědé pokožky. Sara se na ni chvíli dívala a uvažovala, jak přišel k tak strašlivému zranění. Pak si lehce povzdechla.

Stále měl na sobě vyzývavě těsné žlutohnědé jezdecké kalhoty. Divila se, jak v nich může volně dýchat. Bílou košili měl rozepnutou až k pasu, rukávy vyhrnuté a jeho nedbalý postoj ji dráždil skoro stejně jako zachmuřená tvář. Do poslední chvíle si myslela, že ho vyzve, aby na palubě této elegantní lodi nenosil tak nevhodný oděv, ale hrozivá vráska na jeho čele ji odrazovala. Bylo však nutné, aby brzy pochopil, co se od něho jako od ženatého muže očekává.

„Jsi oblečena jako hospodská coura.“

Trvalo chvíli, než Saře došlo, jak ji urazil. Napřed strnula a nebyla schopna slova. Pak hlasitě zaúpěla.

Nathan potlačil úsměv. Nezdálo se, že by Sara měla chuť plakat. Spíš se tvářila, jako by chtěla vraždit. To nebyl špatný začátek.

„Vždyť vypadneš z výstřihu, moje nevěsto.“

Okamžitě zvedla ruce k ňadrům. Tvář jí zrudla rozpaky a srdce se rozbušilo. „Jsou to jediné tmavé šaty, které mám, a vzala jsem si je, abych byla nenápadná, když jsem se vydala…“ Zarazila se uprostřed věty, když si uvědomila, že se vlastně omlouvá.

„Nenápadná?“ řekl posměšně Nathan. „Saro, nebyla jste ani trochu nenápadná. V budoucnu už nebudete nosit nic tak nestoudného. Jediný, kdo se může dívat na vaše tělo, jsem já. Rozumíte?“

Ach, velmi dobře mu rozuměla. Ten muž je hrubián, uvědomila si. Jak snadno ji dokázal ponížit! Sara potřásla hlavou. Neměla v úmyslu připustit, aby ji tak zahanboval, když on sám nebyl o nic lepší.

„A vy vypadáte jako barbar,“ vyhrkla. „Vlasy máte mnohem delší, než se nosí, a oblékáte se jako… pobuda. Cestující na tak krásné lodi by měli o svůj zevnějšek dbát mnohem víc. Vy mi připadáte, jako byste právě vylezl ze stohu,“ dodala. „A tváříte se také příšerně.“

Nathan vyčkal, až skončila s pošetilými výčitkami, a pak se rozhodl přejít k věci.

„Dobře, Saro,“ začal, „ale teď už toho nechte.“

„Čeho mám nechat?“

Dlouze a unaveně si povzdechl a to ji doslova rozlítilo. Zoufale se snažila ovládnout svou vznětlivost, ale pocítila takové nutkání na něho zakřičet, až ji rozbolela hlava a hrdlo. Oči se jí zalily slzami. Bude jí muset hodně věcí vysvětlit, než se rozhodne mu odpustit, pomyslela si. A měl by si s tím vysvětlováním proklatě pospíšit, jinak dospěje k závěru, že jeho hříchy jsou příliš těžké, a on se žádného odpuštění nedočká.

„Pláče a výčitek,“ vysvětloval Nathan. „Je zřejmé, že se bojíte,“ dodal. „Je vám přece do pláče, že? Vím, že mě chcete přimět, abych vás odvezl domů, Saro. Rozhodl jsem se ušetřit vám ponížení, které by vaše prosby mohly způsobit. Zůstanete se mnou, ať chcete, nebo ne. Jsem váš manžel, Saro. Zvykněte si na to.“

„Vadilo by vám, kdybych plakala?“ zeptala se hlasem, který zněl, jako by ji někdo škrtil.

„Ani v nejmenším,“ řekl. Byla to samozřejmě lež, protože její pláč ho nesmírně rozčiloval, ale nehodlal se k něčemu takovému přiznat. Ženy pak obvykle takových zjištění využívají proti mužům a rozpláčou se vždy, když něco chtějí.

Sara se zhluboka nadechla. Neodvážila se promluvit, dokud se plně neovládala. Skutečně si myslel, že ho bude prosit? Bože, to je ale příšerný muž. Pokouší se ji zastrašovat. Zdá se, že v něm není ani špetka soucitu.

Hleděla na něho a sbírala odvahu položit mu všechny ty bolestné otázky, které ji tak dlouhou dobu trápily. Pochybovala, že jí bude schopen říci pravdu, ale přece jen chtěla slyšet, jak vše vysvětlí.

Nathanovi připadalo, že se Sara co nevidět rozpláče. Zřejmě ji poněkud vyděsil. Hrome, doufal, že znovu neomdlí. Necítil ke slabšímu pohlaví žádné mimořádné ohledy, ale uvědomil si, že si nepřeje, aby se ho Sara bála.

Vlastně mu jí bylo líto. Jistě si nepřála provdat se za něho. Byl přece St. James a ona patřila k Winchesterům. Bezpochyby ji vychovali v nenávisti k němu. Ubohá Sara byla jen obětí, pěšcem bláznivého krále, který byl využit, aby přispěl k urovnání sporu mezi dvěma znepřátelenými rody.

Co se však stalo, stalo se. Na smlouvě byl jeho podpis a on byl odhodlán jej ctít.

„Měla byste si také uvědomit, že nemám v úmyslu z tohoto manželství se vyvléci,“ prohlásil rozhodným hlasem. „Ani teď, ani v budoucnu.“

Po těchto slovech očekával záchvat hysterie.

„Proč vám to trvalo tak dlouho?“

Ozvala se jen tichým šeptem, takže si nebyl jist, zda dobře rozuměl. „Co jste říkala?“

„Proč jste tak dlouho čekal?“ zeptala se ho již silnějším hlasem.

„Na co jsem měl čekat?“

Připadalo jí, že je naprosto zmaten. Ještě jednou se zhluboka nadechla. „Než jste pro mne přijel,“ vysvětlila mu. Hlas se jí chvěl. Sevřela ruce, aby se alespoň trochu zbavila napětí, a řekla: „Proč jste čekal tak dlouho, než jste za mnou přijel a odvezl mě?“

Její otázka ho tak překvapila, že nedokázal okamžitě odpovědět. Sara usoudila, že ji nepovažuje za hodnu odpovědi, a to byla poslední rána její hrdosti. Skoro křičela, když mu položila další otázku: „Máte vůbec ponětí, jak dlouho jsem na vás čekala?“

Překvapeně vytřeštil oči. Jeho žena na něho křičí! Zíral na ni, až jí blesklo hlavou, že ji jistě považuje za blázna.

A pak pomalu zavrtěl hlavou. Zneklidněla. „Nemáte?“ vykřikla. „Jsem pro vás tak bezvýznamná, že jste se ani neobtěžoval přijít si pro mne?“

Nathan zůstal po jejích slovech jako omráčen. Pomyslel si, že by na něho neměla zvyšovat hlas, ale to, co mu řekla, ho tak překvapilo, že i tentokrát zareagoval až za pár okamžiků.

„Vy opravdu chcete, abych si myslel, že se zlobíte, protože jsem pro vás nepřijel dříve?“ zeptal se.

Sara popadla z blízkého stolku nejbližší předmět a hodila ho po něm. Váza byla naštěstí prázdná. „Že se zlobím?“ zařvala jako fúrie. „Proč si myslíte, že se zlobím, Nathane?“

Uhnul před vázou i před svícnem, který ji následoval, a opět se opřel o rám dveří. „Nevím,“ odpověděl klidně. „Připadáte mi utrápená.“

„Já že vám…“ Byla tak rozčilená, že nemohla pokračovat.

Nathan se nepokrytě usmíval, když opakoval: „Ano, utrápená.“

„Máte pistoli?“

„Ano.“

„Mohl byste mi ji půjčit?“

Stěží zadržoval smích. „Rád bych věděl, k čemu potřebujete pistoli, Saro?“

„Abych vás zastřelila, Nathane.“

Nevydržel a rozesmál se. Sara ho v té chvíli z duše nenáviděla. Na další výbuch vzteku už neměla sílu. Chtělo se jí zoufalstvím plakat. Možná mají její příbuzní přece jen pravdu. Možná jí opravdu pohrdá tak silně, jak tvrdili její rodiče.

Už nebyla schopna pokračovat ve sporu a posadila se na pelest. Složila ruce do klína a sklopila oči. „Opusťte prosím moji kajutu. Budete-li mi chtít vysvětlit své nestoudné chování, můžete tak učinit zítra. Nyní jsem příliš unavená, než abych vaše omluvy mohla vyslechnout.“

Nemohl uvěřit svým uším. Opovažovala se mu přikazovat, co má dělat. „Takhle to v našem manželství nepůjde, Saro. Rozhodovat budu já a vybudete poslouchat.“

Jeho hlas zněl při těchto slovech prudce a hněvivě. Záměrně se snažil hovořit přísně, aby věděla, že je myslí vážně. Brzy však postřehl, že Saru opět vyděsil. Křečovitě svírala ruce v klíně a Nathan pocítil osten viny, že se uchýlil k tak ostrému postupu. Ale záležitost byla příliš vážná, než aby si mohl dovolit jednat mírněji. Umínil si, že se nebude ohlížet na to, jak žalostně jeho žena vyhlíží, a neustoupí.

Sara si dlouho nervózně mnula ruce a představovala si, že v nich svírá krk svého paličatého manžela. Při této představě se jí trochu zlepšila nálada.

Nathan jí však brzy připomněl předchozí rozhovor. Zavrčel: „Slyšela jste, nevěsto?“

Bože, jak nenáviděla slovo „nevěsta“! „Ano, slyšela jsem,“ odpověděla. „Ale nerozumím vám. Proč by to mělo v našem manželství tak chodit?“

V očích se jí zas objevily slzy. Nathan se náhle cítil jako hulvát. „Chcete si mě dobírat?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou. „Ne,“ odpověděla. „Jen jsem předpokládala, že naše manželství bude vypadat jinak. Opravdu,“ dodala, když se na ni ostře zamračil.

„Ano? A jak si myslíte, že by mělo naše manželství vypadat?“

Zdálo se, že ho její názor skutečně zajímá. Sara se krátce zamyslela. Pak odevzdaně pokrčila rameny. „Víte, předpokládala jsem, že vám budu moci říkat vždy, co chci.“

„A co dál?“ vybídl ji, když zmlkla.

„A že vaší povinností bude podle toho jednat.“

Podle jeho zachmuřeného výrazu poznala, že se mu její vysvětlení ani trochu nelíbí. „Měl byste o mne pečovat, Nathane. Slíbil jste to.“

„Neslíbil jsem, že o vás budu pečovat,“ namítl ostře. „Proboha, nevěsto, neslíbil jsem vám vůbec nic.“

Nehodlala připustit, aby mu prošla taková lež. Vyskočila a znovu se do něho pustila. „Ale ano, slíbil jste to,“ vykřikla. „Četla jsem smlouvu, Nathane, od začátku do konce. Dostanete půdu a peníze a zavazujete se, že se o mne budete starat. Zavazujete se, že budete dobrý manžel, laskavý otec a především, Vikingu, zavazujete se, že mě budete milovat a pečovat o mne.“

Nedostávalo se mu slov. Náhle měl chuť se zasmát. Takový obrat v hovoru ho na jedné straně přiváděl k zoufalství, ale zároveň ho jaksi potěšil.

„Vy opravdu chcete, abych vás miloval a pečoval o vás?“

„Jistě,“ odpověděla. Zkřížila paže na prsou. „Slíbil jste to přece, Nathane, a přisámbůh, měl byste slib dodržet.“

Posadila se opět na postel a začala si urovnávat záhyby na šatech. Ruměnec na tváři svědčil o jejích rozpacích.

„A co budete dělat vy, když vás budu milovat a pečovat o vás?“ zeptal se. „Jaké byly vaše sliby, nevěsto?“

„Já jsem neslíbila nic,“ odpověděla. „Byly mi teprve čtyři roky, Nathane. Žádnou smlouvu jsem nepodepsala. Vy ano.“

Zavřel oči a počítal do deseti. „Takže vy si nemyslíte, že byste měla ctít podpis svého otce. Sliby, které učinil jako váš zástupce, vás k ničemu nezavazují?“

„To jsem neřekla,“ zašeptala. Dlouze povzdechla a dodala: „Ovšemže je budu ctít. Byly učiněny mým jménem.“

„A co je obsahem těchto slibů?“ zeptal se.

Chvíli trvalo, než mu odpověděla. Tvářila se přitom nevrle. „I já vás musím milovat a pečovat o vás,“ zamumlala.

Její slova ho neuspokojila. „A co dál?“

„Co dál?“ naoko se divila Sara.

Napadlo ho, že se jeho žena snaží přivést jej k šílenství. „I já jsem četl smlouvu od začátku až do konce,“ odsekl. „Nepokoušejte moji trpělivost.“

„Tak dobře,“ řekla. „Musím vás také poslouchat. Už jste spokojen?“

„Ano,“ odpověděl. „Zase jsme tam, kde jsme začali,“ dodal. „Jak jsem vás už upozornil, příkazy budu udílet já a vy je budete poslouchat. A už se neopovažujte ptát proč.“

„Pokusím se poslouchat vaše příkazy, Nathane, když budu přesvědčena, že jsou rozumné.“

Jeho trpělivost byla u konce. „Zatraceně, je mi úplně jedno, budete-li je považovat za rozumné, nebo ne,“ zařval. „Uděláte, co vám řeknu.“

Zdálo se, že ji jeho výbuch vzteku vůbec nerozčilil. Promluvila naprosto klidně: „Neměl byste klít v přítomnosti ženy, Nathane. Je to nezdvořilé a vy jste přece markýz.“

Výraz jeho tváře mrazil. Sara se cítila sklesle. „Nenávidíte mě, že?“

„Ne.“

Nevěřila mu. Bože, vždyť snad už při pouhém pohledu na ni se mu dělalo zle. Byl bledý jako stěna. „Ale ano, nenávidíte,“ namítla. „Mě neošálíte. Patřím k Winchesterům a vy přece nenávidíte všechny Winchestery.“

„Vás ne.“

„Nemusíte na mne křičet. Pokouším se přece jen s vámi hovořit a to nejmenší, co můžete udělat, je trochu krotit svoji prchlivost.“ Nedala mu čas, aby promluvil. „Jsem velmi unavená, Nathane. Ráda bych si teď odpočinula.“

Rozhodl se, že ji nechá být. Otevřel dveře a chtěl odejít, ale v posledním okamžiku se ještě obrátil.

„Saro?“

„Prosím?“

„Vy se mě vůbec nebojíte, že?“

Tvářil se přitom překvapeně; jako by si tu skutečnost právě uvědomil. Potřásla hlavou. „Ne.“

Odvrátil se od ní, aby neviděla jeho úsměv.

„Nathane?“

„Prosím?“

„Když jsem vás uviděla poprvé, trochu jsem se vás bála,“ přiznala. „Udělala jsem vám radost?“

Místo odpovědi zabouchl dveře.

V okamžiku, kdy osaměla, ji znovu přemohl pláč. Ach, jak byla naivní! Všechny ty bláhové roky snila o udatném rytíři ve zlaté zbroji, který si přijde pro svou nevěstu. Představovala si ho jako ušlechtilého, ohleduplného, citlivého muže, který ji bude milovat z celého srdce.

Sny ji oklamaly. Její rytíř měl zbroj poněkud zašlou. A co se týče jeho citlivosti a ohleduplnosti, těchto vlastností neměl o nic víc než pařez.

Sara ještě chvíli plakala z lítosti k sobě samé a pak ji přemohla únava.

Nathan se na ni přišel podívat o hodinu později. Sara tvrdě spala. Ani si neodložila šaty, jen se natáhla na barevnou pokrývku.

V Nathanově nitru se rozhostil pocit spokojenosti. Byl to zvláštní, zcela nový pocit, ale uvědomil si, že se mu líbí dívat se, jak Sara odpočívá v jeho posteli. Všiml si, že stále nosí Nořin snubní prsten. Stáhl jí ho z prstu, protože ho z bůhví jakého důvodu popuzoval, a zastrčil si ho do kapsy.

Pak se rozhodl, že jí svlékne šaty. Rozepnul dlouhou řadu drobných háčků na zádech a šaty jí stáhl. Pak přišly na řadu střevíce a punčochy. Počínal si neobratně a při spodničce to málem vzdal. Nedařilo se mu rozvázat uzel na šněrování. Nathan musel použít nůž a tkanici odříznout. Nakonec se mu podařilo svou nevěstu svléknout do tenké hedvábné košile. Bílé prádlo bylo nesmírně jemné a jeho výstřih lemovala krajka.

Podlehl náhlé touze a něžně ji pohladil po zádech.

Sara se neprobudila. Jen tiše ze spánku zavzdychala a obrátila se na záda, právě když Nathan ukládal její ošacení na sousední židli.

Nathan neměl tušení, jak dlouho ji pozoroval. Vypadala tak nevinná, tak důvěřivá a bezbranná, když spala. Měla dlouhé a husté černé řasy, které výrazně kontrastovaly se smetanově bílou pletí. Její tělo mu připadalo nádherné. Plná ňadra, jen chabě zahalená průsvitnou košilí, ho vzrušovala. Když si uvědomil, jak na ni zareagovalo jeho tělo, vyšel z kajuty.

Co s ní proboha bude dělat? Jak si udrží odstup od tak žádoucí ženy?

Nathan přestal myslet na tyto otázky, když ho zalila nová vlna nevolnosti. Počkal, až se mu žaludek uklidnil, pak sňal z věšáku pokrývku a šel přikrýt Saru. Lehce se dotkl její tváře a usmál se, když bezděčně zvedla ruku a přejela si jí tam, kde ji pohladil. Připomněla mu spící kotě. Pootočila hlavu a ústy se dotkla jeho ruky. Nathan sebou prudce trhl. Vyšel z místnosti a zamířil ke kajutě Sařiny tety. Zjistil, že také ona poklidně spí. Připadala mu bledá a také těžce dýchala, ale nezdálo se, že ji trápí bolesti. Tvář měla vážnou. Nathan si vzpomněl na prsten v kapse. Přistoupil k jejímu lůžku, vzal ji za ruku a nasadil jí ho na prst.

Nora otevřela oči a usmála se. „Děkuji, drahý hochu. Bude se mi spát mnohem lépe, když mám opět Johnyho prsten.“

Nathan odpověděl na její dík zdvořilou úklonou, pak se obrátil a vykročil ke dveřím. „Myslíte si, že jsem sentimentální bába, že?“ zavolala na něho.

Usmál se. „Ano,“ odpověděl. „Myslím.“

Po jeho bezostyšně upřímných slovech se zasmála. „Už jste mluvil se Sarou?“ zeptala se.

„Mluvil.“

„Daří se jí dobře?“ chtěla vědět Nora. Zatoužila, aby se k ní otočil a ona mohla vidět, jak se tváří.

„Spí,“ řekl Nathan. Otevřel dveře a chtěl odejít.

„Počkejte,“ zvolala Nora. „Neodcházejte ještě, prosím.“

Všiml si, že se jí zachvěl hlas, a ihned se k ní obrátil.

„Mám velký strach,“ zašeptala Nora.

Nathan zavřel dveře a opět přistoupil ke staré dámě. Paže zkřížil na prsou. Tvářil se klidně, ale na čele měl vrásku. „Nemusíte se bát,“ řekl konejšivým hlasem. „Jste v bezpečí, Noro.“

Zavrtěla hlavou. „Špatně jste mě pochopil,“ vysvětlovala. „Nebojím se o sebe, můj milý. Bojím se o vás a o Saru. Máte vůbec ponětí, do čeho se pouštíte? Vždyť ani netušíte, čeho jsou ti muži schopni. Ani já jsem netušila, jak hluboko jsou schopni klesnout kvůli bohatství. Budou vás pronásledovat.“

Nathan pokrčil rameny. „Počítám s tím,“ odpověděl. „Winchesterů se nebojím.“

„Ale, hochu, oni…“

„Noro, vy mě vůbec neznáte,“ namítl. „Když vám říkám, že jsem schopen poradit si s jakýmkoliv nebezpečím, musíte mi věřit.“

„Využijí Saru, aby se k vám dostali,“ zašeptala Nora. „Jsou schopni ublížit i jí, bude-li to nutné,“ dodala.

„Umím si ubránit, co mi patří,“ pronesl ostrým, přesvědčivým hlasem Nathan.

Jeho sebevědomá slova ji uklidnila. Pomalu přikývla. „Věřím vám,“ řekla. „A co si myslíte o ženách rodu Winchesterů?“

„Máte na mysli všechny, nebo jednu určitou?“

„Mám na mysli Saru.“

„Zvykne si,“ řekl. „A nepatří už k Winchesterům. Je nyní markýza ze St. Jamesu. Pochybujete o mých schopnostech, když projevujete obavy o její bezpečí. Dovedu si své vlastnictví uhlídat.“

„Vlastnictví?“ opakovala. „Ještě nikdy jsem neslyšela, aby se někdo vyjadřoval takovým způsobem o ženě.“

„Žijete sice dlouho mimo Anglii, Noro, ale za tu dobu se nic nezměnilo. Žena je stále manželovým vlastnictvím.“

„Moje Sara má velmi laskavé srdce,“ řekla Nora. „Posledních deset let neměla lehký život. Kvůli manželské smlouvě se na ni její rodina dívala skrz prsty. Někteří s ní jednali, jako by byla prašivá. Nikdy nesměla navštívit žádnou společenskou událost, na které se obvykle mladé dívky těší. Všechno se točilo jen kolem její sestry Belindy.“

Nora se odmlčela, aby se mohla nadechnout, a pokračovala. „Sara je samozřejmě ke svým rodičům i ke své sestře naprosto loajální, i když za živého boha nedovedu pochopit, proč jim věnuje jen špetku sympatií. Měl byste si dávat pozor hlavně na její sestru, je stejně prohnaná jako strýček Henry. Jako by byli ze stejných ďábelských vajec.“

„Máte příliš velké obavy, Noro.“

„Chci jen, abyste Saru… pochopil,“ zašeptala. V hlase se jí zas ozvalo sípání a bylo zřejmé, že se hovorem velmi vyčerpala. „Moje Sara je snílek,“ pokračovala. „Kdybyste si prohlédl její kresby, věděl byste, o čem mluvím. Většinu času žije s hlavou v oblacích. Na lidech vidí jen to dobré. Nechce uvěřit, že její otec je stejný jako jeho bratři. Dávám za to vinu Sařině matce. Celé ty roky Saře lhala, omlouvala každý zlý skutek, který on i jeho bratři spáchali.“

Nathan neřekl nic.

„Milý hochu,“ začala znovu, ale zarazila se, když si všimla, že se Nathan náhle zamračil. „Madam, chtěl bych s vámi uzavřít dohodu,“ řekl. „Přestanu vás nazývat starou dámou, když vy mi nebudete říkat milý hochu. Platí?“

Nora se usmála. Podívala se na Nathana, který se nad ní tyčil jako obr. Zdálo se jí, že hlavou dosahuje snad až ke stropu. „Ano, říkat vám milý hochu bylo trochu hloupé,“ připustila a zasmála se. „Smím vám tedy říkat Nathane?“

„Smíte,“ odpověděl. „A co se týče vašich starostí o Saru, nejsou opodstatněné. Nedovolím nikomu, aby jí ublížil. Je mojí ženou a vždy se k ní budu chovat laskavě. Za čas si uvědomí, že ji potkalo štěstí.“

Založil ruce za zády jako generál a začal přecházet po malé kajutě sem a tam.

„Ve váš prospěch hovoří i to, že jste ji ochránil před těmi rváči v hostinci,“ řekla Nora. „Vím, že se o ni budete dobře starat. Jen doufám, že budete brát ohled i na její city, Nathane. Víte, Sara je ve skutečnosti velmi ostýchavá. Své myšlenky ráda uzavírá v nitru. Často je velmi obtížné poznat, co cítí.“

Nathan při jejích slovech pozvedl obočí. „Hovoříme skutečně o jedné ženě?“

Nořin úsměv říkal vše. Odmlčela se a upravila si pramen vlasů, který jí vyklouzl z uzlu. „Náhodou jsem vyslechla část vašeho rozhovoru s mou neteří,“ přiznala se. „Nemám ve zvyku naslouchat za dveřmi,“ dodala, „ale vedli jste skutečně vzrušenou debatu a byla to především Sara, jejíž poznámky jsem slyšela. Vlastně spíš občasný výkřik,“ dodala. „Něco mi řekněte, Nathane. Dodržíte svůj závazek?“

„Jaký závazek?“

„Budete ji milovat a pečovat o ni?“

„Tak tohle jste slyšela?“ Nedovedl zadržet úsměv, když si vzpomněl na vášnivý projev, jakým se ho jeho nevěsta opovážila poučovat.

„Věřím, že jste musel být nad Sařinými názory radostí bez sebe. Budu si s ní muset promluvit o jejím nevhodném chování. Ještě nikdy jsem neslyšela, že by na někoho zvýšila hlas, ale nemohu ji za to vinit. Dal jste si na čas, než jste pro ni přišel. Soužila se kvůli vaší… liknavosti. Věřte mi, když vám říkám, že vůbec nemá ve zvyku na někoho křičet.“

Nathan zakroutil hlavou. Otočil se a vyšel z kajuty. Právě za sebou zavíral dveře, když za sebou uslyšel Nořino zvolání: „Ještě jste mi neodpověděl. Budete ji milovat a pečovat o ni?“

„Zbývá mi snad něco jiného?“

Přibouchl za sebou dveře, než mohla odpovědět.

Saru o chvíli později probudil podivný zvuk. Připadalo jí, jako by někdo zvracel. Pod vlivem nepříjemného dojmu se zvedl žaludek i jí. Prudce se posadila. Její první myšlenka platila Noře. Houpavý pohyb lodi musel jistě tetě způsobit nevolnost.

Sara okamžitě odhodila přikrývku a hnala se ke dveřím. Byla dosud tak ospalá, že se nedokázala zorientovat. Ani si neuvědomila, že je polonahá, dokud nezakopla o svoji spodničku.

Zřejmě se o ni postarala některá z Nathanových komorných. Sara zjistila, že jeden z jejích kufrů stojí u protější stěny, a uvědomila si, že musela spát, když ho někdo přinesl do kajuty. Zrudla při pomyšlení, že zatímco spala, do její kajuty vstoupil muž. Doufala, že komorná ji předtím zakryla přikrývkou.

Uslyšela nějaký zvuk z chodby a otevřela dveře. Když vyhlédla ven, kolem právě procházel Nathan. Ani se po ní neohlédl, jen vztáhl ruku a dveře zas přirazil.

Jeho nezdvořilost Saru neurazila a už se také přestala bát o tetu. Když si všimla Nathanovy bledé tváře, bylo jí vše jasné. Její drsný Viking byl bílý jako stěna.

Jak je to možné? tázala se sama sebe. Že by snad její nepřemožitelný, udatný manžel trpěl mořskou nemocí?

Sara by se snad nahlas rozesmála, kdyby nebyla tak vyčerpaná. Vrátila se k posteli a ulehla. Probudila se jen nakrátko, snědla spolu s tetou Norou večeři a znovu se uložila k spánku, kterého stále neměla dost.

Vzduch v kajutě se během noci značně ochladil a Saru probudila zima. Snažila se přitáhnout pokrývku na ramena, ale něco ji pevně drželo. Když Sara konečně otevřela oči, zjistila, co je příčinou. Přikrývka byla omotána kolem Nathanových dlouhých, nahých nohou.

Její manžel spal vedle ní.

Téměř se jí zastavilo srdce. Otevřela ústa a málem zaječela. Než se jí to však podařilo, přikryl jí ústa dlaní.

„Neopovažujte se vydat jediný hlásek,“ přikázal jí.

Odsunula jeho ruku z úst. „Odejděte z mé postele,“ ozvala se zuřivým šepotem.

Unaveně povzdechl a pak odpověděl: „Saro, spíte v mé posteli. Pokud by měl někdo odejít, pak byste to měla být vy.“

Jeho hlas zněl ospale a zároveň jízlivě. Saru jeho tón uklidnil. Zdálo se jí, že je ospalý a jediné, po čem touží, je spánek, takže její počestnost není ohrožena.

„Výborně,“ prohlásila. „Půjdu a uložím se k Noře.“

„To ne,“ řekl. „Z této kajuty neodejdete. Máte-li chuť, nevěsto, můžete se uložit na podlahu.“

„Proč mi pořád říkáte nevěsto?“ zajímalo ji. „Chcete-li mě nazývat jinak než jménem, říkejte mi ženo, ne nevěsto.“

„Ale vy dosud nejste moje žena,“ odpověděl.

Nepochopila. „Jsem přece vaše manželka… nebo ne?“

„Dokud nejste má, ne.“

Uplynula dlouhá chvíle ticha, než mu odpověděla. „Tak mi tedy říkejte nevěsto.“

„Neptal jsem se vás na svolení,“ řekl. Když viděl, jak se chvěje, natáhl se k ní, vzal ji do náruče, ale ona se mu vytrhla.

„Můj bože, nemohu pochopit, že se to musí stát právě mně,“ vykřikla. „Měl byste se přece chovat laskavě, něžně a ohleduplně.“

„A proč si myslíte, že se tak nechovám?“ neodpustil si otázku.

„Jste nahý,“ koktala.

„To snad znamená, že nejsem…“

Měla chuť ho uhodit. Odvrátila se od něho, ale přesto uslyšela smích v jeho hlase. „Uvádíte mě do rozpaků,“ řekla. „Úmyslně.“

Došla mu trpělivost. „Nechtěl jsem vás záměrně uvést do rozpaků,“ odsekl. „Mám ve zvyku spávat nahý, nevěsto. Jednou se to bude líbit i vám…“

„Ach, bože…“ zaúpěla.

Rozhodla se, že nebude pokračovat v tak nehorázné konverzaci. Přesunula se co nejdál k nohám postele, aby z ní mohla vylézt, protože na jedné straně jí v tom bránila stěna a na druhé Nathan. V kajutě byla přílišná tma a ona nemohla najít župan. Nathan však odkopl jednu z pokrývek na zem. Sara ji zvedla a zahalila se do ní.

Nevěděla, jak dlouho stála u postele a zlobně na něho hleděla. Jeho hluboké, pravidelné oddechování ji přesvědčilo, že zas usnul.

Během chvilky se roztřásla zimou. Tenká noční košile ji sotva mohla ochránit před nočním chladem.

Cítila se bídně. Posadila se na zem, schovala bosé nohy pod pokrývku a uložila se na bok.

Zdálo se jí, že podlaha je snad pokryta vrstvou ledu. „Všechny manželské páry spí v oddělených ložnicích,“ mumlala si. „Ještě nikdy v životě se mnou nezacházeli tak bezohledně. Jestli si takhle představujete péči o mne, musím říct, že jste mě zklamal, Nathane.“

Slyšel každé slovo jejího tichého nářku. Nedal však najevo úsměv a řekl: „Učíte se rychle, nevěsto.“

Nevěděla, o čem mluví. „Co se učím rychle?“ zeptala se.

„Vědět, kde je vaše místo,“ protáhl. „Mému psovi to trvalo mnohem déle.“

Kajutou se rozlehl její uražený výkřik. „Vašemu psovi?“ Prudce se zvedla, pak mu strčila do ramene. „Odsuňte se, muži.“

„Přelezte si na druhou stranu,“ vyzval ji. „Vždycky spím na vnější straně.“

„Proč?“ nedokázala ovládnout zvědavost.

„Kvůli bezpečnosti,“ odpověděl. „Kdyby do kajuty vnikl nějaký vetřelec, měl by co dělat se mnou, než by se dostal k vám. A teď už budete spát, nevěsto, ano?“

„Je to nové pravidlo, nebo zde platilo i dříve?“

Neodpověděl. Šťouchla ho zas do ramene. „Spávaly v této posteli jiné ženy, Nathane?“

„Ne.“

Nevěděla proč, ale jeho strohá odpověď ji nesmírně potěšila. Její hněv se rozplynul, když si uvědomila, že se ji její manžel skutečně snaží chránit. Je sice hrubián, ale pro její bezpečí nasadí všechny síly. Vklouzla do postele a přitiskla se ke stěně.

Třásla se však zimou tak, že se s ní začala otřásat i postel. Nathanova trpělivost byla u konce. Natáhl se k ní a drsně ji uchopil do náruče. Saru vzápětí zalilo teplo jeho těla. Jeho nahého těla. Přehodil těžké stehno přes obě její nohy a zahříval je. Hruď a paže se postaraly o ostatní.

Neprotestovala. Nemohla. Na ústech jí spočinula jeho ruka. Přivinula se k němu, stulila hlavu pod jeho bradu a zavřela oči.

V okamžiku, kdy Nathan odtáhl ruku z jejích úst, zašeptala: „Jestli někdo bude spát na podlaze, budete to vy.“

Jeho jedinou odpovědí bylo tiché zabručení. Sara se pro sebe usmála. Už se cítila mnohem lépe. Zívla, přitiskla se blíž ke svému manželovi a její chlad byl brzy ten tam.

Usnula s pocitem tepla a bezpečí… a pocítila i trochu laskavé péče.

Nebyl to špatný začátek.

KAPITOLA 4

Když se Sara druhého dne ráno probudila, cítila se mnohem lépe. Konečně si užila odpočinku a byla opět připravená postavit se světu. Lépe řečeno připravená promluvit si znovu se svým Vikingem.

Během noci vymyslela skvělý plán a byla přesvědčena, že až manželovi důkladně vysvětlí, co od něho očekává, přistoupí na její návrh. Bude sice možná bručet, ale nakonec pozná, jak moc jí na tom záleží, a protestů zanechá.

Chtěla s ním prodiskutovat několik záležitostí a usoudila, že musí začít s tou, která ji znepokojovala nejvíc.

Toužila po řádném dvoření a sňatku, jak se sluší a patří. I když Nathan bude jistě reagovat hrubě a arogantně, až mu vysvětlí svůj požadavek, je rozhodnuta postupovat trpělivě a vytrvale. Bude s ním mluvit milým tónem a používat co nejlogičtější argumenty.

Bože, jak se hrozila úkolu, který před ní stál. S Nathanem nebylo lehké hovořit. Choval se, jako by pro něho bylo utrpením jen prodlévat v jedné místnosti s ní.

Když si to uvědomila, začaly jí hlavou proudit černé myšlenky. Co když se nechtěl stát jejím manželem?

„Nesmysl,“ mumlala si pro sebe. „Ovšemže se chtěl se mnou oženit.“

Snaha přesvědčit sebe samu však nikam nevedla. Byla zvyklá uvažovat o Nathanovi jako o svém manželovi a nikdy ji nenapadlo, že by mohla být ženou někoho jiného. S takovou myšlenkou vyrůstala, a protože měla mírnou a laskavou povahu, nikdy svůj osud nezpochybňovala.

Ale co Nathan? Nezdál se být typem muže, který přijímá všechno bez boje.

Uvědomila si, že se zřejmě bude trápit, dokud si s ním nepromluví.

Pečlivě se oblékla, aby při setkání s Nathanem vypadala co nejlépe. Trvalo jí téměř hodinu, než si vybalila svá zavazadla. Nejprve si vybrala tmavě zelené vycházkové šaty, ale jejich sukně se jí zdála příliš zmačkaná, a tak se nakonec rozhodla pro bledě růžové. Jejich výstřih nebyl tak hluboký jako ten, o němž Nathan utrousil hanebnou poznámku, a proto usoudila, že by se mu v nich mohla líbit.

Její kajuta byla vlastně docela hezká. Měla mnohem větší plochu než ta, ve které bydlela teta Nora, možná dokonce trojnásobně. Strop byl také mnohem vyšší, což ještě dojem velkého prostoru zvyšovalo.

Nábytku v ní nebylo mnoho. V rohu stála zkroucená kovová konstrukce. Sara usoudila, že je to krb, ale moderní tvar se jí příliš nelíbil. V protějším rohu se tyčil vysoký bílý paraván. Na stěně za ním visely věšáky na šaty a stál tam také toaletní stolek s porcelánovým umývadlem a džbánem na vodu. U stěny proti posteli ležel její kufr. Uprostřed místnosti stál stolek se dvěma křesly a u další stěny byl ještě umístěn rozměrný mahagonový psací stůl.

Ano, kajuta byla zařízena jen skromně, ale na měsíc nebo dva, v závislosti na počasí, jí bude jistě stačit. Zůstane-li moře klidné, cesta na ostrov její tety by jim neměla trvat příliš dlouho.

Sara sňala z věšáku Nathanův oděv, poskládala ho a položila na kufr. Pak si na věšáky pověsila své šaty. Z psacího stolu uklidila rozházené papíry a mapy a položila si na jeho desku svůj skicák a uhly.

Když si oblékla růžové šaty a vybrala k nim patřičné střevíce, svázala si růžovou stuhou vlasy vzadu na krku. Z kufru vytáhla ještě růžový slunečník, pak vyšla na chodbu a zamířila k Nořině kajutě. Doufala, že její teta bude dostatečně odpočinutá a že se budou moci spolu projít po horní palubě. Sara se s ní chtěla především poradit, co všechno by měla říct Nathanovi, až se s ním setká.

Nora však ještě tvrdě spala a Sara neměla odvahu ji budit.

Když vycházela ze své kajuty, všimla si, že se temná, úzká chodba kousek za ní rozšiřuje do rozměrného obdélníkového prostoru. Schodištěm proudilo dolů světlo a ozařovalo dřevěnou podlahu. V prostoru nebyl žádný nábytek, ale ze stropu viselo množství černých železných háků. Uvažovala, k čemu se tato místnost proboha používá, jestli vůbec má nějaký účel. Trhla sebou, když na schodech uslyšela těžké kroky někoho z posádky. Muž sklonil hlavu pod nízký trám, a když ji spatřil, na místě se zastavil. Sara v něm poznala jednoho z mužů v přístavu, ale rozhodla se předstírat, že ho nezná. Koneckonců, chovala se tam přece velmi nevhodně a na to bylo nejlépe zapomenout.

„Dobrý den, pane,“ pozdravila ho a uklonila se. „Jmenuji se Sara Winchesterová.“

Zakroutil hlavou. Nevěděla, co to má znamenat.

„Vy jste přece lady ze St. Jamesu.“

Jeho neomalenost ji tak překvapila, že mu ji ani nevyčetla. „Ano,“ přisvědčila. „Jsem lady ze St. Jamesu a děkuji vám, že jste mi to připomněl.“

Mohutný muž pokrčil rameny. Zlatá náušnice v jeho uchu ji fascinovala. Zdálo se jí, že se k ní chová jaksi nedůvěřivě. Možná, že námořník není zvyklý přicházet do styku s dámami z lepší společnosti. „Velmi mě těší, že vás poznávám, pane,“ řekla.

Čekala, že se jí představí jménem. Ale on jen stál a dlouho na ni zíral. Po chvíli konečně promluvil. „Setkali jsme se v noci, lady ze St. Jamesu,“ řekl. „Uhodila jste mě, vzpomínáte si?“

Vzpomněla si. Vrhla na něho rozladěný pohled, že jí připomněl její hloupé chování, a pomalu přikývla. „Ano, vzpomínám si, pane, když o tom mluvíte, a proto vás musím požádat o prominutí. Na svou omluvu mohu uvést, že jsem tehdy byla velmi vyděšená. Jak se jmenujete?“

„Jimbo.“

Pomyslela si, že je to poněkud podivné jméno, ale neřekla nic. Natáhla se a sevřela mu oběma rukama pravici. Dotek hebké ruky na jeho zhrublé kůži ho vyplašil. Slunečník jí přitom upadl na podlahu, ale Jimbo byl ještě příliš překvapen jejím gestem, než aby si toho všiml, a ona se tak soustředila na nového známého, že si to také neuvědomila. „Odpustíte mi, pane?“

Jimbo nemohl nalézt slova. Žena, s níž se předchozí noci setkal, byla na hony vzdálena zdvořile hovořící dámě, která před ním tak skromně stála. Bože, byl na ni ale překrásný pohled. Měla nejhezčí hnědé oči, jaké kdy viděl.

Zarazil se, když na něho zmateně pohlédla. „Záleží vám na tom, jestli vám odpustím?“ zamumlal.

Sara mu vroucně stiskla ruku a pak ji pustila. „Ach, ano, pane Jimbo. Ovšemže záleží. Chovala jsem se velmi hrubě.“

Obrátil oči v sloup. „Tak dobře, odpouštím vám. Nijak jste mi neublížila,“ dodal. Cítil se přitom jako malý kluk.

Sařin úsměv zahnal jeho rozpaky. „Upřímně vám děkuji, pane. Máte velmi laskavé srdce.“

Jimbo potřásl hlavou a vybuchl smíchy. Když se konečně dokázal ovládnout, řekl: „Nezapomeňte se o mém… laskavém srdci zmínit kapitánovi. Takovou chválu jistě ocení.“

Pomyslela si, že je to dobrý nápad. „Ano, řeknu mu o tom,“ slíbila.

Protože se zdálo, že námořník má dobrou náladu, rozhodla se položit mu několik otázek. „Pane? Nezavolal byste nějakou komornou? Potřebovala bych, aby mi ustlala postel a také se postarala o některé z mých šatů.“

„Na lodi nejsou žádné komorné,“ odpověděl Jimbo. „Jediné ženy, které s námi cestují, jste vy a vaše teta.“

„Kdo tedy…“ Zarazila se uprostřed věty. Když zde nebyly žádné komorné, kdo jí svlékl šaty? Vzápětí jí bleskla hlavou odpověď. Nathan.

Jimbo si všiml, že se jí na tvářích objevil ruměnec, a napadlo ho, na co asi myslí.

„Chtěla bych vám položit ještě jednu otázku, pane, máte-li se mnou dost trpělivosti.“

„Jakou?“ zeptal se stroze.

„Jak se říká této místnosti? Má nějaké specifický účel?“ Mávnutím ruky ukázala, že míní prostor kolem sebe. „Myslela jsem, že je tu jen chodba, ale teď, když ji osvětlilo světlo shora, vidím, že je mnohem prostornější. Byl by zde nádherný salon,“ dodala. „Nevšimla jsem si těch shrnovacích dveří, když jsem přišla na palubu a…“

Zarazila se, když Jimbo shrnul dveře na stranu a upevnil je řemenem ke stěně vedle schodiště. „Zde je důstojnická kajuta,“ řekl Jimbo. „Tak se tomu alespoň říká na všech pořádných fregatách.“

Z chodby vznikl náhle zcela jiný prostor, a když byly nyní dveře odhrnuty, Sara zpozorovala, že za nimi jsou další schody vedoucí dolů. „Kam vedou ty schody?“

„Na spodní palubu pod námi, kde se ukládá víno a voda,“ odpověděl Jimbo. „Ještě níž je podpalubí, kde skladujeme munici.“

„Munici?“ divila se Sara. „K čemu potřebujete munici?“

Jimbo se usmál. „Nevšimla jste si děl, paní, když jste nastupovala na loď?“

Zavrtěla hlavou. „Byla jsem tehdy trochu rozrušená, pane, a nevěnovala jsem svému okolí velkou pozornost.“

Trochu rozrušená je velmi slabý výraz pro označení jejího tehdejšího stavu, pomyslel si Jimbo. Vždyť řádila jako saň.

„Máme celkem osm děl,“ oznámil jí Jimbo. „To je počet o něco menší, než je na většině lodí běžný, ale my zasáhneme vždy cíl, takže víc ani nepotřebujeme. Tato loď je zmenšenou verzí fregaty, kterou měl kapitán v oblibě,“ dodal. „Sklady munice jsou pro případ útoku umístěny pod hladinou vody. Je to bezpečnější vzhledem k možnosti výbuchu.“

„Ale, pane Jimbo, teď přece nejsme ve válce. Proč má tedy kapitán na palubě tolik zbraní? K čemu je potřebuje?“

Jimbo pokrčil rameny. Sara náhle vytřeštila oči. „Pohan!“ Vykřikla jméno nechvalně známého piráta a dodala: „No ovšem. Jak je od kapitána prozíravé, že se připravil na korzáry, kteří brázdí okolní moře. Má v úmyslu bránit nás proti pirátům, že?“

Jimbo musel vynaložit značnou námahu, aby utajil úsměv. „Tak vy jste slyšela o Pohanovi?“

Udiveně na něho pohlédla. „O tom ničemovi přece slyšel každý.“

„Ničemovi? Takže vám se Pohan nelíbí?“

Pomyslela si, že tak divnou otázku jí ještě nikdo nepoložil. Také ji mátly veselé jiskřičky v jeho očích. Zdálo se, že se ohromně baví, a ona vůbec nechápala proč. Hovořili spolu přece o strašlivém pirátovi, ne o posledním vtipu, který koloval Londýnem.

„Vůbec se mi ten člověk nelíbí. Je to zločinec, pane. Vždyť je na jeho hlavu vypsána odměna. Jste zřejmě velice romantický, když věříte všem těm bláznivým historkám o Pohanově ušlechtilosti.“

Její poučování přerušil ostrý hvizd píšťaly. „Co je to za zvuk?“ zeptala se. „Zaslechla jsem ho, už když jsem se oblékala.“

„Bocman oznamuje střídání hlídek,“ vysvětloval. „Uslyšíte ho každé čtyři hodiny – ve dne v noci. Tak často se totiž střídají lodní hlídky.“

„Pane Jimbo?“ ozvala se, když se chtěl od ní odvrátit.

„Lady Saro, nemusíte mi říkat pane,“ zamručel. „Stačí Jimbo.“

„Pak ani vy mi nesmíte říkat lady Saro,“ namítla. „Jsme přece přátelé, a tak mi prostě říkejte Saro.“ Chytila ho za paži. „Smím se vás ještě na něco zeptat?“

Ohlédl se. „Prosím.“

„Včera v noci… nebo to bylo předevčírem? No, všimla jsem si, že patříte k služebnictvu mého muže. Mám pravdu?“

„Ano.“

„Nevíte náhodou, kde je teď Nathan? Ráda bych si s ním promluvila.“

„Je na zádi.“

Tvářila se zmateně, ale rychle se vzpamatovala. Potřásla hlavou. Její rozpaky vzbudily Jimbovu pozornost. Obrátil se k ní. „Říkám, že je na zádi.“

„A kde to přesně je?“ chtěla vědět. Odmlčela se, zvedla ze země slunečník a přistoupila k Jimbovi.

Matthew, který právě sestupoval ze schodů, jen slyšel, jak jeho druh vysvětluje, co je na lodi záď. Lady Sara se jen usmívala, když ji míjel.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Matthew přítele. „Zdálo se mi, že jsem slyšel…“

Jimbo na něho vrhl ostrý pohled. „Nebudeš tomu věřit, ale právě jsem jí musel vysvětlit, kde je záď.“

Matthew potřásl hlavou. „Je nějaká divná, že jo, Jimbo? Zajímalo by mě, jak se v tak proradné rodině mohla objevit naivní a útlocitná duše jako ona.“

„Sara není jako naše Jade,“ prohlásil Jimbo. Mínil Nathanovu mladší sestru. „Za celá ta léta, co se spolu plavíme, jsem ji nikdy neviděl plakat.“

„Ne, nikdy neplakala.“ Z Matthewova hlasu se ozývala pýcha. „Ale tahleta… Netušil jsem, že se žena může chovat tak jako ona tu první noc.“

„Řvala jako tur,“ prohlásil Jimbo. „Jade,“ pokračoval, „ta nikdy nedělala takové pozdvižení.“

„Nikdy,“ přisvědčil procítěně Matthew.

Jimbo se ušklíbl. „Ty dvě jsou jako oheň a led,“ řekl. „Ale jedno mají přece jen společné.“

„Co myslíš?“

„Obě jsou zatraceně hezké.“

Matthew přikývl.

Srovnávání obou žen skončilo, jakmile k nim dolehl ostrý výkřik. „To je ale hlásek, co?“ podotkl Matthew.

„Ostrý jako břitva,“ mručel si Jimbo. „Zajímalo by mě, co ji rozčililo tentokrát.“

Oba muži se nemohli dočkat, až budou zpátky na palubě a zjistí, co se přihodilo. Už teď se smáli od ucha k uchu.

Sara prošla po palubě a brzy narazila na Nathana. Stál za jakýmsi kolem s paprsky. Právě na něho chtěla zavolat, když se k ní obrátil zády a stáhl si košili.

Zpozorovala, že jeho záda jsou pokryta jizvami. Neubránila se zděšenému výkřiku.

„Kdo vám to udělal?“

Nathan zareagoval jako blesk. Ruka mu sklouzla k biči a obrátil se, aby čelil nebezpečí. Vzápětí si uvědomil, že jeho nevěstě se nesnaží ublížit žádný nepřítel. Sara za ním stála sama.

„Co se děje?“ vykřikl na ni a snažil se utišit bušící srdce. „Myslel jsem, že někdo…“

Zarazil se, zhluboka se nadechl a řekl: „Bolí vás něco, madam?“

Zavrtěla hlavou.

„Takhle už nikdy nekřičte,“ vyzval ji pak mnohem mírnějším hlasem. „Přejete-li si, abych vám věnoval pozornost, prostě o ni požádejte.“

Když Sara vykročila k manželovi, upadl jí na zem slunečník. Byla ještě tak omráčena pohledem na stopy po zranění, že si ani neuvědomila, kdy ho upustila. Zastavila se pouhý krok od Nathana. Všiml si, že má v očích slzy. „Tak co je?“ naléhal na ni. „Polekalo vás něco?“ Na něco takového asi nebudu mít trpělivost, říkal si v duchu.

„Vaše záda, Nathane,“ zašeptala. „Jsou na nich hrozné jizvy.“

Zakroutil hlavou. Ještě nikdo mu zohyzdění nepřipomněl. Ti, kdo jeho záda viděli, předstírali, že si jizev nevšimli.

„Děkuji za upozornění,“ odsekl. „Ani bych nevěděl…“

Už začala plakat. Jeho sarkastická poznámka byla na ni asi příliš ostrá. „Pohleďte, Saro,“ mručel rozladěně. „Pokud vás pohled na moje záda uráží, jděte zas dolů.“

„Neuráží mě,“ odpověděla. „Proč by mě taková krutost měla urážet?“

Nathan kývl na Jimba, aby převzal řízení kormidla, a založil ruce za zády, aby se ubránil touze ji chytit a pořádně s ní zacloumat. Málem se neubránil nutkání vytřást jí z hlavy tak hloupé myšlenky. „Tak mi tedy řekněte, proč jste křičela?“

Hlas měl přitom ostrý jako nůž. Sara usoudila, že jeho jizvy jsou choulostivým tématem hovoru. „Rozzlobila jsem se, když jsem je spatřila, Nathane. Byla to nehoda?“

„Ne.“

„Takže vám je někdo způsobil záměrně?“ Nedala mu čas na odpověď. „Jaká zrůda mohla způsobit takovou hrůzu? Můj bože, jak jste musel trpět!“

„Proboha, vždyť je to tak dávno.“

„Udělal to Pohan?“ zeptala se.

„Cože?“

Vypadal zmateně. Sara si pomyslela, že její odhad byl zřejmě správný. „Byl to Pohan, kdo vám je způsobil, že?“

Jimbo se rozkašlal. Nathan ho hněvivým pohledem vyzval, aby se utišil. „Proč si proboha myslíte, že to byl Pohan?“ zeptal se Sary.

„Protože je na takový čin dost krutý,“ odpověděla.

„Ale?“ řekl. „A jak to víte?“

Pokrčila rameny. „Říká se to.“

„Nebyl to Pohan.“

„Jste si tím jist, Nathane? Nikdo přece neví, jak ten zlosyn vypadá, a možná jste si ani vy neuvědomil, že to byl on, protože vám neřekl své skutečné jméno.“

Rozhořčeně na ni pohlédl. „Já vím, kdo mi to udělal.“

„A mohl byste mi to říct?“

„Proč?“

„Abych věděla, koho mám nenávidět.“ Jeho hněv se vytratil. Taková oddanost ho ohromila. „Ne, nemohu vám říct, kdo to byl.“

„Ale Pohan ne.“

Člověk by se z ní zbláznil, pomyslel si Nathan. „Ne,“ opakoval.

„Nemusíte na mne křičet.“

Ostentativně se k ní obrátil zády a Jimbo opustil místo u kormidelního kola. Sara vyčkala, až bude zas se svým manželem sama, a přistoupila k němu blíž.

Na pravém rameni ucítil dotek jejích prstů. Ani se nepohnul. Jako by mu po zádech přejíždělo hebké peříčko. Hladila ho neuvěřitelně něžně a zároveň vroucně. Nemohl její dotek ignorovat, protože v něm probouzel zvláštní pocity.

„Nestrkala bych vám včera v noci do zad, kdybych věděla o vašich ranách,“ zašeptala. „Ale ve tmě jsem je neviděla… a nevěděla jsem o nich.“

„Proboha, madam, vždyť to vůbec nebolí. Došlo k tomu před lety.“

Ostrý tón jeho hlasu ji vyděsil. Ucukla a ruka jí klesla k boku. Postoupila o krok a zastavila se vedle něho. Dotkla se ho paží. Vzhlédla k němu a čekala, jestli i on na ni pohlédne. Jeho tvář je jako vytesaná z kamene, pomyslela si. Vypadal přesně tak, jak si představovala Vikingy a jak je také kreslila. Pletence svalů na jeho ramenou a pažích svědčily o síle válečníka. Hruď měl pokrytu temnými kadeřavými chloupky, které se sbíhaly ke středu břicha nad opaskem jeho jezdeckých kalhot. Níž se neodvážila pohlédnout, připadalo jí to nestoudné, a tak opět zvedla oči k jeho tváři. Zjistila, že ji pozoruje.

Začervenala se. „Nathane?“

„Prosím?“

Musí s ní vždy mluvit tak znuděně? Sara se přinutila, aby její hlas zněl vesele, když se mu omlouvala. „Mrzí mě, že jsem vás urazila.“

Zdálo se, že mu nestojí za odpověď.

„Nebude to kapitánovi vadit?“ zeptala se pak.

„Co by mu mělo vadit?“

„Že zde řídíte jachtu?“

Potěšil ji svým úsměvem. „Tohle není žádná jachta, Saro. Je to fregata a jmenuje se Chaluha. Nikdy jí už neříkejte jachta. To je urážka, nevěsto, a my kapitáni máme proti takovému znesvěcování vážné výhrady.“

„My kapitáni?“

Přikývl.

„Ach, Nathane, to jsem si neuvědomila,“ koktala. „Takže jsme bohatí?“

„Ne.“

„A proč ne?“

Ksakru, už zas se tváří rozmrzele. Nathan jí stručně vylíčil, že se svým přítelem Colinem založili rejdařskou společnost, proč se rozhodli, aby zůstal tichým společníkem, a své krátké povídání zakončil konstatováním, že asi za deset měsíců začne být jejich společnost zisková.

„Jak můžete tak jistě vědět, že už za rok budeme bohatí?“

„Podle smlouvy, kterou jsem podepsal.“

„Myslíte smlouvu na přepravu zboží?“

„Ne.“

Dramaticky povzdechla. „Tak mi to prosím vysvětlete, Nathane.“

Nevšímal si jí. Šťouchla do něho. Bože, bylo učiněné utrpení, než z něho vypáčila slovo. „Když jste o tom tak přesvědčen, ráda vám pomohu.“

Rozesmál se.

Sara si řekla, že ho její nabídka pomoci jistě potěšila. Hlasem plným nadšení pokračovala: „Mohla bych pomoci s účetnictvím. V tom se vyznám docela dobře. Nechcete?“ dodala, když zavrtěl hlavou. „Ale opravdu bych ráda pomohla.“

Pustil kormidelní kolo a obrátil se k ní. Bože, vypadá dnes tak hezky, pomyslel si a sledoval, jak se snaží urovnat si neposlušné pramínky vlasů. Vál silný vítr, a proto byly její pokusy marné. Měla na sobě růžové šaty. Tváře se jí rděly a i to se mu líbilo. Pak jeho pohled ulpěl na Sařiných ústech. Její rty byly překrásně růžové. Neodolal náhlé touze. Než mohla ustoupit, chytil ji za ramena. Přitáhl si ji k sobě, pak ji jednou rukou objal kolem krku. Vlasy, které mu ji zahalily, byly jako hedvábí. Vzal je do dlaně, zatáhl a zvrátil jí hlavu tak, aby se dívala nahoru k němu. Řekl si, že ji musí políbit už jen proto, aby mlčela, neboť velmi dobře věděl, že jakmile jí vysvětlí speciální povinnost, kterou má před sebou, bude mít chuť zas křičet.

„Oba máme speciální úkol,“ řekl jí. Jeho ústa se blížila k jejím. „Mojí povinností je učinit vás matkou, Saro, a vaší povinností je dát mi syna.“

Jeho ústa se přitiskla k jejím a zachytila její rozhořčené zaúpění.

Sara byla zpočátku příliš ohromena, a tak nedokázala ihned zareagovat. Jeho ústa byla tvrdá a naléhající. Zachvátila ji svým teplem, chutí, nádhernou vůní mužství.

Nathan žádal odezvu. Nezklamala ho. Jakmile do Sařiných úst pronikl jeho jazyk a dotkl se jejího, podlomila se jí kolena. Ovinula mu paže kolem krku, přitiskla se k němu, a zároveň se snažila vyprostit se z jeho objetí.

Neuvědomila si, že i ona ho líbá, nevěděla, že zvuky, které slyší, vydává ona sama.

Až když Nathan ucítil, že se mu plně poddala, zjemnil svůj polibek. Bože, jak byla hebká. Cítil, že v ní rozněcuje žár, a toužil se dostat dál. Uchopil ji kolem pasu a pozvolna zvedl ze země, až se její klín dotkl jeho vzrušeného údu. Pak ji ještě pevněji přivinul k sobě.

Jeho ústa se s čím dál větší naléhavostí tiskla k jejím. Zatoužil zmocnit se jí. Věděl, že se blíží okamžik, když přijde o poslední zbytek sebeovládání. Jeho hlad si žádal nasycení.

Vzápětí proniklo do jeho mysli hvízdání a výbuchy smíchu. Posádka se velmi bavila pohledem na představení, které se jí naskytlo. Nathan se pokusil odtrhnout se od Sary.

Nepustila ho. Tahala ho za vlasy a vyžadovala, aby ji dál líbal. Podlehl jejímu mlčenlivému naléhání a jen tiše zamručel. Jejich polibek byl stále vášnivější, ale když ucítil smyslné doteky jejího sladkého jazyka na svém, přinutil se ho ukončit.

Oba zůstali bez dechu, když se od sebe odtrhli. Zdálo se, že Sara neudrží rovnováhu. Klesla na dřevěnou lavici v blízkosti kormidelního kola. Jednu ruku si přitiskla k ňadrům a přerývaným hlasem zašeptala: „Ach, můj bože.“

Jakmile kapitán svou ženu pustil, lodníci se vrátili k práci. Nathan je zpražil několika hněvivými pohledy a pak se znovu obrátil k Saře. Nemohl si pomoci, ale když viděl zmatený výraz na její tváři, cítil se nesmírně spokojený. Zachtělo se mu znovu ji políbit.

Pak jen potřásl hlavou nad svou podivnou touhou. Pomyslel si, že se svou ženou promrhal už dost času, a vrátil se k řízení kormidla. Všiml si, že se mu chvějí ruce, a zamračil se. Polibek na něho zřejmě zapůsobil víc, než si myslel.

Saře trvalo mnohem déle, než se vzpamatovala. Třásla se od hlavy k patě. Netušila, že polibek může být tak… úchvatný.

Na něho jistě takový vliv neměl, řekla si, když se na jeho obličeji znovu objevil lhostejný výraz.

Náhle ji bylo do pláče a nevěděla proč. Pak si vzpomněla na to, co řekl o její speciální povinnosti. „Nejsem chovná klisna,“ zašeptala. „A vůbec si nejsem jista, jestli se mi líbí, že se mě dotýkáte.“

Nathan se rozzlobeně ohlédl. „Z vás by se jeden zbláznil,“ prohlásil jízlivě. „Podle toho, jak jste mě líbala…“

„Ani trochu se mi to nelíbilo.“

„Lžete.“

Byla to samozřejmě urážka, ale způsob, jakým to slovo vyslovil, ji hřál u srdce. Promluvil teď doslova láskyplně.

Vůbec tomu nerozuměla. Copak tak zoufale touží po laskavém slůvku toho Vikinga, že se jí může líbit i taková urážka? Sara ucítila, že se jí do tváří žene červeň. Dívala se na špičky svých střevíců, ruce odevzdaně složené v klíně. „Už mě nesmíte líbat,“ prohlásila a přála si, aby její hlas zněl trochu sebejistěji a ne tak zadýchaně.

„Nesmím?“ zeptal se pobaveně.

Zjevně se bavil. „Ne, nesmíte,“ potvrdila. „Rozhodla jsem se, že se mi nejprve budete muset dvořit, Nathane, pak bude nutné uspořádat svatební obřad, který vykoná opravdový kněz, a teprve po něm mě můžete znovu políbit.“

Netroufala si dívat se mu přitom do očí, ale jakmile dopověděla, přece jen k němu vzhlédla, aby zjistila jeho reakci. Jeho výraz jí ovšem neřekl vůbec nic. Zamračila se. „Jsem přesvědčena, že by naše manželství mohlo být zpochybňováno u dvora, pokud nepotvrdíme manželský slib před duchovním.“

Konečně jí ukázal, co si myslí. V tom okamžiku zalitovala, že nemlčela. Zamračil se jako čert.

Ale jeho oči… měly tak zářivou barvu, byly tak upřímné, tak okouzlující. Když do nich hleděla, zapomínala dýchat. Náhle si uvědomila, že její Viking je vlastně velmi hezký člověk.

Proč si toho předtím nevšimla, ptala se sama sebe. Že by se snad nakonec do něho zamilovala?

Nathan ji vytrhl z úvah otázkou: „Vy si myslíte, že je možné tuto smlouvu zrušit?“

„Ne.“

„Výborně,“ prohlásil. A pak dodal: „Jak jsem vám už řekl, Saro, ani já nemíním od smlouvy ustoupit.“

Jeho arogantní tón se jí nelíbil. „To jsem věděla, ještě než jste mi to řekl.“

„Opravdu?“

„Opravdu.“

„Jak?“

Začala kroutit hlavou, ale Nathan ji zarazil, když si ji opět přitáhl k sobě. Pevně ji uchopil za vlasy.

„Pusťte mě, Nathane. Bolí mě hlava, když mě taháte za vlasy.“

Nepustil ji a začal ji hladit po krku. Jeho dotek Sara uklidňoval. Musela se ovládnout, aby jí neunikl spokojený povzdech.

„Uvědomujete si, jak velice potřebuji peníze i půdu, že, Saro?“ zeptal se. „Proto je vám jasné, že od smlouvy neustoupím.“

„Ne.“

Nathan nevěděl, proč na ni tak naléhá. Vzbudila samozřejmě jeho zvědavost, když se zdráhala odpovědět. Zdálo se mu, že se v ní vůbec nevyzná, a byl rozhodnut přijít na to, jak vlastně uvažuje.

„Tak proč si myslíte, že jsem se chtěl oženit právě s vámi?“

„A proč ne?“ zašeptala.

„Proč bych měl?“

„Nathane, mám všechno, co si muž může u ženy přát,“ vyhrkla. Snažila se promluvit nadutě, asi tak, jak hovořil on s ní. „Opravdu,“ dodala a energicky kývla hlavou.

„Ano?“

Viděla v jeho očích záblesk smíchu. Musela se snažit ze všech sil, aby její hlas zněl pyšně a sebejistě. „Ano,“ řekla.

Tváře jí přitom zrůžověly. Jak může někdo mluvit tak arogantně a zároveň se tvářit tak ostýchavě, uvažoval. Připadala mu nesmírně rozporuplná. „Řekla byste mi laskavě, proč si myslíte, že máte všechno, po čem toužím?“

„Jistě,“ odpověděla. „Za prvé jsem hezká. Tedy nejsem ošklivá,“ dodala chvatně. „Připouštím, že nejsem oslňující kráska, ale to by nemělo být až tak důležité, Nathane.“

„Vy si myslíte, že nejste… oslňující kráska?“ zeptal se udiveně.

Zle se na něho zamračila, protože byla přesvědčena, že s ní žertuje. „Ovšemže nejsem,“ řekla. „Jste zřejmě velice zlomyslný, když tak škodolibě narážíte na můj vzhled. Ale úplně ošklivá nejsem, Nathane. To, že mám hnědé vlasy a hnědé oči přece nemusí znamenat, že jsem… tuctová.“

Něžně se usmál. „Saro, ještě nikdy jste si nevšimla, jak na vás muži zírají, když se ocitnou ve vaší blízkosti?“

Dívala se na něho, jako by ho chtěla udeřit. „Chcete-li naznačovat, sire, že vzbuzuji pozornost svou ošklivostí, tak tedy…“ zamumlala.

„Tak tedy co?“ zeptal se, když se zdálo, že se jí nedostává slov.

„Vy také nejste nic zvláštního, muži.“

Potřásl hlavou. Neoženil se s domýšlivou ženou. Při tom pomyšlení pookřál. „Máte pravdu,“ řekl. „Viděl jsem už hezčí ženy, ale jak říkáte, příliš na tom nezáleží.“

„Pokud si myslíte, že mě svou urážlivou poznámkou vyvedete z míry, mýlíte se,“ odsekla. Pak rozohněně pokračovala: „Jsem skutečně přesně taková žena, jakou by si každý muž mohl přát. Vy se smějete? Myslím to vážně. Byla jsem vedena k tomu, abych se stala dobrou manželkou, stejně jako vy jste byl veden k tomu, aby se z vás stal dobrý živitel rodiny. Tak to přece chodí,“ uzavřela a odevzdaně pokrčila rameny.

Z jejího hlasu čišela odevzdanost. A zároveň v něm vzbuzovala zvědavost. Vždyť říkala takové hlouposti. „Saro, povíte mi trochu podrobněji, k čemu vás vlastně vedli?“

„Umím řídit domácnost s jakýmkoliv počtem služebnictva,“ začala. „Umím šít zadním stehem, zorganizovat společenský večírek až pro dvě stě osob,“ vychloubala se, „a zvládat další úkoly spojené s hospodařením na velkém sídle.“

Byla přesvědčena, že ho předchozím výčtem ohromila. Zapůsobila jím i sama na sebe. Většina z toho, co uvedla, byla samozřejmě čistá fikce, protože ve skutečnosti vůbec neměla ponětí o tom, jestli by dovedla řídit velkou domácnost, ale Nathan něco takového přece nemohl vědět. Skutečnost, že zatím ještě žádnou společenskou akci nepořádala, neznamená, že by nedovedla zorganizovat slavnost pro dvě stě osob. Byla přesvědčena, že by se dokázala vyrovnat s jakýmkoliv úkolem, který by si stanovila. „Tak,“ vyzvala ho, když mlčel, „co si myslíte o mých schopnostech?“

„Na vedení své domácnosti si mohu někoho najmout,“ namítl. „Nemusím se ženit proto, aby se mi žena starala o pohodlí.“

Když viděl, jak zklamaný výraz se jí objevil na tváři po jeho poznámce, málem se hlasitě rozesmál.

Snažila se necítit porážku. „Ano, ale já také umím vést inteligentní konverzaci na jakékoliv běžné téma. Jsem velmi sečtělá.“

Jeho úsměšek ji zarazil. Usoudila, že se chová přesně tak, jak mohla očekávat od muže jeho jména. Ukazuje se, že Nathan je stejný ničema jako zbytek rodu St. Jamesů. A jistě je i stejně paličatý.

„Nemůžete si najmout nikoho s tak dobrým vychováním,“ zamumlala.

„A co dál?“ zeptal se. „Nic jiného jste se už nenaučila?“

Její pýcha tála jako jarní sníh. Copak se nenajde nic, čím by na toho muže mohla zapůsobit?

„Co myslíte?“

„Třeba potěšit mě v posteli?“

Zrudla ještě víc. „Ovšemže ne,“ koktala. „Předpokládá se, že takové věci byste měl…“ zmlkla a ze všech sil mu šlápla na nohu. „Jak se opovažujete myslet, že mě někdo učil takovým… takovým…“

Nemohla pokračovat. Pohled v jejích očích ho mátl. Zdálo se mu, že Sara neví, má-li se rozplakat, nebo ho uhodit. „O takové záležitosti by se tedy zřejmě měly starat milenky,“ řekl, aby ji popíchl.

Bože, pomyslel si, jak je příjemné ji škádlit. Její reakce byly tak upřímné… tak živočišné. Věděl, že by ve své hře neměl pokračovat. Byla už celá bez sebe, ale on se bavil příliš dobře, než aby dokázal přestat.

„Žádnou milenku mít nebudete,“ vykřikla.

Jen lhostejně pokrčil rameny. Opět mu šlápla na nohu. „Ať je jakkoli hezká, ať je… sebevíc talentovaná, ať je jakákoli,“ pokračovala. „Nepřipustím to.“

Neposkytla mu čas na odpověď a pokračovala. „Co se týče spaní vedle mne, Nathane, na takovou hloupost můžete příště zapomenout. Napřed si mě budete pěkně namlouvat a oženíte se se mnou v přítomnosti kněze.“

Chvíli čekala, co na to řekne. „Tak co říkáte?“ vyzvala ho k odpovědi.

Znovu pokrčil rameny.

Jak si vůbec mohla myslet, že je na něm něco přitažlivého? Bože, jak si přála, aby měla dostatek síly pořádně ho nakopnout. „Hovoříme teď o velmi důležitých záležitostech,“ upozorňovala ho. „A jestli ještě jednou pokrčíte rameny, začnu zas křičet.“

Připadalo mu, že není na místě, aby jí připomněl, že už vlastně křičí. „Omyl,“ řekl mírným, uklidňujícím hlasem. „To jen vy si myslíte, že se jedná o vážnou záležitost,“ vysvětloval. „Já ne.“

Zhluboka se nadechla a učinila poslední pokus. „Nathane, prosím, pokuste se mě pochopit,“ zašeptala. „Dospěla jsem k závěru, že není slušné, abyste spal vedle mne.“ Byla v přílišných rozpacích, než aby mohla pokračovat. „Oženíte se se mnou, nebo ne?“

„To už jsem přece udělal.“

Bože, jak se na něho zlobila. Tvář měla rudou jako pivoňka a nedokázala mu pohlédnout do očí. Upřeně se dívala na jeho hruď. Rozhovor ji nesmírně vyváděl z míry.

Pořád však trvala na svém. „Podívejte se,“ řekla. „Je to přece snadné pochopit, myslím i pro St. Jamese. Chci, aby proběhly řádné námluvy, Nathane, a abyste se mě ani nedotkl, dokud si neřekneme svůj slib před zástupcem církve. Slyšíte?“

„Samozřejmě že vás slyší,“ ozval se hromový hlas za ní. Sara uskočila od Nathana, a když se obrátila, viděla, že se na ni směje hlouček asi deseti mužů. Všichni přerušili svou práci a poslouchali.

„Ano, vsadím se, že rozuměl každému vašemu slovu,“ zvolal další. „Nechcete nechat kapitána, aby na vás sáhl, dokud nebudete řádně oddáni, že jo? Nemám pravdu, Haedleyi?“

Holohlavý muž se shrbenými rameny přikývl. „Taky jsem tomu tak rozuměl,“ vykřikl.

Sara zkameněla. Bože, vždyť musela křičet jako saň.

Ale všechno je Nathanova vina. Obrátila se k němu s hněvivým pohledem. „Musíte mě uvádět do takových rozpaků?“

„Za tohle můžete jen vy sama, nevěsto. Teď se vraťte do kajuty,“ přikázal jí. „A svlékněte si šaty.“

Jeho výzva ji zaskočila. „Proč? Nelíbí se vám?“

„Svlékněte si všechen oděv, Saro. Za chvíli přijdu.“

Srdce se jí málem zastavilo, když pochopila, o co ji vlastně žádá. Zmocnil se jí takový vztek, že nedokázala pronést jediné slovo. Beze slova se obrátila a pomalu se od něho vzdalovala.

Cestou dolů potkala Jimba. „Je to strašné, pane Jimbo,“ řekla zajíkavě. „Nathan je opravdový despota.“

Námořník neměl čas na odpověď, protože lady Sara kolem něho doslova prolétla.

Jakmile dorazila do důstojnické kajuty, ještě zrychlila. Vykasala si sukně a běžela jako blesk. Nezastavila se však u dveří své kajuty, a běžela až na konec chodby, kde sídlila teta Nora.

Přes všechnu svou mohutnost a věk byl Matthew dost rychlý, aby se mu podařilo dostat se ke dveřím v témže okamžiku jako ona.

„Lady Saro, doufám, že teď nebudete obtěžovat drahou Noru svou návštěvou,“ řekl jí.

Vůbec ho za sebou neslyšela. Překvapeně zalapala po dechu a otočila se. „Vyděsil jste mě,“ začala. „Neměl byste se za lidmi plížit jako had, pane. A jak se vlastně jmenujete?“

„Matthew.“

„Těší mě, že vás poznávám,“ řekla. „Co se týče mé tety, jen jsem se na ni chtěla podívat.“

„O vaši tetu se starám já,“ namítl Matthew. „Není schopna přijímat návštěvy. Je zcela vyčerpaná.“

Sara se okamžitě cítila provinile. Měla v úmyslu vylít si u tety srdce a získat její podporu pro jednání s Nathanem. Najednou jí však vlastní problémy připadaly bezvýznamné. „Ale nechuraví, že ne?“ zeptala se a v hlase se jí ozývaly obavy. „Viděla jsem její podlitiny, ale zdálo se mi…“

„Brzy bude v pořádku,“ prohlásil Matthew. Její starostlivost ho potěšila. „Potřebuje hodně odpočívat. Neměla by se hýbat. Má zlomená žebra…“

„Ach, bože, to jsem nevěděla.“

„No tak, nemusíte kvůli tomu plakat,“ utěšoval ji Matthew. Zdálo se mu, že se Saře zamžily oči. Nevěděl, co by dělal, kdyby se skutečně rozplakala. Při pomyšlení, že by měl utěšovat kapitánovu ženu, se mu sevřely útroby. „Není to s ní zas tak zlé,“ řekl a důrazně kývl hlavou. „Pevně jsem ji ovázal. Jediné, co potřebuje, je odpočinek. A nechci, aby se něčím znepokojovala,“ dodal. Při posledních slovech na ni vrhl chápavý pohled.

Saře bylo hned jasné, že ví, k čemu se chystala. Sklonila hlavu a kajícně řekla: „Chtěla jsem se jí svěřit s jistým problémem, který vznikl mezi mnou a mým mužem. Nebudu ji samozřejmě rušit. Nechci jí působit starosti. Až se probudí, řekněte jí prosím, že ji přijdu navštívit, kdykoli si bude přát.“

Matthew přikývl. Sara ho vzala za ruku. Takový projev citu ho dojal. „Děkuji, že Noře pomáháte. Je velmi laskavá. Mnoho vytrpěla, pane Matthewe, a všechno kvůli mně.“

Bože, už zas se zdálo, že se co nevidět rozpláče. „No tak, vždyť vy jste své tetě neublížila,“ řekl Matthew. „Vy jste ji do žeber nekopla. Dověděl jsem se, že ten hanebný skutek má na svědomí váš otec a jeho bratři.“

„Za vším stojí můj strýc Henry,“ odpověděla. „Ale i já nesu část zodpovědnosti. Kdybych nenaléhala, aby se Nora se mnou vrátila do Anglie…“

Nedopověděla. Ještě jednou stiskla Matthewovi ruku, pak se zdvořile uklonila a řekla mu, že ji těší, že patří k jejímu služebnictvu. Musel se jejím slovům usmát.

Matthew si otřel čelo a díval se, jak se Sara vrací do své kajuty. Bručel si pod nos něco o tom, jak je bláhové, že tak znervózněl, když se mu málem rozplakala před očima. Když ale opouštěl chodbu, už se zas usmíval.

Sara cestou do kajuty neustále myslela na Noru. Jakmile však spatřila velkou postel, ovládl její mysl největší problém – Nathan.

Neztrácela ani minutu. Zavřela dveře, zajistila je a s námahou k nim přivlekla těžký kufr.

Pak spěchala ke stolu, protože hodlala k zátarasu u dveří přidat i jej.

Bez ohledu na to, kolik úsilí své práci věnovala, nemohla se stolem hnout. Nakonec zjistila příčinu. Nohy stolu byly upevněny k podlaze. „To bych ráda věděla, proč je to tak uděláno?“ mumlala si pro sebe.

Pokusila se odsunout psací stůl, ale zjistila, že i on je připevněn k podlaze. S křesly se chválabohu pohnout dalo. Ale byla těžká. Sara jedno z nich přitáhla ke kufru a několik cenných minut strávila snahou je převrátit a zvednout nahoru.

Pak se napřímila a hodnotila své dílo. Třela si záda, aby se zbavila bolesti, kterou pocítila. Věděla, že zatarasení dveří je jen krátkodobé opatření, ale přesto měla dojem, že si počínala velmi chytře. Brzy z ní však pocit pýchy vyprchal, protože si uvědomila, jak je její chování dětinské. Nathan však rozhodně nebyl o nic moudřejší. Když nemá rozum její manžel, proč by ho měla mít ona? Možná že do soumraku si její Viking přece jen uvědomí, že její žádost je opodstatněná. A když ten tvrdohlavec nebude souhlasit, pak zůstane v kajutě, dokud neustoupí. I kdyby zde měla zemřít hlady.

„Raději bych to udělal jinak.“

Sara poskočila a prudce se obrátila. Zjistila, že Nathan se opírá o desku psacího stolu a usmívá se na ni.

Nečekal na její reakci a ukázal na zabarikádované dveře. „Přicházím obvykle stropem,“ vysvětloval. „Je to rychlejší.“

Ani si neuvědomila, že přikývla. Opírala se o kufr a hleděla na něho. Ach, bože, co bude dělat teď?

Zdálo se, že Sara ztratila řeč. Nathan se rozhodl poskytnout jí trochu víc času, aby se uklidnila, než na ni začne naléhat. Z tváře jí vyprchala všechna barva a bylo docela pravděpodobné, že opět omdlí.

„Předpokládám, že jste měla v úmyslu přestavět nábytek?“

Jeho hlas zněl vesele. Chtělo se jí křičet. „Ano,“ vyhrkla místo toho. „Takhle se mi to líbí víc.“

Zakroutil hlavou. „Mně ne.“

„Ne?“

„Možná jste si nevšimla, ale kufr a křesla brání otevření dveří. Kromě toho nemyslím, že by se tam chtěl někdo z nás… usadit.“

Jeho poznámky byly samozřejmě směšné. Oba věděli, proč jsou dveře zatarasené. Sara ovšem předstírala, že ho bere vážně, aby zachránila svoji hrdost. „Ano, myslím, že máte pravdu,“ prohlásila. „Nábytek u dveří překáží. Všimla jsem si toho až teď. Děkuji, že jste mě na to upozornil.“ Ani se nenadechla a pokračovala: „Proč je stůl upevněn k podlaze?“

„I ten jste chtěla přemístit?“

Nedbala na výsměch v jeho hlase. „Myslela jsem, že by na místě před kufrem vypadal lépe. I pracovní stůl,“ dodala. „Ale ani s jedním jsem nemohla hnout.“

Napřímil se a vykročil k ní. Okamžitě o krok ustoupila. „Když je moře rozbouřené, nábytek se posouvá,“ vysvětloval. Udělal další krok směrem k ní. „Proto musí být zajištěn.“

Cítila se jako bezmocná kořist. Nathanovi se při chůzi pohupovaly dlouhé vlasy. Svaly na jeho ramenou se vlnily půvabem pantera. Chtěla od něho utéci a zároveň jí blesklo hlavou, že stejně silně touží, aby ji sevřel do náruče. Tolik se jí líbilo, jak ji líbal… ale to bylo jediné, co byla ochotna připustit.

Podle výrazu na jeho tváři poznala, že od ní bude vyžadovat mnohem víc. Jeho blízkost ji zbavovala rozumu. Zamračila se na něho.

On se na ni usmál.

Ustoupila stranou, ale narazila na čelo jeho postele. Nathan se zastavil, když viděl strach v jejích očích. Dlouze povzdechl.

Napadlo ji, že možná myslí na něco jiného, ale než se mohla touto myšlenkou utěšit, na jejích ramenou spočinuly jeho velké ruce a náhle zjistila, že si ji Nathan tiskne k sobě. Zvedl jí bradu, aby mu mohla pohlédnout do očí. Jeho hlas zněl velmi něžně, když řekl: „Saro, vím, že je to pro vás těžké. Kdybychom měli víc času, mohl bych snad počkat, až mě lépe poznáte. Nechci vám lhát a říkám, že i kdybych se vám mohl nebo chtěl dvořit, neměl bych na něco takového trpělivost. Ale nechci, abyste se mě bála.“ Odmlčel se a usmál se na ni. „Vlastně by mi nemělo vadit, jestli se mne bojíte, ale vadí mi to.“

„Pak tedy…“

„Není dost času,“ přerušil ji. „Když už jste přede mnou neutekla před osmi měsíci, brzy mi budete muset dát syna.“

Při jeho slovech překvapeně vytřeštila oči. Nathan si pomyslel, že ji tak zděsila zmínka o dítěti. Byla tak nevinná a on věděl, že nemá se sexem vůbec žádné zkušenosti. A měl z toho opravdovou radost.

„Neutekla jsem od vás,“ koktala. „A o čem to vlastně mluvíte?“

Při její otázce se mu objevila na čele vráska. „Neopovažujte se mi lhát.“ Jemně jí stiskl ramena, aby zdůraznil svou výzvu. „Lež nesnáším, Saro. Musíte být ke mně naprosto upřímná.“

Měla na tváři stejně rozzlobený výraz jako on. „Nikdy jsem před vámi neutekla, Vikingu. Nikdy.“

Věřil jí. Tvářila se upřímně a zdálo se, jako by byla do hloubi duše uražená.

„Saro, poslal jsem vašim rodičům dopis, ve kterém jsem je informoval o svém záměru přijít si pro vás. Posel vám dopis nesl v pátek. Následující pondělí jste měla být připravena. Uvedl jsem dokonce i hodinu. A den předtím, v neděli ráno, jste odjela na ostrov své tety. Je jednoduché dát si dohromady dvě a dvě.“

„O ničem jsem nevěděla,“ bránila se. „Nathane, moji rodiče ten dopis nemohli dostat. Nikdo mi neřekl ani slovo. Byla to tak zmatená doba. Moje matka umírala strachy o tetu Noru. Nora nám vždy jednou za měsíc poslala dopis, ale v té době od ní matka už dlouho neobdržela žádnou zprávu. Málem onemocněla obavami. Když mi navrhla, abych se za její sestrou vypravila a zjistila, co s ní je, samozřejmě jsem ihned souhlasila.“

„A kdy se vám matka svěřila se svými obavami?“ zeptal se Nathan.

Jeho cynismus ji popuzoval. Věděla, na co myslí, a při tom pomyšlení se zamračila. „Několik dní před mým odjezdem,“ přiznala. „Ale vůbec by se mi ke svým starostem nepřiznala, kdybych ji nepřistihla, jak pláče. A velmi váhala, než mi vše pověděla. Velmi váhala,“ dodala. „Víte, když si to vzpomínám, jsem přesvědčena, že jsem to byla já, kdo přišel s návrhem vypravit se na Nořin ostrov.“

Náhle jí bleskla hlavou myšlenka. „Jak jste se dověděl, kde jsem byla? Moje rodina každému říkala, že jsem odjela do kolonií na návštěvu ke své starší sestře.“

Nemínil jí vysvětlovat, že ji dal sledovat svými muži, a neřekl také, že si zamluvila lístek na jeho vlastní lodi. Jen pokrčil rameny. „Proč o vaší cestě neřekli pravdu?“

„Protože Nora byla v nemilosti,“ řekla Sara. „Před více než čtrnácti lety se provdala za svého muže a opustila Anglii. Byla jsem přesvědčena, že všichni už na ten skandál zapomněli, ale jak se stává, nezapomněl nikdo.“

Nathan zavedl hovor zpátky k dopisům. „Takže vy jste téměř do svého odjezdu vůbec nevěděla, že Nora vaší matce nepsala?“

„Matka nechtěla, abych se trápila,“ řekla Sara. „Nepřipustím, abyste si myslel, že moje matka má s tím podvodem něco společného. Váš vzkaz mohl zadržet můj otec nebo moje sestra, Nathane, aby vás nějaký čas zdrželi, ale moje matka by se nikdy tak podlého klamu nedopustila.“

Nathan soudil, že je od ní hezké, když tak hájí matku. Nerozumné, ale ušlechtilé. Z tohoto důvodu ani nenaléhal, aby si připustila pravdu. Zoufale ho však hnětla její důvěra k otci.

Už věřil, že se skutečně nepokusila před ním uprchnout. Měl takovou radost, že se dokonce přestal mračit.

Sara pozorovala manžela a současně přemýšlela, jak by ho přesvědčila, že její matka nemá s podlým plánem nic společného. Pak si uvědomila všechny souvislosti toho, co jí právě řekl.

Nezapomněl na ni.

Její úsměv byl kouzelný. Nevěděl, co u ní způsobilo takovou proměnu. Vrhla se mu do náruče, objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu. Zmohl se jen na udivené zamručení. Její podivné chování ho zmátlo víc než kdy jindy. Ale uvědomil si, že se mu její překotný projev citů velmi líbí.

Sara slabě povzdechla a pak se od svého muže odtáhla.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se a vzápětí zalitoval svého ostrého tónu.

Zřejmě si ho nepovšimla. Uhladila si vlasy a zašeptala: „Nezapomněl jste na mne.“ Vysloveně ženským gestem si přehodila pramen vlasů přes rameno a dodala: „Věděla jsem, že byste to neudělal. Byla jsem si jista, že šlo o nějaké nedorozumění, protože…“

Když se zarazila, řekl: „Protože jste věděla, že jsem se chtěl s vámi oženit?“ Přikývla. Rozesmál se.

Rozhořčeně na něho pohlédla a řekla: „Nathane, když jsem nemohla Noru najít, poslala jsem do vašeho domu několik dopisů, ve kterých jsem vás žádala o pomoc, a vy jste nikdy neodpověděl. Divila jsem se tedy…“

„Saro, já žádný dům nemám,“ prohlásil Nathan.

„Ale máte,“ namítla. „Máte dům ve městě. Viděla jsem ho jednou, když jsem byla na projížďce… proč vrtíte hlavou?“

„Můj dům ve městě shořel až k základům.“

„To mi nikdo neřekl.“ Pokrčil rameny.

„Měla jsem vám tedy poslat zprávu do vašeho venkovského sídla,“ řekla. „Co se děje?“ podivila se pak. „Proč zas kroutíte hlavou?“

„I moje venkovské sídlo lehlo popelem,“ vysvětloval.

„Kdy?“

„Loni,“ odpověděl. „Asi měsíc předtím, než byl vypálen můj londýnský dům.“

Zatvářila se zděšeně. „Taková řada nešťastných náhod, to je hrozné, Nathane.“

Nebyly to nešťastné náhody, ale nezmínil se o tom. Požár založili jeho nepřátelé. Hledali jisté dopisy. Za celým případem stála Nathanova tajná práce pro vládu a strach několika zrádců z odhalení. Nathan si už své účty s proradníky vyřídil, ale neměl dosud čas uvést do pořádku škodu, kterou způsobili na jeho majetku.

„Skutečně jste mi psala a žádala mě o pomoc při nalezení Nory?“ zeptal se.

Přikývla. „Nevěděla jsem, na koho jiného bych se měla obrátit. Myslím, že to má na svědomí váš strýček Dunnford ze St. Jamesu,“ dodala.

„Co má na svědomí?“ divil se.

„Zřejmě zadržel dopis, který jste poslal mým rodičům.“

Zatvářil se užasle. „Já myslím, že za tou proradností stojí váš otec.“

„A proč si to myslíte?“

„Protože hunský náčelník Atilla už dávno nežije,“ řekl. „A váš otec je v současné době jediný, kdo je schopen přijít na tak zákeřný plán.“

„Nemíním poslouchat takové pomluvy. A mimo to, jsem si jista, že za tím byl Dunnford.“

„Ano? A on také ztloukl vaši tetu?“

Oči se jí zalily slzami. Ihned své otázky litoval. Sklopila oči k jeho hrudi a zašeptala: „Ne, to byla práce strýčka Henryho. Toho, kterého jste viděl tehdy v noci v hostinci. A teď už o mně víte celou pravdu,“ uzavřela a žalostně zavzlykala.

Nathan jí jemně pozvedl tvář. Prstem přejel po její hebké pleti. „Jakou pravdu?“

Dívala se mu dlouho do očí a pak řekla: „Pocházím ze špatné rodiny.“

Doufala, že jí bude odporovat a že ji začne chválit.

„Ano, je to tak.“

V tom muži není ani špetka soucitu, pomyslela si. „Dobře, jak myslíte,“ zamumlala. Odstrčila jeho ruku z brady. „Asi bychom neměli mít žádné děti.“

„Proč?“

„Protože by se mohly podobat strýci Henrymu. Anebo, což by bylo ještě horší, mohly by zdědit vlastnosti vašeho rodu. Musíte připustit, že St. Jamesové jsou oškliví a stejně ošklivě i jednají. Jsou to ničemové,“ dodala. „Do jednoho.“

Něco takového Nathan samozřejmě nehodlal připustit. Řekl ostrým hlasem: „I když mají drsné způsoby, jsou čestní. Víte, co se stane, když je rozzlobíte. Jednají naprosto otevřeně.“

„To je mi tedy pěkně otevřené jednání,“ prohlásila.

„Jak to myslíte?“

Věděla, že ho proti sobě zas popudí, ale bylo jí to jedno. „Váš strýček Dunnford jednal velmi otevřeně, když zastřelil vlastního bratra, že?“

„Tak i o tom jste slyšela?“ Ze všech sil zadržoval smích. Sara se tvářila velmi zklamaně.

„Všichni o tom slyšeli. K té události došlo jednoho dopoledne na schodech jeho domu a byli u toho svědci.“

Nathan pokrčil rameny. „Dunnford měl dobrý důvod,“ protáhl.

„Zastřelit svého bratra?“ prohlásila nedůvěřivě.

Přikývl.

„A jaký?“ chtěla vědět.

„Jeho bratr ho probudil.“

Nathanův úsměv ji zaskočil. Opět jí připadal velmi přitažlivý. Bezděčně se usmála.

„Dunnford svého bratra nezabil,“ vysvětloval Nathan. „Jen mu na pár týdnů znepříjemnil sezení. Až se s ním setkáte…“

„Už jsem se s ním setkala,“ přerušila ho Sara. Náhle zůstala bez dechu. Jeho pohled ji přímo spaloval. „I s jeho ženou.“

Pořád se na něho usmívala. V očích se jí objevily šibalské plamínky. Dojalo ho to. Vůbec se ho nebála. Uvažoval, jak převést hovor k jedinému tématu, které ho zajímalo: k milování.

Jemně, avšak jakoby nepřítomně jí hladil ramena. Saru napadlo, že si ani neuvědomuje, co dělá, protože v očích měl podivně zamyšlený pohled. Řekla si, že možná uvažuje o svých příbuzných.

Zatoužila, aby jí promasíroval ztuhlá záda, a protože se pořád díval poněkud roztržitě, rozhodla se ho o to požádat. Uchopila jeho ruku a vložila si ji na záda. „Masírujte mi trochu ta místa. Bolí mě od stěhování nábytku.“

Nic nenamítal a udělal, oč ho požádala. Nepočínal si přitom nijak jemně, dokud mu neřekla, aby byl ohleduplnější. Pak jeho ruce sklouzly níž. Jakmile jí začal třít dolní část zad, opřela se o něho a zavřela oči. Cítila se jako v ráji.

„Je to lepší?“ zeptal se, když chvíli tiše vzdychala.

„Ano, mnohem lepší,“ přisvědčila.

Pokračoval v masírování a Saře se to líbilo. „Kdy jste se setkala s Dunnfordem?“ zeptal se. Bradu si opřel o její temeno. Vdechoval opojnou ženskou vůni.

„Potkala jsem ho v zahradách,“ odpověděla. „Byli tam i se svou ženou. Byl to děsivý zážitek, na který nikdy nezapomenu.“

Vyprskl smíchy. „Dunnford opravdu vypadá jako barbar,“ řekl. Pomalu si ji přitáhl k sobě. Neodporovala. „Můj strýček je urostlý muž, samý sval. Ramena má jako obr. Ano, dovedu si představit, že jste se ho trochu lekla.“

„I jeho ženy,“ prohlásila se smíchem Sara. „Nemohla jsem je od sebe rozeznat.“

Lehce ji za tu drzost štípl. „Dunnford má přece knír.“

„Jeho žena také.“

Znovu ji štípl. „Ženy St. Jamesů nejsou tak tlusté jako ženy Winchesterů,“ namítl.

„Ženy z rodu Winchesterů nejsou tlusté,“ protestovala. „Jsou… dobře vyvinuté.“

Usoudila, že je nejvyšší čas, aby přešla k věci. Zhluboka se nadechla a řekla: „Nathane?“

„Ano?“

„Nesvléknu si šaty.“

Ztuhl. „Proč?“

O maličký kousek ustoupila, aby jí viděl do očí. Na tváři se mu objevil pobavený úsměv. Vzal jí odvahu pronést další rozhodná slova. „Ne, neudělám to,“ řekla. „Když už musí mezi námi k něčemu dojít, zůstanu oblečená. Buď s tím budete muset souhlasit, nebo odejděte, Nathane.“

Roztřásl se jí ret, když čekala na jeho odpověď. Nathan si pomyslel, že z něho zas dostala strach. Popudilo ho to. „Proboha, Saro, nechci vám nijak ublížit.“

„Ale chcete,“ zašeptala.

„Jak to víte?“

„Matka říkala, že to vždycky bolí.“ Sařiny tváře už měly barvu šarlatu.

„Vždycky to nebolí,“ odsekl. „Jen poprvé je to někdy trochu… nepříjemné.“

„Odporujete sám sobě!“ vykřikla.

„Nemusíte se chovat jako…“

„Stejně se mi to nebude líbit,“ přerušila ho. „Měl byste si to raději hned uvědomit. Jak dlouho to trvá? Minuty nebo hodiny?“ zeptala se. „Abych se mohla připravit.“

Už jí nehladil záda. Sevřel ji, že nemohla ani vydechnout. Zdálo se, že ho její otázka poněkud vyděsila. Sara využila své výhody. „Chtěla bych vás jen požádat o jednu maličkost. Nemohl byste prosím s tou záležitostí počkat do večera? Když už jste tak odhodlaný, jistě byste mi mohl poskytnout pár hodin, abych měla čas smířit se se svým osudem.“

Smířit se s osudem? Nathan by ji nejraději zaškrtil. Mluvila, jako by se chystala na svou vlastní popravu. Zamračil se, ale souhlasil. „Tak dobře,“ řekl. „Počkáme do večera, ale to je jediný ústupek, který jsem ochoten vám poskytnout, Saro.“

Vytáhla se na špičky a políbila ho. Její rty se dotkly jeho úst jen na kratičký okamžik, ale když se od něho odtáhla, zdálo se, že je spokojena sama se sebou.

„Co to ksakru mělo být?“

„Polibek.“

„Ne, Saro,“ zabručel. „Tohle je polibek.“

Přivinul si ji k hrudi, zvedl jí tvář a přitiskl ústa k jejím rtům.

Nechoval se ani trochu jemně, ale vůbec jí to nevadilo. Poddala se mu a nechala ho, ať si dělá, co chce. Dosáhla už přece svého, a tak usoudila, že i on má právo na jedno malé vítězství.

Byla to poslední jasná myšlenka, která jí prolétla hlavou. Polibkem dával Nathan jasně najevo, že patří jen a jen jemu. Líbal ji tak intenzivně, tak smyslně, že ucítila slabost v kolenou. Zavěsila se na něho a blaženě zaúpěla, když jí do úst pronikl jeho jazyk.

Stiskl ji a pozvedl k sobě. Její klín ucítil vzrušený úd.

Pocit, který se jí přitom zmocnil, byl omamný. Nathan přestal naléhat, když viděl, že se mu plně poddává. Bože, jak byla vstřícná. Cuchala mu vlasy a pokoušela se přivinout se k němu ještě těsněji.

Pak se však odtáhl tak náhle, že ji musel ještě chvíli držet, než se z polibku vzpamatovala. Byl nesmírně šťastný, když viděl, čeho dosáhl.

A neskonale po ní toužil. Položil Saru na postel a obrátil se ke dveřím. Odsunul kufr i křeslo a otevřel dveře.

Ve chvíli, kdy vycházel na chodbu, se Sara vzpamatovala. „Příště, Nathane,“ začala a snažila se ovládnout chvějící se hlas, „bych skutečně ocenila, kdybyste nevstupoval do naší ložnice komínem. Slibuji vám, že už nezabarikáduji dveře,“ dodala, když se obrátil a užasle na ni pohlédl.

„Čím nemám vstupovat?“ zeptal se, domnívaje se, že špatně rozuměl.

„Komínem,“ vysvětlovala. „A ještě jste mi neodpověděl na moji otázku. Bude ta věc, ke které se chystáte, trvat celé hodiny, nebo jen minuty?“

Otázka ho zaujala natolik, že neměl zájem jí vysvětlovat, že světlík není komín. Jeho význam objasní své pošetilé ženě později. „Jak mám, hrome, vědět, jak dlouho to bude trvat?“ zamumlal.

„Chcete říct, že jste to nikdy předtím nedělal?“ Nathan zavřel oči. Konverzace se ubírala poněkud bizarním směrem.

„Tak co?“

„Dělal.“ Tvářil se znechuceně. „Ale nikdy předtím jsem neměřil čas,“ vyštěkl.

Vykročil opět na chodbu, ale v poslední chvíli se ještě obrátil a usmál se na ni.

Náhlá změna jeho výrazu ji překvapila.

„Saro?“ řekl.

„Ano?“

„Bude se vám to líbit.“

Teprve po tomto ujištění za sebou zavřel dveře.

KAPITOLA 5

Sara se po zbytek dne s Nathanem už neviděla. Věnovala se úklidu kajuty a ukládání zbytku svých věcí. Protože neměla u sebe komornou, ustlala sama postel, otřela prach z nábytku, a dokonce si vypůjčila koště, aby zametla podlahu. Vzpomněla si, že na palubě nechala slunečník, ale když vyšla nahoru, nemohla ho nikde najít.

Do setmění už měla nervy napjaté k prasknutí. Nebyla schopna přijít na žádnou vhodnou záminku, která by umožnila další odklad. Trochu se za vlastní zbabělost styděla. Věděla, že k milování musí jednou dojít, věděla, že je bude muset strpět, ale to vědomí ji strachu nezbavilo.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, leknutím málem vykřikla. Rychle však nabyla rovnováhu, když si uvědomila, že Nathan by přece neklepal. Ne, ten by vpadl rovnou dovnitř. Kajuta přece patřila jemu a ona si uvědomovala, že má právo přijít bez klepání.

Za dveřmi stál Matthew. Uklonila se a pozvala ho dál. Odmítl její nabídku zavrtěním hlavy. „Vaše teta by se s vámi ráda viděla,“ oznámil. „Až budete v její kajutě, přikážu Frostovi, aby vám připravil vanu. Kapitán říkal, že byste se asi chtěla vykoupat, a poručil, abychom připravili sladkou vodu. Takové výhody se vám často nedostane,“ dodal. „Měla byste jí využít.“

„To je od Nathana velmi laskavé,“ odpověděla Sara.

„Určitě mu to vyřídím,“ řekl Matthew, protože ho nic jiného nenapadlo. Kráčel se Sarou a cítil se vedle ní jaksi nemotorně. Zároveň se ho zmocnil zvláštní ostych. Ještě nikdy se mu žádná dáma neuklonila. K ostychu napomohl také její okouzlující úsměv. Pak mu poklesla ramena. Vždyť se nechává omámit hezkými slovíčky zrovna tak jako ten trouba Jimbo.

Jakmile byli u dveří Nořiny kajuty, vzpamatoval se Matthew ze svých rozpaků a zamumlal. „Moc ji neunavujte, ano?“

Sara přikývla a čekala, až jí Matthew otevře dveře. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, na co čeká, ale pak mu to naznačila gestem. Jakmile otevřel, poděkovala mu a vešla dovnitř.

„Tak zmateného jsem Matthewa ještě neviděla,“ prohlásila Nora.

„Ani jsem si nevšimla,“ přiznala Sara. Usmála se na tetu a spěchala k její posteli, aby ji políbila. Nora měla záda podepřená hromadou polštářů.

„Ale pozoruji, že je starostlivý, a to jen kvůli tobě,“ řekla. Přitáhla si židli, posadila se a uhladila šaty kolem sebe. „Myslím, že se z něho stal tvůj ochránce.“

„Je docela hezký, nemyslíš, Saro? A má dobré srdce. Zdá se mi, že se povahou podobá mému zesnulému manželovi, i když co se týče zevnějšku, nemají ti dva nic společného.“

Sara skryla úsměv. „Ty ses do Matthewa zamilovala, Noro?“

„Nesmysl, děvče. Nato jsem už příliš stará.“

Sara přešla na jiné téma. „Cítíš se už lépe?“

„Ano, má milá,“ odpověděla Nora. „A jak se cítíš ty?“

„Děkuji, dobře.“

Nora potřásla hlavou. „Nějak se mi nelíbíš,“ prohlásila. „Saro, sedíš na krajíčku židle a vypadáš, jako bys už už chtěla zas vyrazit ven. Trápí tě Nathan?“

Sara váhavě přikývla. „Ale také jsem si dělala starosti o tebe,“ přiznala. „Teď však, když tě vidím, zdá se mi, že je všechno v pořádku.“

„Drž se tématu,“ vyzvala ji Nora. „Chci s tebou mluvit o Nathanovi.“

„Ale já nechci.“

„Stejně se k němu dostaneme,“ namítla Nora. Její veselý tón nepřipouštěl námitku. „Jak vycházíš se svým manželem?“

Sara rozpačitě pokrčila rameny. „Jak se dalo čekat při jeho povaze.“

Nora se usmála. „Už tě políbil?“

„Noro, na takové věci by ses neměla ptát.“

„Odpověz. Políbil tě?“

Sara sklopila oči do klína. „Ano, políbil.“

„Výborně.“

„Když myslíš.“

„Víš, Saro, je mi jasné, že Nathan není vždycky takový, jak sis svého manžela představovala, ale když se podíváš pod drsnou slupku, myslím, že tam objevíš dobrého člověka.“

Sara byla rozhodnuta vést rozhovor v lehkém tónu. „Ano?“ škádlila tetu, „a jak víš, jak jsem si ho představovala?“

„Ani v nejfantastičtějších snech sis takového manžela nemohla představit. Když jsi ho viděla poprvé, bylas poněkud ohromená, že?“

„Ach, vlastně ani nevím,“ zašeptala Sara.

„Ale víš,“ odporovala Nora. „Omdlela jsi, nepamatuješ?“

„Byla jsem vyčerpaná,“ namítla Sara. „Noro, on chce… se mnou spát,“ vyhrkla náhle.

Zdálo se, že Noru její oznámení vůbec nepřekvapilo. Saře se ulevilo, když viděla, že teta necítí žádné rozpaky. Zoufale potřebovala její radu.

„To je docela přirozené,“ prohlásila Nora. „Máš z toho obavy, Saro?“

„Trochu ano,“ připustila Sara. „Vím, že je to moje povinnost, ale ještě ho dobře neznám a chtěla jsem, aby se mi nějaký čas dvořil.“

„Čeho se bojíš?“

Sara pokrčila rameny.

„Myslíš, že by byl schopen ti ublížit?“

Sara zavrtěla hlavou. „Je to velmi zvláštní, teto. Nathan vypadá tak hrozivě, když se na mne mračí, ale v srdci cítím, že by mi neublížil. Dokonce mi řekl, že nechce, abych se ho bála.“

„To je dobře.“

„Ale nechce čekat, až si na něho zvyknu,“ vysvětlovala Sara.

Nora se usmála. „Je pochopitelné, že nechce čekat, Saro. Jsi jeho žena a viděla jsem, jak se na tebe díval hned tu první noc. Touží po tobě.“

Sara ucítila, že se začíná červenat. „Co když ho zklamu?“

„Tomu nevěřím,“ uklidňovala ji Nora. „Nathan se postará, aby se to nestalo.“

„Budeme muset mít dítě, aby Nathan mohl získat druhou polovinu majetku stanoveného králem, a protože byl nucen čekat, než si pro mne přišel… víš, že si myslel, že jsem před ním utekla?“ Sara tetě vylíčila, co se dověděla, a když skončila, Nora se zle mračila.

„Ty nejsi ráda, že se Nathan pokoušel přijet si pro mne?“ zeptala se udiveně Sara.

„Ovšemže jsem ráda. Mračím se, protože jsem přesvědčena, že podvod mají na svědomí opět tvoji rodiče.“

„Noro, přece nevěříš…“

„Už jsem ti řekla,“ přerušila ji Nora. „Nikdy jsem tvé matce nepřestala psát. I když připustím možnost, že se jeden nebo dva mé dopisy ztratily, nemohlo se jich ztratit všech šest. Ne, to všechno byla lež, Saro, a měla tě dostat z Anglie.“

„Matka by na něco takového nepřistoupila.“

„Ale přistoupila,“ zamumlala Nora. „Moje ubohá sestra se bojí manžela. Vždycky se ho bála a vždycky se ho bát bude. Obě to víme, Saro, a nemá smysl si něco nalhávat. Přestaň létat v oblacích, děvče. Když jí Harold poručí, aby ti lhala, bude ti lhát. Ale teď nechme řečí o tvých politováníhodných rodičích,“ dodala chvatně, když se jí zdálo, že se Sara chystají přerušit. „Chci se tě na něco zeptat.“

„Na co?“

„Chceš žít s Nathanem v manželství?“

„Na tom, co chci, přece nezáleží.“

„Chceš, nebo ne?“

„Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych mohla být ženou někoho jiného,“ odpověděla váhavě Sara. „Vlastně ani nevím, co cítím, Noro. Ale nelíbí se mi pomyšlení, že by ho získala jiná žena. Vůbec jsem si to neuvědomovala, dokud přede mnou nevyslovil slovo ‚milenka‘. A na tu představu jsem zareagovala velmi rozhořčeně. Cítím se tak zmatená.“

„Ano, v lásce obvykle bývá zmatek.“

„Nejsem do něho zamilovaná,“ namítla Sara. „Prostě jsem si za ta léta zvykla myslet na Nathana jako na svého manžela.“

Nora pohrdlivě zafuněla. „Učili tě toho muže nenávidět. Mysleli si, že vychovávají někoho, kdo se podobá tvé sestře Belindě, ale nepodařilo se jim to, že? Necítíš přece k němu nenávist?“

„Ne, neumím nikoho nenávidět.“

„Celá ta léta sis ho uchovávala v srdci, Saro. Poslouchala jsi jejich lži o Nathanovi a pak jsi je vypustila z hlavy.“

„Myslí si, že ho nenávidím,“ přiznala Sara. „Předstírala jsem, že souhlasím se vším, co mi o něm moji příbuzní napovídali jen proto, aby mi dali pokoj. Se strýčkem Henrym to bylo horší. Ani tobě jsem ještě neřekla pravdu. Když jsem se s ním setkala v hostinci a uviděla jsem na jeho ruce tvůj prsten, ovládl mě vztek. Chlubila jsem se, že se mu Nathan pomstí, a tvrdila jsem, že s Nathanem mám už dlouho ty nejlepší vztahy.“

„Možná to ani nebyla lež,“ řekla Nora. „Já skutečně věřím, že Nathan se za mne jednou pomstí, Saro. A víš proč?“

„Protože si uvědomuje, jak jsi hodná,“ odpověděla Sara.

Nora zvedla oči k nebi. „Ne, má milá, zdá se, že něco takového si nemyslí. Bude se o mne starat, protože ví, jak mě máš ráda. Nathan je typ muže, který svědomitě pečuje o své blízké.“

„Ale, Noro…“

„Říkám ti, že už začal pečovat o tebe, Saro.“

„To jsou jen fantazie.“

Jejich konverzace byla vzápětí přerušena, protože do kajuty vstoupil Matthew. Zeširoka se na Noru usmál a zamrkal. „Je načase, abyste si odpočinula,“ řekl jí.

Sara políbila tetu na dobrou noc a vrátila se do své kajuty. Lázeň byla už připravena. Dlouho vychutnávala koupel, a až jí vystydla voda, oblékla si bílou noční košili a župan stejné barvy. Posadila se na okraj postele a začala si pročesávat zcuchané vlasy. V té chvíli vešel do kajuty Nathan.

Následovali ho dva mladí muži. Námořníci ji úklonou pozdravili, pak zvedli vanu a vynesli ji ven. Sara přitáhla k sobě lem županu, aby si zahalila výstřih, a když odešli, pokračovala v pročesávání vlasů.

Nathan zavřel dveře a zajistil je.

Neřekl ani slovo. Nemusel. Výraz jeho tváře hovořil za všechno. Čišelo z něho odhodlání. Už jí nebude činit žádné ústupky, nedojde k žádným odkladům. Roztřásla se.

Uvědomila si, že Nathan se také vykoupal. Vlasy měl ještě mokré. Sčesal si je dozadu za krk. Jeho energický profil se nijak nezjemnil. Neměl na sobě košili. Sara se na něho dívala, stále se česala a přitom uvažovala, o čem by s ním proboha měla mluvit, aby se zbavila svého napětí.

Nathan ji také pozoroval. Vytáhl židli, posadil se a pomalu si stáhl boty a punčochy. Pak se zvedl a začal si rozepínat kalhoty.

Zavřela oči.

Usmál se jejímu ostychu. Nijak ho však neodradil. Svlékl poslední kus oděvu a odhodil jej na židli.

„Saro?“

„Svlékněte se.“

Snažil se, aby jeho hlas zněl tiše a něžně. Chtěl ji alespoň zčásti zbavit strachu. Vůbec nepochyboval, že se Sara bojí, protože si projížděla kartáčem ve vlasech tak usilovně, že ji z toho musela bolet hlava. Vždyť si ještě ublíží, jestli se neuklidní, pomyslel si.

Jeho konejšivý tón ji nijak neuklidnil. „O tom už jsme mluvili, Nathane,“ prohlásila a dál se zuřivě česala. „Řekla jsem vám, že si nechám šaty na sobě.“

Snažila se mluvit pevným, odhodlaným hlasem. Bylo to marné úsilí. Sama slyšela, jak se její zoufalý hlas chvěje. „Ano?“ naléhala.

„Ano,“ souhlasil s povzdechem.

Jeho okamžitý souhlas ji uklidnil. Přestala se česat. Pořád neměla odvahu na něho pohlédnout, ale přinutila se vstát a pomalu prošla na druhou stranu místnosti. Obešla ho širokým obloukem a oči klopila k zemi.

Odložila kartáč, zhluboka se nadechla a obrátila se. Rozhodla se předstírat, že jí jeho nahota nijak nevadí. Je přece jeho žena, připomínala si, a nemělo by se s ní jednat jako s hloupou nezkušenou žábou.

Problémem samozřejmě bylo, že byla nezkušená. Ještě nikdy neviděla nahého muže. Bože, byla tak nervózní. Jsem už žena, a žádné dítě, říkala si. Nemám vůbec žádný důvod cítit rozpaky.

Pak konečně na manžela pohlédla a všechny její rozumné úvahy byly ty tam. Nathan právě uzavíral poklop ve stropě. Byl od ní napůl odvrácen, ale viděla z jeho postavy tolik, že málem zapomněla dýchat.

Byl samý sval a šlacha. Jako vytesán z bronzu. Náhle si uvědomila, že i zadek má téměř stejně hnědý jako zbytek těla. Jak se mohl na takových místech opálit?

Neměla však v úmyslu se ho na to ptát. Až budou manželi dvacet nebo třicet let, možná se zbaví svých zábran a promluví si o tom.

Snad si také jednou v budoucnu vzpomene na tuto noc hrůzy a s chutí se tomu zasměje.

Teď jí však do smíchu nebylo. Pozorovala, jak Nathan zapaluje svíci. V jejím měkkém světle se zaleskla jeho pleť. Sara byla ráda, že je k ní zatím obrácen zády. Chce jí snad záměrně poskytnout čas, aby si zvykla na jeho vypracované tělo?

Bylo-li to jeho úmyslem, pokouší se marně, pomyslela si. Její muž byl urostlý jako statný strom a jeho mohutnost ji nepřestávala děsit.

Sara lehce povzdechla, když si uvědomila, jak dětinsky uvažuje. Nathan naštěstí nemůže vědět, jak je vyděšená. Odvrátila tvář, aby neviděl, že je rudá, a zeptala se: „Půjdeme teď do postele?“

Byla na svůj výkon hrdá. Připadalo jí, že se jí podařilo vyslovit tu otázku docela lhostejným hlasem.

Jemu se ale zdálo, že mluví, jako by právě spolkla hřebík. Věděl, že si bude muset poradit s jejím strachem, než se jí zmocní.

Otázkou však bylo jak. Zavzdychal, obrátil se k ní a chtěl ji obejmout. Rozběhla se do postele. Uchopil ji za ramena a přinutil, aby se na něho podívala.

Jeho nevěsta neměla žádné zábrany setkat se s jeho pohledem. Ne, nemusel ji brát za bradu a nutit ji, aby k němu zvedla tvář. Nathan přemohl úsměv. Pochyboval, že Sara sklopí oči k zemi, i kdyby jí řekl, že se jí po noze plazí had.

„Rozčiluje vás má nahota?“ zeptal se s naprostou samozřejmostí.

„Proč myslíte?“

Položil jí ruce na krk. Cítil, jak mu pod prsty pulzuje její tep. Něžně ji pohladil. „Líbí se ti, když tě líbám, že, Saro?“

Zdálo se, že ji ta otázka překvapila. „Líbí?“ opakoval, když stále nedostával odpověď.

„Ano,“ připustila. „Líbí se mi, když mě líbáte.“

Zatvářil se nesmírně nadutě.

„Ale myslím, že další věci se mi líbit nebudou,“ řekla, protože ho chtěla otevřeně varovat.

Nezdálo se, že by ho její upřímnost urazila. Sklonil se k ní a políbil ji na čelo, pak na kořen nosu. Ústy na prchavý okamžik přejel po jejích rtech. „Mně se bude líbit všechno,“ zamručel.

Nevěděla, jak mu odpovědět, a tak raději mlčela. Když se znovu dotkl jejích úst, měla je pevně sevřená.

Připadalo mu, jako by líbal sochu. Ale neodradilo ho to. Povzdechl, objal ji kolem krku a pevně stiskl. Když ucítila bolest, otevřela ústa, aby mu řekla, ať ji pustí. Vzápětí se jí však slova ve zmatené hlavě rozplynula, protože jeho jazyk se setkal s jejím.

Nádherný pocit ji celou rozechvěl. Led začal roztávat. Nathan povolil sevření, jakmile otevřela ústa. Prsty lehce kroužil po Sařině krku. Promyšleně se snažil na ni zapůsobit a uvědomil si, že uspěl, když se k němu přivinula a objala ho kolem krku.

Její radostný povzdech zazněl ve stejném okamžiku jako jeho temné, smyslné zamručení. Neustával ve svém pozvolném útoku. Líbali se dlouze a vášnivě, jako by se jeden druhého nemohl nabažit. Jeho ústa se znovu a znovu hladově tiskla k jejím a jazykem v nich rozpalovala oheň.

Zdálo se, že polibek nebude mít konce. Protože vůbec neznala tak nové pocity, netrvalo dlouho a Nathanovi se podařilo zbavit ji veškerého ostychu a rozpaků. Pokusil se ovládnout svůj hlad, ale když mu její prsty projely vlhkými vlasy a ucítil smyslné pohlazení, lehké jako pírko, rozhořel se v něm doutnající plamen vášně naplno.

Už nedokázal jednat uvážlivě. Přitiskl ji k sobě a náhle začal být netrpělivý. Sara přerývaně zalapala po dechu, když jí odsunul ruce. Jeho ústa nepřestávala plenit její, ale to nestačilo. Chtěla pocítit víc jeho tepla, nechat se jím pohltit. Nemínil jí vyhovět. Zadržel jí ruce a zároveň se k ní přitáhl. Nechápala, co od ní chce, zdálo se, že si to nemůže srovnat v hlavě, protože se příliš soustředila na líbání a byla zahlcena podivnými nádhernými pocity, které se probouzely v jejím nitru.

„Můžeš mě zase obejmout,“ zašeptal, když se odtrhl od jejích úst. Jeho úsměv byl plný něhy. Její zmatený výraz nemohl nic zatajit. Mísila se v něm vášeň se zmatkem. Nathan ještě nikdy nepotkal ženu, která by reagovala tak upřímně, tak bezprostředně.

Trochu jím otřáslo, když si uvědomil, jak silně ji touží uspokojit. Nevinná důvěra, se kterou se mu oddávala, v něm vzbuzovala pocit, jako by byl schopen dobýt svět.

Nejprve však bude muset dobýt ji. „Neboj se,“ zašeptal tichým, ochraptělým hlasem. Pohladil ji po tváři a znovu se usmál, když viděl, jak k němu instinktivně naklonila tvář, aby se jí dostalo více pohlazení.

„Snažím se,“ odpověděla mu také šeptem. „Zbavuje mě strachu, když vidím, jak vám záleží na mých pocitech.“

„A kdy jsi na ten závěr přišla?“

S úžasem si všiml, že jí náhle v očích zablýskly jiskřičky. Zdálo se, že ji něco rozveselilo.

„Když jste souhlasil, abych si na sobě nechala šaty.“

Nathan velmi dlouze povzdechl. Usoudil, že není vhodná doba na to, aby jí připomněl, že jí právě před okamžikem svlékl župan i košili. Jistě na to brzy přijde sama.

„Nejsem příliš trpělivý, Saro, když po něčem toužím tak silně, jako toužím po tobě.“

Ovinul jí paže kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Když ucítila na kůži dotek jeho těla, oči se jí rozšířily úžasem. Než si však mohla pořádně uvědomit, jestli se jí ten pocit líbí, nebo ne, jeho ústa opět dopadla na její.

Její muž rozhodně uměl líbat. Tentokrát ji nemusel nutit, aby otevřela ústa – sama se ujala role dobyvatele. Její jazyk tentokrát vyhledal jeho jako první. Zamručel potěšením. Pomyslela si, že se mu zřejmě její smělost líbí, a ztratila poslední zbytek zábran.

Polibek byl plný vášně. Nathan chtěl znovu rozdmýchat žár mezi nimi. Když se jí z hrdla začalo ozývat tiché, náruživé sténání, věděl, že dosáhl svého cíle. A jak při těchto zvucích bolestně zatoužil proniknout do jejího nitra!

Její ruce mu sevřely ramena. Sametová ňadra se přitiskla k jeho hrudi. Pozvedl ji a přitiskl si ji ke svému vzrušenému údu, pak ztlumil dalším žhavým polibkem zaúpění, které smyslný dotek vyvolal.

Saře se zdálo, že není schopna rozumně myslet. Pocity, které v ní jeho polibek vyvolal, byly tak zvláštní, nádherné a vzrušující. Už zapomněla na svůj stud. Dobře věděla, že jí svlékl oděv, jen ho škádlila, když mu připomínala jeho slib, že může zůstat oblečená. Byla to z její strany lest, ale tehdy jí ještě sloužil rozum. Chtěla, aby postupoval pomalu, aby jí poskytl čas, aby si mohla zvyknout na jeho tělo, jeho teplo, jeho doteky.

Neměla tušení, jak se dostali do postele, ale postřehla, že Nathan náhle odhodil pokrývky. Jeho ústa se vzdálila od jejích a pak ji něžně uložil doprostřed postele. Nedal jí čas, aby před ním zakryla svou nahotu, ale vklouzl do postele za ní a přikryl ji od hlavy k patě svým hřejivým tělem.

Byl to příliš prudký a příliš nečekaný zážitek. Sara se cítila jako v pasti, jako by mu byla vydána na milost a nemilost. Nechtěla mít strach a zároveň ho nechtěla zklamat.

Omámení vášní náhle pominulo. Už nechtěla pokračovat.

Ale také si nepřála, aby ji přestal líbat. Byla nesmírně zmatená a vyděšená.

Asi by měl námitky, kdyby začala křičet. Proto měla ústa pevně zavřená ve snaze zdusit výkřik v hrdle.

Snažil se jí kolenem roztáhnout nohy. Nechtěla mu tak nestoudný krok umožnit a začala s ním zápasit. Okamžitě se svou snahou ustal. Zvedl se na lokty, aby ji svým tělem netížil, a začal jí ústy laskat krk. Líbilo se jí to. Jeho dech byl teplý, sladký, opojný. Rozechvíval ji. Sevřeným šepotem jí svěřil, jak velice ho potěšila, jakou v něm vzbudila touhu, a dokonce jí řekl, že je krásná. Když skončil se slovy chvály, byl si jist, že ji zcela zbavil strachu a ona se mu ráda poddá.

Mýlil se. Jakmile se opět pokusil rozevřít jí stehna, ztuhla jako zkamenělá. Zoufale zaskřípal zuby.

Dotek její hebké kůže v něm roznítil touhu co nejdřív proniknout do jejího nitra. Ale nebyla ještě na jeho vpád připravená. Na čele se mu objevily kapičky potu vyvolané napětím a snahou ovládnout se. Pokaždé, když se pokusil dotknout se jejích ňader, strnula. Její strach mu způsoboval nesnesitelná muka.

Bylo jen otázkou okamžiků, kdy se přestane ovládat úplně. Bože, nechtěl jí v nejmenším ublížit. Zoufale po ní toužil, ale zároveň si přál, aby ve chvíli, kdy pronikne do jejího horkého lůna, stejně silně toužila i ona po něm.

Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Sara štípala Nathana do ramene a pokoušela se přimět ho, aby se odsunul.

Pomyslel si, že bude stačit pár minut, aby znovu získal sebekontrolu. Až se jeho bušící srdce uklidní, až poleví drásavá bolest ve slabinách, pokusí se znovu.

Zmocnit se panny je zatraceně těžké, uvědomil si, a protože neměl s pannami naprosto žádné zkušenosti, cítil se naprosto bezmocný.

Snad jednou v budoucnu, až bude starý, dokáže si vzpomenout na tu noc sladkých muk a od srdce se všemu zasmát. V této chvíli mu však do smíchu nebylo. Měl chuť popadnout svou nevěstu a vytřást z ní všechnu tu nesmyslnou úzkost a zároveň požadovat, aby se ho nebála.

Když si uvědomil, jak rozporuplné myšlenky se mu objevují v mysli, jen zakroutil hlavou.

Sara se chvěla od hlavy k patě. Jakmile se však trochu vzdálil, pocit bezmocné oběti lapené v pasti pominul a ona znovu zatoužila po jeho polibcích.

Výraz Nathanovy tváře jí znepokojoval. Připadalo jí, že má chuť se na ni rozkřiknout. Zhluboka se nadechla a obrátila se čelem k němu. „Nathane?“

Neodpověděl. Oči měl zavřené, čelist pevně sevřenou.

„Říkal jsi, že jsi trpělivý člověk.“

„Někdy.“

„Zlobíš se na mne, že?“

„Ne.“

Nevěřila mu. „Nemrač se,“ zašeptala. Vztáhla ruku a dotkla se jeho hrudi. Trhl sebou, jako by ho spálila. „Copak už to nechceš dělat? Už jsi po mně přestal toužit?“

Přestat toužit? Nejraději by ji chytil pevně za ruku a přinutil, aby si uvědomila, jak silně po ní touží. Neudělal to, samozřejmě, protože si byl jist, že by se zas vyděsila.

„Saro, počkej chviličku,“ řekl sevřeným hlasem. „Bojím se…“ Nedokončil větu, neřekl jí, jak se bojí, že by jí mohl způsobit bolest. Jeho slova by jí nahnala ještě větší strach, a tak raději mlčel.

„Nemusíš se bát,“ zašeptala.

Nevěřil svým uším. Otevřel oči a zahleděl se na ni. Snad si nemyslí… ale ano, něha v jejích očích naznačovala, že jí skutečně připadá, že se její muž bojí.

„Proboha, Saro, já se nebojím.“

Její prsty mu pomalu bloudily po hrudi, pak postoupily o něco níž. Uchopil ji za ruku, když se dostaly k jeho břichu. „Přestaň,“ poručil jí.

„Tys měl vždy v posteli jen zkušené ženy, že, Nathane?“

Odpověděl tichým zamručením.

Usmála se. „Nathane, líbí se ti, když mě líbáš?“

Stejnou otázku jí položil před čtvrthodinou, když se snažil zbavit ji obav. S chutí by se zasmál, kdyby netrpěl takovou bolestí. Jeho žena se k němu chová, jako by byl pannou on.

Rozhodl se, že jí to řádně vyjasní, a právě v tom okamžiku se k němu přivinula. Uvědomil si, že jeho nevěsta se ho už nebojí. „Líbí?“ opakovala.

„Ano, Saro, líbí se mi líbat tě.“

„Tak mě prosím polib ještě jednou.“

„Saro, líbání není jediné, co jsem měl na mysli. Chci se tě dotýkat. Všude.“

Čekal, že opět ztuhne. Bože, jak si přál mít víc trpělivosti. Nervy měl napjaté k prasknutí a jediné, na co dokázal myslet, bylo, jak vyronit semeno do jejího nitra.

Zavřel oči a zabručel.

Pak ucítil, že ho vzala za ruku. Otevřel oči v okamžiku, kdy mu položila ruku na své plné ňadro.

Dlouho se nehýbal. Ona také se nepohnula. Dívali se jeden druhému do očí. Vyčkával, co Sara udělá. Ona zatím čekala, že bude pokračovat ve svém záměru.

Začínala být netrpělivá. Nathan ji jemně hladil po ňadrech. Při jeho dotecích se rozechvívalo celé její tělo. A její neklid sílil. Špičkami se otírala o jeho nohy, pak se pomalu pozvedla a začala ho zlehka líbat.

„Měla jsem pocit, jako bych vězela v pasti,“ zašeptala mezi lehounkými polibky. „Ale teď už se tak necítím, Nathane. Nevzdávej se ještě, muži. Je to pro mne něco úplně nového. Věř mi.“

Jemně ji pohladil po tváři. „Nevzdám se,“ zašeptal. V jeho hlase se zachvíval smích, když dodával: „Věř mi.“

Povzdechla pod jeho rty a políbila ho přesně tak, jak si představoval. Jakmile její jazyk vnikl do Nathanových úst a setkal se s jeho jazykem, přestal se ovládat. Opět se z něho stal dobyvatel a jeho polibek neměl zábrany.

Pokračoval v něžném vpádu, až se mu podařilo převalit ji na záda a opět ji přikrýt svým tělem. Pak začal posévat polibky údolí mezi jejími ňadry. Ústy laskal nejprve jednu bradavku, pak drahou, až se z obou staly pevné, vztyčené hroty. Jeho jazyk v ní zapaloval plamen. Když už nebyla schopna déle snášet to sladké utrpení, chytila ho za vlasy a zatahala.

Jakmile uchopil do úst její bradavku, bylo jí, jako by ji zasáhl blesk. Prohnula se směrem k němu a žádala víc. Začal sát.

V žaludku se jí začalo šířit příjemné teplo. „Nathane, prosím,“ sténala. Netušila vlastně, oč ho prosí, věděla jen, že neuvěřitelně hřejivý pocit ji zbavuje rozumu.

Začal se věnovat jejímu drahému ňadra a zároveň rukou sklouzl mezi stehna. Tentokrát se nevzepřela, jen ze sebe vydala další přerývané zasténání.

Opřel se o loket, aby viděl, jak se tváří. Chtěla skrýt svou tvář pod jeho ramenem. Vztáhl ruku a chytil ji za vlasy.

„Líbí se mi, jak na mne reaguješ,“ zašeptal. „Líbí se ti, co dělám?“

Už znal odpověď. Cítil, že je připravená na jeho vpád. Jak je rozpálená. Jeho prsty dráždily výběžek skrytý v hebkých záhybech, až ucítily vlhkost. Pak pomalu pronikl dovnitř.

Až dosud měla ruce zaťaty v pěst. Nyní je uvolnila. Začala ho hladit po ramenou, po zádech. Její nehty se mu zaryly do lopatek. „Nathane,“ zašeptala. „Nedělej to. Bolí to. Ach, bože, nepřestávej.“

Nepřestávala si protiřečit a vzepjala se proti jeho ruce. Nathan sotva vnímal, co mu říká. Třásl se živočišnou touhou po ní.

Umlčel její slabý protest polibkem, přesunul se blíž a zakryl ji svým tělem. Tentokrát se nepokusila spojit nohy, ale přivinula se stehny k jeho ztopořenému údu.

Ovinul si pramen jejích vlasů kolem zápěstí a pevně jej držel, když ji líbal. Způsob, jakým se třela o jeho slabiny, ho přiváděl k šílenství. Už nebyl ohleduplný. Ani si to nepřála. Její nehty škrábaly a bodaly, ovšem jemu se ty ostré doteky líbily. Přitom sténala. To se mu líbilo ještě víc.

Pomalu do ní vnikl, ale zarazil se, když ucítil slabý náznak odporu. Zvedl hlavu, aby se jí mohl podívat do očí.

„Obejmi mě nohama,“ vyzval ji hlasem zdrsnělým odhodláním. Když učinila, jak jí řekl, z hrdla se mu ozvalo tiché zamručení. Pořád váhal.

„Podívej se na mne, Saro.“

Otevřela oči a zadívala se na něho.

„Budeš moje. Teď a navěky.“

Oči se jí zamžily vášní. Vzala jeho tvář do dlaní. „Vždycky jsem byla tvá, Nathane. Vždycky.“

Jeho ústa se opět přisála k jejím. Jediným hbitým pohybem pronikl hluboko do jejího nitra. Chtěl se co nejrychleji, jednou provždy, vypořádat s její bolestí.

„Tiše, miláčku,“ zašeptal, když vykřikla. V té chvíli už pevně vězel v jejím lůně. Její těsné teplo ho obepínalo, tisklo. „Bože, to je krása,“ řekl a zasténal.

„Ne, není,“ vykřikla. Snažila se změnit polohu, aby se zbavila pronikavé bolesti, ale držel ji pevně za boky a nedovolil, aby se pohnula.

„Za chviličku to bude lepší,“ řekl jí. Ztěžka vydechl. Zdálo se jí, že nemůže popadnout dech. Její tvář spočívala v ohybu jeho ramene. Zuby jí zatínal do kůže a zároveň ji laskal jazykem. Sladká muka jí pomáhala zčásti zapomenout na bolest.

„Nevzpínej se proti mně, Saro.“ Jeho hlas byl napjatý a ochraptělý. „Už nepřestanu. Nemohu.“

Jazykem přejel po jejím lalůčku. Přestala sebou zmítat a z úst se jí ozval slastný povzdech.

„Bolest nebude trvat dlouho,“ zašeptal potom. „Slibuji.“

Uklidnila ji spíš něha a starost v jeho hlase než slib, který jí právě dal. Doufala však, že mluví pravdu. Pořád cítila bolest. Bodavý pocit trval, ale zanedlouho začal slábnout. Jakmile se však pohnula, ozval se znovu.

„Když se nehýbáš, není to tak zlé,“ zašeptala. Místo odpovědi zachroptěl.

„Ano, Nathane?“ naléhala.

„Ano,“ odpověděl s ohledem na utrpení v jejím hlase. Byla to samozřejmě lež, ale ona byla příliš nevinná, než aby pochopila, že se prostě musí pohnout. „Nepohnu se.“

Její ruce ho začaly hladit po vlasech, pak vzadu po krku. Horečka ho zbavovala sebeovládání a rozmáhala se v něm mučivá touha ulevit si od bolesti, kterou cítil.

Zdálo se, že Sara nemá chuť přestat se ho dotýkat. „Nathane, polib mě.“

„Už necítíš bolest?“

„Skoro ne.“

Záměrně se trochu povytáhl, když jí tiskl na rty další polibek, a vzápětí zas pronikl hlouběji. „Ty ses pohnul,“ vykřikla.

Místo odpovědi ji ještě jednou políbil. Jakmile se pokusil znovu se odtáhnout, její nehty se mu zaryly do zad. Pokoušela se ho přitisknout ještě víc k sobě. Ignoroval její protesty a snažil se rozpálit ji tak silně, jak byl rozpálený on. Rukou vklouzl mezi jejich spojená těla a pomalu v ní začal rozněcovat žár vášně.

Hlava jí klesla na polštář a síla, se kterou svírala jeho stehna, polevila.

A pak se pohnula. Boky se přitiskla k jeho slabinám. Její pohyby byly instinktivní, prapůvodní, neovladatelné.

Brzy začala být nesmírně náruživá. Odpověděl jí tím, že se povytáhl a zas zanořil hlouběji.

Pevně ho stiskla a se vší silou se k němu prohnula. Oddali se rituálu milování. Pod jejich houpavými pohyby skřípala postel. Ve světle svíce bylo vidět, jak se obě těla lesknou potem. Její slastné sténání se mísilo s jeho temným mručením.

Oba divoce toužili po uspokojení. Nebyl schopen zabránit orgasmu, ani výkřiku, který vydal, když do jejího nitra vyronil horké semeno.

Nathanovi klesla hlava k Sařinu rameni a jeho tělo plně vychutnávalo úchvatné vyvrcholení, které se ho zmocnilo.

Věděl, že i ona měla k orgasmu blízko. Jeho nápory pokračovaly, a jakmile ucítil na svém těle její napětí, dovršil její rozkoš tím, že znovu a znovu vnikal hluboko do jejího nitra.

Vykřikla jeho jméno.

Zazvonilo mu v uších. Zhroutil se na ni, zatížil ji celou svou vahou, aby ji zbavil chvění. Ani jeden z nich se dlouho nepohnul. Nathan byl velmi spokojený. Sara byla velmi vyčerpaná.

Ucítila u svého ucha vlhký pramínek, a když se ho dotkla, zjistila, že je to slza. Bože, vždyť ani nevěděla, co se s ní děje! Ale cítila příliš velkou radost, než aby nad tím uvažovala. A naprostou spokojenost. Proč jí vlastně nikdy nikdo neřekl, jak může být milování krásné?

Tlukot srdce jejího manžela zněl jednohlasně s jejím. Šťastně povzdechla. Je jeho ženou.

„Už mi nesmíš říkat nevěsto,“ zašeptala u jeho krku. Pod vlivem náhlé pohnutky ho zalechtala špičkou jazyka. Jeho kůže chutnala slaně, mužsky, nádherně.

„Nejsem moc těžký?“

Jeho hlas jí připadal unavený. Odpověděla, že ano, že je těžký, a on se ihned převalil na záda.

Nechtěla, aby od ní odcházel. Chtěla, aby ji stále držel v náruči, říkal jí, jak je krásná, šeptal jí slova chvály a další láskyplné lichotky, které všechny novomanželky tak rády slyší. A také chtěla, aby ji znovu políbil.

Ničeho takového se jí nedostalo. Její muž měl zavřené oči. Vypadal poklidně a ospale.

Neměla ani tušení, jaký boj svádí Nathan sám se sebou. Zoufale se snažil porozumět tomu, co se s ním právě stalo. Ještě nikdy se tak nepřestal ovládat. Očarovala ho. A také zmátla. Cítil se zranitelný a ten pocit mu naháněl pořádný strach.

Sara se obrátila na bok. „Nathane?“

„Prosím?“

„Polib mě.“

„Už spi.“

„Polib mě na dobrou noc.“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Když tě políbím, budu tě znovu chtít celou,“ vysvětlil jí konečně. Nedíval se jí do očí, když mluvil, hleděl do stropu. „Jsi příliš rozbolavělá.“

Posadila se na posteli a trhla sebou, protože mezi stehny ucítila slabou, ale nepříjemnou bolest. Měl pravdu. Je rozbolavělá. Ale nijak jí to nevadilo. Pořád toužila ho políbit.

„Tos způsobil ty,“ zamumlala. Poklepala mu na rameno. „Přesně si vzpomínám, jak jsem říkala, že se nemáš hýbat.“

„Ty ses pohnula první. Už si to nepamatuješ?“ protáhl.

Zarděla se. Vzala jeho slova vážně. Jejich tón nebyl ani trochu vyčítavý. Schoulila se mu do náruče a přála si, aby ji objal. „Nathane, nejsou chvíle po milování stejně důležité jako milování samotné?“

Nevěděl, o čem mluví. „Spi,“ vyzval ji ještě jednou. Přitáhl na oba pokrývku a zavřel oči.

Objala ho. Byla vyčerpaná. A zoufalá. Nakonec se mu svěřila se svými pocity.

Zasmál se. „Saro, vím, že jsi dospěla k vyvrcholení.“

„O tom nemluvím,“ zašeptala.

Čekala, že ji požádá, aby mu vysvětlila, co mínila svými slovy, ale když mlčel, vzdala to. „Nathane?“

„Hrome, co zas?“

„Nemluv prosím se mnou takovým tónem.“

„Saro…“ začal výhružně.

„Když sis bral do postele ty druhé ženy, co jsi… dělal potom?“

K čemu proboha míří? „Odešel jsem,“ odsekl.

„A teď také odejdeš?“

„Saro, tohle je moje postel. Budu spát.“

Její trpělivost byla u konce. „Ještě předtím ti však musím vysvětlit, co se sluší a patří,“ prohlásila. „Když je muž u konce s tím… no, pak by měl své ženě říct, jak je úžasná, a pevně ji k sobě přivinout. A měli by usnout v objetí.“

Nemohl se ubránit úsměvu. Říkala takové pošetilosti. A hlas měla přitom jako generál. „Tomu se říká milování, Saro, a jak můžeš vědět, co se patří a co ne? Bylas přece panna, ne?“

„Prostě vím, co se patří,“ namítla.

„Saro?“

„Ano?“

„Nekřič na mne.“

Obrátil se a pohlédl na ni. Ksakru, už se zas zdálo, že má na krajíčku pláč. Nesnášel slzy. Bože, byla tak zranitelná… a krásná. Její ústa byla po polibcích celá zrůžovělá a naběhlá.

Vztáhl paži a přivinul ji k sobě. Lehce ji políbil na temeno hlavy, zabořil její tvář do ohybu ramene a zamumlal. „Jsi krásná. A teď už spi.“

Nezdálo se jí, že by myslel vážně, co říkal, ale bylo jí to jedno. Držel ji v náruči. Hladil ji po zádech. Pomyslela si, že to stačí. Schoulila se do jeho paží a zavřela oči.

Nathan si opřel bradu o její hlavu. Pokaždé, když mu myslí probleskla vzpomínka na jejich milování, potlačil ji. Nebyl ochoten připustit, aby nad ním získaly moc city. Má přece dost kázně, aby se dokázal ovládnout a nepřipustil si ženu tak blízko.

Právě upadal do spánku, když znovu zašeptala jeho jméno.

„Ano?“ odpověděl a záměrně zívl.

„Víš, jak se říká takovému objímání?“

Nechtěla, aby usnul, dokud mu to nepoví. Nathan ji znovu stiskl a pak se vzdal. „Ne, Saro, jak se tomu říká?“

„Hýčkání.“

Zaúpěl. Ona se usmála. „Není to špatný začátek, že?“

Ozvalo se jen chrápání. Saru netrápilo, že při jejích vroucích slovech usnul. Vždyť mu to všechno může vysvětlit zítra.

Nemohla se dočkat rozbřesku. Měla v plánu vymyslet třeba sto způsobů, jak přimět Nathana, aby si uvědomil své štěstí. Už věděla, že je pro něho skvělou družkou. On to zatím netušil, ale nakonec, když bude mít trpělivost a pochopení, jistě si uvědomí, jak velice ji miluje. Byla si tím jista.

Byla jeho manželkou, jeho láskou. Jejich manželství už bylo naplněno v každém ohledu. Vznikl mezi nimi pevný svazek. Sara považovala manželství za posvátnou instituci a byla odhodlána ctít je a naplňovat svou láskou.

Usnula s pažemi pevně ovinutými kolem manžela. Příští den bude oficiálním začátkem jejího nového manželského života po Nathanově boku. Bude to jistě překrásný den.

KAPITOLA 6

Byl to přímo hrůzostrašný den.

Ve chvíli, kdy se probudila, Nathan už v kajutě nebyl. Otevřel však poklop ve stropě a místnost byla zaplavena sluncem a čerstvým vzduchem. Bylo tu mnohem tepleji než předchozího dne. Umyla se, oblékla si lehké šaty v barvě berlínské modři s lemy z bílého plátna a odebrala se vyhledat manžela. Chtěla se ho zeptat, kde najde čistá prostěradla, aby mohla převléknout ložní prádlo. Chtěla také, aby ji opět políbil.

Sara právě vystoupila na horní stupeň schodiště vedoucího na hlavní palubu, když uslyšela výkřik nějakého muže. Pospíšila si, aby zjistila, co se děje, a málem zakopla o muže, který zřejmě právě na palubě upadl. Postarší námořník dopadl na prkna velmi prudce a ztratil vědomí.

Slunečník, který včera nemohla najít, se mu zapletl mezi nohy. Nad ležícím mužem klečel Jimbo a snažil se ho přivést k životu několika políčky na tváře.

Brzy se kolem něho začal shromažďovat hlouček námořníků. Každý přišel s nějakým návrhem, jak by měl Jimbo muže vzkřísit.

„Co se ksakru stalo?“

Nathanův hromový hlas zazněl rovnou za Sarou. Odpověděla na jeho otázku, ale neotočila se. „Myslím, že o něco klopýtl.“

„Zakopl o váš slunečník, milady,“ ozval se jeden z námořníků a ukázal na palubu.

Sara byla nucena vzít na sebe zodpovědnost. „Ano, byl to můj slunečník,“ řekla. „Za jeho zranění tedy nesu vinu já. Bude v pořádku, Jimbo? Opravdu jsem nechtěla, aby se stala taková nehoda. Já…“

Jimbovi se jí zželelo. „Neberte si to tak, lady Saro. Všichni vědí, že to byla jenom náhoda.“

Sara zvedla zrak k přihlížejícím. Většina pokyvovala hlavou a usmívala se na ni. „Není třeba se rozčilovat, milady. Ivan se za chvilku vzpamatuje.“

Muž s ohnivě rudým vousem přikývl. „Nebuďte z toho vyplašená,“ vložil se do hovoru. „Nebylo to tak zlé. Viděl jsem, že dopadl na záda.“

„Murrayi!“ zvolal Jimbo. „Přines mi vědro vody. To by mu mělo pomoct.“

„Bude Ivan schopný uvařit dnes večeři?“ Tu otázku vyslovil muž jménem Chester, jak si Sara vzpomněla. Mračil se na ni.

Zamračila se také. Bylo zřejmé, že ji viní z nešťastného pádu svého druha. „Žaludek je vám přednější než zdraví vašeho přítele?“ zeptala se. Nedala mu čas na odpověď, poklekla vedle omráčeného muže a lehce ho pohladila po rameni. Námořník nereagoval. Ústa měl pootevřená.

„Můj bože, Jimbo, snad jsem ho nezabila?“ zašeptala.

„Ne, nezabila jste ho,“ prohlásil Jimbo. „Vidíte přece, že dýchá, Saro. Bude ho jenom pořádně bolet hlava, až se probere, to je všechno.“

Nathan pomohl Saře na nohy a odtáhl ji z davu. Nechtěla odejít. „Jsem za tu nehodu odpovědná,“ řekla. Neustále sledovala pohledem Ivana, ale zároveň si všimla, že při jejích slovech muži kolem ní přikývli. Ucítila, že jí po jejich reakci stoupá červeň do tváří. „Byla to nešťastná náhoda,“ vykřikla.

Nikdo jí neodporoval. Když to viděla, trochu se jí ulevilo. „Měla bych se o něho postarat,“ prohlásila pak. „Až se probere, musím mu říct, jak je mi líto, že jsem zde nechala svůj slunečník.“

„Nebude mít náladu poslouchat,“ usoudil Nathan.

„Ano,“ přisvědčil Lester. „Ivan Hrozný si takový věci dlouho pamatuje. A umí bejt pěkně protivnej, že jo, Walte?“

Útlý muž s tmavě hnědýma očima souhlasně přikývl. „To je slabý slovo, Lestere,“ zamumlal. „Ivan bude vzteky bez sebe.“

„Je Ivan jediný kuchař?“ chtěla vědět Sara.

„Ano,“ odpověděl jí Nathan.

Konečně se otočila k manželovi. Tváře měla rudé a opravdu nevěděla, zda příčinou horka v jejích tvářích bylo setkání s ním po jejich první společné noci, nebo to, že způsobila takové pozdvižení.

„Proč mu říkají Ivan Hrozný?“ zeptala se. „Je to proto, že má tak krutou povahu?“

Nathan na ni sotva pohlédl, když jí odpovídal. „Nechutná jim jeho jídlo,“ řekl. Pokynul jednomu z mužů, aby vchrstl vodu z vědra Ivanovi do tváře. Kuchař začal okamžitě prskat a kašlat.

Nathan spokojeně kývl hlavou, obrátil se a zamířil jinam.

Sara nemohla uvěřit, že je schopen odejít, aniž by k ní promluvil. Cítila ponížení. Obrátila se zas ke kuchařovi a čekala na příležitost k omluvě. V duchu si slibovala, že pak vyhledá Nathana a dá mu další lekci slušného chování.

Když se Ivan posadil, Sara poklekla vedle něho. „Prosím, odpusťte mi, pane, že jsem zavinila vaše zranění. Váš pád způsobil můj slunečník, i když jsem přesvědčena, že kdybyste se díval, kam šlapete, byl byste si ho všiml. Přesto vás upřímně prosím o prominutí.“

Ivan si třel týl hlavy a hněvivě zíral na krásnou ženu, která se snažila připsat i jemu kousek viny za jeho dotek se smrtí. Ztrápený výraz na její tváři ho však přinutil, aby rozhořčení neprojevil nahlas. Navíc mu v tom bránila skutečnost, že se jednalo o kapitánovu ženu.

„Moc jsem se neuhodil,“ zamumlal. „Vy jste to přece neudělala schválně, že jo?“

V jeho hlase zazníval slabý skotský přízvuk. Saru napadlo, že je docela libozvučný. „Ne, samozřejmě že jsem to neudělala schválně, pane. Jste už dost silný, abyste mohl vstát? Pomohu vám na nohy.“

Podle jeho nevrlého výrazu brzy usoudila, že o její pomoc nestojí. Nakonec mu pomohl na nohy Jimbo, ale jakmile ho pustil, Ivan zavrávoral. Sara dosud klečela vedle něho. Natáhla se, aby vyprostila slunečník, který se mu zachytil mezi nohama právě v okamžiku, kdy jiný námořník přidržel svého přítele, aby opět neupadl. Ubohý kuchař se najednou ocitl mezi dvěma silami, které ho tahaly do různých stran. Nakonec skončil pádem na zadek.

„Všichni pryč,“ zařval. Jeho hlas už vůbec nezněl libozvučně. „Dnes nebude žádná polévka, chlapi. Hlava mi třeští a teď mě ještě bolí zadek. Ať do mne hrom uhodí, jestli se teď nepůjdu na chvilku natáhnout.“

„Pozor na jazyk, Ivane,“ vyzval ho Jimbo.

„Ano,“ dodal další námořník. „Je tady dáma.“

Jimbo zvedl Sařin slunečník a podal jí ho. Obrátil se k odchodu, ale další slova ho šokovala tak, že se k ní zas otočil.

„Dnes připravím polévku pro všechny já.“

„Ne, to nejde,“ řekl Jimbo. Ostrý tón hlasu nepřipouštěl žádné protesty. „Jste kapitánova žena a nemůžete dělat takovou hrubou práci.“

Protože nechtěla řešit spor s Jimbem před zbytkem mužstva, vyčkala, až odešel. Pak se na námořníky usmála. „Uvařím vám výbornou polévku. Ivane, neudělalo by se vám lépe, kdybyste si na zbytek dne lehl a odpočíval? Ničím jiným se nemohu odvděčit za to, že jsem zavinila váš ošklivý pád.“

Ivan viditelně pookřál. „Vy už jste někdy vařila polévku?“ zeptal se a napůl se přitom šklebil, napůl mračil.

Protože ji všichni pozorovali, rozhodla se lhát. Jak těžké může být uvařit polévku? „Ach, ano, mnohokrát,“ vychloubala se. „Pomáhala jsem naší kuchařce s přípravou mnoha skvělých pokrmů.“

„A proč jste vy, taková jemná dáma, dělala tak hrubou práci?“ zeptal se Chester.

„Na venkově byla… ukrutná nuda,“ odpověděla. „Musela jsem se něčím zabývat.“

Tvářili se, jako by jí věřili. „Jste-li už dost silný, mohl byste mě zavést do kuchyně, Ivane, a já se pustím do práce. Dobrá polévka se musí dlouho vařit,“ dodala a doufala, že mluví pravdu.

Ivan jí dovolil, aby ho vzala za paži. Druhou rukou si stále třel týl a vedl ji směrem ke kuchyni. „Trochu pomaleji, milady,“ zamručel, když se hnala vpřed. „Pořád ještě vidím všechno dvakrát.“

Procházeli jednu temnou chodbou za druhou, až byla Sara zcela dezorientovaná. Ivan se tu samozřejmě vyznal a zavedl ji rovnou do své svatyně.

Zapálil dvě svíce, upevnil je do kulovitých skleněných svítidel a pak se usadil na stoličku u stěny.

Uprostřed místnosti stála obrovská pec. Jistě největší, jakou kdy viděla. Když se se svým postřehem svěřila Ivanovi, zakroutil hlavou. „To není pec, to jsou kuchyňská kamna. Na druhé straně je otevřené topeniště. Musíte je obejít a podívat se z druhé strany. Tam opékám maso na pořádném roštu. Na téhle straně můžete vidět obrovské zapuštěné měděné kotle. Jsou celkem čtyři a všechny potřebuju k vaření hovězí polévky. Tamhle je maso – část se už zkazila, a tak jsem ji od zbytku odřízl. Už se vaří ve vodě, kterou jsem přichystal, než jsem vyšel na palubu, abych si promluvil s Chesterem. Dělá se tady dusno k zalknutí a potřeboval jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.“

Ivan mávl rukou směrem k hromadě zkaženého masa, která ležela na postranním stolku, a chtěl jí vysvětlit, že až mu bude trochu lépe, vyhodí maso přes palubu, ale jakmile se mu opět v hlavě ozvala tepající bolest, na svůj úmysl zapomněl.

„Jinak toho není moc na práci,“ zamumlal, když se zvedl. „Jenom nakrájet zeleninu a přidat koření. Ale to samozřejmě víte. Chcete, abych zůstal s vámi, než se tu trochu zaběhnete?“

„Ne,“ odpověděla Sara. „Poradím si sama. Jen jděte a požádejte Matthewa, ať se vám podívá na tu ránu. Možná bude mít nějaký lék, který vás zbaví bolesti.“

„Má dobrý lék, děvče,“ odpověděl Ivan. „Dá mi plnou pintu grogu, aby mě zbavil bolesti.“

Jakmile kuchař opustil lodní kuchyni, dala se Sara do práce. Chtěla uvařit nejlepší polévku, jakou kdy námořníci jedli. Přidala do ní zbytek masa, které našla na bočním stole, do každého kotle trochu. Pak přidala do každé nádoby notnou dávku koření, které našla v přihrádce pod nádobím. Jedna láhev byla naplněna hnědými drcenými lístky se štiplavou vůní. Tohoto koření přidala proto nejméně.

Sara strávila v kuchyni celý zbytek dopoledne a část odpoledne. Napadlo ji, jak je zvláštní, že se za ní nikdo nepřišel podívat. Tím měla na mysli především Nathana.

„Ten člověk mě ani pořádně nepozdravil,“ mručela si pod nos. Otřela si čelo ubrouskem, který si uvázala kolem pasu, a přehodila zvlhlé prameny vlasů přes ramena.

„Kdo tě pořádně nepozdravil?“ ozvalo se ode dveří. Sara poznala Nathanův hluboký hlas.

Obrátila se a hned se na něho zamračila. „Tys mě pořádně nepozdravil,“ oznámila mu.

„Co tady děláš?“

„Vařím polévku. A co tady děláš ty?“

„Hledám tě.“

V lodní kuchyni bylo horko a ona usoudila, že právě proto se jí zatočila hlava. Nemohlo přece na ni zapůsobit to, že se na ni tak zvláštně díval.

„Vařila jsi už někdy polévku?“

Přistoupila k němu, než mu odpověděla. Nathan se opíral o rám dveří a vypadal jako panter připravující se ke skoku.

„Ne,“ řekla. „Nevěděla jsem, jak se to dělá. Ale teď už vím. Není na tom nic těžkého.“

„Saro…“

„Všichni muži mi kladli za vinu kuchařův pád. Musela jsem udělat něco, čím bych si opět získala jejich důvěru. Kromě toho chci, aby mě moje služebnictvo mělo rádo.“

„Tvoje služebnictvo?“

Přikývla. „Protože nemáš dům ani sloužící, ale patří ti tato loď, tvoje posádka je vlastně mým služebnictvem. Až ochutnají moji polévku, jistě si mě oblíbí.“

„Proč se staráš, jestli tě mají rádi, nebo ne?“ zeptal se.

Odlepil se od dveří a přistoupil k ní. Hrome, pomyslel si, přitahuje mě jako pijana láhev. Je to všechno její chyba, vždyť vypadá tak sladce a líbezně.

Tvář měla rozpálenou horkem. Pramínky kadeřavých vlasů byly zpocené. Vztáhl ruku a něžně odhrnul neposednou kadeř z její tváře. Zdálo se, že bezděčné gesto překvapilo víc jeho samotného než ji.

„Nathane, každý přece chce být oblíbený.“

„Já ne.“

Rozhořčeně na něho pohlédla, protože se jí nelíbilo, že jí odporuje. Postoupil ještě o krok k ní. Téměř se jí dotýkal. „Saro?“

„Ano?“

„Cítíš ještě bolest po včerejší noci?“

Červeň na jejích tvářích se změnila v temný purpur. Nedokázala mu pohlédnout do očí, když odpovídala, usilovně se snažila dívat se mu někam pod bradu. „Opravdu to včera v noci bolelo,“ zašeptala.

Vzal ji za bradu a zvedl její tvář. „Na to jsem se tě neptal,“ řekl tichým hlasem.

„Ne?“

„Ne,“ odpověděl.

„Tak co jsi chtěl vědět?“

Zdálo se mu, že mluví zadýchaně. Potřebuje čerstvý vzduch, usoudil. Ksakru, nechtěl, aby mu tady zas omdlela. „Chci vědět, jestli to bolí teď, Saro,“ řekl.

„Ne,“ odpověděla. „Už to nebolí.“

Dlouho se dívali jeden na druhého a mlčeli. Sara uvažovala, jestli ji snad nechce políbit, ale nebyla si jista. „Nathane? Ještě pořád jsi mě jaksepatří nepozdravil.“

Položila mu ruce na prsa, zavřela oči a čekala.

„Co je to ksakru pořádný pozdrav?“ zeptal se. Bylo mu zcela jasné, po čem Sara touží, ale chtěl vědět, co teď udělá.

Otevřela oči a zamračila se. „Měl bys mě políbit.“

„Proč?“ zeptal se jakoby nechápavě.

Bylo na ní znát rozhořčení. „Udělej to,“ vyzvala ho.

Než jí mohl položit další provokativní otázku, vzala do dlaní jeho tvář a přitáhla si ji k sobě. „Ach, nevadí,“ zašeptala. „Udělám to sama.“

Nevyvíjel žádný odpor. Ale také žádnou aktivitu. Sara mu vtiskla na ústa cudný polibek a odtrhla se od něho. „Bylo by to lepší, kdybys byl vstřícnější, Nathane. Měl bys mě políbit na oplátku.“

Její hlas byl tichý, smyslný a jemný jako celé její hřejivé tělo, které se k němu tisklo. Takovému pokušení nemohl odolat žádný muž. Nathan sklonil hlavu a pomalu přiložil ústa k jejím rtům. Zaslechl její povzdech, když jí otevřel ústa a do jeho polibku pronikla vášeň.

Tála mu v pažích. Opět žasl, jakou moc mají jeho polibky. Jazykem vychutnával její sladká ústa a nemohl zadržet tiché, spokojené zamručení.

Když se od ní konečně odpoutal, klesla na jeho hruď. Nemohl se ubránit, objal ji pažemi a pevně ji k sobě přitiskl. Voněla po růžích a po skořici.

„Kdo tě naučil líbat?“ zeptal se ochraptělým hlasem.

„Tys mě to naučil,“ odpověděla.

„Nikdy předtím jsi nikoho nelíbala?“

Zavrtěla hlavou. Jeho hněv během okamžiku pominul. „Jestli se ti nelíbí, jak líbám…“ začala.

„Líbí se mi to.“

Už neprotestovala.

Náhle se od ní odtrhl, vzal ji za ruku a vlekl ji ke svícím. Sfoukl oba plamínky a zamířil s ní k chodbě.

„Nathane, nemohu opustit kuchyni,“ řekla.

„Potřebuješ si zdřímnout.“

„Cože? Přes den nikdy nespím.“

„Teď budeš.“

„A co moje polévka?“

„Ksakru, Saro, nechci, abys tady vařila.“

Zamračila se na jeho široká záda. Bože, ten byl ale panovačný. „Už jsem ti vysvětlila, proč jsem se vaření ujala,“ zamumlala.

„Myslíš, že si přízeň mužů získáš miskou bryndy?“

Kdyby trochu zpomalil, pomyslela si, mohla by mu alespoň šlápnout na patu. „Nebude to žádná brynda,“ vykřikla.

Nehádal se s ní. Neustále ji vlekl chodbami k jejich kajutě. Byla poněkud překvapena, když do místnosti vešel s ní.

Zavřel za sebou dveře a zajistil je.

„Otoč se, Saro.“

Znovu se na něho zamračila, že se chová jako diktátor, ale poslechla. V odepínání knoflíčků na jejích šatech byl tentokrát mnohem rychlejší než minule.

„Já opravdu nechci spát,“ opakovala.

Nepřestal s odepínáním, dokud šaty nesklouzly dolů na zem. Pořád jí nedošlo, že ji vůbec nechce nutit, aby spala. Začal jí stahovat i košili, ale když se snažil zbavit ji této části oděvu, bránila se.

Nathan se na ni dlouze zadíval. Její tělo mu připadalo dokonalé. Ňadra měla plná, k tomu útlý pas a dlouhé, nádherně tvarované nohy.

Pod jeho spalujícím pohledem se Sara cítila nesvá. Zápolila s ním o košili, marně se pokoušejíc skrýt alespoň část ňader.

Přestala pociťovat rozpaky, když i on si začal rozepínat košili. Taková činnost upoutala její pozornost. „I ty si chceš zdřímnout?“

„Já nikdy přes den nespím.“

Odhodil košili, opřel se o dveře a začal si stahovat boty. Sara o krok ustoupila.

„Nechceš se převléknout, že ne?“

Jeho úsměv byl šibalský a milý zároveň. „Ne.“

„Nechceš přece…“

Nepohlédl na ni, když odpovídal. „Ale chci,“ protáhl.

„Ne.“

Prudce se vztyčil a vykročil k ní. Ruce si založil v bok. „Ne?“

Potřásla hlavou.

„Proč ksakru ne?“

„Je den,“ koktala.

„Zatraceně, Saro, přece se zas nebojíš? Na mou čest, nemyslím, že bych to utrpení zvládl ještě jednou.“

Urazila se. „Utrpení? Ty nazýváš milování se mnou utrpením?“

Nehodlal se nechat odvést od své původní otázky. „Bojíš se?“ opakoval.

Zdálo se, že se bojí její odpovědi. Sara si najednou uvědomila, že kdyby chtěla, měla by možnost úniku, ale okamžitě tu myšlenku zavrhla. Nechtěla mu lhát.

„Včera v noci jsem se nebála,“ prohlásila. Zkřížila paže na hrudi a dodala: „Ty ses bál.“

Nedbal na její urážku. „Řekla jsi, že už tě nic nebolí,“ připomněl jí a udělal další krok směrem k ní.

„Nejsem už rozbolavělá,“ zašeptala. „Ale oba víme, že zas budu, když prosadíš svou, Nathane.“

Jeho úsměv nasvědčoval tomu, že ho pobavila. „Bude to tak nesnesitelné?“

V žaludku zas ucítila známé teplo. Stačilo, když se její muž na ni zadíval svým zvláštním způsobem, a přicházela o rozum. „Budeš se chtít… zas hýbat?“

Nerozesmál se. Vypadala tak ztrápeně a on nechtěl, aby si myslela, že bere její pocity na lehkou váhu. „Ovšem,“ protáhl a vztáhl k ní ruce. „Budu se chtít hýbat.“

„Pak nemůžeme dělat nic jiného než spát.“

Zřejmě jí bude muset vysvětlit, jakou úlohu hraje manžel a jakou manželka, pomyslel si Nathan. Pak se rozhodl, že všechno, co se týče její povinnosti ho poslouchat, jí objasní později. Jediné, po čem teď toužil, bylo políbit ji. Objal ji kolem ramen, zatáhl ji ke světlíku a volnou rukou uzavřel dřevěný poklop.

Kajutu zahalila tma. Nathan se obrátil k Saře a políbil ji. Byl to žhavý, vlhký, dlouhý polibek, který ji přesvědčil, že se od svého úmyslu nedá odradit.

Pak rozsvítil svíčky. Zadržela mu ruku. „Nedělej to,“ zašeptala.

„Chci vidět, jak…“

Zmlkl, když ucítil na opasku její ruce. Třásly se jí ruce, ale přesto se jí podařilo rozepnout knoflíky kalhot během krátké chvilky. Prsty jemně přejela po jeho pevném plochém břichu. Prudké nadechnutí jí napovědělo, že se mu to líbí. Začala být smělejší. Opřela si tvář o jeho hruď a pomalu mu stáhla opasek. „Co chceš vidět, Nathane?“ zašeptala.

Musel vynaložit veškeré úsilí, aby se soustředil na to, co Sara říká. Její prsty pomalu putovaly ke slabinám. Zavřel oči ve slastném utrpení.

„Až dosáhneš vyvrcholení,“ řekl ochraptěle. „Bože, Saro, dotkni se mě.“

Jeho tělo bylo ztuhlé. Sara se usmála. Netušila, že pouhý její dotek ho může tak vzrušit. Stáhla mu kalhoty ještě o kousek níž. „Už se tě dotýkám, Nathane.“

Nemohl ta muka dále snést. Vzal ji za ruku a položil ji tam, kde si přál, aby se ho dotkla.

Měla chuť ho udeřit. Nedovolil jí to. Jeho hlas byl sevřený a tichý. „Nedělej to,“ poručil jí. „Jen mě drž, tiskni mě, ale ne… ach, bože, Saro, přestaň.“

Podle hlasu se zdálo, že ho to bolí. Odsunula ruku. „Způsobila jsem ti bolest?“ zašeptala.

Opět ji políbil. Objala ho kolem krku a přitáhla si ho blíž. Když sklouzl ústy k jejímu krku a začal ho pod lalůčkem zasypávat polibky, pokusila se znovu sáhnout na jeho vzrušené přirození.

Uchopil ji za ruku a zvedl si ji k pasu. „Je příliš brzy a mohl bych se přestat ovládat,“ zašeptal. „Nesnesitelně mě trápíš.“

Políbila ho na krk. „Nebudu se tě tedy dotýkat, Nathane, když mi slíbíš, že se nebudeš hýbat tak, jako když ses se mnou miloval.“

Zasmál se. „Ty ale chceš, abych se hýbal,“ řekl jí.

Přivinul si ji k hrudi. „Víš co, Saro?“ zeptal se jí mezi vroucími polibky. „Přinutím tě, abys mě o to prosila.“

Splnil své slovo. Ve chvíli, kdy oba leželi v posteli a on se usadil mezi jejími stehny, ho opravdu prosila, aby ukončil ta sladká muka.

Oheň vášně ji zcela zbavoval rozumu. Nathan jí přece jen způsobil bolest, když do ní konečně vnikl. Byla tak těsná, tak horká, že pro něj znamenalo neskonalé utrpení zmírnit nápor. Snažil se být něžným milencem, protože věděl, jak ji to bolí, a nehýbal se, dokud se sama pod jeho tělem nepohnula.

Nalezla uspokojení dříve než on a její rozechvění vzápětí vyvolalo jeho orgasmus. Během milování nepromluvil jediné slovo. Ona celou dobu mluvit nepřestala. Těkala z tématu na téma a přitom šeptala něžná slova o lásce. Něco dávalo smysl, něco ne.

Když se nad ní nakonec zhroutil, když opět získal schopnost rozumně myslet, uvědomil si, že Sara pláče. „Bože, Saro, ublížil jsem ti zas?“

„Jen trochu,“ zašeptala ostýchavě.

Zvedl se, aby jí viděl do očí. „Tak proč pláčeš?“

„Já nevím,“ odpověděla. „Bylo to tak úžasné a já jsem…“

Přerušil její slova polibkem. Když jí pak znovu pohlédl do očí, usmál se. Vypadala opět naprosto zmateně.

Nakonec by si mohla získat jeho srdce, uvědomil si náhle, a v tu chvíli zazněl v jeho hlavě zvuk připomínající bocmanovu píšťalu, když oznamuje změnu hlídek. Bylo nebezpečné, aby ho ovládala žena, bláhové… nezodpovědné. Věděl, že bude-li mu na ní tak záležet, stane se zranitelným. Pokud se za léta svých milostných dobrodružství něčemu naučil, bylo to, jak se chránit za každých okolností.

Láska by ho mohla zničit.

„Nathane, proč se mračíš?“

Neodpověděl. Vstal z postele, oblékl se otočen k ní zády a vyšel z kajuty. Tiše za sebou zavřel dveře.

Sara byla jeho chováním tak ohromena, že nedokázala ihned zareagovat. Její manžel z kajuty doslova vylétl. Jako by ho pronásledoval sám ďábel.

Znamenalo snad jejich milování pro něho tak málo, že nemohl chvíli počkat, než ji opustí? Sara se rozplakala. Chtěla, potřebovala slova lásky. Bože, choval se k ní jako by byla pouhým předmětem pro uspokojení jeho vášně. Rychle si užít, rychle zapomenout. I s běhnami se zachází lépe, než jak on zachází s ní, pomyslela si. Ženy na jednu noc si alespoň vydělají nějaký ten šilink.

Vždyť jí neřekl jediné slovo na rozloučenou.

Když už dál nemohla plakat, vybíjela si své zoufalství na lůžku. Zaťala ruce v pěst, bušila do Nathanova polštáře a přitom si představovala, že je to hlava jejího manžela. Pak si přitáhla polštář k ňadrům a pevně ho k sobě přitiskla. Cítila z něho Nathanovu vůni.

Netrvalo dlouho a uvědomila si, jak pošetile se chová. Odhodila polštář stranou a začala uklízet kajutu.

Zůstala v ní celý zbytek odpoledne. Oblékla si stejné modré šaty jako ráno, a když byl v kajutě pořádek, posadila se do jednoho z křesel a začala do svého skicáře kreslit uhlem loď.

Kreslení jí pomohlo zapomenout na Nathana. Přerušil ji až Matthew, když zaklepal na dveře a zeptal se jí, bude-li chtít sníst večeři při první nebo při druhé výměně stráží. Řekla mu, že počká a navečeří se se svou tetou.

Sara byla zvědavá, co si bude posádka myslet o její polévce. Voněla docela příjemně, když do ní přidala všechno koření. Jistě bude mít vydatnou chuť, pomyslela si, protože se vařila dlouhé hodiny.

Je jen otázkou času, než jí přijdou námořníci poděkovat. Učesala si vlasy a převlékla si šaty, aby se připravila na jejich návštěvu.

Její služebnictvo jí bude oddáno. Tím, že uvařila polévku, si určitě všechny získala. Nu, navečer budou jistě do jednoho přesvědčeni, že jejich paní je skutečný poklad.

KAPITOLA 7

Navečer si všichni mysleli, že se je pokusila připravit o život.

Hlídky se toho dne střídaly v šest hodin. O pár minut později vstoupila první skupina do lodní kuchyně, aby si vyzvedla večeři. Muži měli za sebou den plný namáhavé práce. Paluby byly vydrhnuty, sítě opraveny, děla řádně pročištěna a namazána. Námořníci padali únavou a měli nesnesitelný hlad. Většina snědla dvě plné misky silné polévky, než se jim podařilo ho utišit.

A když svůj příděl snědla druhá hlídka, první pocítila nevolnost.

Sara netušila, že je námořníkům zle. Byla už netrpělivá, protože stále nikdo nepřicházel, aby jí řekl, jak dobrou práci odvedla.

Když se ozvalo ostré zaklepání na dveře, vyběhla k nim. Za dveřmi však stál jen Jimbo a mračil se. Z tváře se jí vytratil úsměv.

„Dobrý večer, Jimbo,“ začala. „Není něco v pořádku? Tváříte se velmi nespokojeně.“

„Vy jste ještě nejedla polévku, že ne, lady Saro?“ zeptal se.

Nechápala jeho obavy. Zavrtěla hlavou. „Čekala jsem, abych mohla povečeřet s Norou,“ vysvětlovala. „Jimbo, co je to za příšerný zvuk?“

Vyhlédla ze dveří a pátrala pohledem po původcích.

„Posádka.“

„Posádka?“

Náhle se za Jimbem objevil Nathan. Výraz na manželově tváři jí vyrazil dech. Zdálo se, že nepříčetně zuří. Sara instinktivně couvla. „Co se děje, Nathane?“ zeptala se a v hlase se jí ozývala panika. „Stalo se něco zlého? S Norou? Je v pořádku?“

„Noře nic nechybí,“ ozval se Jimbo.

Nathan pokynul Jimbovi, aby ustoupil z cesty, a vešel do kajuty. Sara před ním couvala. Všimla si, že zatíná zuby. To bylo špatné znamení.

„Rozzlobilo tě něco?“ zašeptala.

Přikývl.

„Rozzlobila jsem tě já?“ zeptala se přesněji.

Opět přikývl. Pak za sebou kopnutím přirazil dveře.

„Čím?“ zeptala se a zoufale se snažila, aby na ní nebylo znát strach.

„Polévkou.“ Nathan mluvil tiše, ovládal se, ale bylo jasné, že je vzteky bez sebe.

Jeho odpověď ji víc zmátla než vyděsila. „Posádce nechutnala moje polévka?“

„Udělalas to schválně?“

Protože neměla ani ponětí, co míní svou otázkou, neodpověděla. V jejích očích viděl zmatek. Zavřel oči a počítal do deseti. „Takže ses nepokoušela úmyslně je otrávit?“

Zděšeně zaúpěla. „Ovšemže ne. Jak jsi mohl přijít na takový nesmysl? Tvoji muži patří teď k mému služebnictvu a tomu bych přece nemohla ublížit. Pokud jim moje polévka nechutnala, mrzí mě to. Netušila jsem, že jsou v jídle tak vybíraví.“

„Vybíraví?“ zařval. „Dvacet mých mužů teď visí na zábradlí lodi a zvrací polévku, kterou jsi jim uvařila. Dalších deset se zmítá v křečích ve svých visutých lůžkách. Zatím nezemřeli, ale někteří po tom zatraceně touží.“

Jeho sdělení ji velmi vyděsilo. „Nerozumím ti,“ vykřikla. „Chceš říct, že moje polévka nebyla dobrá? Že se posádce udělalo zle kvůli mně? Ach, bože, musím je jít utěšit.“

Chytil ji za ramena, když se pokusila proklouznout kolem něho. „Uklidnit je? Saro, několik z nich by se nejlépe utěšilo tak, že by tě hodili přes palubu.“

„Nehodili by mě přes palubu. Jsem jejich paní.“

Nejraději by řval. Pak si uvědomil, že už to dělá. Rychle se nadechl. „To si jenom myslíš,“ zamručel.

Nathan přitáhl Saru k posteli a přinutil ji usednout. „A teď mi pověz, co jsi do té zatracené polévky dala.“

Rozplakala se. Nathanovi trvalo téměř dvacet minut, než zjistil pravdu, a nebyla to Sara, kdo mu ji nakonec řekl. Její nesouvislé vysvětlování nemělo hlavu ani patu. Kuchař si však vzpomněl, že na postranní stolek odložil zkažené maso a že na to Saru neupozornil.

Nathan uzamkl Saru v kajutě, aby nemohla způsobit další pohromu. Zlobila se na něho, že ji nepustil ven a nedovolil, aby se mužstvu omluvila.

Té noci nepřišel do postele, protože spolu s několika dalšími zdravými muži držel další hlídku. Sara o tom nevěděla a byla přesvědčena, že k ní nepřišel spát, protože se na ni tak velice zlobí.

Nevěděla, kde nalezne odvahu podívat se námořníkům do očí. Jak je přesvědčí, že se je úmyslně nepokusila otrávit. Její obavy se zakrátko proměnily v hněv. Jak si mohou námořníci o své paní myslet něco tak ohavného? Nesmírně ji urazili, když uvěřili, že by jim mohla ublížit. Sara se rozhodla, že jakmile si opět získá jejich důvěru, musí si s nimi promluvit o jejich sklonu dělat ukvapené závěry.

Ani Nathan jí brzy neodpustil. Do kajuty přišel druhého dne ráno. Hněvivě se na ni zadíval, ale neřekl ani slovo. Lehl si na pokrývky urovnané na posteli a prospal celé dopoledne.

Nemohla už domácí vězení vydržet. Nemohla vydržet ani jeho chrápání. V půl dvanácté vyklouzla z místnosti. Vyšla na palubu, otevřela modrý slunečník a vydala se na procházku.

Čekal ji ponižující zážitek. Každý muž, kolem něhož procházela, se k ní otáčel zády. Většina měla popelavé tváře. Všichni se mračili. Když došla k úzkým schůdkům vedoucím na horní palubu, měla v očích slzy. Sotva si uvědomovala, kam míří, a jediné, po čem toužila, bylo dostat se co nejdál od zachmuřených tváří, i kdyby to mělo být jen na chvíli.

Horní paluba byla plná lan a stěžňů. Sotva tu bylo vhodné místo k procházkám. Sara si našla koutek v blízkosti nejdelší plachty, pohodlně se usadila a otevřený slunečník odložila mezi dvě nejsilnější lana.

Nevěděla, jak dlouho tak seděla a pokoušela se vymyslet plán, jak přesvědčit námořníky, aby ji měli rádi. Tvář i paže jí sluncem brzy zrůžověly. Na dámu se vůbec nehodí, aby se objevovala s bronzovou pletí, uvědomila si. Rozhodla se tedy, že se vrátí dolů a podívá se za tetou Norou.

Bude příjemné navštívit někoho, komu na ní záleží. Nora ji nebude obviňovat. Ano, milá návštěva je přesně to, co potřebuje.

Zvedla se a chtěla zvednout i slunečník, ale zjistila, že se jeho jemné paprsky zachytily v lanech. Trvalo jí dobrých pět minut, než uvolnila uzly lan tak, aby slunečník alespoň zčásti vyprostila. Vítr byl už zas silný a práci jí velmi ztěžoval. Zvuk plachet plácajících o stěžeň byl tak hlasitý, že přehlušil její zoufalé mumlání. Nakonec se látka slunečníku roztrhla a to ji přimělo svou snahu vzdát. Rozhodla se, že požádá o pomoc Jimba nebo Matthewa.

Sara zanechala slunečník vězet v lanoví a vydala se na zpáteční cestu ke schodům. V té chvíli ji prudký náraz málem shodil přes zábradlí lodi. Chester ji zachytil v posledním okamžiku. Oba se obrátili směrem ke zdroji hluku na horní palubě a právě v tom okamžiku zahlédli, že jeden z menších stěžňů naráží do většího stěžně.

Chester se dal do běhu a cestou přivolával pomoc. Sara usoudila, že udělá lépe, bude-li se držet stranou chaosu, který náhle kolem ní vznikl. Počkala, až kolem ní proběhne několik mužů, a pak zamířila k Nořině kajutě, odkud právě vycházel Matthew.

„Dobrý den, Matthewe,“ pozdravila ho. „Zdržím se jen pár minut. Chtěla bych se podívat, jak se daří mé tetě. Slibuji, že ji nebudu vyčerpávat.“

Matthew se zazubil. „Věřím vám,“ odpověděl. „Ale přesto se přijdu za půl hodiny na Noru podívat.“

Pak otřásla lodí hromová rána. Sara se přidržela dveří, aby neupadla. „Nebesa, ten vítr je dnes ostrý, že, Matthewe?“

Ale námořník se už hnal ke schodům. „To nebyl vítr,“ vykřikl přes rameno.

Sara zavřela za sebou dveře Nořiny kajuty právě v okamžiku, kdy se ze své vyřítil Nathan.

Teta seděla v posteli se zády stále podepřenými hromadou polštářů. Sara si pomyslela, že vypadá docela odpočatě a řekla jí to. „Už se ti vrátila barva do tváří, teto, a podlitiny začaly blednout. Brzy se budeš se mnou procházet po palubě.“

„Ano, už se cítím lépe,“ řekla Nora. „Jak se ti daří, Saro?“

„Ach, velmi dobře,“ odpověděla Sara. Posadila se na pelest postele a vzala tetu za ruku.

Nora se na ni zamračila. „Slyšela jsem o té polévce, děvenko. Vím, že se ti nedaří dobře.“

„Já jsem polévku nejedla,“ vyhrkla Sara. „Ale mám špatné svědomí kvůli námořníkům. Nechtěla jsem, aby se jim udělalo zle.“

„Vím, žes to nemyslela špatně,“ utěšovala ji Nora. „Pověděla jsem to i Matthewovi. Bránila jsem tě, Saro, a řekla jsem mu, že nejsi schopna žádné zákeřné myšlenky. Takovou hroznou věc bys nikdy neudělala úmyslně.“

Sara se také zamračila. „Myslím, že je od mého služebnictva nevýslovně hrubé, když podezírají svou paní z tak ďábelského činu. Jsou stejně natvrdlí jako jejich kapitán.“

„A co Nathan?“ chtěla vědět Nora. „I on ti to klade za vinu?“

Sara pokrčila rameny. „Samozřejmě, trochu se kvůli té polévce zlobil, ale nemyslím si, že věří, že jsem námořníky otrávila záměrně. Možná měl trochu víc porozumění, protože tu polévku nejedl. Každopádně jsem se rozhodla, že se nebudu starat, co si o mně můj muž myslí. Zlobím se na něho víc než on na mne. Opravdu,“ dodala, když se Nora začala usmívat. „Vůbec se ke mně nechová hezky.“

Nedala tetě čas, aby mohla odpovědět. „Ach, nikdy jsem to neměla říkat. Nathan je můj manžel a musím k němu být loajální. Stydím se, že jsem…“

„Ublížil ti nějak?“ přerušila ji Nora.

„Ne, jistěže ne. Jen…“

Uplynula chvíle ticha, ve které se Nora snažila přijít na to, co se děje, a Sara přemýšlela, jak by jí to vysvětlila.

Jakmile se Sara začala červenat, Nora se domnívala, že problém se týká intimní stránky jejich manželství. „Nebyl k tobě dost ohleduplný, když s tebou spal?“

Sara pohlédla do klína a odpověděla: „Byl velmi ohleduplný.“

„A dál?“

„Ale pak… chci říct, podruhé, pak… prostě odešel. Neřekl mi jediné hezké slůvko. Neřekl vlastně vůbec nic. I s běhnami se zachází lépe.“

Noře se ulevilo, když se dověděla, že se Nathan choval k Saře ohleduplně, a jeho nedostatkem taktu se vůbec neznepokojovala. „A tys mu říkala nějaká něžná slova?“ zeptala se.

„Ne.“

„Zdá se mi, že Nathan možná neví, co od něho očekáváš. Možná si neuvědomuje, že potřebuješ slyšet lichotky.“

„Nepotřebuji slyšet lichotky,“ namítla rozhořčeně Sara. „Chtěla bych jen trochu pozornosti. Ach, bože, není to tak. Přece jen potřebuji jeho lichotky. Nevím, proč je potřebuji, ale potřebuji je. Noro, všimla sis, že se loď naklání na stranu? Zajímalo by mě, proč s tím Nathan něco neudělá?“

Tetě chvíli trvalo, než si uvědomila sled Sařiných myšlenek. „Ano, je nahnutá,“ řekla. „Ale přece jsi říkala, že dnes je silný vítr.“

„Nezdá se, že bychom pluli rychle,“ usoudila Sara. „Doufám, že se nepřevrhneme,“ dodala s povzdechem. „Nenaučila jsem se plavat. To by však nemělo vadit. Nathan nedovolí, abych se utopila.“

Nora se usmála. „Proč ne?“

Saru její otázka překvapila. „Protože jsem jeho žena,“ vyhrkla. „Slíbil, že mě bude chránit, Noro.“

„A ty mu tak bezvýhradně důvěřuješ?“

„Ovšem.“

Loď sebou náhle opět trhla a naklonila se ještě blíž k hladině. Sara viděla, jak je Nora vyděšená; teta jí pevně svírala ruku. Pohladila ji a řekla: „Nathan je kapitánem této lodi, Noro, a nenechá nás ztroskotat uprostřed oceánu. Ví, co dělá. Neboj se.“

Náhle do kajuty dolehl řev. Sara v něm uslyšela své jméno. Zkřivila tvář leknutím, pak se obrátila k Noře a znechuceně na ni pohlédla. „Už víš, jak to myslím, Noro? Vždy, když Nathan vyslovuje moje jméno, křičí. Zajímalo by mě, co zas proti mně má. Ten člověk má tak nerudnou povahu. Je úplný zázrak, že jsem schopna nechat si to všechno líbit.“

„Jdi a podívej se, co chce,“ navrhla Nora. „Nenechávej ho, aby svým křikem všechny děsil.“

„Já vím,“ povzdechla si Sara. Vstala a urovnala si záhyby na šatech. „Podívám se pod drsnou slupku a najdu tam dobrého člověka,“ opakovala včerejší slova své tety. „Pokusím se.“

Políbila Noru a chvatně vyšla do chodby. Málem vrazila do Jimba. Mohutný muž ji zadržel. „Pojďte se mnou,“ vyzval ji.

Vedl ji ke schůdkům vedoucím na spodní palubu. Vzpírala se. „Volal mě Nathan, Jimbo. Musím jít za ním. Je přece na horní palubě, ne?“

„Vím, kde je,“ zavrčel Jimbo. „Ale potřebuje chvilku, aby se uklidnil, Saro. Můžete se ukrýt dole, než…“

„Nebudu se schovávat před vlastním mužem,“ přerušila ho Sara.

„To ksakru nebudeš.“

Sara přímo vyskočila, když se za ní ozval Nathanův hromový hlas. Obrátila se a odvážně se pokusila vyloudit úsměv. Koneckonců, vedle ní stál jeden z jejího služebnictva, a proto by neměla dávat najevo nějakou osobní nespokojenost. Zamračená tvář jejího manžela však změnila její záměr. Začalo jí být jedno, že se na ně dívá Jimbo. Zamračila se také. „Proboha, Nathane, musíš se ke mně plížit zezadu? Pořádně jsi mě vyděsil.“

„Saro,“ zašeptal Jimbo. „Nebylo by…“

Nedbala na námořníkova slova. „A když už mluvím o tvých zlozvycích, mohla bych ti ještě připomenout, že z tvého neustálého křiku se mi už dělá nanic. Jestli mi chceš něco říct, buď tak laskav a mluv se mnou slušně, muži.“

Jimbo postoupil ještě blíž. Náhle se ze stínu vynořil Matthew a zastavil se po jejím druhém boku. Saře najednou blesklo hlavou, že ji námořníci chtějí chránit.

„Nathan by mi neublížil,“ prohlásila. „Možná by měl chuť, ale nikdy by na mne doopravdy nevztáhl ruku, i kdyby měl sebevětší vztek.“

„Vypadá, jako by vás chtěl rovnou zabít,“ podotkl tiše Jimbo. Zazubil se, protože považoval Sařinu úvahu za správnou. Napohled bláhovou, ale přesnou.

„Vždycky vypadá, jako by chtěl někoho zabít,“ odpověděla Sara také šeptem. Zkřížila paže před sebou a ze všech sil se snažila tvářit se rozzlobeně.

Nathan stále mlčel. Z očí mu šlehaly blesky a Saru jeho pohled propaloval. Opravdu se tvářil, jako by ji chtěl zaškrtit.

Podívej se pod drsnou slupku, radila jí teta, ale Saře se to tentokrát nedařilo. Nebyla schopna snést Nathanův pohled déle než pár okamžiků. „Dobře,“ zašeptala, když už nevydržela. „Jedli snad ještě další moji polévku? Proto jsi v takovém stavu, Nathane?“

Svaly na jeho čelistech pulzovaly. Zřejmě mu neměla takovou otázku klást. Jen mu připomněla nedorozumění, které nedávno způsobila. Pak si všimla, že v ruce drží její slunečník.

Nathanovo pravé víčko sebou zaškubalo. Pořád nevěřil, že bude schopen se ovládnout a rozumně s ní promluvit. Vzal ji za ruku a táhl ji k jejich kajutě. Když byli uvnitř, zabouchl dveře a opřel se o ně.

Sara přistoupila ke stolu, obrátila se a opřela se o něj. Pokoušela se tvářit se nonšalantně. „Nathane, nemohu si pomoci, ale už zas se kvůli něčemu rozčiluješ,“ začala. „Přišel jsi mi říct, co tě tak popudilo, nebo tam jen budeš stát a probodávat mě pohledem? Bože, nezkoušej tak mou trpělivost.“

„Já že zkouším tvou trpělivost?“

Neopovážila se přikývnout na souhlas. Už zas na ni křičel a ona usoudila, že o odpověď ani nestojí.

„Připomíná ti to něco?“ zeptal se ostrým hlasem.

Pozvedl její slunečník a neustále se na ni zlobně díval.

Pohlédla na něj a ihned postřehla, že je zlomený.

„Tys zničil můj nádherný slunečník?“ rozhořčila se a zatvářila se pobouřeně.

Víčko mu opět zaškubalo. „Ne, nezničil jsem ho. Když se uvolnil první stěžeň, tvůj zatracený slunečník se zlomil. Rozvázalas lana?“

„Nekřič na mne prosím,“ vyzvala ho. „Nemohu přemýšlet, když tak povykuješ.“

„Odpověz.“

„Možná jsem rozvázala pár silnějších lan, Nathane, ale měla jsem k tomu důvod. Ten slunečník byl velmi drahý,“ dodala a mávla rukou směrem k němu. „Zachytil se tam, a tak jsem se pokoušela… Nathane, co se vlastně stane, když se rozvážou lana?“

„Přišli jsme o dvě plachty.“

Nechápala, o čem mluví. „Cože?“

„Přišli jsme o dvě plachty.“

„A proto se tak rozčiluješ? Muži, vždyť na jachtě máme přinejmenším šest dalších. Přece…“

„Na fregatě!“ zařval. „Tohle je fregata, ne jachta.“

„Chtěla jsem říct fregata,“ snažila se ho utěšit.

„Máš ještě další takové krámy?“

„Říká se jim slunečníky,“ odpověděla. „Ano, mám ještě tři.“

„Dej mi je. Okamžitě.“

„Co s nimi uděláš?“

Vrhla se ke svému kufru a on udělal výhrůžný krok směrem k ní. „Nedovedu si představit, k čemu můžeš potřebovat moje slunečníky,“ zašeptala.

„Hodím je do moře. Při troše štěstí mohou zmrzačit pár žraloků.“

„Nemůžeš vyhazovat moje slunečníky do moře. Jsou doplňkem k mým šatům, Nathane. Byly vyrobeny přesně… byl by hřích ničit… to nemůžeš,“ zakončila svůj projev zavzlykáním.

„Ale mohu.“

Už na ni nekřičel. Měla by být ráda, ale nebyla. Pořád jí připadal příliš krutý, než aby se mohla cítit spokojená. „Tak mi řekni, proč mě chceš o ně připravit,“ vybízela ho. „Pak ti je možná dám.“

Vytáhla z kufru tři slunečníky, napřímila se, a když se obrátila k němu, zjistil, že si všechny tři tiskne k hrudi.

„Slunečníky jsou nebezpečné, to je všechno.“

„Jak by mohly být nebezpečné?“

Dívala se na něho, jako by si myslela, že se zbláznil. Potřásl hlavou. „První slunečník ublížil mým námořníkům, Saro,“ začal.

„Zranil jen kuchaře,“ opravila ho.

„A proto jsi pak vařila tu zatracenou polévku a vyřadila z provozu zbytek mé posádky,“ namítl.

Musela si přiznat, že v tom směru má Nathan pravdu, ale pomyslela si, že je velmi netaktní připomínat jí historku s polévkou.

„Druhý slunečník poškodil loď,“ pokračoval. „Nevšimla sis, že téměř stojíme? Musíme zjistit rozsah škod a opravit, co je třeba. Jsme snadnou kořistí pro každého, kdo se k nám přiblíží. Už chápeš, proč všechny tvé proklaté slunečníky musí skončit v oceánu?“

„Nathane, nechtěla jsem způsobit takovou škodu. Mluvíš se mnou, jako bych všechno dělala úmyslně.“

„A nedělalas?“

Měla pocit, jako by jí dal políček. „Ne,“ vykřikla. „Bože, ty ale umíš člověka urážet.“

Zatoužil s ní trochu zatřást, aby se vzpamatovala. Rozplakala se.

„Přestaň fňukat,“ poručil jí.

Nejenže nepřestala, ale navíc se mu vrhla do náruče. Hrome, pomyslel si, vždyť vlastně způsobil sám její pláč, a ona má rozhodně důvod trochu se na něho zlobit.

Nathan se v Saře už vůbec nevyznal. Slunečníky se snesly k zemi, ona mu visela na krku a slzami zkrápěla jeho košili. Objal ji, přitáhl si ji k sobě a přitom přemítal, proč vlastně touží ji ukonejšit.

Vždyť mu málem zničila loď.

Políbil ji.

Zabořila tvář pod jeho bradu a přestala plakat. „Vědí námořníci, že jsem zničila loď?“

„Nezničila jsi ji,“ zamumlal.

„Ale myslí si, že…“

„Saro, škodu jsme schopni za pár dní opravit,“ řekl. Byla to lež, protože jim bude trvat skoro týden, než dají do pořádku, co je třeba, ale chtěl nepříjemnou pravdu trochu upravit, aby zmírnil i její starost.

Pak ho napadlo, že už asi začíná ztrácet rozum. Od okamžiku, kdy se jeho žena ocitla na palubě jeho lodi, způsobovala jen zmatek. Políbil ji na temeno a začal ji hladit po zádech.

Opřela se o něho. „Nathane?“

„Ano?“

„Ví moje služebnictvo, že jsem zavinila tu nehodu?“

Obrátil oči v sloup. Její služebnictvo. „Ano, vědí to.“

„Tys jim to řekl?“

Zavřel oči. V jejím hlase zněla nedůvěra. Myslí si, že k ní není loajální, domníval se. „Ne, já jsem jim to neřekl. Viděli tvůj slunečník, Saro.“

„Chci, aby ke mně měli úctu.“

„Ach, oni k tobě pociťují úctu,“ prohlásil. Osten v jeho hlase už nebyl tak silný.

Postřehla v jeho tónu úsměv a ucítila záblesk naděje, než dodal: „Čekají, jakou pohromu způsobíš příště.“

Myslela si, že ji škádlí. „Takovému nesmyslu přece nevěří.“

„Ale ano, věří,“ řekl. „Uzavírají sázky, Saro. Někteří myslí, že napřed nás postihnou neštovice, pak mor. Jiní říkají…“

Odstrčila ho. „To přece nemyslíš vážně, že ne?“

„Myslí, že jsi prokletá, ženo.“

„Jak se můžeš usmívat, když říkáš tak bezbožné věci?“

Pokrčil rameny. „Muži jsou podezíraví, Saro.“

„Protože jsem žena?“ zeptala se. „Slyšela jsem, že si námořníci myslí, že mít ženu na palubě přináší smůlu, ale nepřikládala jsem tak hloupým řečem význam.“

„Ne, není to proto, že jsi žena,“ odpověděl. „Jsou zvyklí mívat na palubě ženu. Kapitánkou této lodi bývala moje sestra Jade.“

„Proč tedy…“

„Jsi jiná než Jade,“ řekl jí. „Ihned si toho všimli.“

Nemohla ho přimět k bližšímu vysvětlení. Náhle jí bleskla hlavou úplně jiná myšlenka. „Nathane, já jim pomohu s opravami,“ řekla. „Ano, to bude nejlepší. Námořníci poznají, že jsem nemohla úmyslně…“

„Bůh nás ochraňuj,“ přerušil ji.

„Tak jak mohu znovu získat jejich důvěru?“

„Nechápu, proč jsi tak posedlá touhou získat náklonnost posádky,“ prohlásil. „Nemá to žádný smysl.“

„Jsem jejich paní. Musím mít jejich úctu, pokud jim budu chtít poroučet.“

Hlasitě povzdechl a zakroutil hlavou. „Odeber se do postele, ženo, a zůstaň tam, dokud se nevrátím.“

„Proč?“

„Neptej se. Prostě zůstaneš v kajutě.“

Přikývla. „Neodejdu z kajuty, ledaže bych se vypravila navštívit Noru, ano?“

„Řekl jsem…“

„Prosím. Bude to dlouhé odpoledne, Nathane. Možná budeš mít hodně práce a dlouho sem nepřijdeš. Včera v noci jsi ani nepřišel domů se vyspat. Chtěla jsem na tebe čekat, ale byla jsem velmi vyčerpaná a usnula jsem.“

Usmál se, protože nazvala jejich kajutu domovem. Pak přikývl. „Dnes večer na mne počkáš,“ přikázal jí. „Bez ohledu na to, kolik bude hodin.“

„Budeš na mne zas křičet?“

„Ne.“

„Tak dobře,“ slíbila mu. „Počkám na tebe.“

„Ksakru, Saro,“ řekl. „Já jsem se tě neptal. Poručil jsem ti to.“

Chytil ji za ramena a stiskl. Z jeho gesta vycítila starost. Odsunula jeho ruce a objala ho zas kolem pasu.

„Nathane?“ zašeptala.

Zdálo se mu, že se jí chvěje hlas. Ruce mu klesly k bokům. Pomyslel si, že se Sara bojí, aby jí neublížil. Chtěl jí vysvětlit, že i kdyby ho provokovala sebevíc, nikdy by ji neuhodil. Ale Sara se náhle vytáhla na špičky a políbila ho. Byl jejím projevem citů tak překvapen, že nevěděl, jak zareagovat.

„Velmi jsem se na tebe zlobila, když jsi tak rychle opustil kajutu, poté co jsme… si byli tak blízcí.“

„Myslíš poté, co jsme se milovali?“ zeptal se a usmál se ostychu, který zazníval z jejího hlasu.

„Ano,“ odpověděla. „Velice mě to rozhořčilo.“

„Proč?“

„Protože žena touží slyšet, že…“

„Uspokojila svého muže?“

„Ne,“ odpověděla. „Nedobírej si mě, Nathane. Nemluv o tom, k čemu mezi námi došlo, tak chladně a cynicky. Bylo to příliš krásné.“

Její vroucí slova ho dojala, protože věděl, že jeho žena celým srdcem věří tomu, co říká. Uvědomil si, že mu svými slovy způsobila nezvyklou radost. „Ano, bylo to krásné,“ řekl. „Nedobíral jsem si tě,“ dodal drsnějším tónem. „Jen jsem se pokoušel pochopit, co vlastně ode mne chceš.“

„Chci slyšet, že…“

Nemohla pokračovat.

„Že jsi krásná?“

Přikývla. „I já jsem udělala chybu,“ přiznala. „Měla jsem ti také trochu lichotit.“

„Proč?“

Zdálo se, že ho vyvedla z míry. To ji popudilo. „Protože i manžel potřebuje slyšet slova chvály.“

„Já ne.“

„Ale ano, i ty.“

Usoudil, že ztratil dost času konverzací se svou rozporuplnou manželkou a poklekl, aby posbíral její slunečníky.

„Mohu je prosím dostat zpátky?“ zeptala se. „Ihned je sama zničím. Nechci, aby služebnictvo vidělo, jak je házíš přes palubu. Bylo by to nesmírně ponižující.“

Váhavě souhlasil, i když jen proto, že si byl jist, že pokud zůstane v kajutě, nemůže těmi neužitečnými předměty způsobit žádnou škodu. Pro jistotu však vyžadoval, aby opakovala svůj slib.

„Slunečníky neopustí kajutu?“

„Neopustí.“

„Zničíš je?“

„Zničím.“

Konečně byl spokojen. Dokonce začal pociťovat klid. Ve chvíli, kdy opouštěl kajutu, byl přesvědčen, že jeho žena už nezpůsobí žádnou pohromu.

Vždyť tady se už ani nic zlého provést nedá.

KAPITOLA 8

Roznítila na lodi požár.

Nejprve u všech vyvolala pocit bezpečí. Uplynulo celých osm dní, aniž došlo k jediné katastrofě. Muži se stále před Sarou chovali ostražitě, ale už se na ni tak nemračili. Někteří z nich si dokonce vesele hvízdali, když vykonávali svou každodenní práci. Chester, nevěřící Tomáš posádky, byl jediný, kdo se vždy, když ho Sara míjela, pokřižoval.

Lady Sara předstírala, že si toho nevšímá.

Jakmile opravili plachty, podařilo se jim dohnat zpoždění. Byli vzdáleni pouhý týden cesty od Nořina ostrova. Počasí bylo pro plavbu příznivé, ale přes den je trápilo nesnesitelné horko. Noci naopak byly velmi chladné a nezbylo, než chránit se proti chladu teplými přikrývkami.

Celkem vzato všechno probíhalo, jak si všichni mohli přát.

Nathan si měl uvědomit, že tento stav nepotrvá věčně. V pátek pozdě večer udělil poslední rozkazy hlídkám. Pak přerušil Jimbův rozhovor s Matthewem, aby oběma dal nové příkazy pro cvičnou střelbu z děl, kterou budou provádět zítra.

Trojice stála přímo u poklopu, který vedl do Nathanovy kajuty. Z tohoto důvodu Jimbo ztišil hlas, když říkal. „Chlapi začínají zapomínat na ty řeči, že tvoje žena je prokletá, hochu.“ Odmlčel se, ohlédl se, jako by se chtěl ujistit, že Sara nemůže poslouchat, a dodal: „Jenom Chester pořád říká, že platí do třetice všeho dobrého i zlého. Radši si budeme na Saru dávat pozor, dokud…“

„Jimbo, nikdo by se neopovážil dotknout se kapitánovy ženy,“ zamručel Matthew.

„To přece netvrdím,“ namítl Jimbo. „Jen říkám, že by chlapi mohli zranit její city. Je trochu vztahovačná.“

„Víš o tom, že nás všechny považuje za své služebnictvo?“ zeptal se Matthew. Ušklíbl se a pokračoval: „Lady Sara tě určitě očarovala, když se tak staráš o její city.“ Chtěl pokračovat v hovoru, ale náhle upoutal jeho pozornost pach kouře. „Není tu cítit kouř?“ zeptal se.

Nathan zpozoroval proužek dýmu stoupajícího kolem okraje poklopu dříve než jeho dva společníci. Měl zakřičet oheň a varovat ostatní před nebezpečím. Neudělal to. Místo toho vykřikl jméno své ženy. Ze vzteku zaznívajícímu z jeho hlasu tuhla krev v žilách.

Rázným trhnutím otevřel poklop. Otvorem se vyvalil hustý černý oblak dýmu a všechny tři muže oslepil. Nathan znovu volal Saru.

Matthew vykřikl: „Hoří!“

Jimbo se rozběhl pro vědra a v poklusu vykřikoval rozkazy námořníkům, aby připravili vodu, zatímco Matthew se pokoušel zabránit Nathanovi vniknout světlíkem do kajuty.

„Nevíš, jak to tam vypadá,“ křičel. „Běž po schodech, hochu, běž…“

Matthew zmlkl, když Nathan sklouzl otvorem dolů, a pak se rozběhl ke schůdkům.

Nathan v kajutě neviděl téměř nic, protože ho obklopoval hustý a černý kouř. Tápavě došel k posteli a hledal Saru.

Nebyla tam. Než prohledal celou kajutu, pálily ho plíce a docházel mu dech. Dovrávoral tedy zpátky k poklopu, kam již pronikal čerstvý vzduch a začal hasit plameny vodou, kterou mu ve vědrech podával dolů Jimbo.

Hrozba byla zažehnána. Vědomí, k jaké katastrofě mohlo dojít, roztřáslo všechny muže. Zdálo se, že ani Nathan nemůže utišit zběsile tlukoucí srdce. Plně ho ovládl strach o ženino bezpečí. A nakonec zjistil, že nebyla v kajutě. Dým ji neomámil. Nebyla mrtvá.

Zatím.

Matthew a Jimbo se přidali k Nathanovi. Všichni tři se dívali do rohu místnosti, aby posoudili, jaké škody požár způsobil.

Několik prken pod břichatými kusy kamen se propadlo. V podlaze se teď nacházela zející ožehnutá díra. Dvě ze čtyř stěn byly šlehajícími plameny očazeny až ke stropu.

Ale škoda v kajutě nebylo to, co Nathana přitahovalo. Zaujaly ho především zbytky Sařiných slunečníků. Uvnitř dvou zbylých kovových plátů kamen žhnuly ještě jejich paprsky.

„Copak si myslela, že jsou to kamna?“ zašeptal Matthew Jimbovi. Rukou si přejížděl po bradě a přemýšlel, má-li pravdu.

„Zřejmě ano,“ odpověděl Jimbo.

„Kdyby spala, kouř ji mohl udusit,“ řekl sevřeným hlasem Nathan.

„Tak, hochu,“ začal Jimbo, přesvědčen, že se jeho druh při tom oslovení rozčilí, „Sara je v pořádku, a to je hlavní. Teď máš myšlenky černé jako saze na těch stěnách. Ale vinu si můžeš přičíst sobě,“ dodal jízlivě.

Nathan na něho vrhl vražedný pohled. Jimba však vůbec nezastrašil. „Slyšel jsem, jak Sara říká světlíku komín. Taky mi to bylo k smíchu. Ale myslel jsem, žes jí všechno řádně vysvětlil.“

„Zřejmě to neudělal,“ podotkl Matthew.

Nathana Jimbovy argumenty vůbec neuklidnily. Hlas se mu třásl zlostí, když zařval: „Zapálila moji loď.“

„Neudělala to úmyslně,“ hájil ji Matthew.

Nathan neposlouchal. „Zapálila moji loď,“ opakoval.

„Slyšeli jsme to, už když jsi to řekl poprvé, hochu,“ přerušil ho Jimbo. „Teď se uklidni a pokus se rozumně uvažovat.“

„Myslím, že ještě chvíli potrvá, než bude schopen trochu myslet,“ řekl Matthew. „Ten hoch byl vždycky moc horkokrevný, Jimbo. A Sara ten oheň zapálila. To je přece fakt.“

Oba muži se obrátili k odchodu. Soudili, že Nathan potřebuje zůstat chvíli o samotě. Jejich kroky však zastavil jeho výkřik. „Přiveďte ji sem. Okamžitě.“

Jimbo kývnutím naznačil Matthewovi, aby zůstal, a sám chvatně vyšel ze dveří. Když se v Nořině kajutě setkal se Sarou, neřekl jí nic o dnešní nehodě, jen jí vyřídil, že by s ní rád mluvil její manžel.

Sara spěchala zpátky do své kajuty. Když uviděla na podlaze vodu, vytřeštila oči. A jakmile spatřila v rohu místnosti díru, neubránila se výkřiku.

„Můj bože, co se tady stalo?“

Nathan se obrátil k ní a odpověděl: „Hořelo tu.“

Okamžitě pochopila. „Hořelo?“ opakovala stísněným hlasem. „Chceš říct, že požár způsobil oheň v krbu?“

Nathan velmi dlouho mlčel. Pak pomalu přešel kajutu a zastavil se těsně u Sary. Zvedl ruce, jako by ji chtěl popadnout za krk.

Nakonec odolal a založil je za zády.

Nedívala se na něho. To pomohlo. Pohledem stále zkoumala zkázu v kajutě. Kousala se do rtu, a když se roztřásla, usoudil Nathan, že si uvědomuje, co provedla.

Mýlil se. „Neměla jsem nechat krb hořet a odejít,“ zašeptala. „Vylétla jiskra…“

Zavrtěl hlavou.

Pak mu pohlédla do očí. Byl v nich strach.

V tom okamžiku z něho část hněvu vyprchala. Nesmí ji tak děsit. Byla to pošetilá myšlenka, ale přinutila ho, aby se aspoň tolik nemračil.

„Saro?“ snažil se, aby jeho hlas zněl přívětivě.

Jí připadal hrozivý. Přinutila se zůstat na místě, i když ji přemáhalo nutkání někde se před ním ukrýt. „Ano, Nathane?“ odpověděla s očima upřenýma k zemi.

„Podívej se na mne.“

Zvedla hlavu. Spatřil v jejích očích slzy a vzápětí z něho vyprchal poslední zbytek vzteku. Dlouze, zoufale povzdechla.

„Chtěl jsi mi něco říct?“ zeptala se, když na ni neustále upíral zrak.

„To není krb.“

Nathan vyšel z kajuty. Sara se dlouho dívala za ním a až po chvíli se obrátila k Matthewovi a Jimbovi.

„Říkal, že to není krb?“

Oba muži současně přikývli.

Poklesla jí ramena. „Vypadá to jako krb.“

„Ale není,“ prohlásil Matthew a šťouchl Jimba do žeber. „Vysvětli jí to.“

Jimbo přikývl a řekl Saře, že kovové díly stojící v rohu kajuty zde zůstaly po Nathanově poslední cestě. Měly být použity na opravu starých kamen v kanceláři rejdařství Smaragd. Nathan je však zapomněl dát vyložit z lodi, když kotvili v přístavu, vysvětloval dál Jimbo a nakonec podotkl, že příště už kapitán jistě nezapomene.

Pak se slova ujal Matthew a řekl Saře, že poklop zajišťuje jen přívod vzduchu a světla, nic víc. Není to žádný komín.

Když námořníci dokončili svůj výklad, byla tvář lady Sary rudá jako oheň. Poděkovala jim za trpělivost. Připadala si jako hloupá husa. „Mohla jsem všechny zabít,“ zašeptala.

„Ano, to jste mohla,“ potvrdil Matthew.

Rozplakala se. Oba muži byli jejími slzami velmi dojati. Jimbo se rozzlobeně zadíval na Matthewa.

Matthew se najednou cítil jako otec, který musí ukonejšit dceru. Vzal Saru do náruče a neohrabaně ji pohladil po zádech.

„No tak, Saro, není to tak zlé,“ řekl Jimbo chlácholivě. „Nemohla jste vědět, že to není krb.“

„I ten největší hlupák by to poznal,“ štkala.

Oba muži na sebe za Sařinými zády kývli. Pak řekl Matthew: „I já bych si snad myslel, že je to krb, kdybych…“ Nebyl schopen pokračovat, protože nedovedl vymyslet věrohodnou lež.

Pomohl mu Jimbo. „Každý člověk, který se často neplaví po moři, by si myslel, že je to krb.“

Ve dveřích se objevil Nathan. Nemohl uvěřit svým očím. Jimbo a Matthew, muži s pověstí nejchladnokrevnějších pirátů, se kterými měl tu čest spolupracovat, se teď chovali jako chůvy. Rozesmál by se, kdyby jeho pozornost pořád nepřitahovaly stopy po požáru. Zamračil se.

„Až budeš hotov s bušením do zad mé ženy, Matthewe, mohl bys zavolat pár chlapů, aby tady uklidili.“

Pak se obrátil k Jimbovi. „Prkna propadla i spodní palubou. Postarej se o opravu, Jimbo. Matthewe, pokud nedáš okamžitě ruce pryč od mé ženy…“

Nemusel pokračovat. Matthew byl už málem ve dveřích, když Nathan došel k Saře. „Má-li někdo utěšovat mou ženu, budu to jen já.“

Vzal Saru do náruče a její tvář ukryl na hrudi. Jimbo zachoval vážnou tvář, dokud nebyl venku z kajuty. Jakmile však za sebou přirazil dveře, vyprskl smíchy.

Nathan ještě chvíli stál se Sarou v objetí. Pak ho přemohlo rozhořčení. „Bože, ženo, ještě nemáš pláče dost?“

Otřela si tvář o jeho košili a odtáhla se od něho. „Snažím se neplakat, ale někdy se mi to nedaří.“

„Všiml jsem si,“ poznamenal.

Přitáhl ji k posteli, přinutil ji, aby si lehla, a teprve pak se cítil dostatečně klidný na to, aby jí pořádně vysvětlil, z čeho má každý námořník největší strach. Z ohně. Při výkladu přecházel po kajutě s rukama založenýma za zády. Hovořil klidně, logicky, jasně.

Při posledních slovech, už na ni opět křičel. Ale neodvážila se upozornit ho na to. Žílu na spánku měl naběhlou a byla si jista, že její manžel je zas vzteky bez sebe.

Dívala se, jak chodí sem a tam, a v té chvíli si uvědomila, jak velice ho miluje. Tolik se snažil chovat se k ní laskavě. Ani si to samozřejmě neuvědomoval, ale vinil sám sebe, Jimba a Matthewa, a dokonce i Boha za to, že došlo k požáru, protože se nikdo nenamáhal vysvětlit jí, jak to chodí na lodi.

Zatoužila vrhnout se mu do náruče a říct, že i když ho vždy milovala, ten pocit je nyní… opravdovější. Pocítila mír a spokojenost. Bylo to, jako by celé ty roky, kdy na něho čekala, trávila někde ve vyhnanství, a teď se najednou ocitla doma.

Nathan ji vytrhl z myšlenek, když žádal odpověď. Musel opakovat otázku, protože byla duchem úplně jinde a vůbec nevěděla, na co se ptá. Zdálo se, že ho její nepozornost popudila jen nepatrně, a Saru napadlo, že si na její chování konečně zvykl. Bůh ví, že i ona si už zvykla na jeho chyby. Ten muž jen v jednom kuse hromoval. Jakmile se mu na čele usadila pochmurná vráska, dokázala jí nahnat pořádnou husí kůži, ale Nora měla přece jen pravdu. Pod drsným chováním se skrýval dobrý, laskavý člověk.

Nathan se konečně dostal k závěru své lekce. Když jí položil poslední otázku, okamžitě mu slíbila, že už se na jeho lodi ničeho nedotkne, dokud nebudou v přístavu.

Nathan byl spokojen. Poté co opustil kajutu, Sara strávila dlouhé hodiny jejím úklidem. Když se dostala k výměně povlečení a ke koupeli, byla už velmi unavená, ale přesto se rozhodla počkat na manžela. Toužila usnout mu v náruči.

Vytáhla z kufru skicář, posadila se a začala kreslit obrázek svého muže. Zdálo se jí, že papír není dost velký, aby na něm bylo možné zachytit jeho urostlou postavu. Usmála se své bláhové myšlence. Je to přece jen muž. Její muž. Podobu se jí podařilo vystihnout velmi přesně, pomyslela si, i když tvář nenakreslila tak zamračenou. Vystihla také mužův obvyklý postoj, rozkročené svalnaté nohy a ruce založené v bocích. Když kreslila vlasy spadající na krku, zatoužila mít zde i barvy, aby jimi mohla zachytit nádheru jeho kaštanových kadeří a překrásných zelených očí. Až se dostanou k Noře, možná si bude moci koupit nové zásoby, aby svého muže mohla pořádně nakreslit.

Bylo už notnou chvíli po půlnoci, když se Nathan vrátil do kajuty. Sara spala. Uvelebila se v křesle, schoulená jako kotě, a dlouhé vlnité vlasy jí zahalovaly obličej. Připadala mu nesmírně půvabná.

Nevěděl, jak dlouho tam stál a díval se na ni. Bože, prožíval tak hezký pocit, když ji měl blízko sebe. Nedovedl pochopit, proč cítí takové uspokojení, když byl zároveň přesvědčen, že je to nebezpečné. A ani za celý svět nemínil připustit, aby žena pro něho znamenala víc než nutnou přítěž.

Je přece jen prostředkem k cíli, říkal si. A nic víc.

Nathan se svlékl, umyl a přistoupil ke stolu. Všiml si skicáře a jemně jí ho vytáhl zpod ruky. Přemohla ho zvědavost a pomalu v něm zalistoval. Bylo v něm dobrých deset nebo dvanáct hotových kreseb. Všechny znázorňovaly jeho.

Strnul. Kresby byly překvapivě výstižné. Zachytila na nich realisticky jeho postavu, jeho mohutnost. Ale pak se její mysl dala unést fantazií, protože na každém obrázku se usmíval.

Sara byla nenapravitelný romantik. Její teta ho už upozornila, že má neustále hlavu v oblacích. Uvědomil si, že její poznámka byla pravdivá.

Ano, jeho žena je pošetilý snílek. A přece tam stál a těšil se znovu a znovu každým obrázkem. Samozřejmě se mýlily, ale i tak ho uchvacovaly.

Jeden portrét ho zobrazoval zezadu, jak stojí na palubě u kormidelního kola a dívá se k zapadajícímu slunci. Bylo to, jako by se potají přikradla do jeho blízkosti a zachytila ho, aniž by o tom věděl. Svíral madla kola. Byl bez košile a bosý. Na obrázku se objevil jen náznak jeho profilu, ale stačilo to, aby poznal, že i zde má na tváři stopu úsměvu.

Na jeho zádech nebyly jizvy.

Zapomněla snad na ně, nebo se rozhodla, že je na svém portrétu nechce mít? Nathan usoudil, že to není tak důležité, aby si s tím lámal hlavu. Má zjizvená záda a ona si na to bude muset zatraceně rychle zvyknout. Potřásl hlavou při svých směšných úvahách, pak zvedl Saru do náruče a přenesl ji do postele.

Nechal poklop otevřený, aby z kajuty mohl vyvětrat zbytek kouře a natáhl se vedle ní.

Okamžitě se převrátila na bok a přivinula se k němu. „Nathane?“

„Co je?“

Snažil se promluvit drsně jako obvykle, aby si uvědomila, že nemá chuť s ní hovořit.

Jeho nevrlost ji nezastavila. Přivinula se ještě blíž a položila mu ruku na prsa. Její prsty si pohrávaly s hustými chloupky, dokud jí ruku nepřikryl svou dlaní. „Přestaň,“ vyzval ji.

Položila si hlavu na jeho rameno. „Proč myslíš, že mám tak velké těžkosti přizpůsobit se životu na lodi?“ zašeptala.

Odpověděl jí pokrčením ramen, které by ji snad odhodilo ke stěně, kdyby ji nedržel.

„Myslíš, že je to tím, že nejsem zvyklá řídit loď?“

Obrátil oči ke stropu. „Nikdo nepředpokládá, že budeš řídit moji loď,“ odpověděl. „To je moje starost.“

„Ale jako tvá žena bych ti měla…“

„Spi.“

„…pomáhat,“ řekla současně s ním.

Políbila ho na krk. „Dokážu toho mnohem víc, když jsem na pevnině. Umím řídit velký dům a…“

„Prokrista, Saro, nemusíš mi zas uvádět celý výčet svých předností.“

Ztuhla v jeho objetí, ale vzápětí se opět uvolnila. Jistě se nakonec rozhodla uposlechnout, pomyslel si. A teď bude spát.

„Nathane?“

Neusne, dokud nevypoví, co má na srdci, pomyslel si.

„Co zas?“

„Zapomněl jsi mě políbit na dobrou noc.“

Nathan vyčerpaně povzdechl. Věděl, že neusne, dokud nebude po jejím. Někdy je nesnesitelná. V tom okamžiku si nemohl vzpomenout na žádnou její kladnou vlastnost. Byla paličatá jako mezek, panovačná jako tchyně a to ho napadly jen dvě z četných vad, které už u ní postřehl.

Ale přece jen ji políbil, tvrdě a důkladně, jen aby ho přestala zlobit. Zatraceně, chutná jako med, napadlo ho a hned zatoužil ji políbit ještě jednou. Ona mu polibek vrátila. Byl ještě vášnivější a náruživější.

Znovu se k němu přitiskla. Tomu už nebyl schopen odolat. Byla tak hebká a ženská. Pak se s ní musel milovat. Ani ho nemusela nutit, aby se té činnosti zhostil. Přesto trochu váhala. Když jí poručil, aby svlékla noční košili a rozžala svíci, žádala ho, aby zůstali ve tmě. Řekl jí, že ji chce vidět, a ona zrudla jako pivoňka a pokusila se ukrýt se před ním pod pokrývku.

Odhodil přikrývky a pokusil se zbavit ji ostychu. Za chviličku se osmělila. Chtěla se dotýkat rukama i ústy celého jeho těla. Nechal ji dělat, co si přála, a brzy jen hořel žárem a třásl se touhou po ní.

Byla neuvěřitelně smyslná. Její reakce byly tak upřímné, tak bezprostřední. Trápila ho tím. Vůbec se nekrotila, ta jeho sladká pokušitelka, a když se konečně našel místo mezi hedvábnými stehny, byla vlhká a horká a prosila ho, aby do ní vstoupil.

Chtěl postupovat pomalu a zvolna, aby každý nápor trval věčnost, ale ona ho přiměla zapomenout na jeho úmysly tím, že ho v sobě pevně stiskla. Její bodající nehty ho rozdivočily a smyslné vzdechy, které se jí draly z úst, ho zbavovaly ovládání.

Vyprázdnil do jejího nitra semeno právě v okamžiku, kdy i ona dospěla k orgasmu. Držel ji u sebe a tělem zachycoval její chvění.

Vzduch mezi nimi byl nasycen vůní milování. Zároveň se zdálo, že je naplněn mírem.

Pokusil se převalit se na záda. Nedovolila mu to. Pevně ho objímala kolem pasu. Mohl by se vyprostit, ale rozhodl se setrvat tak ještě chvíli, dokud se Sara neuklidní. Srdce jí stále bušilo jako zvon a on na tom nebyl jinak.

Ucítil na rameni vláhu a věděl, že jeho žena opět pláče. To ho pobavilo. Sara vždy ronila slzy, když dospěla k vlastnímu uspokojení. A také vždy křičela. Jeho jméno. Vysvětlovala své chování tím, že prolévá slzy radosti, které nemůže zadržet, protože nikdy takové blaho nezažila.

Uvědomil si, že je na tom stejně. Takové zjištění ho té noci znepokojilo už podruhé.

„Miluji tě, Nathane.“

Její slova jím otřásla. Zareagoval na šeptané vyznání, jako by ho někdo šlehl bičem. Jeho tělo se během okamžiku změnilo ze sálajícího ohně v kus ledu. Pustila ho. Odvrátil se od ní. Najednou zjistila, že se dívá na jeho záda.

Čekala, že na její slova lásky odpoví. Uplynuly dlouhé minuty ticha, než si uvědomila, že jí nemíní odpovědět. Svědčilo o tom i jeho chrápání.

Bylo jí do pláče. Nerozplakala se však a považovala to za své malé vítězství. Pak se snažila najít další potěšitelné okolnosti.

Neopustil kajutu, poté co se milovali, pomyslela si. Tomu by měla být ráda. Ale pravda, zas tak velké potěšení jí ta skutečnost nezpůsobila.

Roztřásla se chladem. Odsunula se od Nathana a sáhla po přikrývce. Když se do ní zahalila, obrátila se i ona k němu zády.

Cítila se osamělá a zoufalá. Je to jen jeho chyba. To on v ní vyvolal tak žalostné pocity. Jestli nebude schopna milovat ho z celého srdce, může ho také z duše nenávidět. Je necitelný a paličatý. Musí přece vědět, jak moc potřebuje slyšet jeho láskyplná slova, a přesto je odmítá poskytnout.

Ale přece ji miluje, nebo ne? Sara o tom chvíli přemýšlela. Pak se Nathan obrátil k ní a vzal ji do náruče. Zamručel něco ve spánku, když si ji tiskl k hrudi. Bradou jí přejel po vlasech na temeni, což považovala za projev něhy, a náhle ji nevadilo, že jí zapomněl povědět, jak ji miluje.

Zavřela oči a snažila se usnout. Nathan ji skutečně miluje, říkala si. Jen si ještě nedokáže v hlavě srovnat, co už cítí jeho srdce… vždy cítilo, opravila se, už od okamžiku jejich svatby.

Za čas si to její muž uvědomí. Nu, je to přece jenom proto, že má trochu podivínskou povahu a trvá mu déle než většině jiných manželů přizpůsobit se.

„Já tě stejně miluji, Nathane,“ zašeptala s ústy u jeho krku.

Jeho hlas byl spánkem ochraptělý, ale něžný, když odpovídal: „Já vím, má milá, já vím.“

Než byla schopna vyslovit otázku, jestli ho její upřímná slova potěšila, uslyšela chrápání.

Sara stále nemohla usnout. Celou další hodinu strávila přemýšlením, jak přimět Nathana, aby si uvědomil, jaké ho potkalo štěstí, že má takovou ženu.

Cesta k Nathanovu srdci jistě nevede žaludkem, pomyslela si. Nebude už jíst nic, co mu sama připraví. Je od přírody nedůvěřivý a její polévka způsobila, že na její kuchařské umění zanevřel.

Nakonec přišla na rozumný plán. Dostane se ke svému muži přes jeho posádku. Když prokáže svou hodnotu námořníkům, začne si Nathan uvědomovat, jak úžasná vlastně je. Nemělo by být těžké přesvědčit posádku, jak dobrosrdečná a laskavá je jejich paní. Ano, jsou sice dost podezíravá čeládka, to je pravda, ale jsou to koneckonců jenom muži a laskavými slovy i jednáním si jistě získá jejich oddanost.

Nu, když se svému plánu bude soustředěně věnovat, mohlo by jí trvat pouhý týden, než si zas získá jejich přízeň.

KAPITOLA 9

Koncem týdne nosila celá posádka na krku věnce s česnekem, aby se chránila před prokletím lady Sary.

Strávila získáváním důvěry celých sedm dní. Když zjistila, z jakého důvodu nosí na krku ty zvláštní náhrdelníky, byla svým služebnictvem tak znechucena, že se už nepokoušela na ně zapůsobit.

Také už neběhala zpátky do své kajuty, kdykoliv na ni zle pohlédli. Prostě předstírala, že si ničeho nevšímá. Nechtěla, aby někdo poznal, jak ji jejich chování rozčiluje. Ovládala své chování i slzy.

Pouze Nathan a Nora věděli, jak jí doopravdy je. Sara se oběma svěřovala se svými zraněnými city. Nathan se ze všech sil snažil ničeho si nevšímat. Nora se ze všech sil snažila neteř utěšit.

Problémem samozřejmě bylo to, že každou sebemenší nepříjemnost, bez ohledu na to, co způsobila, kladli za vinu jen a jen Sařině přítomnosti. Mysleli si, že je prokletá, a konec. V okamžiku, kdy Chester zjistil, že má na ruce bradavici, obvinil Saru. Vzpomněl si, že jeho ruka se dotkla její, když se míjeli na palubě.

Jak mohla vyvrátit takovou hloupost? Na to se Sara ptala Nathana přinejmenším dvakrát denně, ale v jeho odpovědích nebylo za mák rozumu. Buď zabručel něco, z čehož postřehla jen podráždění, nebo pokrčil rameny, z čehož usoudila, že je mu ta zoufalá situace naprosto lhostejná. Projevoval asi tolik účasti jako pařez. Vždy, když se takovým způsobem projevil, ho Sara políbila.

Do příštího pondělka byla přesvědčena, že její život nemůže být bezútěšnější. Nepočítala však s piráty. Zaútočili na loď v úterý ráno.

Ráno se zdálo, že bude slunečný poklidný den. Matthew vzal Noru na procházku po palubě. Nora se do něho zavěsila a vzápětí si dvojice začala cosi důvěrně šeptat a smát se jako děti. Oba se v minulých týdnech velice sblížili. Saře se zdálo, že Nora je okouzlená zrovna tak jako Matthew. V jednom kuse se usmíval a Nora se stejně často červenala.

Když zatoužila po procházce Sara, chodil s ní Jimbo. Nikdy se nesměla procházet sama. Byla přesvědčena, že je to proto, že se k ní posádka staví tak nepřátelsky. Když se však se svou domněnkou svěřila Jimbovi, zakroutil hlavou.

„To je pravda jen z malé části,“ řekl, „hlavním důvodem je, že kapitán nechce mít už žádnou škodu, Saro. Proto máte vedle sebe ve dne v noci doprovod.“

„Ach, taková hanba,“ vykřikla Sara.

Jimbo jen stěží zadržel úsměv. Sara prostě ze všeho dělala drama. Nechtěl však, aby si myslela, že se jí vysmívá. „No, no, snad to není tak hrozné,“ poznamenal. „Nemusíte být hned tak zoufalá.“

Sara okamžitě vzplála. Tvář jí zrudla a rozhořčeným hlasem pronesla: „Tak takhle to je. Pro pár nepříjemností mě moje služebnictvo považuje za čarodějnici a můj vlastní manžel se mnou zachází jako s kusem svého majetku? Jimbo, musíte jim připomenout, že od požáru v kajutě se nepřihodilo nic mimořádného a od té doby uplynulo už celých sedm dní. Muži si to jistě včas uvědomí.“

„Nic mimořádného?“ opakoval Jimbo. „To snad nemyslíte vážně, Saro. Copak jste už zapomněla na Duttonovu nehodu?“

Musel tu nešťastnou událost připomínat? Sara na něho vrhla rozmrzelý pohled. „Neutopil se, Jimbo.“

Jimbo zvedl oči k nebi. „Ne, neutopil se. Ale moc nechybělo.“

„A já jsem se mu omluvila.“

„Ano, omluvila jste se,“ souhlasil Jimbo. „Ale co Kently a Taylor?“

„Kteří to jsou?“ zeptala se Sara, záměrně předstírajíc zapomnětlivost.

„Ti, kteří uklouzli na mazacím oleji děl, když jste ho rozlila,“ připomněl jí.

„Nemůžete to přikládat za vinu jenom mně.“

„Nemůžu?“ opakoval. Byl zvědav, jakou výmluvu si zas vymyslí, aby ty nehody omluvila. „Rozlila jste ten mazací olej?“

„Ano,“ připustila. „Ale byla jsem už na cestě pro hadr, abych ho utřela, když se ti muži hnali kolem mne. Kdyby tak nespěchali, aby byli co nejdříve daleko ode mne, samozřejmě bych je upozornila, že paluba je kluzká. Tak vidíte, Jimbo, za všechno může jejich podezíravost.“

Jejich rozhovor byl přerušen výstražným voláním, že v dohledu je loď. Během jediného okamžiku byla paluba plná námořníků, kteří se sbíhali na svá místa.

Sara nechápala, co všechen ten zmatek znamená. Nathan vykřikl její jméno dříve, než jí mohl Jimbo věc vysvětlit.

„Nathane, za tohle já nemohu,“ vykřikla, když viděla, jak se žene k ní. „Ať se stalo cokoliv, přísahám, že s tím nemám nic společného.“

Když Nathan slyšel její rozhořčená slova, zvolnil krok. Dokonce se i pousmál. Pak ji chytil za ramena a táhl dolů do kajuty.

„Vím, že za to nemůžeš,“ řekl, „i když posádka si stejně bude myslet opak.“

„Z čeho mě budou vinit tentokrát?“ zeptala se.

„Zřejmě nás čeká nevítaná návštěva, Saro.“

„Nevítaná?“ zašeptala Sara.

Došli ke kajutě. Nathan ji strčil dovnitř, ale nechal otevřené dveře. Bylo zřejmé, že nehodlá zůstat dlouho. „Piráti,“ vysvětloval.

Okamžitě zbledla.

„Neopovaž se teď omdlít,“ poručil jí, i když byl připraven ji zachytit, kdyby ho snad neuposlechla.

Odsunula jeho ruce. „Nemíním omdlít,“ prohlásila. „Zlobím se, Nathane, nejsem vystrašená. Ať do mne hrom uhodí, jestli připustím, aby si mé služebnictvo myslelo, že mám něco společného s piráty. Zažeň je, Nathane. Nemám chuť na další rozčilování.“

Čekaje boj, to Nathan věděl, ale neměl chuť se svěřovat své ženě. Dělal si starosti, protože věděl, že měl k plavbě použít rychlejší loď. S Chaluhou nebudou schopni ujet těm bastardům, kteří je budou pronásledovat. Je příliš těžkopádná a neforemná, než aby se jim to mohlo podařit.

„Slib mi, že budeš opatrný,“ naléhala Sara.

Neodpověděl. „Matthew už odvedl Noru dolů,“ řekl pak. „Zůstaň zde, dokud nepřijde i pro tebe.“

Po těchto slovech se obrátil a vyšel ze dveří. Sara vyběhla za ním. Musel se zastavit, když ucítil, že ho objala kolem pasu. Obrátil se a odtrhl jí ruce. „Proboha, ženo, teď není čas na polibky na rozloučenou,“ zařval.

Chtěla mu říct, že to není důvod, proč ho zastavuje, ale on zmařil její záměr tím, že jí vtiskl na ústa rychlý polibek.

Když se odtrhl, usmála se na něho. „Nathane, teď není čas být tak… romantický,“ řekla. „Máš na starost boj. Postarej se o něj.“

„Tak proč jsi mě zastavila?“ zeptal se.

„Chtěla jsem, abys mi slíbil, že budeš opatrný.“

„Ty se schválně pokoušíš přivést mě k šílenství? Zdá se mi, že za tím vším je tvůj plán, jak mě zbavit rozumu, nemám pravdu?“

Tak směšná úvaha nestála za odpověď. „Slib mi to, Nathane. Nepustím tě, dokud to neuděláš. Miluji tě a budu se trápit, dokud mi nedáš své slovo.“

„Dobře,“ souhlasil. „Budu opatrný. Spokojena?“

„Ano, děkuji.“

Obrátila se a spěchala zpátky do kajuty, aby se připravila na blížící se bitvu. Vrhla se k zásuvkám stolu, ze kterých chtěla vybrat co nejvíce zbraní. Pokud se pirátům skutečně podaří dostat se na loď, Sara byla odhodlaná pomoci manželovi všemi možnými způsoby.

Ve spodní zásuvce objevila dvě nabité pistole a v prostřední jednu ostře nabroušenou dýku. Sara si vsunula dýku do rukávu a pistole vložila do modré kabelky. Sotva si ovinula vázání kabelky kolem zápěstí, do kajuty vstoupil Matthew. Z dálky k ní dolehlo jakési zaburácení. „Bylo to naše dělo, nebo jejich?“ zeptala se Sara a hlas se jí chvěl obavami.

Matthew zavrtěl hlavou. „Jejich,“ odpověděl. „Ale minuli cíl. Nejsou dost blízko, aby mohli způsobit nějakou škodu. Právě proto zatím nestřílíme z našich děl, Saro. Pojďte se mnou. Nora už je v bezpečí dole. Vy tam můžete počkat s ní.“

Sara neprotestovala, protože věděla, že za příkazem stojí Nathan, ale cítila se velmi zbaběle. Zdálo se jí nečestné schovávat se.

V trupu lodi byla černočerná tma. Matthew se vydal po rozviklaných schůdcích dolů jako první. Přenesl ji přes první stupeň, vysvětlil jí, že jeho dřevo je ztrouchnivělé a musí se opravit, jen co k tomu bude chvilka času.

Když se dostali do podpalubí a prudce zahnuli za roh, bledá záře svíce je vedla k místu, kde trpělivě čekala Nora.

Sařina teta seděla na dřevěné bedně. Přes ramena měla přehozen jasně červený šál. Vůbec se netvářila vystrašeně. „Asi nás čeká dobrodružství,“ řekla své neteři. „Matthewe, můj milý, buď opatrný.“

Matthew přikývl. „Bylo by to pěkné dobrodružství, kdybychom neměli na palubě tak vzácný náklad,“ prohlásil.

„Jaký vzácný náklad?“ chtěla vědět Sara.

„Myslím, že mluví o nás dvou,“ vysvětlila jí Nora.

„Ano,“ potvrdil Matthew a zamířil k rozvrzaným schodům. „Teď se budeme muset bránit, místo abychom útočili,“ dodal. „To bude prvořadým úkolem posádky.“

Sara nevěděla, o čem mluví. Avšak zdálo se jí, že Nora mu rozuměla. Svědčil o tom její úsměv. „Ty víš, co myslel Matthew svou poznámkou, teto?“ zeptala se.

Nora krátce zauvažovala, jestli má Saře všechno vysvětlit, ale pak to zavrhla. Dospěla k závěru, že její neteř je příliš nevinná, než aby to mohla pochopit. Sara stále viděla věci černé nebo bílé. V její idealistické duši nebylo místo na různé odstíny šedi. Za čas snad pochopí, že život není tak jednoduchý. Pak bude schopná smířit se se skutečností, že Nathan vedl poněkud svérázný život. Nora doufala, že bude u toho, až Sara uslyší, že se provdala za Pohana. Usmála se při pomyšlení, jak asi její neteř takové sdělení přijme.

„Jsem přesvědčena, že posádka by bojovala mnohem energičtěji, kdyby se nemusela starat o naše bezpečí,“ řekla Nora.

„To přece nedává smysl,“ namítla Sara.

Nora v duchu souhlasila, ale neřekla to nahlas a raději změnila téma. „Tady se uchovává munice?“

„Řekla bych, že ano,“ odpověděla Sara. „Myslíš, že ty sudy jsou naplněny prachem?“

„Určitě,“ řekla Nora. „Musíme dávat pozor na plamen svíčky. Kdyby zde začalo hořet – nu, jistě ti nemusím říkat, co by se mohlo stát. Připomeň mi, abych svíčku zhasla, až pro nás přijde Matthew.“

Loď sebou náhle silně trhla. Otřásla se od přídě k zádi. „Myslíš, že nás zasáhl jejich výstřel?“ zeptala se Sara.

„Vypadá to tak,“ odpověděla Nora.

„Nathan by tomu měl udělat co nejdřív konec. Nemám nervy na takové napětí. Noro, ty ses velmi sblížila s Matthewem, že?“

„Ty sis ale vybrala dobu na takovou otázku,“ prohlásila Nora a zasmála se.

„Jenom jsem chtěla mluvit o něčem jiném, abychom nemusely myslet na nebezpečí,“ odpověděla Sara.

„To není špatný nápad. Máš pravdu, Matthew a já jsme si velice blízcí. Je to velmi laskavý, chápavý muž. Úplně jsem v posledních letech zapomněla, jak příjemné je svěřovat se se svými myšlenkami a trápením člověku, kterému na mně záleží.“

„Mně na tobě také záleží, teto.“

„Ano, má milá, já vím, ale to je něco jiného. Poznáš, o čem mluvím, až se i ty trochu víc sblížíš s Nathanem.“

„Bojím se, že k tomu nikdy nedojde,“ prohlásila Sara. „Svěřuje se ti Matthew jako ty jemu?“ zeptala se pak.

„Ach ano, velmi často.“

„Mluvil s tebou o Nathanovi?“

„Několikrát,“ přiznala Nora. „Některé věci jsou však důvěrné, a tak nemohu mluvit o…“

„Ale můžeš,“ přerušila ji Sara. „Jsem koneckonců tvoje neteř a všechno, co mi řekneš, se už dál nedostane. Věříš mi přece, Noro, že?“

Sara ještě chvíli pokračovala ve vyzvídání, až Nora konečně podlehla. „Matthew mi pověděl všechno o Nathanově otci. Setkala ses někdy s hrabětem z Wakersfieldu?“

Sara zavrtěla hlavou. „Říká se, že zemřel, když byl Nathan ještě malý. Musel být snad ještě nemluvně. Ale slyšela jsem, že získal rytířský titul.“

„Ano, získal. Ale byla to všechno fraška. Matthew mi řekl, že hrabě ve skutečnosti zradil svou vlast. Ano, taková je pravda, Saro,“ dodala, když její neteři uniklo zděšené zaúpění. „Je to strašlivá historie, děvenko. Nathanův otec byl spřažen s dalšími dvěma zrádci, kteří si mysleli, že se jim podaří svrhnout vládu. Říkali si Tribunál a podle toho, co mi Matthew vyprávěl, se zdá, že se jim jejich podlý plán málem zdařil. Nathanův otec však nakonec prohlédl. A jeho svědomí ho zabilo dříve, než vyšla najevo pravda.“

Sara byla zděšena tím, co právě vyslechla. „Ubohý Nathan,“ zašeptala. „Hanba pro něho musela být nesnesitelná.“

„Ne, vůbec ne,“ odpověděla Nora. „Víš, nikdo nezná plnou pravdu. Dosud se věří, že hrabě zahynul při nehodě kočáru. Nedošlo k žádnému skandálu. Varuji tě, jestli se tvoje rodina o tom doví, využije tu informaci, aby zmařila tvou manželskou smlouvu.“

„Ach, na to je už příliš pozdě,“ prohlásila Sara.

„Jsi naivní, když si myslíš, že je pozdě, Saro. Okolnosti byly velmi neobvyklé a navíc král nebyl zcela v pořádku.“

„Zešílel,“ zašeptala Sara.

„A tobě byly teprve čtyři roky,“ šeptem jí odpověděla teta.

„Přesto však nyní žijeme jako manželé. Nevěřím, že by se princ regent odvážil zrušit…“

„Odváží se všeho, čeho bude chtít,“ namítla Nora.

„Tvoje obavy jsou neopodstatněné,“ přerušila ji Sara. „Já nikomu o Nathanově otci neřeknu a od koho jiného by se o něm moji rodiče mohli dovědět? Ani Nathanovi nesvěřím, že to vím, ano? Napřed se musí naučit mi důvěřovat.“

Nora se uklidnila. „A víš, že jsem dokonce zjistila, jak Nathan přišel k těm ranám na zádech?“

„Myslela jsem, že je způsobily rány bičem,“ řekla Sara.

„Ne, nebyl to bič,“ prohlásila Nora. „Záda mu spálil oheň, ne bič. Jen se pozorně podívej a poznáš to sama.“

Saře se sevřel žaludek. „Ach, bože, byl v tom úmysl? Někdo mu schválně popálil záda?“

„Myslím, že ano, ale nevím to jistě. Vím jen, že s tím měla něco společného žena. Jmenovala se Ariah. Nathan se s ní setkal, když navštívil jeden přístav na východě.“

„Kde se s tou ženou setkal?“

„Podrobnosti jsem neslyšela,“ přiznala Nora. „Vím jen, že ta Ariah neměla příliš dobrou pověst. A s Nathanem si pohrávala.“

Sara užasle vzdechla. „Chceš říct, že Nathan byl s tou nestoudnicí v důvěrném vztahu?“

Nora pohladila Saru po ruce. „Nathan se vybouřil, má milá, než se usadil. Nemusíš se tak rozčilovat.“

„Myslíš, že ji miloval?“

„Ne, ovšemže ji nemiloval. Byl přece už zaslíben tobě, Saro. Nathan na mne dělá dojem nesmírně citlivého člověka. Vůbec by si nedovolil zamilovat se do té ženy. A vsadím celé své dědictví, že když s ním Ariah skončila, nenáviděl ji. Matthew mi řekl, že využívala Nathana k tomu, aby ovládala další své milence. Opravdu,“ dodala, když se Sara zatvářila nevěřícně. „Podle Matthewa Ariah takovou hru mistrně ovládala. Proto věřím, že Nathanovo zranění zavinila ona. Díkybohu dokázal uniknout. Stalo se to v průběhu revoluce, víš, a pomohli mu ti, kteří sympatizovali se vzbouřenci. Osvobodili ho tehdy z vězení spolu s ostatními vězni. Pak se Nathana ujali Jimbo a Matthew.“

„Nathan musel prožít strašlivé časy, že?“ zašeptala Sara. Hlas se jí chvěl dojetím. „Byl zřejmě velmi mladý, když ho ta hrozná ženská zradila. Ale myslím, že ji miloval, Noro.“

„Já myslím, že ne,“ odporovala Nora.

Sara zoufale povzdechla. „Bylo by hezké, kdyby se jednalo o pouhý flirt,“ řekla. „A pokud spolu opravdu spali, nu vlastně mi ještě nebyl nevěrný, protože tehdy jsme spolu ještě nezačali žít jako manželé. Víš, teď už tomu začínám rozumět.“

„Čemu začínáš rozumět?“

„Ještě jsem se ti nesvěřila, ale všimla jsem si, že Nathan si usilovně chrání své city. Teď myslím, že jsem pochopila proč. Nevěří ženám. Nemohu ho za to vinit. Když si jednou spálíš prsty, nebudeš už příště strkat ruku do ohně, že?“

„Bylo to dávno,“ řekla Nora. „Nathan je teď dospělý muž, Saro, a jistě si všechno v mysli rozebral.“

Sara potřásla hlavou. „Jak jinak mi vysvětlíš jeho chování? Nathanovi se vůbec nelíbí, když mu řeknu, že ho miluji. Ztuhne a chová se chladně. A nikdy mi neřekl, že mu na mně záleží. Možná dosud nenávidí všechny ženy – samozřejmě kromě mne.“

Nora se usmála. „Kromě tebe?“

„Myslím, že mě přece jen miluje, Noro. Jenom ještě nedokáže pochopit, že je to tak.“

„Dopřej mu čas, má milá. Mužům trvá mnohem déle, než zjistí, jak to vlastně s nimi je. Víš, jsou to nesmírně paličatá stvoření.“

Sara s jejím postřehem z celého srdce souhlasila. „Jestli někdy tu Ariah potkám…“

„Určitě budeš mít možnost se s ní setkat,“ přerušila ji Nora. „Už několik let žije v Londýně. Matthew říká, že hledá zas jiného patrona.“

„A Nathan ví, že je v Anglii?“

„Řekla bych, že ano,“ odpověděla Nora.

Hluk nahoře zesílil tak, že nebylo možné pokračovat v rozmluvě. Zatímco Nora se obávala bitvy, Saru trápilo tetino poslední sdělení.

Uplynula další půlhodina. Pak náhle nastalo děsivé ticho. „Kdybych se tak mohla podívat, co se děje, neměla bych takový strach,“ zašeptala Nora.

Sara usoudila, že je to dobrý nápad. „Vystoupím jen do kajuty a zjistím, je-li všechno v pořádku.“

Nora proti jejímu návrhu energicky protestovala. V průběhu jejich sporu se znenadání otevřel poklop a obě ženy zmlkly. Modlily se, aby to byl Matthew, který si pro ně přichází. Ale nikdo na ně nezavolal, a tak došly k závěru, že se jistě celé lodi zmocnil nepřítel. Sara naznačila Noře, aby se vtěsnala do malého prostoru za velkou bednou, pak se obrátila a sfoukla svíčku.

Tiše zamířila kolem stěny ke schodům, tam se zastavila a čekala na příležitost zaútočit na vetřelce.

Byla strachy bez sebe. To ji však neodradilo. Její první myšlenkou byl Nathan. Je-li nepřítel skutečně na palubě, co se stalo s jejím manželem? Je mrtev, nebo živ? Představila si ho, jak leží v kaluži krve, pak se přinutila vytěsnit hrůzostrašnou představu z mysli. Nijak svému muži nepomůže, když dovolí, aby ji přemohla obrazotvornost.

Otevřeným poklopem pronikl dolů paprsek světla. Nebyl silnější než vlákno, ale Saře stačil, aby postřehla, že po schodech sestupují dva muži s barevnými šátky na hlavách. První pirát minul zpráchnivělý stupeň. Druhý na něj šlápl. Propadl úzkým otvorem a hlasitě zaklel. Zůstal vězet zaklíněn mezi prkny, která mu uvěznila i ruce.

„Co se kruci děje?“ zamručel první z dvojice a obrátil se. „Nechal ses chytit, co?“ dodal s úšklebkem. Chystal se uvolnit prkno, ale náhle se zarazil, protože ucítil na tváři slabý závan vzduchu.

Chtěl se opět otočit, ale v té chvíli ho Sara udeřila pažbou pistole do hlavy. Když padal k zemi, šeptala omluvná slova.

Ani nevykřikl. Ona však ano. Pak zjistila, že dýchá, a ihned se uklidnila. Ulevilo se jí, že ho nezabila.

Vykasala si sukně a hbitě přeskočila ležícího muže. Chvátala po schodech nahoru, aby se setkala s druhou obětí. Ošklivý muž na ni hleděl s užaslým výrazem na tváři. Kdyby se na ni tak upřeně nedíval, možná by byla schopná ho také udeřit. Ale neměla to srdce dopustit se takové podlosti, když už jí byl vydán na milost nemilost, a tak si jen odtrhla kus látky ze spodničky a vecpala mu ho do úst, aby nemohl křičet o pomoc. Pak jí přišla na pomoc Nora a společně muže svázaly od hlavy k patě.

Zdálo se, že její teta bere celou událost naprosto klidně. Sara si pomyslela, že si Nora zřejmě neuvědomuje zoufalost jejich situace. Jestliže ti muži byli schopni dostat se až do skladu munice, ostatní museli již obsadit loď.

„Podívej, má milá, našla jsem nějaké lano. Neměla bych svázat i toho druhého pána?“

Sara přikývla. „Ano, to je skvělý nápad. Mohl by se každou chvíli probrat. A do úst mu dej roubík. Utrhnu ještě kus látky ze spodničky. Už jsem ji stejně zničila.“

Utrhla další dlouhý pruh látky a podala ho své tetě. „Nechceme přece, aby křičel o pomoc, že, Noro?“

„Ovšemže ne,“ souhlasila teta.

Sara se snažila vložit jí do ruky jednu pistoli, ale teta zbraň odmítla. „Možná budeš potřebovat obě, až budeš zachraňovat Nathana a Matthewa, má milá.“

„Tos mi dala těžký úkol,“ zašeptala Sara. „Nejsem si jistá, jestli se mi podaří vůbec někoho zachránit.“

„Jen jdi,“ vyzvala ji Nora. „Máš na své straně moment překvapení, Saro. Počkám zde, než budeš se vším hotova.“

Sara chtěla tetu obejmout na rozloučenou, ale bála se, aby snad některá z pistolí omylem nevystřelila.

Celou cestu ke kajutě se modlila. Prostor důstojnické jídelny byl prázdný. Právě když Sara chtěla nahlédnout do kajuty, uslyšela kroky mužů sestupujících dolů po schodech. Vtiskla se do výklenku za shrnovací stěnou a čekala.

Ze schodů vrávoravě sestupoval Jimbo. Sara ho dobře viděla škvírou mezi příčkami. Přes čelo se mu táhla dlouhá řezná rána. Po tváři mu stékala krev. Nemohl si ji ani setřít, protože ruce měl svázány za zády a byl obklopen třemi piráty.

Pohled na ránu způsobil, že Sara přestala mít strach. Zmocnil se jí vztek.

Všimla si, že se Jimbo ohlédl zpátky ke schodům. Uslyšela další kroky a pak se objevil Nathan. Stejně jako Jimbo i on měl ruce svázané za zády. Sara byla tak ráda, že žije, že se celá rozechvěla. Výraz manželovy tváře u ní vyvolal úsměv. Nathan se tvářil naprosto znuděně.

Postřehla, že na Jimba nenápadně kývl. Bylo to jen prchavé gesto a nevšimla by si ho snad ani ona, kdyby ho nepozorovala tak upřeně. Pak Jimbo mírně pootočil hlavu ke stěně.

Usoudila, že Jimbo ví, kdo se za ní skrývá. Podívala se dolů a zjistila, že pod příčkami shrnovací stěny je vidět lem jejích šatů.

„Zaveďte je do kajuty,“ poručil nepříjemný hlas.

Nathana postrčili kupředu. Zavrávoral, pootočil se, jako by chtěl nabrat rovnováhu, a dopadl na okraj stěny. Byl od ní vzdálen sotva krok.

„Už jde Banger s grogem,“ zvolal další z mužů. „Mužem si při té prácičce nalít. Perry, chceš, aby jejich kapitán zemřel první, nebo poslední?“

Při jeho slovech Sara vtiskla Nathanovi do ruky pistoli. Když ihned nevyužil výhody, kterou mu poskytla, trochu ho šťouchla.

Nedal na sobě znát, že o ní ví. Počkala další minutu, a když stále nestřílel, uvědomila si, že má svázané ruce.

Pak si vzpomněla na dýku v rukávu a ihned začala prořezávat silné provazy. Příliš se jí to nedařilo, dokonce párkrát svého muže špičkou nože trochu píchla. Pak zachytil nůž Nathan a ujal se práce sám.

Zdálo se, že uplynula celá věčnost, ale věděla, že to byla snad jen pouhá minuta.

„Kde je kapitán, kruci?“ vykřikl někdo. „Chci svůj grog.“

Na co Nathan čeká? Ruce měl volné, ale choval se, jako by byl stále spoutaný. Držel dýku za ostří, snad proto, aby ji mohl ve vhodný okamžik vrhnout. Pistole, kterou měl v druhé ruce, mířila k zemi.

Zdálo se, že je připraven k boji, ale pořád vyčkával. Tiskl ji ke stěně. Saru překvapilo, že závěsy shrnovací stěny pod jeho vahou ještě nepovolily.

Nathan jí dával znamení, aby zůstala, kde je.

Jako kdybych měla chuť někam chodit, pomyslela si. Bože, ten je ale ustrašený. Proč nevyužije situace? Proč čeká, až bude pirátů ne pět, ale deset? Sara se rozhodla, že na sebe zas upozorní. Natáhla ruku a zezadu ho štípla.

Ani se nepohnul. Štípla ho ještě jednou. Stáhla ruku, když zaslechla kroky dalšího muže na schodech. Byl to zřejmě velitel pirátů, protože jeden z jeho mužů na něho zavolal, že je nejvyšší čas, aby si všichni dali grog, než se pustí do práce.

Jeden z ničemů prošel dál do chodby a otevřel dveře její kajuty. Vstoupil dovnitř a za okamžik se vyřítil zpátky. V ruce držel jedny z jejích šatů. Byly to její nejoblíbenější, bledě modré, a ten ohavný bídák se jich teď dotýkal.

Zapřísahala se, že už je nikdy na sebe nevezme.

„Máme na palubě ženskou, kapitáne,“ vykřikl lotr.

Kapitán pirátů stál zády k Saře, takže mu neviděla do obličeje. Byla tomu ráda. Už sama jeho obrovitá postava působila hrůzostrašně. Ten muž byl stejně vysoký jako Nathan.

Kapitán se zlověstně zachechtal a Saře přitom bylo, jako by jí po těle lezly štěnice. „Najdi tu děvku,“ přikázal. „Až skončím s váma, přijde na řadu ona.“

Sara si musela přidržet ruku před ústy, aby nezačala zvracet.

„Jasně, kapitáne,“ zvolal jeden z mužů, „s ní taky uděláme konec, jenom co si trochu pohrajem.“

Jeho poznámku následoval sborový smích. Saře bylo do pláče. Slyšela o jejich hnusných plánech vše, co potřebovala. Znovu štípla Nathana, tentokrát ještě silněji. A také ho postrčila.

Konečně uposlechl její výzvu. Vyrazil jako blesk. Viděla, jak se vrhl k dvojici mužů stojících přede dveřmi jejich kajuty. Ale i při tak rychlém pohybu stačil hodit dýkou. Hrot dýky našel svůj cíl mezi očima zlosyna postávajícího na schodech. Rána z pistole srazila dalšího ničemu.

Nathan vrazil rameny do obou mužů stojících ve dveřích. Síla nárazu je strhla do kajuty. Nathan je následoval. Zneškodnil je, když jim srazil hlavy o sebe.

Jimbo strčil hlavou do kapitána pirátů, protože měl ruce stále spoutány za zády. Ale nepříliš silný náraz kapitána jen na okamžik zbavil rovnováhy. Rychle se vzpamatoval. Chytil Jimba za krk, mrštil jím o zem a kopl ho. Byla to přesně umístěná rána, i když jen náhodná, protože kapitán se ani nedíval, co dělá. Soustředil se na vytahování pistole.

Nathan vyrazil ze dveří v okamžiku, kdy velitel zvedl zbraň. Pirát měl hlas plný zášti, když syčel: „Budeš umírat pomalu a v mukách.“

Sara byla v příliš velkém šoku, než aby ji ta slova zastrašila. Vyklouzla zpoza stěny a tiše se postavila za násilníka. Pak mu přitiskla k lebce pistoli. „Ty ovšem zemřeš velmi rychle,“ zašeptala.

Jakmile velitel ucítil chladný dotek oceli, ztuhl jako kámen. Saru jeho reakce potěšila. Radost měl i Nathan, všimla si. Dokonce se usmál.

I ona se usmála. Situace už nevyhlíží tak bezvýchodně, pomyslela si. Přesto však nevěděla, bude-li schopna toho muže zabít. Neselže? Vždyť na její odvaze závisí manželův život.

„Nathane!“ vykřikla. „Mám ho tentokrát střelit mezi oči, nebo do krku?“

Její bluf zapůsobil.

„Tentokrát?“ zasípala Sařina oběť.

Ale nestačilo to. Jeho pistole stále mířila na Nathana.

„Ano, tentokrát, ty hlupáku,“ řekla. Pokoušela se, aby její hlas zněl co nejvíc sebejistě, a myslela, že se jí to docela podařilo.

„Co ti víc vyhovuje?“ zavolal na ni Nathan. Opíral se nedbale o rám dveří a dával najevo svůj klid.

„Do krku,“ odpověděla Sara. „Copak si nevzpomínáš, jaký nepořádek zde zůstal posledně? Skvrny nešly vyčistit dobrý týden. I když se zdá, že tenhleten bude mít malý mozek. Rozhodni sám. Já tě vždy poslechnu.“

Velitelova ruka klesla k boku a pistole dopadla na zem. Sara byla přesvědčena, že vítězství je jisté, ale okamžik předtím, než se k muži dostal Nathan, se pirát prudce otočil. Udeřil ji pěstí do tváře a pokusil se jí vyrazit pistoli z ruky.

Sara uslyšela Nathanův výkřik. Zavrávorala, klopýtla o Jimbovu nohu a vzápětí vystřelila. Pak slyšela jen bolestný řev nepřítele, který se chytil za tvář.

Probrala se o chvíli později. Zjistila, že je ve své posteli a nad ní se naklánějí Matthew a Jimbo. Matthew jí na tvář přikládal chladivý obklad. Jimbo ji ovíval mapou z Nathanova stolu.

Její manžel tam nebyl. Jakmile si to Sara uvědomila, odhodila pokrývku a snažila se vstát. Jimbo jí v tom však zabránil. „Zůstaňte ležet, Saro. Dostala jste pořádnou ránu. Tvář vám už začíná otékat.“

Nedbala na jeho výzvu. „Kde je Nathan?“ zeptala se. „Chci, aby byl u mne.“

Jimbo se posadil na pelest její postele a chtěl jí odpovědět. Než však stačil cokoliv říct, Sara vytrhla Matthewovi z ruky šátek a začala mu otírat ránu na čele.

„Tohleto děvče se nezdá, ale má pořádnou kuráž, když se rozzlobí, že jo, Matthewe?“ zamručel Jimbo a snažil se mluvit nakvašeně. „Přestaňte se mnou dělat cavyky,“ mumlal.

Vůbec si ho nevšímala. „Matthewe, myslíte, že bude v pořádku? Ta rána mi nepřipadá nijak hluboká, ale možná…“

„Bude to dobré,“ odpověděl Matthew.

Sara přikývla. Pak znovu se vrátila ke svým obavám. „Manžel by se měl starat o svou ženu, když ji někdo uhodí,“ prohlásila. „Každý, kdo má jen špetku rozumu, by to mohl pochopit. Matthewe, jděte a přiveďte Nathana. Přisámbůh, půjde sem a postará se o mne, nebo mu řeknu, co si o něm myslím.“

„Víte, Saro,“ vložil se do hovoru konejšivým hlasem Matthew, „váš manžel je náhodou kapitánem téhle lodi a musí se teď postarat o pár důležitých… věcí. Kromě toho, zatím jeho společnost nebudete potřebovat. Ten hoch má náladu vraždit.“

„Protože jeho loď napadli piráti?“

„Protože vás ten bastard uhodil, Saro,“ zamumlal Jimbo. „Po té ráně jste, Saro, omdlela, a tak jste neviděla, jak se váš muž tvářil. Na takový pohled hned nezapomenu. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak zuřit.“

„To ráda slyším,“ zašeptala Sara.

Oba námořníci si vyměnili udivené pohledy. Sara si jich nevšímala, protože si právě vzpomněla na smrtelný hřích, který spáchala. „Ach, bože, střelila jsem jejich velitele do tváře,“ vykřikla. „Teď půjdu do pekla, že?“

„Zároveň jste zachránila svého manžela,“ řekl Jimbo. „Nepůjdete do pekla, Saro.“

„Bude… po celý život ošklivý,“ zašeptala.

„Ale, Saro, on byl ošklivý už předtím,“ utěšoval ji Matthew.

„Přál bych si, abyste toho bastarda zabila,“ řekl Jimbo. „A zatím jste ho jen střelila do nosu…“

„Můj bože, já jsem mu ustřelila…“

„Vždyť se při tvých řečech zas rozčilí, Jimbo,“ zabručel Matthew.

„Opravdu jsem tomu ubohému muži ustřelila celý nos?“

„Ubohému muži?“ zavrčel Jimbo. „Je to ďáblův spratek. Víte, co by se stalo, kdyby…“

„Nos tomu bastardovi zůstal,“ přerušil ho Matthew a zle se na svého druha zamračil. „Nestraš ji, Jimbo,“ napomenul ho a otočil se k Saře. „Jenom jste mu do nosu udělala malou dírku, to je všechno.“

„Zachránila jste loď, Saro,“ řekl jí pak Jimbo.

Jeho poznámka ji rozveselila. „Já že jsem zachránila loď?“

Oba muži přikývli.

„Ví moje služebnictvo, že…“ nedokončila větu, když Jimbo i Matthew opět přikývli. „Takže si už nemyslí, že jsem prokletá?“

Než mohl některý z nich na otázku odpovědět, položila další: „O co se vlastně teď musí Nathan postarat?“

„O odvetu,“ prohlásil Jimbo. „Oko za oko, Saro. Chtěli nás zabít…“

Nedokončil. Lady Sara zděšeně zaúpěla a vyběhla z kajuty. Jimbo a Matthew se pustili za ní.

Sara přiběhla k manželovi. Položila mu ruku na rameno, aby upoutala jeho pozornost. On se však neohlédl a stále upíral zrak na velitele pirátů, který stál několik kroků před ním.

Když na něho pohlédla i Sara, málem se k němu rozběhla. Pirát držel v ruce kus plátna a tiskl si ho k nosu. Sara měla nutkání omluvit se za to, že ho zranila. Chtěla mu také říct, že všechno vlastně byla jeho chyba, protože kdyby ji neudeřil, pistole by nevystřelila.

Nathan zřejmě uhodl její záměr. Chytil ji za paži, až to zabolelo, a prudce si ji přitiskl k boku.

„Vrať se dolů,“ poručil klidným, ale rozhodným hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Nepůjdu, dokud mi nepovíš, co s nimi uděláš,“ prohlásila.

Nathan by možná neřekl své ženě pravdu, kdyby se na ni nejprve nepodíval. Jakmile však viděl její napuchlou tvář, jeho hněv vzplál opět v plné síle. „Zabijeme je.“

Obrátil se zpátky k posádce a opakoval: „Vrať se do kajuty, Saro. Za pár minut bude po všem.“

Nemínila odejít. Zkřížila paže na prsou a rozkročila se. „Nezabijete je,“ vykřikla. Nathan na ni rozhořčeně pohlédl. Skoro se zdálo, že dostal chuť zabít ji.

„O tom nepochybuj,“ odsekl drsně.

Sara uslyšela, že několik Nathanových mužů na souhlas s kapitánem zamručelo. Chystala se opakovat svůj protest, ale Nathan ji od toho zcela odradil, jakmile se něžně dotkl její tváře. Sklonil se k ní a zašeptal: „Ublížil ti, Saro. Musím ho zabít.“

Považoval to za naprosto samozřejmou věc a myslel, že si počíná velmi rozumně, když jí své rozhodnutí sděluje. Ona však nechápala. Svědčil o tom nevěřící výraz na její tváři.

„Chceš snad říct, že bys chtěl zabít každého, kdo mě kdy uhodil?“ zeptala se.

Nevšímal si vyčítavého tónu v jejím hlase. „Přesně tak,“ zamručel.

„Pak bys musel pozabíjet polovinu mé rodiny,“ vyhrkla.

Bože, tohle neměla říkat, uvědomila si. V očích mu zaplál vztek. Jeho hlas byl však překvapivě mírný, když jí odpovídal: „Stačí, když mi řekneš jména, Saro, a já tě pomstím. Slibuji. Mé ženy se nikdo nedotkne.“

„Jo, paní,“ zařval Chester. „Vyřídíme ty bastardy do posledního. Máme na to právo,“ dodal.

„Chestere, budeš-li v mé přítomnosti používat taková slova, vypláchnu ti ústa octem.“

Rozzlobeně se na námořníka podívala, a když přikývl, obrátila se zas k Nathanovi. „Jsi kapitán, Nathane,“ řekla. „Jen ty můžeš učinit tak důležité rozhodnutí. Ale protože jsem tvoje žena, měla bych mít právo do toho také mluvit.“

„Ne.“

Ten je ale paličatý, pomyslela si. „To nepřipustím!“ vykřikla. „Když je zabijete, ukážete, že nejste o nic lepší než oni. Stanete se zločinci, Nathane, a protože jsem tvoje žena, i já budu zločinec.“

„Ale, paní, my přece už jsme zločinci,“ podotkl kuchař Ivan.

„Nejsme zločinci,“ prohlásila Sara. „Jsme počestní občané, dbalí zákona země.“

Sařino rozrušení konečně přemohlo Nathanův vztek. Objal ji kolem ramen. „Ale, Saro…“

„Neříkej mi ‚ale, Saro‘!“ přerušila ho. „A nepoužívej ten blahosklonný tón. Nedokážeš mě přesvědčit, abych se smířila s vraždou.“

Neměl chuť ji chlácholit ani s ní diskutovat, ale věděl, že ji bude muset přesvědčit, aby odtud odešla, než jeho hněv vypukne v plné síle. Napadlo ho, že přikáže Jimbovi, aby ji odvedl dolů po schodech, pak si to ale rozmyslel a rozhodl se jinak. „V tomto případě jsem pro demokracii,“ prohlásil. „Rozhodnou o tom hlasováním moji muži, Saro. Budeš spokojena?“

Byl připraven na odpor, a tak ho dost překvapilo, když ihned přikývla. „Ano, to mi bude stačit.“

„Výborně,“ řekl. Pak se obrátil k posádce. „Všichni, kdo jsou pro…“

Ruce už se začaly zvedat, když se ozvala Sara. „Ještě okamžik, prosím.“

„Co je?“ zavrčel Nathan.

„Musím svému služebnictvu něco říct, než proběhne hlasování.“

„Zatraceně.“

„Nathane, je pravda, že jsem zachránila loď?“

Na takovou otázku nebyl připraven. Sara využila své výhody. „Jimbo říkal, že jsem zachránila loď. Teď bych ráda slyšela, abys to řekl i ty.“

„Měl jsem plán,“ začal Nathan. „Ale… hrome, Saro, ano,“ dodal s povzdechem. „Zachránila jsi loď. Spokojena?“

Přikývla.

„Tak jdi dolů,“ vyzval ji znovu.

„Ještě ne,“ namítla. Obrátila se k posádce a usmála se. Všimla si, že se všichni tváří netrpělivě. To ji však neodradilo. „Víte, že jsem to byla já, kdo zbavil Nathana pout,“ zvolala. Uvědomila si, že její slova znějí nejen jako chvástání, ale také poněkud snižují zásluhy jejího manžela. „I když, samozřejmě, on by se… zbavil pout sám, víte, kdybych se toho neujala, měl přece plán…“

„Saro,“ začal výhružně Nathan.

Přestala blábolit, napřímila se a řekla: „A střelila jsem jejich velitele, i když se přiznám, že jsem tomu muži nechtěla ublížit. Teď bude mít do konce života jizvu a to by pro něho mělo být dostatečným trestem.“

„Vaše rána byla přinejlepším zanedbatelná,“ ozval se jeden z námořníků. „Byl to čistý průstřel nozder.“

„Měla mu ustřelit hlavu,“ vykřikl další.

„Nebo ho aspoň oslepit,“ navrhl jiný.

Můj bože, to je ale krvelačná cháska, pomyslela si Sara. Zhluboka se nadechla a řekla: „Ten muž už vytrpěl dost.“

„Ano, Saro,“ prohlásil s úšklebkem Matthew. „Vzpomene si na tebe pokaždé, když se bude chtít vysmrkat.“

Jeho poznámka vyvolala salvu upřímného smíchu. Pak výhružně postoupil vpřed Chester. Ruce si opřel v bok a zařval: „Moc dlouho vzpomínat nebude. Nikdo z nich. Brzo je budou žrát ryby, pokud hlasování dopadne tak, jak si myslím.“

Jeho prudký tón Saru znervóznil. Instinktivně ucouvla, až narazila zády na manželovu hruď.

Nathan jí nemohl vidět do tváře, ale věděl, že se bojí. Bezděčně ji objal kolem ramen. Její brada mu spočinula na zápěstí.

Manželovo objetí ji zbavilo strachu. Hněvivě pohlédla na Chestera a řekla: „Tak krvežíznivou povahu máte od narození, pane?“

Námořník neměl na takovou otázku pohotovou odpověď, a tak jen pokrčil rameny.

„Tak dobrá,“ vykřikla Sara. „Hlasujte.“ Odstrčila Nathanovu paži a postoupila o krok kupředu. „Jen si pamatujte,“ dodala, sotva ruce vylétly k obloze. „Budu velmi zklamaná, když kdokoliv z vás bude hlasovat pro smrt. Velmi zklamaná,“ dodala dramaticky. „Když však budete hlasovat pro to, aby ti ničemové byli hozeni přes palubu, ať mohou doplavat ke své lodi, velmi mě potěšíte. Rozumíte všichni, co mám na mysli?“

Zastavila se pohledem u každého námořníka, dokud se nedočkala jeho souhlasného přikývnutí.

„A co dál?“ zeptal se Nathan. Tvářil se udiveně. „To je všechno, co jsi chtěla říct, abys zvrátila rozhodnutí posádky?“

Dokonce se na ni usmál. Ona úsměv opětovala. „Ano, Nathane. Můžete hlasovat. Myslím ovšem, že ty bys hlasovat neměl.“

„Proč?“ zeptal se bez rozmýšlení.

„Protože nyní neuvažuješ objektivně.“

Výraz na jeho tváři svědčil o tom, že nepochopil. „Víš, Nathane, pořád se velmi zlobíš, protože… tvé nejdražší ženě někdo ublížil.“

„Mé nejdražší ženě?“

Rozmrzele na něho pohlédla. „Mně přece.“

„Já vím, kdo je moje žena,“ zavrčel.

„Nechej rozhodnout posádku,“ vybídla ho.

Souhlasil, jen aby ji konečně přiměl k odchodu. Sara vyloudila úsměv, pozvedla si sukně a rázně zamířila ke schodům.

„Zůstaňte v kajutě, Saro, dokud nebude po všem,“ poručil jí Matthew.

Cítila na sobě pohledy všech. Věděla, že námořníci čekají, až bude z dohledu, než se odváží pokračovat se svým hanebným záměrem. Všimla si, že Jimbo dokonce zajistil poklop do její kajuty, snad proto, aby k ní nepronikl děsivý křik.

Necítila se ani trochu provinile za to, co měla v plánu. Její pohnutky byly čisté jako padlý sníh. Nemohla připustit, aby posádka zavraždila piráty, i když bylo jejich chování hanebné: a jakmile se její lidé zbaví hněvu, budou jí vděčni, že zasáhla.

Sara se na horním stupni zastavila. Neotočila se však. Když volala na manžela, zněl její hlas vesele. „Nathane? Nebudu čekat v kajutě. Chci, abys za mnou poslal někoho, kdo by mi řekl, jak hlasování dopadlo. Chci vědět, mám-li být zklamaná, nebo ne.“

Nathan se nad jejím podivným požadavkem zamračil. Věděl, že má něco za lubem, ale nedovedl si představit, co by mohla udělat, aby odvrátila muže od jejich rozhodnutí.

„Kde budete čekat, paní?“ zavolal na ni Jimbo.

Sara se obrátila, aby viděla, jak se námořníci budou tvářit, až odpoví. „Počkám v kuchyni.“

Námořníkům okamžitě došlo, jak to myslí. V očích se jim objevilo zděšení. Všimla si, že Nathan se usmívá. Oplatila mu úsměv rozzlobeným pohledem. Pak se obrátila ke svému služebnictvu. „Nechtěla jsem se uchylovat k takovým taktikám, pánové, ale neměla jsem jinou možnost. Bylo by lépe, kdybyste mě svým hlasováním nezklamali.“

Několik méně důvtipných námořníků stále nechápalo skrytou hrozbu. Patřil k nim i Chester. „A co budete dělat v kuchyni, paní?“

Na odpověď nemusel dlouho čekat. „Vařit polévku.“

KAPITOLA 10

Hlasování skončilo jednomyslně. Nikdo nechtěl Saru zklamat. Piráty hodili přes palubu a dovolili jim, aby plavali ke své lodi.

Nathan si však přece jen do toho dovolil mluvit, nebo spíš jednat. Přikázal, aby byla připravena dvě děla a dopřál si potěšení prorazit do pirátské lodi pořádnou díru. Když se Sara ptala, co způsobilo ten hluk, řekli jí, že vyprazdňovali děla kvůli čištění.

Chaluha ovšem utrpěla značné škody. Naštěstí většina poškození, která bylo nutno opravit ihned, se nalézala nad čarou ponoru. Stejné plachty, které nedávno zničila Sara svým slunečníkem, byly nyní roztrženy výstřelem z nepřátelského děla.

Posádka dala do pořádku, co mohla. Při práci se námořníci usmívali – což bylo neobvyklé – a všichni do jednoho odložili své věnce s česnekem. Už se zas cítili bezpečně, protože byli přesvědčeni, že kletba pominula.

Jejich paní jim zachránila život. A dokonce i věčně nevrlý Chester na ni pěl chválu.

Sara se spolu s Matthewem vydala pro Noru, aby ji vyvedli ze skrýše, a teprve až otevřeli poklop, vzpomněla si na zajatce v podpalubí. Nahoře na palubě pak Nathan počkal, až se Sara vzdálí, a pak každému uštědřil pořádnou ránu pěstí. Jejich hlasité zasténání upoutalo Sařinu pozornost, ale když se obrátila a volala na manžela, co se děje, prostě pokrčil rameny a pak hbitě pomohl oběma zajatcům přes zábradlí.

Sara s potěšením líčila průběh událostí Noře. Její teta byla vděčnou posluchačkou. Chválila neteř za její odvahu a chytrost.

„Nemysli si, že jsem byla tak odvážná,“ namítala Sara. Stála přitom s tetou v důstojnické kajutě. Ukazovala tam Noře, kde se před piráty ukryla. „Celou dobu jsem měla ohromný strach,“ dodala.

„Na tom nezáleží,“ prohlásila Nora. „Pomohlas svému muži. Tím víc je možné cenit si tvého odhodlání, protože i když ses bála, nenechalas ho v úzkých.“

„Představ si, že mi Nathan ještě neřekl jediné slovo chvály,“ stěžovala si Sara. „Uvědomila jsem si to vlastně až teď. Myslela bys…“

„Myslela bych si, že ještě neměl chvilku času, aby ti poděkoval, Saro, a pochybuji, že ti poděkuje, i když ten čas bude mít. Je poněkud…“

„Paličatý?“

Nora se usmála. „Ne, má milá, paličatý není, jen trochu povýšený.“

Sara myslela, že má obě zmíněné vlastnosti. Rozčilení pominulo, ale ruce se jí ještě trochu třásly. Také se jí svíral žaludek a tvář ji nepříjemně pálila.

Nechtěla tím však Noru znepokojovat, a tak si nechala své nepříjemné pocity pro sebe.

„Vím, že se k tobě doneslo, že tě posádka srovnává s Nathanovou sestrou,“ řekla Nora.

Nic takového Sara neslyšela, ale předstírala, že to ví, aby přiměla tetu pokračovat. Přikývla a podotkla: „Jade byla dlouhou dobu velitelkou této lodi a muži jí byli oddaní.“

„Je mi jasné, že jejich poznámky tě musí urážet, děvenko,“ řekla Nora.

„O jakých poznámkách mluvíš?“ zeptala se Sara. „Slyšela jsem jich tolik.“

„Ach, třeba že neustále pláčeš,“ odpověděla Nora. „Jade nikdy neplakala. Skrývala bolestné pocity ve svém nitru, nebo to alespoň Matthew říká. Byla také nesmírně odvážná. Slyšela jsem některé úchvatné historky o činech, které vykonala. Ale o nich jistě také víš,“ pokračovala Nora a mávla rukou. „Nezačínám o tom mluvit proto, aby sis myslela, že tě muži stále považují za méněcennou, Saro. Ne, tentokrát je to úplně naopak. A vsadím se, že tě s ní budou srovnávat i v budoucnu. Už teď vidí, že jsi přinejmenším stejně odvážná jako jejich Jade.“

Sara se obrátila k odchodu. „Myslím, že si půjdu na chvíli odpočinout, teto,“ zašeptala. „Jsem z toho dobrodružství úplně vyčerpaná.“

„Zdáš se mi bledá, Saro. To je ale den, co? Asi vyhledám Matthewa, a pokud nebude mít moc práce, zůstanu chvíli s ním. A pak si také půjdu odpočinout.“

Sařiny světle modré vycházkové šaty ležely na podlaze kajuty. Jakmile za sebou zavřela dveře a spatřila je, vzpomněla si, jak je ničema držel v ruce. Připomněla si všechna ohavná slova, která tehdy vyslovili.

Teď jí začalo docházet, k čemu všemu mohlo dojít, a sevřel se jí žaludek. „Nesmím na takové věci myslet,“ šeptala si.

Mohli zabít Nathana.

Sara si rozepnula šaty a začala se svlékat. Po šatech následovaly spodničky, střevíce a punčochy. Počínala si nesmírně pečlivě a soustředěně, ale nemohla si pomoci a neustále stáčela pohled k šatům na podlaze, které v ní probouzely hrozné vzpomínky.

Chtěli zabít jejího muže.

Sara dospěla k názoru, že se musí něčím zabývat, aby zahnala tíseň. Uklidila kajutu. Pak se důkladně umyla houbou. Když skončila, rozechvění se zmírnilo, ale nepominulo.

Pak si všimla, že má na tváři temnou podlitinu.

Hrůza ji opět zachvátila v plné síle. Jak by mohla žít bez Nathana? Co kdyby ji nenapadlo vzít s sebou pistole? Co kdyby zůstala dole s Norou a nemohla…

„Ach, bože,“ zašeptala. „Vždyť je to k smíchu. Jsem tak zbabělá.“

Stoupla si k umývadlu a zadívala se na sebe do zrcadla. „Ošklivá a zbabělá.“

„Co jsi říkala?“ ozval se za ní Nathan.

Vstoupil do místnosti, aniž slyšela sebemenší šelest. Sara vyskočila a obrátila se k němu. Nechtěla, aby viděl její pravou líc, a tak si shrnula vlasy do tváře.

Uvědomila si, že pláče. Nechtěla však, aby si toho všiml. Sklonila hlavu a zamířila k posteli. „Myslím, že si na chvíli zdřímnu,“ zašeptala. „Jsem hrozně unavená.“

Nathan jí zastoupil cestu. „Ukaž mi tvář,“ vyzval ji.

Vzal ji za boky. Sara měla stále skloněnou hlavu, a tak jí viděl pouze na temeno. Ucítil, že se chvěje. „Bolí to, Saro?“ zeptal se hlasem sevřeným starostí.

Sara zavrtěla hlavou. Pořád se zdráhala na něho pohlédnout. Nathan se pokusil pozvednout jí bradu. Odstrčila mu ruku. „Vůbec to nebolí,“ lhala.

„Tak proč pláčeš?“

Když uslyšela něhu v jeho hlase, roztřásla se ještě víc. „Já nepláču,“ zašeptala.

Nathan ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Co se jí asi odehrává v hlavě, uvažoval. Sara mu vždy připadala velmi otevřená. Nikdy nemusel dlouho hádat, na co myslí. Vždycky mu to řekla. Když se ocitla v nesnázích nebo se něčím soužila, ihned se o tom dověděl. A jakmile vyjevila své trápení, on se ihned snažil je odstranit.

Nathan se potají usmál. Ať do mne hrom uhodí, jestli tomu neudělám konec i tentokrát, pomyslel si.

„Ráda bych si odpočinula, Nathane,“ zašeptala a vytrhla ho tak z jeho úvah.

„Nejprve mi pověz, co tě trápí,“ vyzval ji.

Už nedokázala zadržet hlasitý pláč.

„Ještě pořád nepláčeš?“ zeptal se podrážděně.

Přikývla. „Jade nikdy nepláče.“

„Co jsi říkala?“

Nechtěla opakovat svá slova. Snažila se vyprostit se z jeho objetí, ale Nathan ji nepustil. Svíral ji ještě pevněji, ještě odhodlaněji. Jednou rukou ji pevně držel kolem pasu, druhou jí zvedl bradu. Něžným dotekem jí odhrnul vlasy z tváře.

Když spatřil temnou podlitinu na jejím obličeji, objevil se v jeho očích vražedný pohled. „Měl jsem toho bastarda zabít,“ zašeptal.

„Jsem zbabělá,“ vyhrkla znenadání a zdůraznila svá slova energickým kývnutím hlavy, když se tvářil nechápavě. „Je to pravda, Nathane. Uvědomila jsem si to až dnes, ale už si nemohu zastírat pravdu. Vůbec nejsem jako Jade. Tvoji muži to jasně řekli. Nemohu se jí rovnat.“

Překvapeně ji pustil. Sara se vzápětí otočila a rozběhla k posteli. Usedla na pelest a sklopila oči do klína.

„Lehnu si a trochu si zdřímnu,“ zašeptala.

Zřejmě jí nikdy neporozumí. Nathan potřásl hlavou a snažil se zadržet úsměv. Zranil by city své ženy, kdyby v ní vzbudil dojem, že se jí vysmívá. Sara si opět přehodila vlasy přes pravou tvář. Podlitina jí zřejmě působila rozpaky. „Nejsem jenom zbabělá, Nathane. Jsem také ošklivá. Jade má zelené oči, že? Muži povídali, že její vlasy září jako oheň. Jimbo říkal, že je krásná.“

„Proč ksakru mluvíme o mé sestře?“ divil se Nathan. Vzápětí zalitoval, že se ozval tak nevrle. Chtěl přece zbavit Saru zármutku, ne k němu přispívat. Mnohem jemnějším hlasem tedy dodal: „Nejsi zbabělá.“

Pohlédla na něho a on si všiml, že se mračí. „Tak proč se mi třesou ruce a proč je mi zle od žaludku? Najednou se bojím a jediné, na co jsem schopna myslet, je, co všechno se ti mohlo stát.“

„Co se mi mohlo stát?“ Její přiznání ho ohromilo a zahanbilo. „Saro, i tobě hrozilo nebezpečí.“

„Mohli tě zabít,“ pokračovala, jako by ho vůbec neslyšela.

„Ale nezabili.“

Znovu se rozplakala. Povzdechl si. Zřejmě to ještě nějakou chvíli potrvá, usoudil. Sara potřebuje něco jiného než jen pár slov. Potřebuje jeho něžný dotek.

A on po něm také touží. Nathan si svlékl košili a rozepnul kalhoty. Chtěl si je stáhnout, ale pak si to rozmyslel. Rozhodl se, že se Saře nesvěří se svým záměrem. Asi by ji zneklidnil ještě víc a to nechtěl.

Když se Nathan posadil, Sara vstala. Dívala se, jak si dělá pohodlí. Opřel se o čelo postele podestlané polštáři. Jednu nohu natáhl, druhou pokrčil v koleně. Přitáhl si ji k sobě a přinutil ji, aby se opět posadila. Její záda si přitiskl k hrudi a přiměl ji, aby si opřela hlavu o jeho rameno. Objal ji kolem pasu. Trochu se zavrtěla a pohodlně se uvelebila. Její pohyb ho vzrušil. Jeho žena neměla ani tušení, jak ho dokáže rozpálit. Neuvědomila si, jak rychle dosáhla toho, že po ní zatoužil.

„Teď už se přede mnou nemusíš skrývat,“ zašeptal. Jemně jí odhalil tvář, sklonil se k ní a políbil ji na krk. Sara zavřela oči a naklonila hlavu, aby mu usnadnila další polibek.

„Nathane? Viděl jsi, jak rychle se ten muž ke mně obrátil? Kdyby pistole nevystřelila, nedokázala bych se ubránit. Nemám žádnou sílu. Jsem slabá.“

„Nemusíš mít moc síly, aby ses sama ubránila,“ namítl Nathan.

Jeho poznámce vůbec nerozuměla. „Udeřila jsem Duggana, ale pak mě strašlivě rozbolela ruka. A byla to nešikovná rána. Člověk přece musí mít sílu, chce-li…“

„Kdo je Duggan?“

„Muž, který doprovázel strýčka Henryho tehdy v noci, kdy jsme se poprvé setkali v krčmě,“ vysvětlovala Sara.

Nathan si vzpomněl. Usmál se, když si vzpomněl, jak se z okna kočáru vynořila půvabná ručka v bílé rukavici. „Měla jsi na své straně moment překvapení, ale nezasadila jsi správný úder.“

Vzal ji za ruku a ukazoval, jak je třeba udeřit. „Nezastrkuj palec pod ostatní prsty. Mohla by sis ho zlomit. Polož si ho sem, ze strany. A teď pevně zatni pěst,“ přikázal jí. „Síla musí působit odtud,“ pokračoval a přejel prstem po jejích kloubech. „Do akce je třeba zapojit celé tělo.“

„Když říkáš, Nathane,“ přikývla Sara.

„Měla bys vědět, jak se o sebe postarat,“ zamumlal. „Dávej pozor, Saro. Vysvětluji ti důležité věci.“

Až do této chvíle si neuvědomila, že v Nathanově blízkosti má tak malou sebedůvěru. „Ty se o mne nechceš starat?“ zeptala se.

Povzdechl si. „Může se stát, že zrovna nebudu nablízku,“ odpověděl. Snažil se být trpělivý. „Takže,“ pokračoval ostřejším hlasem, „pamatuj si, že kam udeříš, je stejně důležité, jako jak udeříš.“

„Ano?“

Pokusila se otočit se a pohlédnout na něho. Nathan jí znovu přitiskl hlavu k svému rameni. „Ano,“ řekl. „Nejzranitelnějším místem u muže jsou jeho slabiny.“

„Nathane, přece si nemyslíš, že bych…“

Cítil v jejím hlase rozpaky. Zoufale obrátil oči v sloup. „Je směšné cítit rozpaky. Jsem tvůj manžel a měli bychom být schopni spolu mluvit o čemkoli.“

„Nemyslím, že bych dokázala uhodit muže… do takového místa.“

„Jistěže bys dokázala,“ namítl. „Ksakru, Saro, budeš se bránit, když ti to nařídím. Nechci, aby se ti něco stalo.“

Kdyby jeho hlas nezněl tak popuzeně, jeho slova by ji potěšila. Ale Nathan se netvářil příliš šťastně, když říkal, že nechce, aby se jí něco stalo. Bože, je to ale komplikovaný člověk. Nutí ji dělat věci, které snad ani nedokáže. „A co když nedokážu uhodit muže do těch míst? Zbabělci se neumí bránit,“ prohlásila. „A ke zbabělosti jsem se ti už přece přiznala.“

Bože, jak žalostně promluvila! Nathan stěží zadržoval smích. „Vysvětli mi, proč se považuješ za zbabělce,“ vyzval ji –

„Vždyť už jsem ti to vysvětlila,“ vykřikla. „Ještě se mi třesou ruce a pokaždé, když si vzpomenu, co se mohlo stát, jímá mě hrůza. Nemohu se ani podívat na ty šaty, aniž by se mi sevřel žaludek.“

„Na jaké šaty?“ zeptal se.

Ukázala na modré šaty ležící na podlaze. „Tyhle,“ zašeptala. „Jeden z těch lotruje měl v ruce. Chci, abys je hodil do moře,“ dodala. „Už si je nikdy neobléknu.“

„Dobře, Saro,“ utěšoval ji. „Vyhodím je. A teď zavři oči a nedívej se na ně.“

„Myslíš si, že jsem bláhová, že?“

Začal ji něžně hladit po krku. „Myslím, že pociťuješ nepříjemné důsledky,“ zašeptal. „Je to přirozená reakce, nic víc. Neznamená to, že jsi zbabělá.“

Snažila se soustředit na to, co říká, ale příliš se jí to nedařilo. Jazykem jí přejížděl po ušním lalůčku a jeho teplý dech ji rozehříval ještě víc. Chvění bylo to tam a začínala se cítit příjemně malátná.

„I ty cítíš… nepříjemné důsledky?“ zeptala se tichým šepotem.

Jeho ruka jí hladila ňadra. Když mu na kůži zašustilo hedvábí šatů, pocítil vzrušení. „Ano,“ řekl.

„A co s tím děláš?“

„Najdu si způsob, jak se jich zbavit,“ odpověděl.

Zatáhl za stuhu, uvolnil ji ze smyčky na její košili a pak rozvázal šněrování na ramenou.

Sara se cítila klidná. Do uši jí zazníval Nathanův konejšivý hlas. Blaženě povzdechla a zavřela oči.

Ucítila, že jí na stehně spočinula Nathanova ruka. Jakmile začal hladit citlivou kůži nedaleko místa, kde se stehna spojovala, neklidně se pohnula.

Jeho prsty vklouzly pod okraj košile a pomalu v ní počaly rozněcovat oheň. Věděl přesně, co má udělat, aby ji rozohnil co nejvášnivěji. Přerývaně zasténala, když prsty vklouzly do jejího nitra.

„Jen klid, miláčku,“ zašeptal, když se ho pokusila zastavit. „Nebraň se, Saro. Nechej tomu volný průběh.“

Držel ji těsně u sebe a pokračoval v slastném trýznění. Jeho prsty kouzlily, naléhaly. Sara brzy přestala vnímat vše kolem sebe a toužila jen po uspokojení.

„Líbí se mi, jak reaguješ. Jsi tak horká a vlhká. A to všechno kvůli mně.“

Nedovedla mu odpovědět. Intenzita jeho pohybů sílila a ona se jim úplně poddala. Náhle dospěla k vyvrcholení. Došlo k tomu, aniž si uvědomila, co se děje. Natáhla paži, aby mu ruku mezi svými stehny zadržela a pevněji v sobě sevřela.

Byl to úchvatný orgasmus. Sara nad takovým zázrakem zůstala málem bez sebe. V blaženém odevzdání se opřela o manželovu hruď.

Jakmile se tlukot jejího srdce trochu zpomalil a opět dokázala myslet, pocítila rozpaky. Košili měla spuštěnou u pasu a Nathan jí něžně laskal ňadra.

„Nevěděla jsem, že bych mohla… tedy, aniž bys pronikl… nemyslela jsem si, že je možné…“ Nemohla pokračovat.

„Já jsem ale pronikl,“ zašeptal. „Svými prsty, vzpomínáš si?“

Obrátil ji k sobě, až klečela a dívala se na něho. Dech se jí zarážel v hrdle a Sara si uvědomila, že po něm znovu touží. Neuhnula jeho pohledu, ani když jí stahoval košili přes stehna. A už na sobě neměl kalhoty. Neohrabaně odhodili ve stejném okamžiku poslední zbytky oděvu. Sara opět klečela mezi nohama svého muže. Neustále se na něho dívala, když vztáhla ruku a dotkla se ho. Temné zamručení jí ukázalo, že se mu její smělost líbí.

Pak se jí jeho ruce zapletly do vlasů a přitáhl si ji k sobě. „Takhle se, Saro, nejlépe zbavíš nepříznivých důsledků,“ zašeptal. Jeho ústa se zmocnila jejích a vzala z nich odpověď, ke které se chystala. Saře to nevadilo. Vždyť jí koneckonců vysvětloval důležité věci a ona byla vždy pozornou studentkou.

Strávili spolu další hodinu, než musel Nathan odejít na palubu, aby se opět ujal řízení oprav. Sara si jen odevzdaně povzdechla, když se oblékala. Pak si přichystala uhly a skicář a vyšla nahoru na palubu, aby se usadila v odpoledním slunci.

Neměla však dlouho klid, protože brzy se kolem ní shromáždili muži, kteří ji žádali, aby nakreslila jejich portréty. Sara jim ráda vyhověla. Chválili její dílo a zdáli se být upřímně zklamaní, když pokreslila poslední papír a musela skončit.

Nathan odešel na stěžňovou palubu a pomáhal upevňovat jednu z menších plachet, která se uvolnila po výstřelu nepřátelského děla. Jakmile skončil, zamířil zpátky ke kormidelnímu kolu.

Zarazil se, když spatřil manželku. Seděla na dřevěné lavici pod ním. U jejích nohou se uvelebilo nejméně patnáct mužů z jeho posádky. Zdálo se, že bedlivě poslouchají, co jim říká.

Nathan popošel o kousek blíž. Dolehl k němu Chesterův hlas. „Chcete říct, že vám byly teprve čtyři roky, když jste se provdala za kapitána?“

„Vždyť nám to právě vysvětlila, Chestere,“ zabručel Kently. „Na žádost našeho bláznivýho krále, že jo, lady Saro?“

„Nezajímá vás, proč si král přál ten spor ukončit?“ chtěl vědět Ivan.

„Toužil po míru,“ odpověděla Sara.

„A kdo vlastně celou roztržku vyvolal?“ zeptal se někdo.

„Na to si už asi nikdo nevzpomene,“ usoudil Chester.

„Ach, já dobře vím, kdo to způsobil,“ řekla Sara. „Příčinou celého sporu je zlatý kříž.“

Nathan se opřel o sloupek. Usmál se a zároveň potřásl hlavou. Tak ona tomu nesmyslu věří? Jistěže, pomyslel si. Byla to bizarní historka, a pro to jí Sara jistě uvěřila.

„Vyprávějte nám o tom,“ požádal ji Chester.

„Nu, začalo to, když se baron Winchester a baron St. James odebrali na křížovou výpravu. Ti dva byli dobrými přáteli. Stalo se to samozřejmě kdysi dávno, v dobách, kdy všichni toužili zbavit svět nevěřících. Pozemky obou baronů spolu sousedily a říká se, že oba jako chlapci společně vyrůstali na dvoře krále Jana. Ale nevím, zda je to pravda. Každopádně,“ pokračovala, „jednou se oba přátelé ocitli v cizině v nějakém přístavu. Jeden z nich tam zachránil panovníkův život a za odměnu dostal obrovský zlatý kříž, celý ze zlata. A k tomu,“ dodala, když viděla užaslé tváře námořníků, „byl ještě posázen drahými kameny. Byly mezi nimi diamanty a rubíny a říkalo se, že byl nádherný.“

„Jak velký byl?“ zeptal se Matthew.

„Měl rozměry dospělého muže,“ odpověděla Sara.

„Co se stalo pak?“ chtěl vědět Chester. Byl zvědav na zbytek historky a neměl rád přerušování.

„Oba baroni se vrátili do Anglie. Pak kříž náhle zmizel. Baron Winchester každého přesvědčoval, že to byl on, kdo za odměnu dostal kříž, a že baron St. James ho ukradl. A St. James tvrdil pravý opak.“

„A kříž se už neobjevil, lady?“ zeptal se Kentley.

Sara zavrtěla hlavou. „Mezi oběma barony vypukla válka. Někdo říká, že žádný kříž neexistoval a že byl jen záminkou, jak se zmocnit půdy svého souseda. Já ale věřím, že existoval.“

„Proč?“ chtěl vědět Chester.

„Protože když baron St. James umíral, říká se, že zašeptal: Podívejte se k nebesům, chcete-li najít svůj poklad.“

Sara energicky kývla hlavou. „Člověk ve chvíli, kdy se ubírá ke Stvořiteli, nelže,“ poučila námořníky. „Sotva tu větu vyslovil, chytil se za srdce a padl mrtev k zemi.“

Přiložila si ruku k ňadrům a sklonila hlavu. Několik mužů zatleskalo a pak potlesk utichl. „Vy tomu příběhu nevěříte, že ne, lady Saro?“

„Ach, ano,“ odpověděla. „Nathan ten kříž jednoho dne najde.“

Nathan si pomyslel, že jeho žena je nenapravitelný snílek. Usmál se, když si uvědomil, že právě ta její pošetilá vlastnost se mu líbí.

„Zdá se, že kapitán bude muset pro ten kříž až do nebe,“ řekl Chester.

„Kdepak,“ namítla Sara. „To byla jen malá stopa, když baron řekl: Podívejte se k nebesům. Byl velmi rafinovaný.“

Hovor ještě chvíli pokračoval. Pak však zadul vítr a byl tak silný, že se nedal ignorovat. Sara odešla do kajuty, aby si odložila uhly. Zbytek dne strávila s tetou Norou, ale za soumraku už Nora zívala jako děcko a Sara se rozhodla odejít, aby si teta mohla odpočinout. Události dlouhého dne ji zcela vyčerpaly.

Sara nebyla unavená o nic méně. Když se chystala do postele, ozvaly se první záchvaty bolesti v zádech. Bolest byla neklamným příznakem toho, že se blíží měsíčky.

O hodinu později vypukly křeče v plné síle. Byly mnohem horší než obvykle. Trpěla takovými bolestmi, že se ani nepřiměla k úvahám, co si o jejím stavu pomyslí Nathan. Byla jí také zima. Za všechno mohla ta bolest. I když v kajutě bylo teplo a vlhko, ona promrzla na kost.

Oblékla si teplou bílou bavlněnou noční košili, dopotácela se k posteli a přikryla se třemi pokrývkami.

Nemohla najít polohu, ve které by se cítila alespoň trochu pohodlně. Zdálo se jí, že má kříž přelomený napůl, a bolest zesílila tak, že se neubránila sténání.

Nathan sešel dolů do kajuty až po nočním střídání hlídek. Sara obvykle nechávala rozsvícenou svíci, ale tentokrát byla místnost zahalena tmou.

Uslyšel zaúpění. Rychle rozžal obě svíce a spěchal k posteli.

Neviděl ji tam. Byla ukryta pod hromadou pokrývek.

„Saro?“

Z jeho hlasu zněla panika. Když mu okamžitě neodpověděla, strhl jí pokrývky z tváře.

Při pohledu na ni ho zalil studený pot. Její tvář byla bílá jako plátno. Sara si znovu přetáhla pokrývky přes obličej. „Saro, proboha, co se děje?“

„Jdi pryč, Nathane,“ zašeptala. Její hlas dusily přikrývky, ale on porozuměl. „Není mi dobře.“

Mluvila, jako by měla smrt na jazyku. Nathanovy obavy zesílily. „Co se s tebou děje?“ zašeptal naléhavě. „Začala tě bolet tvář? Ksakru, říkal jsem, že jsem měl toho bastarda zabít!“

„Tvář mě nebolí,“ vykřikla.

„Máš tedy horečku?“ znovu odtáhl pokrývky. Ach, bože, přece mu nemůže vysvětlovat, co se s ní děje. Bylo to tak ponižující. Znovu tiše zasténala a obrátila se na bok, zády k němu. Kolena si tiskla k břichu a ve snaze zmírnit bolest v zádech se pohupovala sem a tam. „Nechci o tom mluvit,“ řekla. „Prostě se necítím dobře. Odejdi prosím.“

Nic takového samozřejmě nehodlal udělat. Položil jí ruku na čelo. Bylo chladné, ale na dotek vlhké. „Nemáš horečku,“ prohlásil a v hlase mu zněla úleva. „Bože, Saro, neublížil jsem ti dnes odpoledne, že ne? Vím, byl jsem trochu… hrubý, ale…“

„Neublížils mi,“ vyhrkla.

Nepřesvědčila ho. „Opravdu ne?“

Jeho starostlivost ji potěšila. „Opravdu. Ty za můj stav nemůžeš,“ dodala. „Jenom potřebuji být chvíli sama.“

Pak ji zase ovládla křeč. Slabě zaúpěla a dodala. „Nechej mě umřít v pokoji.“

„Čerta starého,“ zavrčel. Náhle ho zamrazilo. „Nevařila jsi něco, když jsi byla v kuchyni, že ne? Nejedlas něco, co sis sama připravila?“

„Ne. Nemám žaludeční nevolnost.“

„Tak co to sakra je?“

„Jsem… nečistá.“

Nevěděl, co to má proboha znamenat. „Není ti dobře, protože nejsi čistá? Saro, to je ta nejnesmyslnější choroba, o jaké jsem kdy slyšel. Budeš se cítit lépe, když poručím, aby ti připravili koupel?“

Měla chuť na něho zaječet, ale věděla, že by při takovém úsilí trpěla ještě víc. „Nathane, jedná se o… ženskou záležitost,“ zašeptala.

„Cože?“

Bože, snad mu to bude muset přece jen vysvětlovat. „Mám své měsíční problémy,“ vykřikla. „Ach, to bolí,“ dodala sevřeným hlasem. „Některé měsíce je to horší než obvykle.“

„Ty máš své měsíční…“

„Nejsem těhotná,“ vyhrkla zároveň. „Prosím odejdi. Pokud je Bůh skutečně milosrdný, za pár minut zemřu… když ne bolestí, pak hanbou nad tím, že ti musím vysvětlovat svůj stav.“

Pocítil nesmírnou úlevu, že netrpí smrtelnou chorobou, a neubránil se hlasitému povzdechu. Pak ji chtěl pohladit po rameni. Ona však uhnula dříve, než se jí dotkl, a Nathan cítil, jak se ho zmocňuje zmatek a rozpaky.

„Nemohl bych udělat něco, co by tvé bolesti ulevilo?“ zeptal se. „Co by sis přála?“

„Matku,“ zamumlala. „Ale tu tady mít nemohu, že? Ach, jen jdi pryč, Nathane. To je jediné, co můžeš udělat.“

Přitáhla si zas na tvář pokrývky a znovu žalostně zasténala. Nathan se zřejmě rozhodl nechat ji být, usoudila, když uslyšela klapnutí dveří. Pak se rozplakala. Jak se opovažuje ji opustit, když tolik trpí? Lhala, když říkala, že touží po matce. Chtěla, aby ji Nathan vzal do náruče, a ten tvrdohlavý muž by už přece mohl umět číst jí myšlenky a vědět, co potřebuje.

Nathan bez váhání zamířil do Nořiny kajuty. Ani nezaklepal. Jakmile se dveře rozlétly, ozval se hluboký hlas: „Kdo je tam?“

Nathan se málem zasmál. Poznal Matthewa. Námořník zjevně spal s Norou v jedné posteli. „Musím mluvit s Norou,“ prohlásil.

Sařina teta okamžitě procitla. Zaúpěla a přitáhla si pokrývky k bradě. Tvář jí hořela jako plamen.

Nathan přistoupil k posteli, zůstal stát s rukama založenýma za zády a díval se k zemi.

„Saře není dobře,“ oznámil, než mohla Nora pronést jediné slovo.

Při jeho slovech Nořiny rozpaky z toho, že ji nalezl v takové situaci, rychle pominuly.

„Musím za ní,“ zašeptala. S námahou se zvedla. „Víte, o jakou chorobu se jedná?“

„Mám se na ni jít podívat?“ zeptal se Matthew. Už už chtěl vstát z postele.

Nathan zavrtěl hlavou. Odkašlal si. „Je to tahleta… ženská záležitost.“

„Jaká ženská záležitost?“ chtěl vědět Matthew a bylo vidět, že je dočista zmaten.

Nora pochopila. „Trpí ukrutnými bolestmi, madam. Řekněte mi prosím, co mohu udělat, abych jí pomohl.“

Noře se zdálo, že jeho hlas zní přímo velitelsky. „Někdy pomůže pořádný doušek brandy,“ doporučovala Nora. „A rozhodně neuškodí laskavé slovo, Nathane. Myslím, že žena je v tomto období velmi přecitlivělá.“

„Nic jiného bych pro ni udělat nemohl?“ zamumlal Nathan. „Můj bože, Noro, ona tak trpí. Nesnesu to.“

Nora musela vynaložit obrovské úsilí, aby se jí na rtech neobjevil úsměv. Nathan vypadal, jako by měl chuť vraždit. „Zeptal jste se, co by jí mohlo pomoci?“

„Toužila po své matce.“

„Jak by jí mohla pomoci její matka?“ divil se Matthew.

Nora odpověděla: „Ona potřebuje manžela, milý Nathane, potřebuje někoho, kdo by ji utěšoval. Zkuste jí masírovat záda.“

Nora musela poslední slova zakřičet, protože Nathan už vyběhl ze dveří.

Jakmile za sebou zavřel, obrátila se Nora k Matthewovi. „Myslíš, že poví Saře, že ty a já…“

„Ne, má lásko, neřekne jí ani slovo,“ přerušil ji Matthew.

„Nerada Saru klamu, ale ona má sklon vidět věci jen černé nebo bílé. Myslím, že by tomu nerozuměla.“

„Neboj se,“ uklidňoval ji Matthew. „Časem zmoudří.“

Nora souhlasila. Pak přešla k jinému tématu: „Nathan začíná o Saru pečovat, že? Nebude dlouho trvat a uvědomí si, že ji miluje.“

„Možná ji miluje, Noro, ale nikdy to nepřizná. Ten hoch se už dávno naučil bránit se, aby ho ovládly city.“

Nora po jeho slovech pohrdavě odfrkla. „Nesmysl,“ prohlásila. „U obyčejné ženy bys možná mohl mít pravdu, Matthewe, ale jistě sis všiml, že moje Sara není obyčejná. Je přesně taková, jakou Nathan potřebuje. Myslí si, že ji její manžel miluje, a nebude trvat dlouho, než o tom přesvědčí i jeho. Jen počkej a uvidíš.“

Sara neměla ani tušení, že je hlavním tématem diskuse. Naříkala sama nad sebou.

Jako obvykle neslyšela, že Nathan vešel do kajuty. Uvědomila si jeho přítomnost, když se dotkl jejího ramene. „Saro, vypij to. Udělá se ti lépe.“

Obrátila se, spatřila číši v jeho ruce a ihned zakroutila hlavou.

„Je to brandy,“ řekl jí.

„Nechci.“

„Vypij to.“

„Zvracela bych.“

Nemohla s ním mluvit otevřeněji, pomyslel si. Odložil číši na stůl a ulehl do postele vedle ní.

Snažila se ho odstrčit. On se však nedal odbýt.

Sara se zas obrátila na bok, čelem ke stěně. Modlitbou žádala o milosrdnou smrt, i když si uvědomovala, že to je přehnaně dramatická žádost, kterou Stvořiteli přednáší. Pak v koutku duše doufala, že ji neslyšel, a svým myšlenkám nakonec už vůbec nerozuměla.

Nemohla už déle snášet bolest. Nathan ji objal kolem pasu, přitáhl si ji blíž k sobě a začal jí masírovat záda. Jeho něžný dotek jí připadal jako rajské blaho. Bolest se okamžitě zdála být slabší. Sara zavřela oči a schoulila se manželovi do náruče, aby se na ni přeneslo víc jeho hřejivého tepla.

Sotva si všímala houpavého pohybu lodi. Nathan však ano. Žaludek se mu začal bouřit a on litoval, že vůbec něco jedl. Bylo jen otázkou krátkého času, než se bude muset odebrat do ústraní.

Hnětl jí záda asi čtvrt hodiny a nepromluvil ani slovo. Snažil se soustředit se na svou činnost, ale pokaždé, když se loď zhoupla, zhoupl se i jeho žaludek.

„Můžeš přestat,“ zašeptala Sara. „Už je mi lépe, děkuji.“

Nathan poslechl a začal se zvedat z postele. Sara jeho záměr zmařila prosbou: „Vezmeš mě do náruče, Nathane? Je mi taková zima. Dnes je velmi chladno, že?“

Jemu se zdála kajuta horká k zalknutí. Učinil však, oč ho požádala. Její ruce byly jako led, ale během několika minut jim dokázal vrátit teplo.

Ve chvíli, kdy myslel, že konečně usnula, a chtěl uvolnit objetí, zašeptala: „Nathane? Co když jsem neplodná?“

„Tak jsi neplodná.“

„To je vše, co mi k tomu řekneš? Nebudeme mít děti, pokud jsem neplodná.“

Obrátil oči ke stropu. Už se zas zdálo, že se rozpláče. „Přece nemůžeš vědět, jsi-li neplodná, nebo ne,“ řekl. „Je příliš brzy, abys měla důvod tvrdit něco takového.“

„Ale co když jsem?“ namítla.

„Saro, co ti mám na to říct?“ zeptal se. Měl pocit, že již nebude schopen skrývat svůj zoufalý stav. Opět se mu zvedl žaludek. Dýchat zhluboka nepomáhalo. Odhodil pokrývky a pokusil se vstát.

„Přesto bys chtěl zůstat mým manželem?“ zeptala se. „Nedostaneme půdu, kterou král slíbil, když nebudeme mít dítě do doby…“

„Velmi dobře znám podmínky smlouvy,“ vyštěkl. „Když nedostaneme slíbenou půdu, zvelebíme půdu, kterou mi zanechal můj otec. A teď už nech otázek a spi. Za chvíli se vrátím.“

„Ještě jsi mi neodpověděl,“ řekla. „Chtěl bys být manželem neplodné ženy?“

„Ach, proboha…“

„Chtěl, nebo ne?“

Zavrčel. Vysvětlila si ten zvuk jako přitakání. Obrátila se a políbila ho na záda. Protože Nathan nechal hořet svíčky, viděla, že je jeho tvář popelavá.

Brzy jí bylo vše jasné. Loď se houpala na vodě jako ztracený míč. Pohár s brandy se převrhl a kutálel se po podlaze. Nathan zavřel oči a zkřivil tvář bolestí.

Bylo mu zle. Sara pocítila se svým ubohým manželem soucit, ale vzápětí na něho zapomněla, protože zamručel: „Nejraději bych nebyl ničím manželem, nebýt té zatracené smlouvy. A teď už spi.“

Pak přehodil nohy přes pelest postele.

Sary se zmocnil vztek. Jak se opovažuje mluvit s ní takovým tónem? Její zrovna tak zle jako jemu, možná ještě víc. Zapomněla na něžnost, s jakou se k ní před chvílí choval, a rozhodla se dát mu lekci, na kterou hned tak nezapomene.

„Mrzí mě, že tě zdržuji od práce, které se jistě musíš věnovat,“ začala. „Záda mě už skoro úplně přestala bolet, Nathane. Děkuji. Ani žaludek mě nebolí. Myslím, že jsem neměla jíst k večeři rybu. Byla sice vynikající, dokonce i když jsem ji trochu potřela čokoládou. Chutnal jsi někdy tak oslazenou rybu? Ne?“ divila se naoko, když neodpovídal.

Velmi spěchal, když si natahoval kalhoty. Sara stěží zadržovala úsměv. „Obvykle si na ni dávám cukr, ale dnes jsem chtěla experimentovat. Mimochodem, kuchař slíbil, že nám připraví ústřice, až doplujeme do přístavu. Já ústřice přímo zbožňuji, ty ne? Jak ti… sklouznou do krku… když je jíš. Nathane, ty mě dnes nepolíbíš na dobrou noc?“

Než dopověděla, dveře se prudce zabouchly. Sara se usmála. Pocítila ohromné uspokojení ze svého škodolibého projevu. Byl nejvyšší čas, aby si její manžel uvědomil, jaké štěstí ho potkalo, že se oženil právě s ní.

„Dobře mu tak, domýšlivci,“ zamumlala si pro sebe. Přitáhla si pokrývku na ramena a zavřela oči. Během několika okamžiků usnula.

Nathan strávil většinu noci zavěšen na zábradlí na boku lodi. Vybral si nejosamělejší místo a nikdo mu tam nevěnoval pozornost.

Do kajuty se vrátil, až když se na obloze objevily první sluneční paprsky. Cítil se jako vyždímaný hadr. Doslova se zhroutil do postele. Náraz jeho těla probudil Saru. Obrátila se a přivinula se k manželovým zádům.

Začal chrápat, aby neměla chuť dát se s ním do řeči. Sara se posunula o kousek výš a políbila ho na krk. Ve slabém světle svíček viděla, jak je bledý. Také se nutně potřeboval oholit. Temné strniště na čelistech mu propůjčovalo divoký vzhled. Sara se špičkami prstů dotkla jeho tváře. „Miluji tě,“ zašeptala. „Přes všechny tvé chyby, Nathane, tě miluji. Je mi líto, že jsem ti schválně způsobila nevolnost. Je mi líto, že trpíš takovou nemocí.“

Spokojena s vlastním přiznáním, zvlášť proto, že byla přesvědčena, že neslyšel jediné její slovo, se od něho odvrátila. Hlasitě si povzdechla. „Myslím, že ses měl věnovat jinému povolání. Zdá se, že moře ti nesvědčí.“

Pomalu otevřel oči a otočil se k ní. Zdálo se, že zas usnula. Tvářila se velmi mírumilovně. Přímo andělsky.

Měl chuť ji uškrtit. Sara nějak jeho nemoc odhalila a záměrně svého odhalení použila proti němu. Zřejmě měla výhrady k jeho poznámce, že by nechtěl být ničím manželem, nebýt smlouvy.

Nával hněvu zakrátko vyprchal a Nathan zjistil, že se usmívá. Jeho milá Sara nakonec nebyla tak bezelstná, jak se zdálo. Udělala přesně to, co by udělal on, kdyby měl takovou zbraň k dispozici a neměl dost síly bránit se fyzicky.

Když měl zlost, rád používal pěsti. Ona používala hlavu a to se mu líbilo. Přesto však byl nejvyšší čas, aby pochopila, kdo je v tomto manželstvím pánem. Nejvyšší čas. Takhle si ho dobírat nebude.

Bože, jak byla líbezná. Náhle se ho zmocnila touha se s ní milovat. Samozřejmě to vzhledem k jejímu stavu nebylo možné, a tak měl nutkání jí alespoň zatřást a zeptat se jí, jak dlouho tyhle ženské záležitosti trvají.

Nakonec ho zmohla únava. Ve chvíli, kdy usínal, ucítil, že ho Sara vzala za ruku. Neuhnul. Jeho poslední myšlenka před usnutím byla poněkud znepokojivá.

Potřeboval, aby ho držela za ruku.

Byli vzdáleni už jen pouhé dva dny cesty od Nořina domova a Nathan opět začal být přesvědčen, že zbytek cesty proběhne bez mimořádných událostí.

Neměl činit předčasné závěry.

Obloha byla poseta hvězdami a vítr byl přesně takový, jaký námořníkům vyhovoval. Foukal mírně a stejnoměrně. Dosahovali dobrého času – vlny doslova řezali. Loď majestátně čněla nad hladinou a brázdila oceán, aniž by se nakláněla na jednu nebo na druhou stranu. Člověk by si klidně mohl na zábradlí postavit hrnek s grogem a nemusel se bát, že o něj přijde, tak klidné bylo moře a námořníci neměli jedinou starost, která by rušila jejich pohodu.

Nathan stál vedle Jimba u kormidelního kola. Oba muži vedli zanícenou debatu ohledně plánů na rozšíření rejdařství Smaragd. Jimbo navrhoval, aby pro jejich loďstvo byly zakoupeny nové klipery, zatímco Nathan byl pro těžší, odolnější lodě.

Najednou se na palubu přihnala Sara a přerušila jejich rozhovor. Měla na sobě jen noční košili a župan, jak si okamžitě všiml Jimbo. Nathan stál ke své ženě zády, a protože přiběhla bosá, neslyšel ani její krok.

„Nathane, musím s tebou okamžitě mluvit,“ vykřikla. „Máme strašlivý problém a musíš ihned zjednat nápravu.“

Nathan se rezignovaně obrátil, ale změnil výraz, jakmile spatřil v ruce své ženy pistoli. Všiml si, že mu hlaveň míří do slabin.

Sara byla ve stavu nejvyššího vzrušení. Vypadala děsivě. Vlasy měla divoce rozcuchané a tváře jí hořely.

Pak si všiml jejího oděvu. „Proč se procházíš po palubě v noční košili?“ zeptal se ostře.

Při jeho výtce vytřeštila oči úžasem. „Já se neprocházím,“ začala. Zastavila se a potřásla hlavou. „Teď není čas mluvit o mém oblečení. Máme vážný problém, muži.“

Obrátila se k Jimbovi. Nešikovně se uklonila s pistolí v ruce. „Prosím odpusť mi mé nevhodné oblečení, Jimbo, ale byla jsem tak rozčilená, že jsem neměla ani čas se pořádně obléci.“

Jimbo přikývl a uhnul před pistolí, která mířila střídavě na něho a na Nathana. Tušil, že si Sara zřejmě ani neuvědomuje, že ji drží v ruce.

„Rozčilila jste se?“ podivil se.

„Co to proboha provádíš s tou pistolí?“ ozval se zároveň Nathan.

„Myslela jsem, že bych ji mohla potřebovat,“ vysvětlovala Sara.

„Lady Saro,“ ozval se Jimbo, když se mu zdálo, že Nathanovi chybí slova, „uklidněte se a povězte nám, co vás tak rozčililo. Hochu,“ dodal tiše, „vezmi své ženě zbraň, než se jí podaří někoho zastřelit.“

Nathan vztáhl ruku a chtěl Saře vzít pistoli. Sara rychle ucouvla a schovala zbraň za záda. „Šla jsem za Norou,“ vyhrkla. „Chtěla jsem jí jen popřát dobrou noc.“

„A dál?“ vybídl ji k pokračování Nathan, když mlčela.

Dlouho hleděla na Jimba, než se rozhodla, že promluví, pak se ještě rozhlédla, aby se ujistila, že v dohledu není nikdo jiný. „Nebyla sama.“

Svá slova významně zašeptala a čekala na manželovu reakci. Pokrčil rameny.

Nejraději by ho zastřelila. „Byl u ní Matthew,“ dodala.

„No a co?“ řekl Nathan.

„Byli spolu v posteli.“

Znovu zamávala pistolí. „Nathane, musíš něco udělat.“

„A co bych měl udělat?“

Mluvil velmi přívětivě, ale lišácky se usmíval. Zpráva, kterou mu právě sdělila, ho vůbec nepřekvapila. To si mohla myslet. Jeho nikdy nic nerozčililo… samozřejmě kromě ní. Ona ho dokáže vždycky rozzlobit, přiznala si.

„Chce, abys přiměl Matthewa k odchodu,“ ozval se Jimbo. „Mám pravdu, Saro?“

Potřásla hlavou. „Je trochu pozdě zavírat dveře chléva, Jimbo. Kráva už utekla.“

„Já vám nerozumím,“ odpověděl Jimbo. „Co má nějaká kráva co dělat s vaší tetou?“

„Zneuctil ji,“ vysvětlovala.

„Saro, když nechceš, abych přinutil Matthewa opustit Nořinu kajutu, co bych měl udělat?“ chtěl vědět Nathan.

„Měl bys ten vztah dát do pořádku,“ vysvětlovala Sara. „Měl bys je oddat. Pojď se mnou, muži. Můžeme to koneckonců udělat ihned. Jimbo, vy můžete být svědkem.“

„To přece nemyslíš vážně.“

„Nesměj se, muži. Myslím to naprosto vážně. Jsi kapitánem této lodi, a tak máš právo oddávat.“

„Ne.“

„Lady Saro, vy přicházíte vždycky s tak podivnými nápady,“ řekl Jimbo.

Bylo jasné, že ani jeden z obou mužů ji nebere vážně. „Jsem za svou tetu zodpovědná,“ řekla Sara. „Matthew pošpinil její čest, a proto se s ní musí oženit. Víš, Nathane, vyřeší se tím ještě jedna starost. Můj strýček Henry nebude Noru pronásledovat kvůli dědictví, jakmile se znovu provdá. Ano, mohlo by to mít podle mého názoru docela šťastný konec.“

„Ne,“ rozhodně řekl Nathan.

„Saro, chce se Matthew s Norou oženit?“

Obrátila se k Jimbovi a zamračila se. „Nezáleží na tom, jestli chce, nebo nechce.“

„Ale ano, záleží,“ namítl Jimbo.

Opět zamávala pistolí. „Vidím, že od vás se pomoci nedočkám.“

Než mohl některý z nich odpovědět, Sara se prudce otočila a vyrazila ke schodům. „Mám Matthewa ráda,“ mumlala si. „Taková ostuda.“

„Co chcete dělat, lady Saro?“ zavolal na ni Jimbo.

Aniž na něho pohlédla, vykřikla: „Přinutit Matthewa, aby se oženil s Norou.“

„A co když nebude chtít?“ zeptal se Jimbo a usmál se samozřejmému tónu, kterým pronesla svá slova.

„Pak ho budu muset zastřelit. Udělám to nerada, Jimbo, ale nic jiného mi nezbude.“

Nathan chvátal za Sarou. Objal ji kolem pasu, přitáhl ji k sobě, pak jí sáhl přes rameno a zmocnil se pistole. „Nikoho nebudeš střílet,“ řekl výhružně.

Předal zbraň Jimbovi a zatáhl Saru do jejich kajuty. Zajistil za sebou dveře a zamířil k posteli.

„Pusť mě, Nathanieli.“

„Nikdy mi neříkej Nathanieli,“ poručil jí.

Odstrčila ho a obrátila se k němu. „Proč ti nemohu říkat křestním jménem?“

„Nelíbí se mi,“ odpověděl.

„To je ale hloupý důvod,“ namítla. Založila si ruce v bok a zamračila se na něho. Přitom se jí rozevřel župan a odhalil značnou část plných ňader krytých jen tenkou noční košilí.

„Saro, kdy ten tvůj stav skončí?“

Na jeho otázku neodpověděla, ale přinutila ho, aby se věnoval původnímu tématu. „Proč se ti nelíbí jméno Nathaniel?“

Vykročil výhružně vpřed. „Začínám vidět rudě, když je slyším, Saro. Mám chuť se bít.“

To přece není ani trochu rozumný důvod, pomyslela si, ale nemínila mu nic vyčítat. „A kdy nemáš chuť se bít, muži?“ zeptala se.

„Neprovokuj mě.“

„Nekřič na mne.“

Zhluboka se nadechl. Vůbec mu to nepomohlo.

Usmála se. „Tak dobře,“ zašeptala, aby ho uklidnila. „Nikdy tě neoslovím Nathanieli… pokud nebudu chtít, abys dostal bojovou náladu. Pak budeš vědět, že je třeba být ve střehu. Souhlasíš?“

Pomyslel si, že takové poznámky jsou příliš pošetilé, než aby měl důvod na ně odpovídat. Zatlačil ji k pelesti postele. „Teď je řada na tobě, abys mi odpověděla, Saro. Kdy bude konec té zatracené ženské záležitosti?“

Pomalu svlékla župan. Chvíli ho pečlivě skládala. „Takže s Matthewem a s Norou nemíníš nic udělat?“ zeptala se.

„Ne, nemíním,“ odpověděl. „A ty také ne. Nechej je být. Rozumíš?“

„Budu o tom dlouho a usilovně přemýšlet,“ přikývla.

Než mohl pronést jízlivou poznámku o její schopnosti myšlení, vyhrnula si noční košili, přetáhla si ji přes hlavu a odhodila na postel. „Ta ženská záležitost už skončila,“ zašeptala ostýchavě.

Snažila se chovat se nonšalantně, ale ruměnec prozradil její rozpaky. Nathan byl příčinou, proč se cítila nesvá. Jeho žhavý pohled vyvolával chvění v celém jejím těle. Povzdechla a vrhla se mu do náruče.

Přiměl ji, aby ho políbila první. Ráda souhlasila. Ovinula mu paže kolem krku a zatahala ho za dlouhé vlasy, aby se sklonil a ona si mohla najít jeho ústa.

A pak ho konečně políbila. Její ústa byl horká, jazyk divoký. Netrvalo dlouho a odpověděl jí tak, jak si představovala.

Pak Nathan vzal do dlaně pramen jejích vlasů, pevně jej přidržel a znovu sklonil hlavu. Jeho otevřená ústa se přisála k jejím, jazyk jí pronikl hluboko do úst a narážel na její. Ňadry se tiskla k jeho odhalené hrudi a pažemi ho pevně objímala kolem pasu.

Vzdychl, když vtáhla jeho jazyk hlouběji a stejný pohyb ještě jednou opakovala. Zvuk, který uslyšela, byl pro ni stejně vzrušující jako jeho polibek a nemohla se ho nabažit.

Když ho začala ústy laskat po straně krku, odtrhl se od ní, aby se mohl svléknout. Zachvěl se rozkoší. Jeho ruče jí sklouzly po hladké kůži ramen. Jakmile se její hedvábná pleť dotkla jeho zdrsnělých mozolnatých dlaní, uvědomil si, jak je křehká. „Jsi tak jemná,“ zašeptal. „A já…“

Nemohl dokončit myšlenku, protože ho nutila zapomínat na všechno kromě sebe. Líbala každý centimetr jeho prsou. Jazykem přejížděla citlivé bradavky. Když drsně poručil, aby ukončila to slastné trápení, znásobila úsilí přivést ho k šílenství.

Byla nucena přestat, když ji zatahal za vlasy a přitáhl si její tvář k hrudi. Dýchal zhluboka a lačně. Pak mu její prsty začaly kroužit kolem pupku. Dech se mu zastavil. Usmála se. „Cítím při tobě takové teplo, život, sílu. Chci ti ukázat, jak velice tě miluji, Nathane. Dovolíš mi to?“

Pochopil její úmysl, když mu začala rozepínat kalhoty. Ruce se jí třásly. Pomalu se vyprostila z jeho náruče a poklekla. Pak si už Nathan mnoho nepamatoval. Jeho jemná malá žena se změnila ve smyslný plamen. Byla jako slunce, pálila ho svými hebkými ústy, vlhkým jazykem, neuvěřitelně vzrušujícími doteky.

Nemohl dlouho vydržet tak sladce mučivé utrpení. Nepočínal si příliš jemně, když ji vytáhl nahoru a zvedl do vzduchu. Přinutil ji, aby mu ovinula nohy kolem pasu, a zmocnil se jejích úst dlouhým, omamným polibkem.

„Bože, Saro, doufám, že už mohu,“ zašeptal ochraptěle. „Už nevydržím čekat. Chci být v tobě. Hned. Pak budu schopen zpomalit. Slibuji.“

Pokusil se změnit polohu, ale zatahala ho za vlasy. „Nathane, řekni, že mě miluješ,“ vyzvala ho.

Odpověděl jí dalším polibkem. Sara brzy zapomněla na všechno, co od něj chtěla slyšet. Její nehty se mu zarývaly do lopatek a jediné, na co byla schopna myslet, bylo vlastní uspokojení.

Jeho ruce jí sevřely boky a začal do ní pomalu pronikat. Hlava jí klesla. Tiše zasténala. „Rychle, Nathane.“

„Chci tě nejprve rozvášnit,“ zamručel. „Jako tys rozvášnila mě.“

Kousla ho do krku. Zanořil se hlouběji. Třásl se stejně jako ona. Pevně ho sevřela. Zachroptěl rozkoší.

Ztlumil kolenem její pád na postel a přikryl ji svým tělem. Uchopil do dlaní její tvář, zvedl se na lokty a jemně ji líbal na čelo, pak na nos a na sladké rty.

„Bože, vždy chutnáš tak nádherně,“ zašeptal. Laskal ji po straně krku, dráždil jazykem její ušní lalůček a poslední věcí, na kterou si pamatoval, bylo, že jí řekl, že tentokrát nebude příliš spěchat.

Ale v tom okamžiku pozvedla kolena a vtáhla ho ještě hlouběji do svého nitra. Takovou výzvu už nemohl jen tak snášet. Cítil se být zahlcen jejím žárem, její omamnou vůní… její láskou.

Postel skřípala při každém prudkém nárazu. Přál si, aby jejich milování nebyl nikdy konec. Horečka vášně mezi nimi stoupala. Sara ho náhle sevřela ještě těsněji. Vykřikla Nathanovo jméno. Její vyvrcholení splynulo s jeho orgasmem. Při posledním náporu vyprázdnil do jejího nitra semeno. Temné zamručení z hloubi hrdla přehlušilo divoce tlukoucí srdce.

Zhroutil se na ni, příliš slabý, než aby se mohl pohnout, příliš spokojený, než aby se od ní chtěl vzdálit. Hlavu zabořil pod její bradu. Dýchal zhluboka a třásl se. Ona na tom byla stejně. Když si to uvědomil, pocítil radost.

Jakmile se uvolnila, převalil se na bok a stáhl ji s sebou. Nechtělo se mu ji pustit.

Nemohla přestat plakat.

Byla to šťastná chvíle, ale on věděl, že je jen otázkou času, než ho znovu začne pokoušet a vyžadovat slova, po kterých toužila.

Nechtěl ji zklamat a zároveň jí nechtěl lhát. Někde hluboko v mysli mu klíčil strach. Co když jí nebude schopen dát to, co potřebuje?

Nathan velmi dobře věděl, jak lidem ubližovat. V té oblasti měl bohaté zkušenosti. Ale vůbec netušil, jak někoho milovat.

Pouhé pomyšlení na lásku ho k smrti děsilo. Ať ho vezme čert, kdyby jí měl podlehnout. Ať je proklet.

Cítila jeho napětí. Věděla, co bude následovat. Pokusí se odejít. Tentokrát ho nemínila pustit a umínila si, že kdyby se mu to podařilo, odešla by s ním.

Jak mohl být její manžel tak jemný, láskyplný a ohleduplný, když se s ní miloval, a pak se změnit v kus ledu? Co se to proboha odehrává v jeho mysli?

„Nathane?“

Neodpověděl. Očekávala takovou nezdvořilost. „Miluji tě,“ zašeptala.

„Já vím,“ zamumlal.

„A?“ vybízela ho k dalším slovům.

Povzdechl si dlouze a unaveně. „Saro, nemusíš mě milovat. Není to podmínkou našeho manželství.“

Myslel si, že promluvil velmi rozumně. Podle jeho mínění se mu docela šikovně podařilo vyhnout se nejhoršímu problému.

Sara se pokusila vyhodit ho z postele. „Jsi nejnemožnější muž, jakého jsem kdy viděla. Dobře poslouchej, Nathane. Musím ti něco říct.“

„Jak bych mohl neposlouchat, Saro?“ protáhl. „Vždyť už zas křičíš jako fúrie.“

Na tom něco je, musela si přiznat. Opravdu ječela. Obrátila se na záda a zahleděla se do stropu. „Věř mi, že mě přivádíš k zoufalství,“ zamumlala.

„Nesmysl,“ odporoval jí. Sfoukl plamínek svíčky a drsně ji sevřel v náruči. „Uspokojím tě pokaždé, kdy se tě dotknu.“

Tohle vůbec neměla na mysli, ale mluvil tak arogantně, tak domýšlivě, že se rozhodla nic nenamítat. „Ještě ti musím něco důležitého říct. Budeš mě poslouchat?“

„Slíbíš mi, že budeš spát hned poté, co mi to řekneš?“

„Ano.“

Zamručel. Usoudila, že chce naznačit, že jí příliš nevěří. Chtěla mu říct, co si myslí o jeho nezdvořilém chování, ale on ji k sobě přivinul a jemně ji začal hladit po zádech. Bradu si opřel o její hlavu.

Byl nesmírně něžný. Sara byla uchvácena. Uvažovala, jestli si Nathan vůbec uvědomuje, co dělá.

Dospěla k názoru, že je to jedno. Jeho pohyby hovořily za vše. Nedovedla skrýt slzy radosti, která jí naplňovala srdce.

Aby ho vyzkoušela, zkusila se odtáhnout. Sevřel ji pevněji. „Tak dobře, Saro,“ prohlásil. „Rád bych se dnes v noci vyspal. Pověz, co máš na mysli. Ať to máme za sebou.“

Nedovedla se ubránit úsměvu. Nevadí, říkala si, protože mi nemůže vidět do tváře. Tiskla tvář k jeho krku. On se prsty něžně probíral v jejích vlasech.

Byla skálopevně rozhodnuta říct mu, že ji miluje. Byla přesvědčena, že jakmile to svému muži poví, uvědomí si, že má pravdu. Ale pak se rozhodla mlčet, aby neporušila kouzlo okamžiku. Nathan ještě není schopen přijmout pravdu.

Náhle jí hlavou bleskla myšlenka. Trochu ji ohromila. Nathan se bojí. Nebyla si jista, jestli se bojí milovat kteroukoliv ženu, nebo jen ji… ale bojí se.

Bože, ten by dostal vztek, kdyby mu řekla, co si o něm myslí. Muži neslyší rádi, že se něčeho bojí.

„Saro, ksakru, pospěš si a řekni mi to, ať mohu konečně spát.“

„Co mám říct?“ ozvala se, zatímco usilovně uvažovala, jak by se vymluvila.

„Bože, já se z tebe opravdu zblázním. Říkalas, že mi musíš říct něco důležitého.“

„To je pravda,“ přisvědčila.

„Takže?“

„Nathane, netiskni mě tak pevně,“ zašeptala. Ihned uvolnil objetí. „Asi jsem už zapomněla, co jsem ti chtěla říct.“

Políbil ji na čelo. „Tak už spi,“ vyzval ji.

Přivinula se k němu. „Jsi skvělý muž, Nathane.“ Když zašeptala slova chvály, nestydatě zívla. „Většinou mi děláš jen radost.“

Vyprskl smíchy, což ji potěšilo. Ale nestačilo to. „Teď je řada na tobě,“ prohlásila.

„Jaká řada?“ divil se. Úmyslně předstíral, že nerozumí, aby ji pozlobil.

Byla příliš unavená, než aby ho dále popichovala. Zavřela oči a znovu zívla. „Ach, nevadí,“ řekla. „Může být na tobě řada třeba zítra.“

„Jsi skvělá žena,“ zašeptal. „I ty mi děláš radost.“

V kajutě se ozval hlasitý šťastný povzdech. „Já vím,“ zašeptala.

Usnula, než ji mohl poučit o potřebě skromnosti. Nathan zavřel oči. Potřeboval si odpočinout, protože jen Bůh ví, co mu přinese zítřek, když se lady Sara tak usilovně snaží řídit běh věcí.

Pokud se Nathan něčemu cennému v předcházejících týdnech naučil, pak tomu, že nikdy nemá očekávat, že další dny budou obvyklé.

Dříve věřil, že je jeho povinností chránit svou ženu před světem. Teď poznal pravdu. Jeho povinností je chránit svět před svou ženou.

Bylo to samozřejmě absurdní zjištění, ale markýz při něm usnul s úsměvem na tváři.

KAPITOLA 11

V den, kdy spustili kotvu ve vodách obklopujících Nořin karibský domov, Sara zjistila, že jejímu muži nepatří jen tituly, pod kterými ho zná. Nebyl jen markýz ze St. Jamesu a hrabě z Wakersfieldu.

Byl také Pohan.

Ta novina ji omráčila tak, že se doslova zhroutila na postel. Nechtěla potají poslouchat, ale světlík ve stropě její kajuty byl otevřený a dva námořníci stojící v jeho blízkosti hovořili dost hlasitě. A v okamžiku, kdy ztišili hlasy v šepot, začala Sara věnovat pozornost tomu, co si říkali.

Nechtěla věřit svým uším, dokud se do hovoru nezapojil Matthew a nezačal mluvit o kořisti, kterou si rozdělovali po poslední akci.

Musela usednout.

Pravda o manželovi ji víc ohromila, než zděsila. Bála se však o Nathana. Při pomyšlení, jaká nebezpečí mu hrozila, když přepadával jiné lodě, se jí sevřel žaludek. Za první černou myšlenkou následovaly další. V duchu ho viděla, jak kráčí k šibenici, ale tak strašlivou možnost si představila pouze jednou. Když se jí úzkostí sevřelo hrdlo, věděla, že se musí přinutit vyhnat ponuré myšlenky z hlavy.

Sara by snad propadla naprostému zoufalství, kdyby nebylo poslední Chesterovy poznámky. Námořník přiznal, jak je šťastný, že pirátské časy jsou už za ním. Pak dodal, že většina mužů se chystá založit rodinu. Nezákonně získaný majetek jim alespoň umožní dobrý začátek.

Nesmírně se jí ulevilo a neubránila se pláči. Nebude tedy muset zasahovat. Nathan si zřejmě sám uvědomil, že dělá chybu. Modlila se, aby to byla pravda. Pomyšlení, že by ho mohla ztratit, bylo nesnesitelné. Milovala ho a život bez jeho poučování a křiku – a bez milování – by byl příliš pustý, než aby na něco takového mohla jen pomyslet.

Sara strávila většinu dopoledne v obavách o Nathana. Přece jen se nemohla zbavit strachu. Co kdyby jejího manžela některý z námořníků zradil? Odměna vypsaná na Pohanovu hlavu byla podle posledních zpráv ohromující. Ne, ne, na to nesmím myslet, říkala si. Jeho muži jsou věrní na život a na smrt. Toho si přece všimla už dávno. Proč si dělat starosti? Co se stane, stane se, bez ohledu na to, jak se bude trápit.

Ať se děje co se děje, zůstane po boku svého manžela a bude ho bránit všemi možnými způsoby.

Přiznal se Matthew ke své temné minulosti Noře? Pokud ano, řekl jí také, že Nathan byl Pohan? Sara usoudila, že to se asi nikdy nedoví. Ona sama nemínila svěřit nikomu, ani své drahé tetě, co se dověděla. Byla rozhodnuta, že si tajemství vezme s sebou do hrobu.

Jakmile Nathan sešel dolů do kajuty, zastihl svou ženu, jak sedí na kraji postele a hledí do prázdna. Bylo tam horko jako v peci, ale Sara se třásla. Myslel si, že jí není dobře. Její tvář byla bledá a připadalo mu, že nemá chuť s ním vůbec mluvit.

Jeho obavy o Saru vzrostly, když se tiše posadila do člunu, který je odvezl k molu. Ruce měla spuštěné v klíně, oči sklopené a zdálo se, že vůbec nevnímá své okolí.

Nora seděla vedla Sary a udržovala stálý proud konverzace. Otírala si čelo kapesníčkem a ovívala se vějířem. „Bude trvat tak den nebo dva, než si člověk zvykne na to horko,“ poznamenala. „Mimochodem, Nathane,“ pokračovala. „Asi půl míle od mého domu je nádherný vodopád. Voda tam proudí z vrcholu hory. Je čistá jako dětský úsměv a vtéká do překrásného jezírka, které se dole vytvořilo. Měl byste vzít Saru a jít si tam zaplavat.“

Nora se obrátila ke své neteři. „Saro, možná se konečně naučíš plavat.“

Sara neodpověděla. Nora ji šťouchla loktem, aby ji vytrhla ze snění.

„Promiň,“ řekla Sara. „Co jsi říkala?“

„Saro, o čem sníš?“ zeptala se Nora.

„Nesnila jsem,“ odpověděla Sara. Pohlédla na Nathana a zamračila se.

Nathan nevěděl, co si o tom má myslet. „Necítí se dobře,“ řekl Noře.

„Cítím se skvěle,“ namítla Sara.

Z Nořina pohledu bylo vidět starost. „Bylo toho na tebe příliš,“ podotkla. „Unavuje tě horko?“

„Ne,“ odpověděla Sara. Lehce povzdechla. „Jen jsem přemýšlela o některých… věcech.“

„A o čem konkrétně?“ naléhala Nora.

Sara neustále hleděla na Nathana. Pozvedl obočí, když své tetě hned neodpověděla.

Nora přerušila tísnivé mlčení a opakovala svá slova. „Říkala jsem, že budeš mít úžasnou příležitost naučit se plavat.“

„Já tě to naučím,“ nabídl se ochotně Nathan.

Sara se na něho usmála. „Děkuji za nabídku, ale nemyslím, že se budu chtít učit plavat. Není to třeba.“

„Ovšemže je,“ odpověděl. „Naučíš se to, ještě než vyplujeme zpátky do Anglie.“

„Nechci se učit,“ opakovala. „Nepotřebuji umět plavat.“

„Co tím chceš říct, že nepotřebuješ umět plavat?“ zeptal se Nathan. „Musíš se naučit plavat, zatraceně.“

„Proč?“

Protože se tvářila velmi zmateně, jeho rozmrzelost zčásti pominula. „Saro, když budeš umět plavat, nebudeš se muset bát, že se utopíš.“

„Já se toho nebojím,“ namítla.

„Ksakru, měla by ses bát.“

Nedovedla pochopit, proč se tak rozčiluje. „Nathane, já se neutopím.“

„Proč ne?“ zarazil se.

„Nenechal bys mě,“ usmála se.

Nathan si opřel ruce o kolena a naklonil se k ní. „Máš pravdu,“ začal rozvážným tónem. „Nenechal bych tě, aby ses utopila.“

Sara přikývla. Obrátila se k Noře. „Vidíš, Noro? Opravdu není důvod, abych…“

Nathan ji přerušil. „Co ale v době, kdy s tebou nebudu?“

Rozmrzele na něho pohledla. „Tak nepůjdu do vody.“

Zhluboka se nadechl. „A co když do ní náhodou spadneš?“

„Nathane, tohle mi připomíná tvé poučování o tom, jak se mám bránit,“ řekla podezíravě.

„Je to naprosto stejné,“ potvrdil. „Nerad bych měl o tebe strach. Naučíš se prostě plavat a konec.“

„Noro, všimla sis, jak na mne celou dobu křičel?“ zeptala se Sara.

„Nepokoušej se mě zatáhnout do vašeho sporu,“ řekla teta. „Nepřidám se na žádnou stranu.“

Manželé se odmlčeli. Během plavby k molu už nepromluvili ani slovo.

Nakonec se Sara začala rozhlížet po okolí. „Ach, Noro,“ zašeptala. „Všechna ta zeleň je ještě mnohem… zářivější a bujnější, než jak jsem si pamatovala.“

Tropický ráj ožíval všemi barvami. Sara stála na molu a hleděla ke zvlněným pahorkům v dálce. Slunce probleskovalo palmami a ostrým svitem ozařovalo záplavu nádherně rudých květů lemujících cestu směrem k horám.

V popředí pahorků shlížejících na zátoku stály úhledné dřevěné domy natřené pastelovými barvami, růžovou a zelenou, jejichž střechy byly pokryty červenohnědými taškami. Sara si přála mít teď chvíli času a vzít do ruky uhly a papír, aby mohla zkusit namalovat obraz, který zde vytvořil Bůh. Vzápětí si uvědomila, že tak mistrovské dílo není v jejích silách zachytit, a tiše povzdechla.

Nathan přistoupil k ní. Nevinná zvědavost na její tváři mu brala dech.

„Saro?“ obrátil se na ni, když zpozoroval v jejích očích slzy. „Trápíte něco?“

Neodtrhla oči od pahorků. „Je to nádhera, že, Nathane?“

„Co je nádhera?“

„Obraz, kterým nás obdařil Bůh,“ zašeptala. „Podívej se na ty hory. Vidíš, jak překrásný rám jim dává slunce? Ach, Nathane, je to skutečně úžasné.“

Nevzhlédl. Neustále hleděl do tváře své ženy. Do srdce i do duše se mu začalo vlévat zvláštní teplo. Nemohl odolat, aby se jí nedotkl. Vztáhl ruku a lehce pohladil její tvář.

„Ty jsi nádherná,“ zašeptal. „Vidíš na životě jen to krásné.“

Sara strnula, když uslyšela jeho vroucí hlas. Obrátila se k němu s úsměvem. „Opravdu?“ zašeptala.

Prchavý okamžik pominul. Náhle se Nathanovo chování zcela změnilo. Ostrým hlasem ji vyzval, aby přestala lelkovat.

Napadlo ji, jestli mu vůbec kdy porozumí. Kráčela po boku své tety podél dřevěných pilířů k ulici a přemýšlela nad rozporuplnou osobností svého muže.

„Saro, má milá, mračíš se. Vadí ti horko?“

„Ne,“ odpověděla. „Jen jsem přemýšlela, jak je můj muž zvláštní,“ vysvětlovala. „Noro, on vlastně chce, abych byla naprosto soběstačná,“ prohlásila. „Nathan mě přiměl, abych si uvědomila, že se snažím být na něm závislá. Myslela jsem, že na tom není nic špatného,“ dodala a pokrčila rameny. „Připadá mi, že by se měl o mne starat, ale možná se mýlím. Doufám, že o mne bude pečovat, i když se naučím být soběstačná.“

„Myslím, že je na tvou snahu velmi pyšný,“ odpověděla Nora. „Přece bys nechtěla být svému muži vydána na milost a nemilost? Podívej se na svou matku, Saro. Ta se neprovdala za muže tak starostlivého, jako je Nathan.“

Teta jí poskytla látku k přemýšlení. Sara nemyslela, že by se z Nathana mohl stát despota. Ale co kdyby k tomu došlo?

„O tom musím chvilku přemýšlet,“ zašeptala.

Nora ji pohladila po ruce. „Jen si to všechno řádně prober, má milá. A nemrač se tak. Bude tě bolet hlava. Ach, bože, je to ale nádherný den, že?“

U cesty postávalo několik mužů. Když je Sara míjela, všichni hleděli jen na ni. Nathan se při jejich nestydatě chtivých pohledech zamračil, a když jeden zvláště opovážlivý muž tiše hvízdl, jeho trpělivost byla u konce. Vymrštil pěst a udeřil zevlouna do tváře.

Muž ztratil rovnováhu a zřítil se do vody. Jakmile Sara uslyšela šplouchnutí, ohlédla se. Byl to jen letmý, bezděčný pohyb, protože hlavu měla plnou toho, co jí říkala Nora. Koutkem oka zahlédla Nathana. Usmíval se na ni. Sara úsměv opětovala a kráčela dál.

Muži všichni do jednoho ustoupili z cesty, když kolem nich procházel Nathan. Jen jeden méně obezřetný povaleč s šilhavýma očima a nosem jako větev podotkl: „Pěkná kůstka, že jo?“

„Je moje,“ prohlásil Nathan hrozivě. Tentokrát muže neudeřil, ale prostě ho shodil z mola.

„Hochu, nejsi trochu moc vztahovačný?“ protáhl Jimbo. Ušklíbl se a dodal: „Vždyť je to jenom žena.“

„Ona si neuvědomuje, jak je přitažlivá,“ zamumlal Nathan. „Rozhodně by takhle nekráčela, kdyby si všimla, jak na ni ti bastardi zírají.“

„A jak kráčí?“ zeptal se Jimbo.

„Moc dobře víš, o čem mluvím. To, jak pohupuje boky…“ Nepokračoval ve svém vysvětlování a začal se věnovat Jimbově poslední poznámce. „A není jen žena, Jimbo. Je to moje žena.“

Jimbo usoudil, že si Nathana dobíral už dost. Převedl tedy řeč jinam. „Jak se tak rozhlížím kolem, zdá se mi, že tady potřebný materiál na opravu stěžně neseženeme.“

Ukázalo se, že pochmurná předpověď byla opodstatněná. Poté, co Nathan poslal Saru s Norou a Matthewem, aby se zabydleli v Nořině domě, vydal se s Jimbem na obhlídku malé vesnice.

Nathanovi netrvalo dlouho a zjistil, že se měli vylodit ve větším přístavu. Podle map byl ovšem větší přístav vzdálen dva dny cesty.

Nathan věděl, že Sara nerada uslyší o jeho odjezdu. Cestou se rozhodl, že jí to řekne okamžitě, aby měl nepříjemnou scénu za sebou.

Byl trochu překvapen, když se ocitl u Nořina domu. Očekával malé stavení, ale Nořino sídlo bylo třikrát větší, než si představoval. Byla to rozlehlá patrová stavba. Venkovní stěny zářily světlou růžovou. Veranda, která se táhla podél průčelí a po stranách domu, byla bílá.

Sara seděla v houpacím křesle nedaleko dveří. Sotva Nathan vystoupil na poslední schod, prohlásil: „Zítra s polovinou posádky odplouvám.“

„Rozumím.“

Snažila se nedat na sobě znát paniku, která se jí zmocnila. Můj bože, chystá se snad na další pirátskou výpravu? Nora se zmínila, že její domov na ostrově stojí blízko úkrytu pirátů, umístěného jen trochu níž na pobřeží. Chce se snad Nathan setkat se svými bývalými druhy a vyplout na poslední dobrodružství?

Zhluboka se nadechla. Uvědomila si, že dělá ukvapené závěry, ale nemohla si pomoci.

„Musíme se dostat do většího přístavu, Saro, abychom získali materiál na opravu Chaluhy.“

Nevěřila mu ani slovo. Nora přece žila v rybářské vesnici a rybáři jistě budou mít potřebného materiálu po ruce dost. Neřekla však Nathanovi, co si myslí. Až bude chtít odhalit, že je Pohan, řekne jí to. Do té doby bude předstírat, že mu věří. „Rozumím,“ zašeptala znovu.

Nathan byl jejím klidným přístupem překvapen. Byl zvyklý, že se s ním hádala kvůli každé maličkosti. Změna jejího chování ho znepokojila. Vlastně už od rána se chová podivně, uvědomil si. Opřel se o zábradlí a čekal, že Sara bude pokračovat. Jeho žena však vstala a zamířila do domu.

Dostihl ji v chodbě. „Nebudu dlouho pryč,“ řekl jí.

Ani se nezastavila. Vystoupila do patra a tam ji chytil za ramena. „Saro, co to do tebe vjelo?“

„Nora pro nás vyhradila druhou ložnici po levé straně, Nathane. Vzala jsem si jen pár věcí, ale možná by bylo lepší, kdybys požádal někoho ze své posádky, aby mi přinesl kufr.“

„Saro, nezůstaneš zde přece tak dlouho,“ namítl Nathan.

„Rozumím.“

A co kdyby tě zabili na moři, chtělo se jí vykřiknout. Co potom, Nathane? Obtěžoval by se někdo přijet sem a sdělit jí to? Bože, vždyť je hrůza na to jen pomyslet.

Sara setřásla jeho ruce a pokračovala v chůzi. Nathan ji následoval.

Ložnice pro ně určená měla výhled na moře. Okna byla otevřená a konejšivé šumění vln narážejících na skálu se neslo až do prostorného pokoje. Mezi okny stála mohutná postel se čtyřmi sloupky pokrytá pestrobarevným přehozem. V rohu vedle skříně u dveří stálo veliké křeslo s vysokým sametovým čalouněním. Závěsy na okně měly stejnou barvu jako křeslo.

Sara přistoupila ke skříni a začala si do ní ukládat šaty.

Nathan se opřel o dveře a chvíli svou ženu pozoroval. „Dobře, Saro. Něco se děje a já chci vědět co.“

„Nic se neděje,“ odpověděla chvějícím se hlasem. Ani na něho nepohlédla.

Zatraceně, pomyslel si, něco určitě není v pořádku a on odtud neodejde, dokud nezjistí, co to je.

„Přeji ti šťastnou cestu. Sbohem.“

Nejraději by zařval. „Odjíždím až zítra.“

„Rozumím.“

„Nemohla bys říct něco jiného než rozumím?“ zařval. „Ksakru, Saro, chci, aby ses přestala ke mně chovat tak chladně. Nemám to rád.“

Obrátila se a všimla si, jak se mračí. „Nathane, mnohokrát jsem tě žádala, abys v mé přítomnosti neklel, protože to nemám ráda, ale to ti nevadí, že?“

„To je něco jiného,“ zamumlal. Její prudká odpověď ho vůbec nepopudila. Udělalo mu radost, že se dokázala tak rozohnit. Už nebyla chladná ani lhostejná.

Sara nevěděla, proč se na ni usmívá. Zdálo se, že se mu ulevilo. Vůbec tomu nerozuměla. Zřejmě pobýval příliš dlouhou dobu na ostrém slunci.

Najednou se jí v hlavě zrodil plán. „Protože tak rád a často kleješ, musím předpokládat, že nalézáš potěšení v užívání tak rouhavých slov.“ Odmlčela se a usmála se na něho. „Rozhodla jsem se, že i já je budu používat, abych si svou teorii ověřila. A přitom zjistím, jestli se ti bude líbit, když taková hrubá slova uslyšíš.“

Jeho smích ji nijak nezarazil. „Jediná ošklivá slova, která znáš, Saro, jsou zatraceně a ksakru, protože to jsou jediné kletby, které jsem použil v tvé přítomnosti. Dávám si pozor na jazyk,“ dodal.

Zavrtěla hlavou. „Slyšela jsem, že jsi používal i jiná slova, když jsi nevěděl, že tě slyším. Také jsem slyšela barvitý slovník posádky.“

Znovu se zasmál. Pomyšlení na to, že jeho jemná malá žena užívá hrubá slova, mu připadalo nesmírně zábavné. Byla přece tak ženská, tak milá, tak jemná a způsobná, že si vůbec nedovedl představit, že by použila jediné hrubé slovo. Na to nemá povahu.

Jejich rozhovor přerušil Matthewův výkřik. „Nora vás očekává v saloně,“ řval dole pod schody.

„Jdi dolů,“ vyzvala Nathana Sara. „Já ještě uložím dvoje šaty. Vyřiď, že přijdu hned.“

Nathanovi se takové vyrušení nelíbilo, protože se rozhovorem s manželkou úžasně bavil. Povzdechl si a vyšel ze dveří.

Sara musela mít poslední slovo. Její hlas zněl sladce a líbezně, když zavolala: „Nathane, venku je zatraceně horko, že?“

„Zatraceně horko, to máš pravdu,“ odpověděl.

Neměl v úmyslu dát jí najevo, že se mu její mluva nelíbí. Byl přesvědčen, že užije hrubá slova jen v soukromí, na veřejnosti je nikdy nevyslovila.

Měl možnost podrobit ji zkoušce mnohem dříve, než očekával.

Na brokátové pohovce v saloně seděl vedle Nory návštěvník. U okna postával Matthew. Nathan kývl na přítele a zamířil k Noře.

„Nathane, můj milý, ráda bych ti představila reverenda Oscara Pickeringa.“ Obrátila se k návštěvníkovi a dodala. „Můj synovec, markýz St. James.“

Musel vyvinout veškeré úsilí, aby se nerozesmál. Takovou příležitost nemohl nevyužít. „Vy jste kněz?“ zeptal se s úsměvem.

Nora ještě nikdy nezažila, aby se Nathan tvářil tak vlídně. Dokonce si potřásl s reverendem pravicí. Spíš by předpokládala, že mu návštěva bude nepříjemná – jako Matthewovi. Chudák námořník vypadal, jako by se mu každým okamžikem měla vyhodit vyrážka.

Sara vstoupila do místnosti, právě když se Nathan rozvalil do jednoho z křesel stojících proti pohovce. Dlouhé nohy si pohodlně natáhl před sebe a tvářil se, jako by neuměl do pěti napočítat.

„Oscar je nově jmenovaným správcem vesnice,“ říkala právě Nora.

„Znáte se s ním dlouho?“ zeptal se Nathan, ještě než spatřil Saru ve dveřích.

„Ne, setkali jsme se jen jednou, ale trval jsem na tom, aby mě vaše teta oslovovala křestním jménem.“

Sara popošla do místnosti a zdvořile se před hostem uklonila. Nový vládní úředník byl hubený muž se skřipcem posazeným na špičce nosu. Měl na sobě naškrobený bílý nákrčník, černý kabát a kalhoty a choval se velmi odměřeně. Zdál se Saře trochu povýšený, protože často zakláněl hlavu a zkoumavě si ji prohlížel.

Nathanovi věnoval jen zběžný pohled. Ve tváři se mu mihl výraz opovržení.

Saře se ten člověk ani trochu nelíbil. „Má milá,“ začala Nora, „ráda bych tě seznámila…“

Nathan ji přerušil. „Jmenuje se Oscar Pickering, Saro, a je to nový správce vesnice.“

Záměrně se zapomněl zmínit o tom, že tento muž je také duchovní.

„Oscare, ta roztomilá mladá dáma je moje neteř a samozřejmě Nathanova žena. Lady Sara.“

Pickering přikývl a ukázal na křeslo vedle Nathana. „Těší mě, že vás poznávám, lady Saro.“

Sara se nuceně usmála. Ty brýle mu zřejmě nepříjemně svírají nos, pomyslela si, protože měl nepřirozeně vysoký nosový hlas.

„Měl jsem se předem ohlásit,“ řekl Pickering. „Ale náhodou jsem byl venku na pochůzce a nemohl jsem odolat, když jsem viděl to hemžení kolem domu. Moje zvědavost zvítězila. Na vaší terase sedí několik odpudivě vyhlížejících mužů, lady Noro, a radil bych vám, aby je služebnictvo odtamtud vykázalo. Víte, neměla byste se stýkat s tak podřadnými lidmi. Nesluší se to.“

Po svých posledních slovech se Pickering zamračil na Matthewa. Sara byla nezdvořilostí toho člověka šokována.

Už věděla, že nemá tak vybrané chování, jak se zprvu zdálo, protože se ani neobtěžoval vstát, když vešla do místnosti. Ten muž byl falešný.

Ve svém rozhořčení uchopila vějíř ležící na stole, mávnutím zápěstí ho roztáhla a začala si jím ovívat obličej.

„Nikdo nebude nikoho vyhánět,“ prohlásil Nathan.

„Ti muži patří k markýzově posádce,“ vysvětlovala Nora.

Sara se zvedla a zamířila k Matthewovi. Byl to z její strany projev oddanosti a Matthewovo nenápadné zamrkání jí naznačilo, že ví, o co se snaží. Usmála se.

Pak její pozornost upoutal Nathan. „Moje žena mě právě upozornila na horko venku,“ protáhl. Upřeně se přitom díval na Saru. Všimla si, že na tváři mu pohrává ďábelský úsměv. „Co jsi to vlastně říkala, Saro?“ zeptal se nevinně.

„Už si nevzpomínám,“ vyhrkla.

Výraz uspokojení, který se mihl v jeho tváři, ji však přiměl, aby změnila názor. „Ach, ano, už jsem si vzpomněla. Řekla jsem, že je zatraceně horko. Souhlasíte se mnou, pane Pickeringu?“

Skřipec sklouzl duchovnímu až na špičku nosu. Matthew se zatvářil zrovna tak vyděšeně. Všimla si, že se Nathan přestal usmívat.

Sara se usmála ještě líbezněji. „Za takového horka mě vždycky začne zatraceně bolet hlava,“ prohlásila.

Znovu zkoumala reakce. Matthew na ni zíral, jako by právě zjistil, že jí narostl dlouhý nos.

Manžel ji probodával hněvivým pohledem. To jí však nestačilo. Toužila po jeho naprosté porážce a po slibu, že už nikdy nevysloví hrubé slovo.

Modlila se, aby Nora pochopila, až jí vysvětlí své hanebné chování. Pak si nahlas povzdechla a opřela se o okenní římsu. „Ano, dnes je svinské vedro.“

Nathan málem vypadl z křesla. Vypadal jako člověk, který právě vyslechl neslušný návrh a nemůže mu uvěřit. Vyžadoval, aby opakovala svá slova. „Co jsi říkala?“ zařval.

Ráda mu vyhověla. „Že je dnes svinské vedro.“

„Dost!“ zařval Nathan.

Matthew se musel posadit. Nora se rozkašlala, aby zakryla smích. Pan Pickering vyskočil z pohovky a chvatně zamířil ke dveřím. V rukou svíral jakousi knihu.

„Musíte už odejít, pane Pickeringu?“ chtěla vědět Sara. Tvář měla schovanou za vějířem, aby neviděl, jak se usmívá.

„Opravdu musím,“ koktal návštěvník.

„Můj bože, máte tak naspěch,“ řekla Sara. Odložila vějíř a vykročila za ním. „Připadáte mi, jako by vás tady někdo právě kopl do…“

Poslední slovo už nedopověděla, protože jí Nathan zakryl rukou ústa. Odstrčila mu ruku. „Chtěla jsem říct do zadní části těla.“

„Ne, to jsi nechtěla,“ namítl Nathan.

„Saro, co se to proboha se tebou stalo?“ zvolala Nora.

Sara spěchala k tetě. „Odpusť. Doufám, že jsem tě příliš nerozzlobila, Noro, ale Nathan rád používá hrubá slova, a tak jsem chtěla něco vyzkoušet. Na tom vládním úředníkovi mi nijak nezáleží,“ přiznala. „Ale přeješ-li si, půjdu za ním a omluvím se mu.“

Nora zavrtěla hlavou. „Ani mně není sympatický,“ připustila.

Obě ženy předstíraly, že si nevšimly, že před nimi stojí Nathan. Sara se trochu naklonila k Noře. Zdálo se jí, že se Nathan na ni každým okamžikem vrhne.

Nervózně si odkašlala a se statečným úsměvem řekla: „Co to bylo za knihu, kterou měl pan Pickering v ruce? Půjčilas mu nějaký román? Takovému člověku bych asi nevěřila, že jej vrátí. Nepřipadal mi ani trochu důvěryhodný.“

„Nebyl to román,“ řekla Nora s úsměvem. „Byla to jeho bible. Ach, bože, měla jsem ti to říct hned.“

„Chtělas mi říct, že ten povýšený člověk nosí s sebou bibli? Pokud tohle není pokrytectví, pak už nevím.“

„Saro, většina duchovních s sebou stále nosí bibli.“

Sara konečně pochopila. „Duchovní? Noro, vždyť jsi mi řekla, že je to nově jmenovaný správní úředník.“

„Ano, má milá, je to vládní úředník, ale náhodou také pastor v jediném kostele ve vsi. Zastavil se u nás, aby nás pozval na nedělní mši.“

„Ach, můj bože,“ zaúpěla Sara a zavřela oči.

Nikdo dlouho neřekl ani slovo. Nathan dál měřil ženu rozzlobeným pohledem. Sara se červenala a Nora násilím zadržovala smích. Pak do ticha zaburácel Matthewův hromový hlas. „Tak to je, Saro, opravdu svinský průser.“

„Pozor na jazyk, Matthewe,“ vyzval ho Nathan. Vzal Saru za ruku a vytáhl ji z pohovky.

„Dovedu si představit, na jaké téma bude asi v neděli kázat,“ prohlásila Nora a smála se, až jí tekly slzy po tvářích. „Ach, bože, myslela jsem, že umřu, když jsi tak nonšalantně poznamenala…“

„Na tom není nic k smíchu,“ přerušil ji Nathan.

„Tys věděl, že Pickering je duchovní?“ vyzvídala Sara.

Pomalu přikývl.

„Pak je to všechno tvoje chyba,“ vykřikla Sara. „Nikdy bych si nedělala takovou ostudu, kdybys mě neprovokoval. Už chápeš mé stanovisko? Přestaneš konečně klít?“

Nathan objal manželku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. „Noro, omlouvám se za hrubá slova své ženy. A teď mi ukaž cestu k vodopádům.“ Pohlédl na Saru. „Dnes dostaneš první lekci plavání, Saro, a když uslyším jediné hrubé slovo, přísahám, že tě nechám se utopit.“

Nora je vyvedla zadním vchodem a ukázala jim směr. Když navrhla, aby počkali, až jim kuchařka připraví studený oběd, Nathan odmítl. Vzal si dvě jablka, jedno podal Saře, a vytáhl ji za sebou zadními dveřmi.

„Na plavání je příliš velké horko,“ protestovala Sara.

Nathan neodpověděl.

„Nemám moc ráda vodu,“ pokračovala.

„To je zlé.“

„Namočím si vlasy.“

„Samozřejmě.“

Nakonec to vzdala. On je tak rozhodnut ji učit plavat, pomyslela si, že je asi marné chtít ho od toho odradit.

Křivolaká pěšina byla úzká. Sara se během stoupání po strmém svahu musela přidržovat Nathanovy košile. Už začínala být unavená, když uslyšela zvuk vodopádů.

Zvědavá na ten kousek ráje, jak tomu Nora říkala, proklouzla kolem manžela a kráčela dál jako první.

Houštiny kolem nich byly husté a vzduch naplňovala omamná vůně květin. Saře připadalo, jako by se ocitla uprostřed kaleidoskopu barev. Zeleň zdejšího listoví byla nejživější barvou, jakou kdy viděla, snad kromě Nathanových očí, a zdálo se jí, že růžové, oranžové a jasně červené květy rozseté po okolí z rozmaru matky přírody jí rozkvétají přímo před očima.

Byl to skutečný ráj. To pomyšlení jí vnuklo vzpomínku na hada.

Nathan právě odstranil z pěšiny větev, aby mohla pokračovat v cestě.

„Mám se bát se hadů?“ zeptala se ho tiše.

„Ne.“

„Proč ne?“ zeptala se a doufala, že jí poví, že na ostrově žádní nebezpeční plazi nežijí.

„Já se o ně postarám,“ odpověděl.

Její strach vzrostl. „A co když tě had uštkne?“

„Uštknu ho také,“ vesele prohlásil Nathan.

Jeho poznámka ji přiměla k smíchu. „Opravdu bys ho kousl?“

Náhle se zastavila a unikl jí okouzlený povzdech. „Ach, Nathane, tady je tak nádherně.“

Mlčky souhlasil. Vodopád stékal po hladké skalní stěně a tříštící se proud dopadal do jezírka pod skalou.

Nathan uchopil Saru za ruku a vedl ji k převisu za vodopádem. Prostor tam připomínal skrytou jeskyni, a jakmile se dostali až pod skálu, proudící voda před nimi vytvářela štít, který je skrýval před světem.

„Svlékni se, Saro, a já se zatím podívám, jak je zde hluboko.“

Nečekal na její odpověď a opřel se o skalisko, aby mohl pohodlně stáhnout boty.

Sara mu vzala z ruky jablko a spolu se svým je položila na kámen za sebou. Natáhla ruku, aby vyzkoušela proudící vodu, a překvapilo ji, že nebyla na dotek zcela chladná.

„Posadím se tady na břehu a trochu si opláchnu nohy,“ prohlásila.

„Svlékni se, Saro.“

Obrátila se k manželovi a chtěla protestovat, ale zjistila, že před ní stojí zcela nahý. Než se mohla začervenat, zmizel za clonou vody v jezírku.

Sara poskládala jeho oblečení a uložila je na kámen, aby nepřekáželo. Pak si odložila šaty, boty, punčochy a spodničky, Nechala si jen košili.

Usedla na kamenný výstupek, natáhla nohy a nechala je omývat vodou. Chtěla si jen chvíli odpočinout, ale najednou ji Nathan chytil na nohy a vtáhl do vody. Bylo to tak nádherné, že už neprotestovala. Slunce zářilo a na Nathanových bronzových ramenou jiskřily kapky vody.

Voda mu sahala po prsa. Byla tak průzračná, že Sara viděla až na dno. Zaujala ji Nathanova urostlá postava. Je to tak nádherně statný muž, pomyslela si. Byl překvapivě něžný, když ji vzal do náruče.

Ovinula ho celým tělem a tvář si položila na jeho rameno.

„Jsi velmi důvěřivá,“ zašeptal. „Postav se. Uvidíme, jestli ti voda sahá nad hlavu.“

Poslechla. Voda jí dosahovala k ústům, ale když trochu zaklonila hlavu, mohla bez obtíží dýchat.

„To je dobře, že?“ podotkla.

Nathan se pokoušel soustředit se na lekci plavání, kterou měl v úmyslu jí dát, ale její hedvábné tělo mu v tom bránilo. Košile, jemná jako pavučina, jí přilnula k ňadrům, a jediné, na co byl schopen myslet, bylo milování.

Hrome, pomyslel si, vždyť se vůbec nedovede ovládnout, má-li ji nablízku.

„Tak dobrá,“ začal rozhodným tónem. „První věcí, kterou se musíš naučit, je splývání.“

Sara přemítala, proč se Nathan tak mračí, a pak usoudila, že se snaží mluvit s ní přísně, aby ji náhodou nenapadlo odporovat. „Když říkáš, Nathane,“ odpověděla.

„Budeš se mě muset pustit, Saro.“

Okamžitě učinila, co jí přikázal. Když ztratila oporu a rovnováhu, ponořila se pod vodu, vzápětí se však vynořila a začala prskat. Nathan ji uchopil kolem pasu a poručil, aby se natáhla na záda.

Saře se za chvíli podařilo bez jeho pomoci splývat na hladině. Její úspěch ho potěšil snad víc než ji. „Na jeden den to stačí,“ prohlásila Sara. Chytila se jeho paže, aby získala rovnováhu, a pak se ho snažila přimět, aby se s ní vrátil na břeh.

Nathan si ji přitáhl do náruče. Něžným pohybem jí odhrnul vlasy z tváře. Její hebká ňadra se přivinula k jeho hrudi. Pak se začal zabývat šněrováním košile. Sara si uvědomila, co dělá, až když jí poslední kus oděvu sklouzl k pasu.

Otevřela ústa, aby protestovala. Umlčel ji dlouhým, vášnivým polibkem. Jeho toužebné zamručení se rozplynulo v burácení vodopádu. Kolena jí poklesla, když jí do úst vnikl jeho jazyk. Zcela ji zbavil odporu. Objala ho kolem krku a pevně se k němu přitiskla.

Nathan jí svlékl košili a pak ji pozvedl k sobě, až se pevně tiskl k jejímu klínu. Byl to neuvěřitelně nádherný pocit. Líbání mu už nestačilo. Odtrhl se od ní a podíval se jí do očí.

„Chci tě.“

„Já tě také chci, Nathane,“ zašeptala.

„Hned, Saro,“ řekl. „Chci tě hned.“

Vytřeštila oči. „Tady?“

Přikývl. „Tady,“ zamručel tiše. „A hned, Saro. Nechci čekat.“

Sotva vyslovil své přání, zvedl jí nohy, aby ho objaly kolem pasu. Divoce ji líbal a žádal stejné polibky od ní.

Ach, jak snadno ji přiměl, aby po něm také toužila, pomyslela si. Chvěla se živočišnou touhou, když se jí ptal, zda je připravená. Nebyla schopna promluvit. Místo odpovědi se mu zaryla nehty do ramen a blaženě povzdechla, když do ní vzápětí vnikl.

Nathan se dlouhým polibkem zmocnil jejích úst, a když se jejich jazyky setkaly, mocným náporem vnikl hlouběji. Pevně ho sevřela.

Oba se málem ponořili pod vodu. Nevadilo jim to. A jakmile dospěli k vyvrcholení, byli vyčerpaní blahem, které oba sdíleli.

Sara neměla sílu dojít na břeh. Nakonec ji tam musel odnést Nathan. Uložil ji na plochý kámen v blízkosti vodopádu. Slunce pálilo, ale Saře to nevadilo. Po milování se cítila šťastná a malátná.

Nathan se vytáhl na výstupek a posadil se vedle Sary. Nemohl odolat touze se jí dotknout. Políbil ji na čelo, pak na citlivé místečko za uchem. Přitiskla se zády ke skále a zavřela oči. „Je velice zvláštní, co cítíme, když se milujeme, nemyslíš, Nathane?“ zašeptala.

Obrátil se na bok, opřel se o loket a shlížel na ni. Konečky prstů jemně přejel kolem jejích bradavek a usmál se, když viděl, jak při jeho doteku ztuhly.

Sara nikdy nemyslela, že se bude cítit tak nádherně. Teplý kámen jí zahříval záda a doteky jejího manžela jí zároveň vyvolávaly husí kůži. Nemyslela, že bude po něm tak brzy zase toužit, ale když začal laskat údolí mezi jejími ňadry, vzplála její náruživost znovu.

Bezděčně se proti němu prohnula. Jeho lehké, něžné doteky ji přiváděly k šílenství. Ochutnal ústy i jazykem obě její ňadra, a jakmile jí znovu pohlédl do očí, spatřil v nich vášeň a touhu. Jeho prsty jí putovaly dolů po břichu. Pohladily pupek. Zadržela dech. Jeho ruka sklouzla níž, a jakmile vnikla do jejího nitra, tiše zasténala.

„Jsi nádherně vlhká, Saro.“

Byla v přílišných rozpacích, než aby mu dokázala odpovědět. Pokusila se odsunout mu ruku. Nedovolil to. A pak se k ní sklonil a začal se s ní milovat ústy. Jeho jazyk ji zbavoval sebeovládání. Svíjela se rozkoší. Přála si, aby ta sladká muka nikdy neskončila.

Její pohyby ho brzy vzrušily. Jakmile ucítil, jak se kolem něho sevřela, roztáhl jí nohy a pronikl do jejího těla. Sara pocítila vrcholnou rozkoš. Její orgasmus byl tak bouřlivý, zničující, až si pomyslela, že umírá a vznáší se k nebesům.

Nathan se vznášel spolu s ní. Tiše zamručel a jeho semeno vyprýštilo do jejího nitra.

Sara byla tak slabá, že se nemohla ani pohnout. Nathan si uvědomil, že ji jeho váha jistě drtí. S velkým úsilím se zvedl na lokty.

Když zpozoroval její zmatený výraz, usmál se. „Kdybychom teď spadli do vody, asi bychom se utopili.“

Usmála se na něho skrz slzy. Pozvedla ruku a dotkla se jeho úst. „Ty bys nikdy nedovolil, aby se mi přihodilo něco zlého. Musíš opravdu zítra odjet?“

Chtěl se právě zvednout, ale její otázka ho zarazila. „Ano,“ odpověděl.

„Rozumím,“ řekla nešťastně.

Bože, znělo to tak zoufale. „Čemu rozumíš?“ zeptal se. Chytil ji za bradu, když se snažila odvrátit tvář. „Saro?“

Protože mu nemohla jen tak položit otázku, zda provozoval pirátské řemeslo, rozhodla se mlčet.

„Budu ti chybět?“ chtěl vědět.

Něha v jeho pohledu ji dojímala. „Ano, Nathane,“ zašeptala. „Budeš mi chybět.“

„Tak pojeď se mnou.“

Zorničky se jí rozšířily údivem. „Ty bys mě nechal jet s tebou?“ koktala. „Ale to znamená, že se nechystáš… asi jsem se unáhlila. Se vším jsi už určitě skončil.“

„Saro, co to blábolíš?“

Sklonila hlavu k polibku. „Jsem jenom šťastná, že mi dovolíš jet s tebou, to je vše,“ vysvětlovala. Posadila se a opřela se o něho. „Nemusím jezdit s tebou. Stačí mi vědomí, že bys mi to dovolil.“

„Přestaň se vymlouvat,“ vyzval ji Nathan. „A když už na to myslím, chci, abys mi vysvětlila, co se v tvé hlavě dělo dnes ráno. Něco tě vyplašilo. Pověz, co to bylo.“

„Bála jsem se, že se pro mne nevrátíš,“ vyhrkla Sara. Byla to samozřejmě lež, ale její domýšlivý manžel to nemůže přece vědět. Dokonce se zdálo, jako by ho její odpověď potěšila.

„Něco takového bych nikdy neudělal,“ namítl. „Ale teď mluvím o tom, co se dělo ještě předtím, Saro.“

„Před čím?“

„Předtím, než jsem věděl, že budu muset jet pro materiál. Chovala ses tak divně.“

„Začala jsem pociťovat lítost nad tím, že se chýlí ke konci můj pobyt s Norou. Budu ji postrádat, Nathane.“

Vrhl na ni podezíravý pohled, jako by chtěl zjistit, říká-li pravdu. Pak se na něho usmála a řekla mu, že je ochotna ještě jednou jít do vody. „Ještě to splývání neovládám dokonale,“ prohlásila.

Zůstali u jezírka skoro celé odpoledne. Cestou dolů z kopců snědli svá jablka. Saru začala pálit jemná pokožka. Tvář měla rudou jako zapadající slunce.

Když ji Nathan objal kolem ramen, zaúpěla. Ihned se odtáhl.

Nora je očekávala u kuchyňských dveří. „Matthew a Jimbo a já jsme ještě neobědvali, čekali jsme… proboha, Saro, jsi rudá jako rak. Ach, děvenko, ty dnes v noci zkusíš. Na to jsi nepomyslela?“

„Zapomněla jsem na slunce,“ odpověděla Sara. „Bylo mi tak dobře.“

„Co jste dělali? Plavali jste celé odpoledne?“ ptala se Nora.

„Ne,“ odpověděl Nathan, když na něho Sara pohlédla. Usmál se na ni a obrátil se opět k Noře. „Vlastně jsme…“

„Splývali,“ vyhrkla Sara. „Za okamžik budu zpátky, jen si převléknu šaty a učešu se. Neměli jste na nás čekat,“ dodala už cestou ke schodům.

Nathan ji na prvním stupni schodiště dostihl. Pomalu ji obešel, sklonil se k ní a políbil ji. Byl to dlouhý, slastný polibek a jí se zdálo, že při něm snad omdlí. Její muž zatím neměl ve zvyku dávat najevo takový cit před svědky, uvědomila si, a ještě nikdy ji nepolíbil, pokud se s ní nechtěl milovat… nebo ji umlčet. Ale teď vypadal příliš unaveně, než aby měl na mysli milování, a protože se s ním nepřela, vycházel jí z toho jediný závěr. Nathan začíná být něžný, protože ji opravdu miluje.

Byla zmatena, když se sklonil a zašeptal jí do ucha: „Myslel jsem, že tomu, co jsme celé odpoledne prováděli, se říká milování, ženo, ale když raději říkáš splývání, ať je po tvém.“

Její tvář byla zrudlá sluncem tak, že nikdo nepoznal, jestli se červená, nebo ne. Usmála se, ale zároveň potřásla hlavou. Škádlil ji. Nathan má dokonce i smysl pro humor. Bylo toho najednou příliš mnoho. Pak na ni významně zamrkal. Myslela, že snad zemře a vzlétne vzhůru k nebesům. Spálená kůže jí už nevadila, ani přítomnost Jimba, Matthewa a Nory. Sara se vrhla do Nathanovy náruče a s chutí ho políbila. „Ach, tolik tě miluji,“ vykřikla.

Nebyla nijak zklamaná, když místo odpovědi něco zabručel a na místě jí nevyznal lásku. Je pro něho příliš brzy říci jí, co cítí jeho srdce, usoudila. Pocity jsou ještě příliš nové, příliš nezvyklé a Nathan je nesmírně tvrdohlavý. Možná mu potrvá půl roku, než jí konečně řekne slova, která od něho touží slyšet. Ale ona může počkat, říkala si. Je přece trpělivá a chápající. Kromě toho její srdce už ví, že ji Nathan miluje, a skutečnost, že ještě není ochoten jí to přiznat, na tom nic nemění.

Nesešla dolů k večeři. Jakmile jí Nathan pomohl se svlékáním, měla pocit, že hoří, a pomyšlení, že by si na spálenou pleť měla znovu přiložit látku šatů, způsobilo, že se jí chtělo křičet.

Nora přinesla lahvičku se zvláštní zelenou pastou. Sara bolestivě vykřikla, když jí Nathan začal nanášet lepkavou hmotu na záda a na ramena. Přední část těla naštěstí neměla spálenou. Vyspala se tedy na břichu.

Druhého dne ráno Nathan neutrousil jedinou škodolibou poznámku, když líbal Saru na rozloučenou. Předstíral, že mu nevadí pohled na zelenou masku, která jí pokrývala tvář.

Následující dva dny strávila Sara se svou tetou. Na návštěvu přišel opět reverend Pickering a choval se docela příjemně. Sara mu vysvětlila, proč minule v jeho přítomnosti užívala tak hanebných slov. Pickering se zasmál. Zdálo se, že se mu po jejím přiznání ulevilo a jeho chování k tetě Noře začalo být mnohem srdečnější.

V průběhu návštěvy se reverend zmínil, že následujícího dne ráno odplouvá loď do Anglie. Sara ihned zamířila ke stolu a napsala dopis matce. Vyprávěla v něm o svých dobrodružstvích, o svém štěstí a o tom, že se Nathan projevil jako laskavý, starostlivý, milující manžel. Reverend Pickering pak vzal dopis s sebou, aby ho odevzdal kapitánovi lodi.

Když se příštího dne vrátil Nathan, Sara byla tak šťastná, že se radostí rozplakala. Strávili spolu klidný den a usnuli si v objetí.

Sara nemohla uvěřit, že ji mohlo potkat takové štěstí. Být Nathanovou ženou jí připadalo jako ocitnout se v ráji. Jejich lásku nemůže nic zničit. Nic.

Přála si, aby všichni byli šťastni jako ona, a jednoho večera se o tom zmínila před Norou a Matthewem. Všichni tři seděli v houpacích křeslech na verandě a čekali, až se Nathan vrátí z pochůzky.

„Věřím, že Matthew a já víme přesně, o čem mluvíš,“ prohlásila Nora. „Člověk nemusí být mladý, aby poznal lásku, má milá. Matthewe, nedal by sis skleničku brandy?“

„Já ji přinesu,“ nabídla se Sara.

„Ty zůstaneš,“ namítla Nora. Vstala a zamířila ke dveřím. „Tvoje opálení je ještě citlivé. Dělej společnost Matthewovi. Hned se vrátím.“

Jakmile se za Norou zavřely dveře, Matthew zašeptal: „Je pro mne příliš dobrá, Saro, ale nenechám to tak. Jakmile si dám do pořádku své záležitosti, vrátím se a zbytek svého života strávím s vaší tetou. Jak se na to díváte?“

Sara složila ruce. „Ach, Matthewe, myslím, že je to skvělá zpráva. Musíme uspořádat svatbu, než vyrazíme zpátky do Anglie. Nechci na ní chybět.“

Matthew se neklidně zavrtěl. „No, Saro, já jsem se ale nezmínil o manželství.“

Vyskočila z křesla. „Tak byste se o něm měl zmínit teď, Matthewe, jinak se sem raději nevracejte. Noc plná vášní je jedna věc, ale společný život je něco jiného. Pomyslete na Nořinu pověst!“

„Já myslím na Nořinu pověst,“ bránil se Matthew. „Nemůže se za mne provdat. Nebylo by to správné. Nejsem jí hoden.“

Námořník vstal a zadíval se na moře. Sara k němu přistoupila a šťouchla ho do břicha. „To je hloupost. Nemluvte přede mnou o sobě tak urážlivě, Matthewe.“

„Saro, vedl jsem… rozháraný život,“ koktal Matthew.

„No a?“ zeptala se.

„A jsem jenom obyčejný námořník,“ řekl.

Sara pokrčila rameny. „Nořin první manžel byl štolba. Měl asi stejně rozháraný život jako vy,“ dodala. „Nora byla se svým Johnnym velmi šťastná. Zřejmě má ráda muže s rozháraným životem. Svěřila mi, že jste velmi milý, laskavý muž, Matthewe. Vím, že ji milujete. A ona jistě miluje vás, když dovolila, abyste s ní strávil noc. Jak jsem nedávno řekla Nathanovi, vyřešila by se tím řada problémů. Strýček Henry by už Noru nepronásledoval, kdyby věděl, že má někoho, kdo ji chrání. Vy se o ni budete umět postarat. A já si budu pokládat za čest, budu-li vám moci říkat strýčku.“

Matthew byl takovým projevem důvěry dojat. Šťastně povzdechl. „Tak dobře,“ řekl. „Zeptám se Nory. Ale musíte mi slíbit, že nebudete nic namítat, když mě odmítne. Souhlasíte?“

Sara vzala Matthewa kolem ramen a pevně ho objala. „Neřekne ne,“ zašeptala.

„Saro, co to ksakru provádíš? Matthewe, pusť ji.“

Sara ani Matthew nedbali na Nathanovu energickou výzvu. Odtrhla se od Matthewa až poté, co ho upřímně políbila na tvář. Zamířila k hornímu stupni, kde stál Nathan a uličnicky se na něho zazubila. „Musíme jít nahoru, Nathane. Matthew chce být s Norou sám.“

Musela ho vtáhnout do domu a odvést nahoru po schodech. Chtěl, aby mu vysvětlila, proč ji nalezl v náruči svého námořníka. „Všechno ti vysvětlím až v ložnici.“

Cestou po chodbě minuli Noru. Sara jí popřála dobrou noc a vykročila po schodech nahoru. Přecházela sem a tam a čekala, až zjistí, zda se Matthew skutečně Nory zeptal a zda mu ona odpověděla. Když už Nathana unavovalo sledovat, jak prošlapává koberec, uchopil ji kolem pasu, hodil ji do postele a vášnivě se s ní miloval. V objetí pak spolu usnuli.

Všechno se dověděla druhého dne ráno. Nora Matthewovu nabídku k sňatku přijala. Sara to poznala už podle tetiny rozzářené tváře.

Matthew vysvětlil, že se bude muset na krátký čas vrátit do Anglie, aby si uvedl do pořádku své záležitosti a prodal svůj dům. Nebude samozřejmě brát Noru s sebou, protože by byl ohrožen její život, kdyby Winchesterové vyslídili její přítomnost. Námořník chtěl mít sňatek ještě před odjezdem, a protože Nathan byl rozhodnut vyplout asi za týden, naplánovali svatbu na příští sobotu. Byl to prostý sňatek. Sara celý obřad proplakala, Nathan jí v jednom kuse otíral slzy a myslel si, že ho jeho žena neustále přivádí k zoufalství.

Stál a díval se na svou rozkošnou manželku, pozoroval, jak si šeptá se svou tetou a něčemu se směje, a pak si uvědomil, že Sara umí rozdávat kolem sebe radost.

Uslyšel, jak říká Matthewovi, že jejím nejupřímnějším přáním je, aby jejich manželství bylo stejně dokonalé jako její. Rozesmál se. Sara byla beznadějný romantik.

Byla až příliš dobrosrdečná.

Byla neslýchaně nevinná.

Byla… dokonalá.

KAPITOLA 12

Do Sařina ráje však přece jen měli proniknout hadi. Čekali jen na její návrat do Anglie.

Plavba do Londýna byla klidná. Kuchař Ivan vzal Saru pod svou ochranu a pokusil se naučit ji vařit polévku. Zdálo se, že jeho snaha je marná, Sara neuměla polévku vůbec ochutit, ale kuchař se neodvážil povědět jí pravdu. Ostatní jí to také nechtěli říct. Vychvalovali ji, co mohli, ale jakmile se k nim obrátila zády, vylili polévku přes palubu. Prázdných žaludků si cenili stejně jako Sařiných citů.

Sara se pak pokusila upéci sušenky. V zásobě sušenek na lodi, které byly uloženy v dřevěných krabicích, se objevili ohavní tvorové zvaní pilousi. Posádce hmyz nevadil. Vzali sušenku, trochu ji oklepali o stůl, aby z ní broučky vytřásli, a pak ji klidně snědli.

Protože kuchař měl všechno, co k pečení sušenek potřeboval, rozhodl se, že nechá Saru, aby upekla čerstvé. Strávila pečením celé dopoledne. Muži předstírali, že se nemohou dočkat, ale to, co vytvořila, bylo tvrdé jako kámen a námořníci se obávali, že by si na jejích sušenkách mohli vylámat zuby.

Nejoddanějším příznivcem Sary se stal Chester. Zamračil se na ostatní, vzal její sušenky a namočil je na noc do hrnku s grogem. Ale ráno se jim musel omluvit. Sušenky se ani tehdy nedaly rozkousat.

Matthew navrhl, aby se použily jako náplň do dělových koulí. Nathana jeho myšlenka rozesmála. Sara náhodou žert zaslechla a ihned se urazila. Pomstila se toho večera tak, že jedla nejodpornější jídlo, jaké kdy člověk vytvořil. Postarala se, aby se přitom na ni díval Nathan. Kyselé okurky si namáčela do jahodového džemu. Její muž sotva stačil dojít k zábradlí a vzápětí přišel o večeři.

Zdálo se, že Sara má skutečně kachní žaludek a že je jí jedno, co jí. Nathan sledoval každý její pohyb a zanedlouho si uvědomil, že pociťuje radost, má-li ji kolem sebe. Miloval její smích.

A pak připluli do Londýna.

Nathan nejprve zavedl Saru do kanceláře rejdařství Smaragd. Nemohl se dočkat, až ji seznámí s Colinem.

Bylo právě dopoledne, když kráčeli po přelidněném přístavišti. Slunce svítilo tak, že museli před ním mhouřit oči. A bylo teplo. Dveře do kanceláře zůstaly pootevřeny, aby šel dovnitř čerstvý vzduch.

Jakmile byli asi půl bloku od vchodu, Nathan se naklonil k Saře a zašeptal: „Až uvidíš Colina, nezmiňuj se o jeho kulhání. Je na svou nohu trochu citlivý.“

„On kulhá? Co se mu stalo?“

„Kousek nohy mu ukousl žralok,“ odpověděl Nathan.

„Milosrdný bože,“ zašeptala. „Je zázrak, že žije.“

„To je,“ odpověděl. „A teď mi slib, že mu nic neřekneš.“

„Proč si myslíš, že bych se před ním měla zmiňovat o jeho kulhání? Nathane, přece vím, co se sluší a co ne. Styď se, jestli se domníváš, že bych něco takového mohla říct.“

„Vykřikla jsi, když jsi uviděla moje záda,“ řekl.

Nemohl si odpustit, aby jí tu chvíli nepřipomněl. „Prokrista, to bylo něco jiného.“

„Jak to?“ divil se a uvažoval, jaké nehorázné vysvětlení si vymyslí tentokrát.

Pokrčila rameny. „Bylo to něco jiného, protože tě miluji,“ řekla a začervenala se.

Bože, zase přehání, pomyslel si. Ale docela mile. Už si začíná zvykat na její opakovaná tvrzení, že ho miluje, uvědomil si. Rychle se však přinutil vrátit se k původnímu tématu a řekl: „Takže teď, když víš o Colinově noze, nebudeš překvapena a neřekneš nic, co by ho uvedlo do rozpaků. Je to tak?“

I když souhlasně přikývla, pokusila se mít poslední slovo. „Ty jsi ale protivný.“

Rozhodl se ji krátce políbit, jen aby měl na chvíli klid, ale nakonec se od ní nedokázal odtrhnout, přitáhl si ji pevně do náruče a začal se líbání věnovat jaksepatří. Otevřela ústa, ještě než ji k tomu přiměl. Vůbec mu nevadilo, že stojí uprostřed rušné promenády, ani když se několik chodců zastavilo a sledovalo je.

Po chodníku chvátali Jimbo a Matthew, ale zarazili se, když dvojici spatřili. Jimbo znechuceně zafuněl. „Proboha, hochu, teď není čas muchlovat se s manželkou. Máme práci, o kterou se musíme postarat, než bude večer.“

Nathan se váhavě odtáhl. Sara se ho pevně držela. Musel se její výmluvné reakci usmát. Pak si všimla skupiny kolemjdoucích, kteří na ně civěli. Omámení rychle pominulo.

„Zapomněl ses,“ zašeptala Nathanovi.

„Nejsem jediný, kdo se zapomněl,“ odpověděl.

Nedbala na jeho slova. „Mám v úmyslu setkat se s tvým společníkem a ocenila bych, kdybys mě nerozptyloval.“

Obrátila se k němu zády, než mohl odpovědět. Urovnala si vlasy na ramenou a usmála se na Jimba a na Matthewa. „Půjdete s námi?“

Oba muži současně přikývli. Sara vzala Jimba za paži. „Dovolím vám, abyste mě doprovodil, pane, a vám rovněž, Matthewe,“ dodala, když jí nabídl rámě. „Jsem na Nathanova přítele nesmírně zvědavá. Musí to být úžasný člověk, když se snese s mým mužem. Půjdeme?“

Nathanovi nezbylo než ustoupit trojici z cesty. Vykročil za nimi a mračil se nad panovačností, s jakou se jeho žena ujala vedení.

„A mimochodem,“ uslyšel říkat Saru, „ať se děje cokoliv, nezmiňujte se Colinovi o jeho kulhání. Je na tohle téma citlivý, to vám povídám.“

„Myslel jsem, že jste ho ještě neviděla,“ prohlásil Jimbo.

„Máte pravdu,“ odpověděla Sara. „Ale doporučil mi to Nathan. Zdá se, že můj manžel je velmi taktní, když se jedná o pocity jeho přítele. Kdybych ho dokázala přimět, aby mi projevoval stejnou pozornost, byla bych nesmírně šťastná.“

„Přestaň mě provokovat,“ ozval se zezadu Nathan. Odstrčil Jimba, chytil svou ženu za ruku a rychle ji táhl kupředu.

Jeho jednání ji velmi urazilo. Nechtěla se však Nathanovi svěřovat se svými pocity před ostatními a rozhodla se prozatím mlčet. Počká na vhodnou dobu, aby si s ním promluvila.

Kromě toho se nemohla dočkat jeho přítele.

Colin seděl za stolem a probíral se stohem papírů. Jakmile Sara s Nathanem vstoupili, vstal.

Nathanův přítel byl velmi pohledný muž. Saře netrvalo dlouho a zjistila, že i jeho chování je okouzlující. Měl hezký, upřímný úsměv. V oříškově hnědých očích zářily šelmovské jiskřičky. Byl hezký, třebaže ne tak hezký jako Nathan. Nemohl se chlubit ani jeho výškou, ani mohutnými svaly. Sara sice musela zaklánět hlavu, když si ho chtěla prohlédnout, ale nedostávala do krku křeč, jak se stávalo, když stála před Nathanem a on ji nutil, aby se mu podívala do očí.

Uvědomila si, že je neslušné tak na něho hledět, a zdvořile se uklonila.

„Konečně poznávám nevěstu,“ řekl Colin. „Zblízka mi připadáte mnohem krásnější, lady Saro, než ze vzdálenosti, ze které jsem vás posledně viděl.“

Když Colin vyslovil svou poklonu, přistoupil k Saře. Galantně se jí uklonil a políbil jí ruku.

Byla jeho způsoby přímo uchvácena.

Nathan nikoliv. „Proboha, Coline, nemusíš se tady tak předvádět. Na ni nezapůsobíš.“

„Ale ano, zapůsobí,“ prohlásila Sara.

„Na mne také,“ prohlásil Jimbo a vyprskl. „Ještě nikdy jsem nezažil, že se Delfín choval tak vybraně.“ Šťouchl Matthewa do žeber: „Ty jo?“

„Ani bych neřekl,“ odpověděl Matthew.

Colin stále držel Sařinu ruku. Nevadilo jí to. Nathanovi však ano. „Pusť ji, Coline,“ zamručel.

„Nepustím, dokud nás řádně nepředstavíš,“ prohlásil Colin. Mrkl na Saru a málem se rozesmál, když se začervenala.

Nejenže je Nathanova žena krásná, má také zvláštní kouzlo, pomyslel si Colin. Uvědomil si už Nathan, jaké štěstí ho potkalo?

Colin se obrátil k příteli, aby se ho na to zeptal, ale pak se rozhodl vyzkoumat to sám. „Nu?“ pobídl ho.

Nathan dlouze povzdechl. Opřel se o okenní rám, zkřížil paže a řekl: „Ženo, seznam se s Colinem. Coline, moje žena. A teď ji pusť, Coline, než ti jednu vrazím.“

Sara byla zděšena. Colin se zasmál. „Zajímalo by mě, proč se ti nelíbí, že držím tvou ženu za ruku,“ řekl výsměšně.

Nepustil Sařinu ruku a stále upíral pohled na přítele. Všiml si, že Nathan se cítí nesvůj.

Pak ho upoutala Sařina poznámka. „Nathanovi se nelíbí nic, pane,“ řekla s úsměvem.

„A vy se mu líbíte?“

Přikývla, než mohl Nathan Colinovi poručit, aby přestal žertovat. „Ach, ano, mě má velice rád,“ řekla s naprostou samozřejmostí. Pokusila se vyprostit ruku z Colinova sevření, ale Colin držel pevně. „Pane, snažíte se úmyslně pokoušet Nathanovu trpělivost?“

Pomalu přikývl. „Pak věřím, že máme něco společného,“ řekla Sara. „Já také často pokouším jeho trpělivost.“

Colin se rozesmál. Sara nepovažovala svá slova za nějak zábavná a uvažovala, jestli se nesměje něčemu jinému.

Nakonec ji pustil. Okamžitě založila ruce za záda, aby je chránila před dalším stiskem. Nathan si jejího pohybu všiml a poprvé se usmál. Colin pak kysele podotkl: „Nemusel jsi to tak dlouho odkládat,“ řekl Nathanovi. „Bylo by lepší, kdyby ses odhodlal dříve.“

„Nech toho,“ vyzval ho Nathan. Věděl, že se Colin vrací k jeho dávnému prohlášení, že si pro nevěstu půjde až v poslední možné chvíli.

„Pane, my jsme se už někdy setkali?“ chtěla vědět Sara. „Říkal jste, že z dálky…“

Když zakroutil hlavou, zmlkla. „Náhodou se stalo, že jsem vás jednoho odpoledne spatřil, ale bohužel jsem neměl příležitost představit se vám. Měl jsem tehdy před sebou důležitý úkol. Musel jsem zjistit, zda jisté vlastnictví projde oknem.“

„To není příliš vtipné, Coline,“ zamumlal Nathan.

Colinův úsměv ukazoval, že se skvěle baví. Ale pak usoudil, že si svého přítele dobíral už dost. „Dovolte, abych přenesl ze židle tyto papíry, lady Saro. Pak bych byl rád, kdybyste se posadila a vylíčila mi svou dlouhou cestu.“

„Není to nijak příjemná historie, Delfíne,“ vmísil se do hovoru Jimbo. Protože v místnosti už další židle nebyly, opřel se o stěnu. Díval se na Saru. „Potkávala nás jedna katastrofa za druhou, že?“

Sara mírně pokrčila rameny: „Myslela jsem, že to byla docela příjemná plavba,“ prohlásila. „V podstatě ničím nerušená. Jimbo, je nezdvořilé takhle prskat, když s někým nesouhlasíš,“ dodala.

„Nerušená, Saro?“ divil se Matthew. Ušklíbl se na Colina. „Na každém rohu číhal nepřítel.“

„Jaký nepřítel?“ chtěla vědět Sara. „Ach, zřejmě myslíte ty hrozné piráty.“

„Ti byli jen nepatrným zlomkem našich nehod,“ podotkl Matthew.

Sara se obrátila k Colinovi. „Na naši loď zaútočili piráti, ale brzy jsme se jich zbavili. A co se týká zbytku cesty, tvrdím, že byla klidná. Souhlasíš se mnou, Nathane?“

„Ne.“

Zamračila se, aby mu dala najevo, že jeho strohá odpověď se jí nelíbí.

„Zapomnělas na slunečníky,“ připomněl jí.

Colin si myslel, že špatně rozuměl. „O čem to mluvíte?“

„Sařiny slunečníky se staly našimi největšími nepřáteli,“ vysvětloval Matthew. „Byly, myslím, tři… nebo snad čtyři? Už nevím. Mám sklon zapomínat nepříjemné zážitky. Při vzpomínce bych dostal husí kůži.“

„Vysvětlí mi to někdo?“ požadoval Colin.

„To není důležité,“ vyhrkla Sara. Nehodlala připustit, aby muži vytahovali na veřejnost její lehké prohřešky jako špinavé prádlo. „Matthew jen žertoval. Nemám pravdu, Nathane?“

Obavy v jejím pohledu manžela obměkčily. „Ano,“ přisvědčil s povzdechem. „Jen žertoval.“

Colin už nenaléhal, když si všiml, jak si Sara oddechla. Rozhodl se počkat, dokud nebude s Nathanem sám, než se zeptá na historku s jejími slunečníky.

Zvedl ze židle stoh papírů a zamířil s ním na druhou stranu kanceláře. Když je uložil na skříňku, vrátil se ke své židli, posadil se, natáhl si nohy a opřel si je o okraj stolu.

Sara ho bedlivě sledovala a zjistila, že vůbec nekulhá. „Nathane, Colin přece vůbec nemá…“

„Saro!“

„Prosím nezvyšuj na mne hlas před svým společníkem,“ vyzvala ho.

„Co nemám?“ chtěl vědět Colin.

Sara se posadila, urovnala si záhyby šatů a pak se na Colina usmála. Cítila, jak se Nathan mračí. „Nevrlou povahu,“ prohlásila. „Nedovedu pochopit, jak je možné, že vy a Nathan jste tak dobří přátelé. Zdá se, že máte zcela jiný způsob myšlení, pane. Jsem o tom přesvědčena.“

Colin se zazubil. „Já jsem z partnerů ten zdvořilejší a tolerantnější,“ řekl. „Také si to myslíte?“

„Opovážím se samozřejmě nesouhlasit, protože takovými slovy bych dala najevo, že nejsem loajální ke svému manželovi.“ Odmlčela se a usmála se na Nathana. Pak dodala. „Ale všimněte si, že ani neodporuji.“

Colin si všiml ještě jiných věcí. Zdálo se, že Nathan nemůže spustit ze Sary oči. Z jeho pohledu vyzařovala vřelost, kterou v něm Colin dříve neviděl.

„Nemusíte mi říkat pane,“ vyzval Colin Saru. „Říkejte mi prosím, Coline nebo třeba Delfíne, jak mě nazývají námořníci, máte-li chuť.“ V očích se mu mihly šibalské jiskřičky. „A jak bych měl říkat vám, lady Saro, aby to nebylo tak formální? Koneckonců, patříte teď ke společnosti. Nemá pro vás Nathan speciální přezdívku, kterou bych také mohl užívat?“

Nathanovi se zdálo, že je to směšná otázka. Vůbec se mu nelíbilo, jak Colin jeho ženě pochleboval. Svému příteli sice zcela důvěřoval a kromě toho by se nikdy nesnížil k tomu, aby na svou ženu skutečně žárlil, ale podivné bylo, že ho celá situace začínala popouzet. „Coline, já Saře říkám ženo,“ prohlásil. „To ty nemůžeš.“

Colin se pohodlně opřel o opěradlo. „Ne, to asi nemohu,“ podotkl. „Škoda, žes pro ni nevymyslel něco lepšího.“

„Jako co třeba?“

„Jako oslovení miláčku, lásko nebo třeba…“

„Ksakru, Coline,“ přerušil ho Nathan, „nechtěl bys se svými hloupými poznámkami skončit?“

Sara se napřímila a zamračila se na manžela. Nathan si pomyslel, že jí vadilo jeho hrubé slovo. Málem se omluvil, pak se ale včas zarazil.

„Ne, Coline, nikdy mi neříká něžná slova,“ ozvala se Sara. Prohlásila to docela pohoršeně. Nathan obrátil oči v sloup.

„I kdybych je říkal,“ prohlásil Nathan, „ty bys je říkat nesměl. Partneři nepartneři, Coline, mé ženě nikdy miláčku říkat nebudeš.“

„Proč tě to tolik rozčiluje?“ nevinně se zeptal Colin.

Tak tohle je jeho hra, pomyslel si Nathan. Pokouší se zjistit, jak moc mi na Saře záleží. Potřásl hlavou a vrhl na přítele hněvivý pohled, aby mu bylo jasné, že s tím má skončit.

„Nathan má jen jedno speciální slovo, které přidává k oslovení, když se mnou mluví,“ ozvala se Sara a její manžel sebou trhl. „I vy je smíte používat.“

„Ano?“ divil se Colin. Postřehl na Nathanově tváři překvapený výraz, což ještě víc podnítilo jeho zvědavost. „A jaké?“

„Říká mi ‚zatraceně, Saro‘.“

Colin nevěřil, že slyšel správně. „Říkala jste…“

„Nathan se obvykle ke mně obrací se slovy ‚zatraceně, Saro‘. Je to tak, drahý, viď?“ zeptala se manžela. „Coline, i vy můžete…“

Jako na povel Nathan zamumlal: „Zatraceně, Saro, nerozčiluj mě. Já…“

Vzápětí si uvědomil, co řekl, a spolu s ostatními se rozesmál. Pak jim Matthew ještě jednou připomněl, že mají před sebou práci a že bude nutné si pospíšit.

Žertování skončilo. Sara mlčky seděla a naslouchala, zatímco Colin podával Nathanovi výčet posledních aktivit firmy. Usmála se, když Colin prohlásil, že získali dalších pět smluv na dodávky do Indie.

„Nathane, znamená to, že…“

„Ne, ještě nejsme bohatí.“

Zatvářila se zklamaně.

„Všichni budeme bohatí, až…“

„Vím, jaká je moje povinnost,“ prohlásila. „Nemusíš to vysvětlovat před mým služebnictvem.“

Nathan se usmál. Colin potřásl hlavou. „Ničemu z toho nerozumím,“ přiznal se. „O jakou povinnost se musíte postarat, abychom byli všichni bohatí?“

Podle toho, jak lady Sara zčervenala, dospěl Colin k závěru, že se jedná o osobní záležitost. Vzpomněl si, že mu Nathan říkal, že královské jmění bude předáno, až Sara dá manželovi dědice. Protože se přítelova manželka očividně cítila nesvá, Colin se rozhodl hovořit o něčem jiném.

„Pro lásku boží,“ zamumlal Matthew. „Přestaňte žvanit. Už bych to chtěl rozjet, Coline. Musím se postarat o pár osobních záležitostí, než uplyne týden.“

„Ty se někam chystáš?“ zeptal se Colin.

„Ach, nebesa, Matthewe, vy jste Colinovi neřekl o Noře?“ užasla Sara.

„Kdo je Nora?“

Sara se ráda ujala slova. Vylíčila všechno do detailů, a když byla se svým vyprávěním u konce, dodala: „Víc už o té překvapivé svatbě nemohu říct, Coline, protože by to poškodilo pověst mé tety.“

„Saro, vždyť už jsi mu všechno pověděla,“ suše podotkl Nathan.

Ze svého místa za stolem měl Colin pootevřenými dveřmi dobrý výhled na ulici. Sara právě začala vysvětlovat situaci své tety, když na protější straně ulice zastavil černý kočár. Doprovázelo ho pět mužů na koních.

Colin okamžitě poznal znak na jeho dveřích. Byl to erb rodu Winchesterů. Nenápadně kývl na Nathana a pak se obrátil k Saře. Nathan se okamžitě odtrhl od okenního rámu, dal znamení Jimbovi a Matthewovi a nedbalým krokem zamířil ven.

Sara nevěnovala mužům pozornost. Byla rozhodnuta přesvědčit Colina, že její teta je slušná žena a že by do své kajuty Matthewa nikdy nepustila, kdyby ho z celého srdce nemilovala. Také vyžadovala, aby jí slíbil, že nikomu nepoví ani slovo z toho, co bezděčně o své tetě prozradila.

Jakmile získala jeho slovo, chtěla se obrátit a podívat se, co dělá její manžel. Colin jí v tom však zabránil, když jí položil další otázku.

„Saro, co si myslíte o naší kanceláři?“

„Nechci urážet vaše city, Coline, ale zdá se mi, že je poněkud ponurá. A přitom by mohla vypadat mnohem lépe. Stačilo by ji vymalovat a opatřit ji závěsy. Ráda se takové práce ujmu. Hodila by se sem růžová, nemyslíte?“

„Ne,“ řekl tak radostným tónem, že se vůbec neurazila. Ale přece jen trochu zneklidněla, když otevřel prostřední zásuvku stolu a vytáhl pistoli. „Růžová je barva pro ženy,“ řekl pak Colin. „Ale my jsme muži. Máme rádi temné, ponuré barvy.“

Jeho úsměv svědčil o tom, že žertuje. Kromě toho, i když ho příliš dobře neznala, byla přesvědčena, že ji nemíní zastřelit, protože se mu nelíbí barva, kterou navrhovala. Nathan by něco takového nepřipustil.

A mimochodem, kde vlastně je její muž? Sara vstala a zamířila ke dveřím. Zjistila, že Nathan stojí mezi Jimbem a Matthewem na druhé straně ulice. Trojice jí bránila ve výhledu na dveře černého kočáru. Sara neviděla jeho označení. Zakrývala je Jimbova zavalitá postava. „Zajímalo by mě, s kým tam hovoří. Vy to víte, Coline?“

„Pojďte zpátky a posaďte se, Saro. Počkejte, až se Nathan vrátí.“

Chtěla Colinovu výzvu uposlechnout, ale v tom okamžiku Jimbo o kousek poodstoupil a ona spatřila znak na kočáru. „To je kočár mého otce,“ vykřikla překvapeně. „Jak se proboha tak brzy dověděl, že jsme se vrátili do Londýna?“

Colin neodpověděl, protože Sara mezitím už vyběhla ze dveří. Zastrčil pistoli do kapsy a chvátal za ní.

Na chodníku zaváhala. Náhle se jí sevřel žaludek. Ach, bože, doufala, že její otec a Nathan budou spolu vycházet po dobrém. Ale kdo jsou ti ostatní muži?

„Nesmím vyvolat nesnáze,“ zašeptala si pro sebe. Zhluboka se nadechla, vykasala si sukni a spěchala ke kočáru. Ocitla se u něj, právě když ze dveří vystoupil její otec.

Hrabě Winchester byl mnohými považován za skvěle vyhlížejícího muže. Měl stále ještě husté vlasy, třebaže se už zbarvily stříbrem, postavu statnou a dosud pevnou. Do šesti stop výšky mu scházely dva palce. Jeho oči měly stejnou barvu jako Sařiny, ale to byl jejich jediný společný znak. Nos jejího otce byl zahnutý jako zobák dravce. Když se mračil nebo přivíral oči proti slunci, jako to dělal právě teď, jeho oči zmizely v úzké štěrbině. Jakmile sevřel rty, změnily se v tenkou, výraznou přímku.

Sara ze svého otce neměla strach, cítila jen jisté znepokojení, a to z prostého důvodu – byl nevypočitatelný. Nedala však najevo své obavy a vrhla se k němu, aby se s ním na přivítanou objala, jak se sluší. Nathan si všiml, že hrabě při jejím doteku ztuhl.

„Jsem tak překvapena, že vás vidím, otče,“ začala Sara. O kousek ustoupila a zachytila se Nathanovy paže. „Jak jste se tak brzy dověděl, že jsme se vrátili do Londýna? Vždyť ještě ani nemáme vyložena zavazadla z lodi.“

Její otec se přestal mračit na Nathana a odpověděl jí: „Ode dne, kdys odjela, jsem dal sledovat příjezdy lodí, Saro. A teď pojď se mnou. Zavedu tě domů, kam patříš.“

Hněv v hlase jejího otce v ní vyvolal paniku. Instinktivně se přitiskla k manželovi. „Domů? Ale otče, provdala jsem se za Nathana. Musím jít domů s ním. Jistě chápete…“

Zarazila se, když se dveře kočáru znovu otevřely a vystoupila z nich její starší sestra Belinda.

Sara neměla radost, že ji vidí. Belinda se usmívala. To nebylo dobré znamení. Belinda se totiž usmívala jen v okamžicích, kdy chystala nějaký podlý plán. V takovém případě její úsměv doslova zářil.

Belinda značně přibrala na váze ode dne, kdy ji Sara viděla naposledy. Vycházkové šaty zlatavé barvy na ní praskaly ve švech. Měla mohutnou stavbu těla a vrozený sklon k tloustnutí. Libry, které jí v poslední době přibyly, se usadily především v pase. Vypadala skoro jako těhotná. Jako dítě bývala Belinda velmi hezká. Muži z rodiny se v ní viděli. Měla kadeřavé, zářivě plavé vlasy, ve tvářích dolíčky a okouzlující modré oči. Avšak když dospěla v ženu, dolíčky zapadly do naducaných tváří. Zářivá barva vlasů se změnila v myší šeď. Miláček rodiny Winchesterů už nebyl středem pozornosti. A Belinda reagovala na změnu svého postavení tím, že nalézala útěchu v jídle.

Na druhé straně Saru v dětství všichni považovali za bezvýrazné, nohaté děvče, navíc ohromně nemotorné. Zdálo se, že bude trvat věčnost, než se jí vyrovnají zuby. Téměř rok při mluvení prskala. V té době si jí všímala pouze matka a chůva.

Sara však cítila, že by byl hřích sestru nemilovat, a navíc měla s Belindou soucit. Svým způsobem sestřinu krutost chápala. Zrodila se ze všech zklamání, která zažila, a Sara se snažila napravit ji svou trpělivostí a laskavostí. Věděla, že pokud se Belinda něčím netrápí, je docela milá.

Sara se pokoušela připomenout si sestřiny dobré vlastnosti, když se s ní zdravila. Její hlas sice zazněl radostně, ale zároveň pevně stiskla Nathanovu paži, jako by u něho hledala ochranu. „Belindo, jsem moc ráda, že tě zas vidím.“

Její sestra neomaleně zírala na Nathana, když jí odpovídala. „Jsem šťastná, že jsi konečně doma, Saro.“

„Je tady i matka?“ zeptala se Sara.

Odpověděl jí hrabě Winchester. „Matka je doma, tam, kde má být. Nastup do kočáru, dcero. Nechci žádné potíže, ale jsem na ně připraven,“ dodal. „Pojedeš s námi. Nikdo neví, že jsi odjela s markýzem, a pokud…“

„Ale, otče,“ ozvala se Belinda, „víte přece, že to není pravda. Vědí to všichni. Obdrželi jsme přece tolik projevů soucitu, když Sara odjela.“

„Mlč!“ zařval hrabě. „Opovažuješ se mi odporovat?“

Sara přiskočila tak rychle, že ji Nathan nestačil zadržet. Odtáhla Belindu od otce a postavila se mezi ně. „Belinda vám nechce odporovat,“ řekla Sara.

Zdálo se, že její slova otce trochu obměkčila. „Nebudu tolerovat drzost,“ zamručel. „Co se týče těch několika lidí, kteří o tvém hanebném jednání vědí, dcero,“ pokračoval a opět se zamračeně podíval na Saru, „budou mlčet. Pokud vypukne skandál, než tuto záležitost vyřídím, postavím se mu tváří v tvář.“

Sařiny obavy zesílily. Vždy, když se její otec choval tak sebejistě, vězelo za tím něco nekalého. „Jaký skandál, otče?“ zeptala se. „Nathan a já jsme neudělali nic, za co bychom se museli stydět. Jednali jsme podle podmínek stanovených smlouvou.“

„Nevyslovuj přede mnou slovo smlouva, dcero. A teď už nasedni do kočáru, než dám povel svým mužům, aby vytáhli zbraně.“

Saře se žaludek sevřel ještě víc. Bude muset svému otci vzdorovat. Jinak to nepůjde. Ach, často se proti němu stavěla, ale vždy na obranu své matky nebo sestry, nikdy ne na vlastní.

Pomalu ustoupila, až opět stála po Nathanově boku. „Mrzí mě, že vás musím zklamat, otče, ale nemohu s vámi jet. Mé místo je u mého manžela.“

Hrabě byl vzteky bez sebe. Opovážlivost dcery, otevřený vzdor, se kterým s ním hovořila před svědky, ho ponížily. Vztáhl ruku, aby ji uhodil. Nathan byl však rychlejší. Chytil hraběte za zápěstí a stiskl. Tvrdě. Měl v úmyslu zlomit mu ruku, bude-li třeba.

Sara ho jemným dotekem zastavila. Když se k němu přivinula, pustil jejího otce a objal ji kolem ramen. Cítil, že se chvěje, a zmocnil se ho ještě větší hněv.

„Nikam nepojede, pane,“ oznámil Nathan chladným, odměřeným hlasem.

Jeho slova byla zjevným signálem, na který čekali muži z doprovodu hraběte. Bleskurychle vytáhli pistole a zamířili na Nathana.

Sara zaúpěla. Nemohla uvěřit tomu, co se kolem ní dělo. Snažila se chránit Nathana vlastním tělem, on jí však nedovolil se hnout. Sevřel ji v pevném objetí a upřeně pozoroval jejího otce. Usmál se. Sara nevěděla, co si má myslet.

Její muž přece musí chápat, že situace je nebezpečná. „Nathanieli,“ zašeptala. Oslovila ho tak úmyslně, aby se měl na pozoru. Vytáhla se na špičky a zašeptala mu do ucha: „Nemáš zbraň. Oni ano. Prosím neriskuj.“

Nathan se přestal usmívat a pohlédl na svou ženu. Věděl to, co ona nevěděla. Brzy poté, co se objevil kočár, seběhlo se alespoň osm mužů z jeho posádky. Stáli v řadě za Sarou se zbraněmi, připraveni k boji.

Navíc mu bylo jasné, že její otec blufuje. Výraz v jeho očích naznačoval, že se Nathan nemusí obávat přímého napadení.

„Takhle to nepůjde,“ řekla otci Sara. Hlas se jí třásl rozčilením. „Poručte svým lidem, aby schovali zbraně, otče. Tím, že zraníte Nathana nebo mě, nic nevyřešíte.“

Hrabě Winchester neřekl ani slovo. „Nedovolím, abys ublížil mému manželovi,“ vykřikla Sara. „Miluji ho.“

„On mu neublíží,“ zvolal Colin. „Střelím ho rovnou do čela, když se o to pokusí.“

Sara se obrátila k Nathanovu příteli. Colinova proměna byla tak náhlá, že jí vzala dech. Stál za ní ve zdánlivě nedbalém postoji, ale chlad v jeho očích jasně ukazoval, že je schopen splnit svou hrozbu bez jediné výčitky svědomí.

Hrabě ihned pokynul svým mužům, aby sklonili zbraně. Jakmile se jejich pistole opět ocitly za opasky, pokusil se dosáhnout vítězství jiným způsobem. „Belindo, pověz sestře o její matce. Když se Sara odmítá vrátit domů na můj příkaz, možná ji k tomu přiměješ ty.“

Belinda se postavila po boku otce. Hrabě ji jemným šťouchnutím vybídl, aby promluvila. „Saro, opravdu s námi musíš domů,“ vyhrkla Belinda. Pohlédla na otce, a když souhlasně přikývl, pokračovala. „Matka je na smrt nemocná. Proto nemohla přijet s námi.“

„Touží tě vidět,“ vložil se do řeči otec. „I když po tom, jaké starosti jsi jí způsobila, nevím proč.“

Sara potřásla hlavou. „Matka není nemocná,“ řekla. „To je jen léčka, abyste mě přinutil opustit Nathana, že?“

„Nikdy bych tvou matku takovým způsobem nezneužil,“ zamumlal hrabě rozhořčeně.

Znovu šťouchl do Belindy. Nathan si jeho pohybu všiml a poznal tak, že scéna, jíž je svědkem, je předem domluvena. Doufal, že jeho žena je natolik bystrá, aby si toho také všimla.

Belinda postoupila o krok kupředu. „Matka onemocněla brzy poté, cos nás opustila, Saro. Podle toho, co se říkalo, mohla ses třeba utopit v moři nebo být zabita… piráty.“

„Ale, Belindo, matka…“ začala Sara. Nebyla si jista, zda její otec ví, že nechala matce dopis, ve kterém jí vysvětlovala, že odjíždí s Norou, aby ji doprovodila zpátky domů. Její matka možná dopis před otcem ukryla. „Chci říct, že jsem poslala matce dlouhý dopis, když jsme se s Nathanem dostali k cíli naší cesty. Matka už naši zprávu jistě obdržela.“

Nathana její sdělení překvapilo. „Kdys napsala ten dopis?“

„Když jsi odjel pro materiál na opravu,“ odpověděla Sara.

„Ano, dostali jsme oba tvoje dopisy,“ potvrdil hrabě.

Sara chtěla namítnout, že ona poslala jen jeden dopis, ale než stačila říct slovo, otec pokračoval: „Samozřejmě, informace, kterou jsi mi dala, mě potěšila. Ale přesto, Saro, záležitost není ještě dořešena, a tak ji musíme dál uchovávat v tajnosti.“

Nevěděla, o čem mluví. „Jaká informace?“

Její otec potřásl hlavou. „Nehraj si na naivku, Saro.“ Napřímil se a otevřel dokořán dveře kočáru. „Tvá matka čeká.“

Sara pohlédla na Nathana. „Doprovodíš mě k matce? Budu mít obavy, dokud ji nespatřím.“

„Později,“ odpověděl Nathan.

Sara se obrátila k otci. „Povězte prosím matce, že přijedeme na návštěvu, jakmile Nathan vyřídí své pracovní záležitosti.“

Hrabě Winchester měl v plánu počkat, než dostane Saru od markýze, a teprve pak odhalit svůj plán. Neměl rád otevřené konflikty. Mnohem raději pracoval s momentem překvapení, což bylo zároveň bezpečnější. Jakmile ovšem uslyšel markýzovu výzvu k odchodu, vybuchl vzteky. „Princ regent má všechny informace před sebou,“ vykřikl. „Je jen otázkou času, než rozhodne, že jste porušil smlouvu. Jen počkejte a uvidíte.“

„O čem to ksakru mluvíte?“ chtěl vědět Nathan. „Jste blázen, když si myslíte, že bych byl schopen porušit nějakou smlouvu. Naše manželství nebude zrušeno. Spal jsem se svou ženou. Je příliš pozdě.“

Tvář hraběte byla rudá jako krocan. Sara ho ještě nikdy neviděla tak zuřit.

„Otče, uklidněte se prosím. Vždyť si přivodíte záchvat.“

„Saro, ty víš, o čem hovoří tvůj otec?“ zeptal se Nathan.

Zavrtěla hlavou. Oba manželé se znovu otočili k hraběti.

„To je soukromý rozhovor,“ prohlásil Sařin otec. Pokynul svým mužům. „Počkejte na rohu.“

Pak se otočil k Nathanovi. „Odvolejte své lidi,“ vyzval ho, „pokud nechcete, aby vyslechli, co teď řeknu.“

Nathan pokrčil rameny. „Zůstanou.“

„Otče, dovolte, abych to vysvětlila já,“ nabídla se Belinda. Usmála se a čekala, až se jejich doprovod vzdálí. Když byli muži z doslechu, obrátila se k Nathanovi. „Sara nám psala. Nikdy bychom se to nedověděli, kdyby se nám nesvěřila, víte.“

„Co byste nevěděli?“ zeptala se Sara.

Belinda strojeně povzdechla. „Ach, Saro, netvař se tak nevinně. Už to není zapotřebí.“ Vzhlédla k Nathanovi a usmála se. „Pověděla nám o vašem otci. Víme o hraběti z Wakersfieldu všechno.“

„Ne,“ vykřikla Sara. „Belindo, proč…“

Její sestra ji nepustila ke slovu. „Samozřejmě, Sara nám uvedla jen základní fakta, ale jakmile jsme měli nejnutnější informaci… nu, otec svěřil pátrání jednomu svému příteli a brzy se odhalil zbytek. Až nastane čas, celý Londýn se doví, že otec tvého manžela byl zrádce.“

Hrabě znechuceně odfrkl. „Myslel jste, že tu špínu smetete pod koberec?“ zeptal se Nathana. „Můj bože, váš otec málem svrhl vládu. Machiavelli byl ve srovnání s ním svatý. Jeho hříchy jsou nyní na vašich bedrech,“ dodal vášnivě. „Až skončím, bude to váš konec.“

„Otče, přestaňte vyhrožovat,“ vykřikla Sara. „Něco takového nemůžete udělat.“

Otec na její slova nedbal. Upřeně se díval na Nathana. „Skutečně věříte, že princ regent bude nutit moji dceru, aby strávila život připoutána ke zrádci, jako jste vy?“

Nathana podlost hraběte tak ohromila, že v něm vzplál hněv, jaký nikdy předtím nepocítil. Jak se ten bastard dověděl o jeho otci? A kdyby se dostalo vše na veřejnost, co by bylo s jeho sestrou Jade?

Zdálo se, že hrabě čte Nathanovy myšlenky. „Pomyslete na svou sestru,“ prohlásil. „Lady Jade se provdala za markýze z Cainewoodu, že? Ona i její manžel jsou miláčky společnosti. Ale tomu bude brzy konec,“ dodal posměšně. „Při takové hanbě se všichni budou vaší sestře vyhýbat, jako by byla prašivá, to vám slibuji.“

Sara byla zděšena. Jak přišel její otec na hraběte z Wakersfieldu? Když jí Nora to tajemství svěřila, říkala, že nikdo jiný o něm neví. Spis Nathanova otce je přece uzamčen v trezoru ministerstva války. Do tak bezpečného úkrytu se nemůže nikdo vloupat.

A pak jí hlavou blesklo poznání, o co její otec i sestra usilují. Chtějí, aby Nathan uvěřil, že ho zradila.

Ihned zakroutila hlavou. Ne, to nedává smysl. Jak by mohli vědět, že i ona to neblahé tajemství zná? „Nechápu, jak jste se dověděli o Nathanově otci,“ zašeptala. „Ale já…“

Belinda ji přerušila. „Vždyť jsi nám to řekla sama. Nemusíš už dál lhát. Jakmile si otec tu šokující zvěst přečetl, udělal, o co jsi ho žádala, Saro. Prokrista, měla bys být přece šťastná. Brzy budeš volná. Pak se můžeš provdat za gentlemana, který je tě hoden. Tak jste to přece říkal, otče, že?“

Hrabě Winchester přikývl. „Jakmile bude smlouva zrušena, vévoda z Loughtonshire tě rád přijme za manželku.“

„Ale tomu je přece zaslíbena Belinda,“ zašeptala Sara.

„Dává přednost tobě,“ zamručel otec.

Saře se sevřel žaludek tak nesnesitelnou bolestí, že málem klesla k zemi. „Tak proto lžeš, Belindo? Nechceš si vzít vévodu, a proto ses domluvila s otcem?“

„Já nelžu,“ protestovala Belinda. „Dala jsi nám informaci, kterou jsme potřebovali. Otec říká, že bude žádat, aby všechna půda, kterou markýz zdědil po svém otci, byla zkonfiskována. A pak,“ dodala škodolibě, „bude z tvého markýze nuzák.“

Sara zakroutila hlavou. Po tvářích jí stékaly slzy. Cítila stud a ponížení, že její rodina je schopna jednat tak krutým a proradným způsobem. „Ach, Belindo, nedělej to prosím.“

Nathan nepromluvil ani slovo. Když mu paže klesla z jejích ramen, hrabě usoudil, že jeho hra zabrala. Škodolibě se radoval z vítězství. Slyšel, jak je markýz ze St. Jamesu cynický a nelítostný, a teď byl přesvědčen, že pověsti nelhaly.

Sara potřebovala, aby jí manžel řekl, že jí věří. Z jeho tváře nebylo možné vyčíst nic. „Nathane, opravdu věříš, že jsem své matce psala o prohřešcích tvého otce?“

Odpověděl jí otázkou. „Tys o mém otci věděla?“

Bůh ji ochraňuj, málem mu zalhala. Tvářil se tak lhostejně, připadal jí jako bez zájmu. Ale hlas se mu třásl hněvem.

Právě ji zavrhl.

„Ano, věděla jsem o tvém otci,“ přiznala. „Řekla mi o něm Nora.“

Ustoupil od ní o krok. Cítila se, jako by ji udeřil. „Nathane! Nemůžeš přece uvěřit, že bych tě mohla zradit. Nemůžeš!“

„Proč by neměl? Je to jasný důkaz proti vám. Tajemství bylo dlouho v bezpečí. Pak jste na ně přišla vy a…“ ozval se Colin.

„Takže podle vás jsem vinna já, Coline?“ přerušila ho.

Pokrčil rameny. „Neznám vás dost dobře, abych mohl posoudit, mohu-li vám věřit, nebo ne,“ řekl. Byl k ní nelítostně upřímný. „Ale patříte k Winchesterům,“ dodal a výhružně pohlédl směrem k jejímu otci.

Pak stočil zrak k Nathanovi. Věděl, že jeho přítel je pln hněvu, ale pochyboval, že si jeho bolesti někdo všiml. Nathan měl na tváři lhostejný výraz. Colin věděl, že jeho přítel umí mistrně skrývat emoce. Ironií osudu bylo, že tomu, jak se bránit citu, ho naučila žena. A teď, jak se zdá, jiná žena dokáže, že Nathanův cynismus byl víc než oprávněný.

Sara hněv nedovedla skrývat. Tvářila se zdeptaně a zoufale. Colin začal pochybovat o svém předchozím úsudku. Že by Sara byla schopna takové přetvářky? „Proč se nezeptáte Nathana?“ vyzval ji mírnějším hlasem.

Potřásla hlavou. „Měl by mi důvěřovat a vědět, že ho nikdy nezradím.“

„Nastup do kočáru,“ přikázal ještě jednou její otec.

Prudce se obrátila. „Byla jsem v mnoha věcech pošetilá, otče,“ řekla. „Omlouvala jsem vaše podlé jednání, ale Nora měla přece jen pravdu. Nejste o nic lepší než vaši bratři. Hnusíte se mi. Když se vám někdo znelíbil, pověřil jste svého bratra Henryho, aby ho potrestal. A vaše ruce zůstaly zdánlivě čisté, že? Ach, bože, kéž bych vás už nikdy neviděla!“ Zhluboka se nadechla a tichým, sevřeným hlasem dodala: „Už nejsem vaše dcera.“

Pak se otočila k Belindě. „Co se týče tebe, doufám, že klesneš na kolena a budeš za své lži žádat Boha o odpuštění. Můžeš vyřídit matce, že mě mrzí, že se necítí dobře. Přijdu se na ni podívat, až budu vědět, že ani jeden z vás není doma.“

Po těchto slovech se Sara odvrátila od své rodiny a chystala se přejít ulici. Colin se pokusil vzít ji za loket. Vytrhla se mu.

Všichni se dívali za ní, dokud nepřekročila práh kanceláře a nezavřely se za ní dveře.

Hrabě Winchester se stále nechtěl vzdát. Spor se opět vyostřil a trvalo ještě chvíli, než Nathan učinil všemu konec.

Sařin otec se pokusil vykročit směrem ke kanceláři. Hromovým hlasem vykřikl jméno své dcery, až mu naběhly žíly na krku. Nathan mu zastoupil cestu. Byla to dostatečná hrozba.

Nikdo nepromluvil jediné slovo, dokud Winchesterův kočár nezahnul za roh. Muži na koních zmizeli za ním. Pak začal mluvit jeden přes druhého.

Jimbo i Matthew vystupovali na Sařinu obranu. „Možná něco řekla,“ prohlásil Matthew, „ale jen tak, jak mluvila o Noře a o mně. Nevědomky.“

„Já tvrdím, že neřekla nic,“ zamručel Jimbo. Zkřížil paže na hrudi, zle se zadíval na Colina a energicky prohlásil: „Tys tomu vůbec nepomohl, Delfíne. Mohl jsi zvrátit Nathanovo mínění, kdyby ses Sary zastal.“

„Když jsem se naposledy zastával ženy, málem to stálo Nathana život,“ odpověděl Colin.

„Tehdy byl mladý a hloupý,“ řekl Matthew.

„Ještě pořád je,“ konstatoval Jimbo. „Ty vůbec nejsi překvapen, že, Nathane?“ řekl pak. „Ve svém cynickém srdci jsi zřejmě očekával, že tě Sara zradí. Nemám pravdu?“

Nathan je neposlouchal. Díval se na dům, za nímž zmizel kočár. V hlavě mu hučelo. Nakonec se vytrhl ze svého zadumání a obrátil se k odchodu.

„Kam jdeš?“ zvolal Matthew.

„Možná dostal rozum,“ řekl Jimbo, když Nathan zamířil na druhou stranu ulice. „Možná se chce Saře omluvit. Viděl jsi, jak se tvářila, Matthewe? Rvalo mi srdce, když jsem viděl její utrpení.“

„Nathan se nechce omlouvat,“ řekl Colin. „Ani neví, jak se to dělá. Ale možná se už uklidnil natolik, že si ji chce vyslechnout.“

Sara vůbec netušila, že se jí Jimbo s Matthewem zastávali. Věřila, že ji všichni prokleli. Byla tak rozčilená, že se nemohla ani zastavit. Před očima měla Nathanův zklamaný výraz, který se mu objevil na tváři, když přiznala, že zná pravdu o jeho otci.

Uvěřil, že ho zradila.

Sara se ještě nikdy necítila tak osamělá. Nevěděla, kam se poděje, co bude dělat. Nebyla schopna rozumně myslet. Její představy o životě v ráji s mužem, o němž věřila, že ji miluje, vzaly za své.

Nathan ji nikdy nemiloval. Její příbuzní měli pravdu. Šlo mu pouze o králův dar. Myslela, že jejich často opakovaná varování byly lži, které ji měly obrátit proti němu. Teď však poznala pravdu.

Bože, jak byla pošetilá!

Bolest žaludku byla tak silná, tak ochromující, že jí bránila v přemýšlení. Sara si vzpomněla na nestoudnou hrozbu, kterou její otec pronesl v souvislosti s Nathanovou sestrou. Zželelo se jí Jade, a i když se s ní nikdy nesetkala, věděla, že je její povinností pokusit se ji varovat, aby se mohla připravit na nejhorší.

Rozhodla se, že není na co čekat. Nikdo si nevšiml, když opět vyklouzla z budovy. Venku se všichni vášnivě přeli. Rozvážným krokem došla na roh, ale jakmile byla z dohledu, dala se do běhu. Vzápětí ztratila orientaci, ale přesto běžela dál, až sotva popadala dech.

Pak se nad ní Bůh slitoval, protože když už myslela, že nedokáže udělat ani krok, uviděla o kousek dál před sebou na ulici drožku. Právě z ní vystupoval nějaký cestující. Když si začal prohledávat kapsy a hledat v nich drobné, Sara se opět rozběhla.

Neměla u sebe žádné peníze. Neznala adresu Jadina domu. Avšak nic z toho ji netrápilo. Rozhodla se, že nechá kočího, aby adresu zjistil sám.

„Do domu hraběte z Cainewoodu prosím,“ vykřikla. Nastoupila do drožky a vtiskla se do kouta. Obávala se, že si Nathan všimne její nepřítomnosti a pošle za ní některého ze svých mužů.

Kočí zamířil s drožkou rovnou k honosným městským sídlům, ale na přesnou adresu, kterou jeho pasažérka vyžadovala, se musel zeptat kolemjdoucích.

Sara se během cesty snažila uklidnit. Zhluboka, pravidelně dýchala a modlila se, aby se jí ulevilo.

Nathan netušil, že Sara už na něho v kanceláři nečeká. Snažil se zbavit se hněvu, než s ní promluví. Nechtěl ji ještě víc rozčilit. Bůh ho ochraňuj, nedovedl si představit, jak musel vypadat její život v tak proradné rodině.

Jimbo mu nepřestával dělat výčitky. „Nekladu jí za vinu, že mluvila,“ řekl Nathan. „Znám její chyby. Nepřekvapilo mě to. A teď, jestli do mne přestaneš rýpat, půjdu a požádám ji o odpuštění. Budeš spokojen?“

Jimbo přikývl. Nathan rázně zamířil přes ulici a vešel do domu. Trvalo mu pouhý okamžik, než zjistil, že jeho žena v kanceláři není. Pro jistotu však nahlédl i do skladu.

Zmocnila se ho panika. Věděl, že neodjela se svým otcem, a to znamenalo, že od něj doslova utekla.

Představa, co se může přihodit ženě bez doprovodu v této části města, Nathanovi nahnala strach. Jeho křik se rozlehl celou ulicí. Musí ji nalézt.

Potřebuje ho.

KAPITOLA 13

Sara celou cestu ke svému cíli proplakala. Jakmile se drožka zastavila před elegantním cihlovým průčelím, přinutila se trochu se ovládnout. Hlas se jí chvěl jen nepatrně, když přikazovala kočímu, aby na ni počkal. „Za okamžik budu zpátky,“ slibovala. „Až tady skončím, budu mít ještě jednu pochůzku a zaplatím vám dvojnásobně, budete-li trpělivý.“

„Počkám, ať vám to potrvá jakkoli dlouho,“ slíbil drožkář a ťukl si do klobouku.

Sara chvatně vystoupila po schodech a zaklepala na dveře. Chtěla se dostat do domu, než ji zde objeví někdo z příbuzných. Také se obávala, že ji odvaha opustí dříve, než bude její poslání u konce.

Dveře jí otevřel vysoký, nadutě vyhlížející muž s hlubokými vráskami v koutcích očí. Jeho zevnějšek nepůsobil příliš příjemně, ale jiskry v temných očích ukazovaly, že má laskavou povahu.

„Co pro vás mohu udělat, madam?“ promluvil majordomus povýšeně.

„Musím ihned mluvit s lady Jade, pane,“ odpověděla Sara. Pak se rychle ohlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje, a dodala: „Pusťte mě do domu.“

Sotva jí majordomus stačil ustoupit z cesty, Sara proklouzla kolem něho a šeptem ho požádala, aby zavřel dveře a zajistil je proti nevítaným návštěvníkům.

„Modlím se, aby byla vaše paní doma,“ řekla. „Nevím, co bych dělala, kdybych ji zde nezastihla.“

Ta možnost byla pro ni tak děsivá, že se jí oči naplnily slzami. „Lady Jade je doma,“ řekl jí majordomus.

„Díkybohu.“

Po tváři starého muže přelétl úsměv. „Ano, madam, často děkuji Bohu, že nám ji seslal. A teď,“ pokračoval energičtějším hlasem, „koho mám své paní ohlásit?“

„Lady Saru,“ vyhrkla. Náhle ho uchopila za ruku. „A prosím pospěšte si, pane. Každým dalším okamžikem se mě zmocňuje větší a větší strach.“

Vzbudila majordomovu zvědavost. Zdálo se, že ubohá žena je skutečně vyplašená, protože mu stále křečovitě tiskla ruku. „Rád si pospíším, lady Saro,“ prohlásil. „Jen mě prosím pusťte.“

Neuvědomovala si, že ho drží, a ihned se odtrhla. „Jsem velmi rozčilená, pane. Prosím odpusťte mi mé nevhodné chování.“

„Zajisté, milady,“ opáčil majordomus. „Máte i nějaké příjmení, které bych mohl uvést?“ zeptal se.

Ta otázka už na ni byla příliš. K majordomovu úžasu se rozplakala.

„Dříve jsem se jmenovala Sara Winchesterová, ale teď jsem lady Sara ze St. Jamesu. I to se však brzy změní,“ vykřikla. „Až přijde ráno, nevím, jak se budu jmenovat. Asi Bezectná. Všichni budou věřit, že jsem žila v hříchu, ale nebylo tomu tak, pane. Opravdu,“ zašeptala. „Nebyl to hřích.“

Přerušila vysvětlování a kapesníkem, který jí majordomus podal, si otřela slzy. „Ach, ale klidně mi můžete říkat Bezectná už teď. Budu si na to muset zvyknout.“

Sara si uvědomila, že ze sebe dělá učiněného blázna. Majordomus od ní pomalu ustupoval. Zřejmě si myslel, že do domu vpustil pomatenou tulačku.

Hrabě z Cainewoodu právě přicházel chodbou ze zadního traktu domu, kde před chvílí prodléval ve studovně, když uslyšel, jak se Sterns táže návštěvnice, jak se jmenuje plným jménem. Její podivná odpověď ho přinutila, aby se zastavil.

Sara se pokusila protlačit se kolem majordoma. Podala mu promáčený kapesník a řekla: „Neměla jsem sem chodit. Teď jsem si to uvědomila. Pošlu vaší paní dopis. Lady Jade je jistě velmi zaneprázdněná a nebude mít na mne čas.“

„Zadržte ji, Sternsi,“ zvolal hrabě.

„Jak si přejete,“ odpověděl majordomus. Uchopil Saru za rameno. „Co teď, milorde?“ zeptal se.

„Přiveďte ji ke mně.“

Sterns nemusel Saru nutit. Vykročila sama. „Vy jste manžel lady Jade?“ zeptala se, když spatřila u zábradlí vysokého, pohledného muže.

„Mohu vám představit svého zaměstnavatele, hraběte z Cainewoodu?“ pronesl majordomus obřadně.

Ze zvyku, pěstovaného od malička, se uklonila. Poté však zavrávorala zděšením, když majordomus pokračoval: „Milorde, mohu vám představit lady Saru Bezectnou?“

Málem upadla. Sterns ji pevně přidržel. „Jen jsem žertoval, milady. Nemohl jsem se udržet.“

Jadin manžel přistoupil k nim. Usmál se. To pomohlo. „Můžete mi říkat Caine,“ prohlásil.

„Jsem Nathanova žena,“ vyhrkla.

Jeho úsměv byl tak laskavý, tak konejšivý. „To mi bylo jasné,“ řekl, „sotva jsem zjistil, jak jste rozčilená. Také jsem zaslechl část vašeho vysvětlování, že jste se stala lady ze St. Jamesu,“ dodal, když se zatvářila vyděšeně. „Vítejte do rodiny, Saro.“

Uchopil ji za ruku a vřele ji stiskl. „Moje žena je na vás nesmírně zvědavá. Sternsi, jděte a přiveďte Jade, prosím. Saro, pojďte se mnou do salonu. Chvíli si popovídáme, než za námi přijde moje žena.“

„Ale, sire, nepřišla jsem na společenskou návštěvu,“ řekla Sara. „Až poznáte důvod mého příchodu, budete vy i vaše žena chtít, abych okamžitě odešla.“

„Styďte se, když si myslíte, že bychom se mohli zachovat tak hrubě,“ namítl. Mrkl na ni, pak k ní přisedl blíž. „Jsme přece rodina, Saro. Říkejte mi Caine, ne sire.“

„Nebudu do vaší rodiny patřit dlouho,“ zašeptala.

„Ale, no tak, jen se zas nerozplačte. Nemůže to být tak zlé. Přišla jste nám říct něco o Nathanovi? Zajímalo by mě, co provedl.“

Jeho úsměv svědčil o tom, že s ní žertuje. Při pouhé zmínce o manželovi se jí objevily v očích slzy. „Nic neprovedl,“ řekla mezi vzlyky. „Kromě toho, nežalovala bych na svého muže, kdybych byla nespokojena. Nebylo by to loajální.“

„Takže loajalita je pro vás důležitá?“ zeptal se.

Přikývla. Pak se zamračila. „A také důvěryhodnost vaší choti,“ řekla. „Někteří ji ctí, jiní ne.“

Nebyl si jistý, že jí dobře rozuměl. „A vy?“ zeptal se.

„Už ano,“ odpověděla. „Dostala jsem lekci.“

Caine pořád nevěděl, o čem vlastně mluví.

„Nepřišla jsem, abych s vámi mluvila o Nathanovi,“ prohlásila. „Naše manželství brzy skončí. To jste už mohl zjistit.“

Caine musel vynaložit značné úsilí, aby se mu na tváři neobjevil úsměv. Takže se přece jen jedná o manželský problém. „S Nathanem jsou někdy potíže,“ řekl.

„To je fakt, muži,“ ozvalo se.

Caine i Sara se otočili ke dveřím, v nichž se objevila lady Jade.

Sara si pomyslela, že Nathanova sestra je ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděla. Kolem tváří jí splývala hříva zářivých, tmavě rezavých vlasů. Oči měla stejně zelené jako Nathan a pleť dokonalou jako porcelán. Sara si ve srovnání s ní připadala ošklivá.

Přinutila se nemyslet na vzhled a začala se vážně modlit, aby Jade nebyla stejně neústupná jako její bratr. „Přináším špatné zprávy,“ vyhrkla.

„Už víme, že jste se provdala za Nathana,“ protáhl Caine. „O nic horšího se nemůže jednat, Saro. Upřímně s vámi cítíme.“

„To je od tebe podlé,“ prohlásila Jade. Její úsměv však ukazoval, že poznámka jejího manžela ji ve skutečnosti nijak nerozhořčila. „Caine mého bratra miluje,“ řekla Saře. „Jen si to nerad přiznává.“

Přistoupila k ní a políbila ji na tvář. „Jste úplně jiná, než jsem čekala,“ řekla. „To mě těší. Ach, mluvím hlouposti. Jsem tak ráda, že se s vámi konečně setkávám, Saro. Kde je Nathan? Přijede za vámi?“

Sara potřásla hlavou. Náhle se musela posadit. Sesula se na nejbližší židli. „Už nikdy ho nechci vidět,“ zašeptala. „Ledaže bych mu řekla, že už ho nikdy nechci vidět. Ach, nevím, kde mám začít.“

Jade a Caine na sebe tázavě pohlédli a Caine pak neslyšně zašeptal ‚manželský problém‘, protože si myslel, že právě o ten by se mohlo jednat. Jade přikývla, posadila se na brokátovou pohovku a pohladila čalounění vedle sebe. Caine přisedl k ní.

„Bez ohledu na to, co provedl, Saro, jsem přesvědčena, že oba budete schopni problém ke vzájemné spokojenosti překonat,“ řekl Caine.

„Můj manžel a já jsme se neustále přeli, když jsme se vzali,“ dodala Jade.

„Ne, lásko, přeli jsme se spolu předtím, než jsme se vzali, ne potom,“ opravil ji Caine.

Jade chtěla proti jeho směšné poznámce něco namítnout, ale Sara náhle vyhrkla: „Nepřišla jsem mluvit o svém manželství. Já… proč nejsem taková, jak jste očekávala?“

Jade se usmála. „Bála jsem se, že se budete… chovat odměřeně. Mnohé ženy ze společnosti mají sklon se přetvařovat. A velmi často předstírají znuděnost. Vy jste naopak ve svých reakcích zcela upřímná.“

„Musíte přivádět Nathana k šílenství,“ řekl Caine, než si to mohl rozmyslet.

„Odmítám hovořit o Nathanovi,“ řekla Sara. „Přišla jsem vás varovat. Musíte se připravit na skandál.“

Caine se naklonil k ní. „Jaký skandál?“

„Měla bych začít od začátku, abyste mi rozuměli,“ zašeptala Sara. Složila ruce do klína. „Nevíte náhodou, jaké byly podmínky stanovené ve smlouvě mezi Nathanem a mnou?“

Oba zavrtěli hlavami. Sara si povzdechla. „Král Jiří, Bůh buď milostiv jeho pomatené mysli, byl rozhodnut ukončit spor mezi rodem St. Jamesů a rodem Winchesterů. Rozhodl, abych se provdala za Nathana, a za to nám přislíbil velký majetek ve zlatě a pás země nacházející se mezi sídly obou rodů. Ten spor vznikl ve velmi dávné době,“ dodala. „Ale to není důležité. Půda má vlastně mnohem větší cenu než zlato, protože je úrodná a vody z hor, které proudí rovnou doprostřed toho území, zavlažují pole obou sídel. Ten, kdo vlastní tamější půdu, by mohl ve skutečnosti svého souseda zničit, kdyby mu zabránil v přístupu k vodě. Podle smlouvy připadne zlato Nathanovi, jakmile si mě vezme za ženu. A když mu dám dědice, bude nám patřit také půda.“

Caine se zatvářil nevěřícně. „Kolik vám bylo let, když došlo k podpisu té smlouvy?“

„Byly mi čtyři roky. Podepsal ji samozřejmě v zastoupení můj otec. Nathanovi bylo tehdy čtrnáct.“

„Ale to je… šílené,“ řekl Caine. „Něco takového nemůže být zákonné.“

„Král smlouvu prohlásil za platnou a závaznou. Byl u toho i biskup a našemu manželství požehnal.“

Sara se neodvážila na manžele pohlédnout. Úvodní část vysvětlování měla za sebou a teď nastal čas dostat se k jádru věci. Sklopila oči do klína. „Kdybych od smlouvy odstoupila, získal by všechno Nathan. A kdyby odstoupil on, pak bych získala všechno já – nebo spíš moje rodina. Byla to velmi vychytralá hra, ke které nás přiměl král.“

„Ovšem vy a Nathan jste v ní byli pouhými pěšáky, že?“ řekl Caine.

„Ano, zřejmě ano,“ přisvědčila Sara. „Myslím však, že královy pohnutky byly upřímné. Zdálo se, že je posedlý dosáhnout toho, aby spolu všichni vycházeli po dobrém. Zřejmě pro nás chtěl to nejlepší.“

Caine s jejím míněním nesouhlasil, ale svůj názor si nechal pro sebe. „Odvedl jsem vás od tématu,“ řekl. „Prosím pokračujte se svým vysvětlováním, Saro. Teď vidím, jak to pro vás musí být těžké.“

Přikývla. „Nathan si pro mne přijel před třemi měsíci. Odpluli jsme na jeho lodi a právě jsme se vrátili do Londýna. Čekal zde na nás můj otec.“

„Co se stalo pak?“ zeptal se Caine, když se odmlčela.

„Otec chtěl, abych se s ním vrátila domů.“

„A dál?“ vybídl ji k pokračování.

„Caine,“ vložila se do hovoru Jade, „je zřejmé, že Sara s otcem neodjela. Přišla sem k nám, proboha. Saro, nemohu pochopit, proč váš otec chtěl, abyste se s ním vrátila domů. V takovém případě byste přece porušila smlouvu, ne? Nathan by získal všechno a nedovedu si představit, že by Winchesterové něco takového připustili. Kromě toho předpokládám, že vy a Nathan již spolu žijete jako manželé. Není příliš pozdě…“

„Miláčku, dovol Saře, aby pokračovala,“ vyzval svou ženu Caine. „Pak se jí můžeš zeptat na ostatní.“

„Můj otec přišel na způsob, jakým zrušit smlouvu a přitom získat vše,“ řekla Sara.

„Jak?“ zeptala se Jade.

„Zjistil hrozné věci o vašem otci,“ zašeptala Sara. Odvážila se zvednout na okamžik zrak a všimla si, že v Jadiných očích se objevila panika. „Věděla jste o činnosti svého otce?“

Jade neodpověděla. „To je velký problém,“ zašeptala Sara.

Caine se už neusmíval. „Na co vlastně přišel váš otec?“

„Že hrabě z Wakersfieldu zradil vlast.“

Žádný z manželů chvíli nepromluvil. Caine objal svou ženu kolem ramen ve snaze ji utěšit.

„Mrzí mě, že jsem vám to musela říct,“ zašeptala Sara. Její trýzeň byla zjevná. „Ale snažte se ho neodsuzovat. Nemůžete znát okolnosti, za kterých byl na takovou cestu sveden.“

Sara nevěděla, co ještě říct. Z Jadiny tváře vyprchala barva a zdálo se, že se necítí dobře. Saře se také udělalo nevolno.

„Dříve nebo později to muselo přijít,“ řekl Caine.

„Takže vy o tom víte?“ podivila se Sara.

Jade přikývla. „Nathan i já už o našem otci víme velmi dlouho.“ Obrátila se k manželovi. „Mýlíš se, Caine. Tajemství nemuselo nikdy vyjít na povrch.“ Obrátila se znovu k Saře. „Jak na to váš otec přišel?“

„Ano, to by mě také zajímalo,“ přidal se Caine. „Jeho spis leží uzamčen v trezoru. Byl jsem ujištěn, že se k němu nemůže nikdo dostat.“

„Nathan myslí, že jsem se o tom dověděla a v dopise se svěřila své rodině,“ řekla Sara.

„A je to tak?“ chtěla vědět Jade.

„Přesně tak se mě zeptal i váš bratr,“ odpověděla Sara. Smutek v jejím hlase dával znát, jakou cítí bolest. „Málem jsem Nathanovi zalhala, protože se na mne díval tak hrozivě.“

„Věděla jste to?“ opakovala Jade otázku. „A pokud ano, Saro, jak jste se o tom dověděla?“

Sara se napřímila. „Ano, věděla jsem o vašem otci, Jade. Nemohu vám však říct, jak jsem to zjistila. Nebylo by to loajální.“

„Nebylo by to loajální?“ Jade by snad vyskočila z pohovky, kdyby ji manžel nezadržel. Tváře jí zčervenaly. „Vyprávět o otci vaší rodině, to nebylo loajální,“ vykřikla. „Jak jste mohla udělat něco takového, Saro? Jak jste mohla?“

Sara se ani nepokusila o obhajobu. Když jí nevěřil vlastní manžel, jak by jí mohla věřit jeho sestra?

Vstala a přinutila se pohlédnout na Jade. „Cítila jsem, že je mojí povinností přijít za vámi a varovat vás,“ řekla. Hlas měla bezbarvý. „Chtěla jsem se omluvit za celou svoji rodinu, ale pak jsem se rozhodla, že se jí zřeknu. Vašemu utrpení by to stejně nepomohlo. Děkuji, že jste mě vyslechli.“

Zamířila ke dveřím. „Kam chcete jít?“ zvolal Caine. Chtěl se zvednout, ale jeho žena ho zatahala za rukáv a naznačila mu, aby zůstal.

„Musím se přesvědčit, že moje matka je v pořádku,“ vysvětlovala Sara. „A pak půjdu domů.“ S těmito slovy otevřela dveře a zmizela.

„Takže se chce zříci rodiny,“ zamumlala Jade. „Caine, nechej ji být. Už ji nechci vidět. Ach, bože, musíme najít Nathana. Taková podlost ho musela přivést k zoufalství.“

Caine se na svou ženu řádně zamračil. „Nemohu uvěřit svým uším,“ řekl. „Pokud myslíš, že Nathana rozčilí, když vyjde najevo ten skandál, tak se pleteš. Jade, copak nevíš, že St. Jamesové si ve špatné pověsti libují? Prokrista, uvažuj trochu. Nikdy ses ani za mák nestarala, co si myslí ostatní. Proč ta náhlá změna?“

„Pořád mi nezáleží na tom, co si myslí jiní, samozřejmě kromě tebe. Mluvím o Sařině zradě. Zradila mého bratra, a proto si myslím, že Nathan musí být zoufalý.“

„Takže si myslíš, že je vinna, je to tak?“

Při této otázce se zarazila. Málem přikývla, ale pak potřásla hlavou. „Viní ji Nathan. Sara nám řekla, že věří, že ho zradila.“

„Ne,“ řekl Caine. „Řekla, že se jí ptal, jestli ví o jeho otci. Jade, nemůžeš přece vědět, co si myslí, dokud se ho nezeptáš. Tvůj bratr je jeden z nejcyničtějších lidí, které znám, ale ksakru, od tebe jsem čekal něco jiného.“

Jade vytřeštila oči. „Ach, Caine, já jsem ji skutečně považovala za vinici. Předpokládala jsem… a ona se nebránila.“

„Proč by se měla bránit?“

„Řekla nám přece, že půjde domů. Pro ženu, která právě prohlásila, že se zříká své rodiny… ty myslíš, že je nevinná?“

„Zatím jsem dospěl jen k jednomu závěru. Sara miluje Nathana. Stačí se na tu ženu podívat a musí ti to být jasné. Obtěžovala by se chodit sem k nám, aby nás varovala, kdyby jí na tvém bratrovi nezáleželo, má milá? A teď mě prosím pusť. Jdu za ní.“

„Už je pozdě, milorde,“ zvolal z chodby Sterns. „Drožka už odjela.“

„Proč jste ji nezastavil?“ zeptal se Caine a hnal se ke dveřím.

„Poslouchal jsem váš rozhovor,“ přiznal se majordomus. „Také jsem nevěděl, že budete chtít, abych ji zastavil.“ Pohlédl na svou paní. „Doufám, že vám nevadí, že jsem dal vaší švagrové pár šilinků. Lady Sara u sebe neměla žádné peníze a musela zaplatit drožku na další cestu.“

Rozmluvu přerušilo rázné zaklepání na dveře. Než mohl Sterns nebo Caine sáhnout na kliku, dveře se rozlétly a do chodby se vřítil Nathan. Existovalo jen málo mužů, kteří naháněli Sternsovi strach, ale markýz ze St. Jamesu byl jedním z nich. Majordomus ihned ustoupil mohutnému muži z cesty.

Nathan pozdravil krátkou úklonou. „Kde je moje sestra?“

„I já jsem rád, že tě zas vidím, Nathane,“ řekl posměšně Caine. „Co tě k nám přivádí? Přišel ses podívat na svou kmotřenku? Olivia spí, ale jsem si jist, že ji tvůj řev brzy probudí.“

„Nemám čas chovat se společensky,“ odpověděl Nathan. „Olivia se má dobře, že?“

Jako odpověď na jeho otázku se odněkud seshora rozlehl dětský nářek. Sterns se na markýze zamračil a vykročil ke schodišti. „Podívám se na maličkou,“ prohlásil. „Bude chtít, abych ji pohoupal, než zase usne.“

Caine přikývl na souhlas. Majordomus byl pro něho jako člen rodiny a často se staral o malou Olivii. Ti dva se měli velice rádi a Caine si nebyl jist, který z nich si toho druhého víc omotal kolem prstu.

Caine se obrátil k Nathanovi, aby mu jaksepatří vyčinil, že ruší jeho dceru ve spánku, ale když viděl, jak se tváří, rozmyslel si to. Ještě nikdy neviděl u svého švagra takový výraz. Jako by měl strach.

„Jade je v salonu,“ řekl Nathanovi.

Jeho sestra vstala, sotva Nathana uviděla. „Ach, díky bohu, že jsi zde.“

Nathan chvátal k ní. „Sedni si,“ vyzval ji.

Okamžitě uposlechla. Nathan založil ruce za zády a řekl: „Dobře poslouchej. Winchesterové zjistili všechno o našem otci a je jen otázkou času, než tě zostudí ve velkém. Rozumíš?“

Jakmile přikývla, obrátil se k odchodu.

„Počkej,“ vykřikla Jade. „Nathane, musím s tebou mluvit.“

„Nemám čas,“ odpověděl jí bratr.

„Tys toho nikdy moc nenamluvil,“ řekl Caine. „Proč ten spěch?“

„Musím najít svou ženu,“ odpověděl Nathan skoro křikem. „Zmizela.“

Byl už venku ze dveří, když k němu dolehla Cainova odpověď. „Tvoje nejmilejší žena byla před chvílí tady.“

„Sara byla u vás?“

„Nathane, proboha, musíš vždy tak křičet, sotva otevřeš ústa? Vrať se dovnitř.“

Pokřik malé Olivie provázelo hlasité bouchnutí dveří nad schodištěm. Sterns jim zjevně dával najevo, aby se ztišili.

Nathan vstoupil zpátky do chodby. „Co tu dělala má žena?“

„Chtěla s námi mluvit.“

„Proč jsi ji nechal odejít, člověče? Ksakru, kam šla?“

Caine pokynul svému švagrovi, aby vešel do salonu, a zavřel dveře, než mu odpověděl. „Sara nás přišla varovat. A nebyla tak skoupá na slovo jako ty,“ dodal suše.

„A řekla vám, kam má namířeno?“

Jade přispěchala k Nathanovi a chytila ho za ruku, aby nemohl zmizet. Chtěla odpovědět na jeho otázku, ale zarazila se, když na ni Caine zakroutil hlavou.

„Povíme ti, kam odešla Sara, když se posadíš a promluvíš si s námi,“ prohlásil Caine. „Za prvé, Nathane, měl by ses chovat aspoň trochu společensky. Rozumíš?“

„Na to není čas. Musím najít Saru. Budu ti muset zlomit ruku, než dostanu informaci, kterou potřebuji?“

„Saře nehrozí nebezpečí,“ řekl Caine. Pokud ovšem vlci nesežerou své mládě, pomyslel si přitom. Objal Jade kolem ramen a vedl ji zpátky k pohovce.

Všiml si, že Nathan stojí na místě. „Posaď se,“ vyzval ho rozhodným hlasem. „Musím ti položit několik otázek, Nathane, a neřeknu ti, kam se Sara poděla, dokud na ně nedostanu odpověď.“

Nathan poznal, že nemá smysl protestovat. Udeřit švagra by k ničemu nevedlo. Caine by mu oplatil stejným. Promrhali by cenný čas, a až by bylo po boji, Caine by nebyl o nic méně tvrdohlavý.

Právě pro tu vlastnost, mimo jiné, Nathan manžela své sestry obdivoval.

„Proč kruci nemůžeš být jako Colin?“ zeptal se. Posadil se a hněvivě pohlédl na Caina. „Jade, provdala ses za nesprávného bratra. S Colinem je možné vyjít mnohem snadněji.“

Jeho sestra se usmála. „Ale já jsem se nezamilovala do Colina, Nathane.“

Pak se podívala na manžela. „Myslím, že jsem ještě nikdy neviděla Nathana tak rozčileného. Ty ano?“

„Tak dobrá,“ zamručel Nathan. „Ptejte se.“

„Pověz mi, jak zjistili Winchesterové pravdu o tvém otci?“ Nathan pokrčil rameny. „To není důležité, jak na to přišli.“

„Ale je,“ odporoval Caine. „Věříš, že to řekla své rodině Sara?“

„Snad ano,“ odpověděl Nathan.

„Proč?“ chtěla vědět Jade.

„Proč jim to řekla, nebo proč si myslím, že jim to řekla?“ upřesňoval Nathan.

„Proč si myslíš, že jim to řekla,“ prohlásila Jade. „A přestaň se vytáčet, Nathane. Vidím, že ti to téma není příjemné. Ale nenechám toho, tak raději odpověz otevřeně.“

„Sara je žena,“ prohlásil Nathan.

Uvědomil si hloupost svých slov téměř stejně brzy jako jeho sestra.

„Já jsem také žena,“ řekla Jade. „A co to má s tím společného?“

„Ano, ovšemže i ty jsi žena,“ vysvětloval Nathan. „Ale úplně jiná, Jade. Nechováš se jako ona.“

Nevěděla, míní-li svá slova jako poklonu, nebo jako urážku. Pohlédla na manžela, aby viděla, co si o nich myslí on.

Caine se tvářil rozhořčeně. „Nathane, copak ses o ženách nenaučil vůbec nic za dobu, kterou jsi strávil se Sarou?“

„Caine, já ji neodsuzuji,“ namítl Nathan. „Trochu se na ni sice zlobím, ale jen proto, že se mi nepřiznala, že jim to řekla. Neměla mi lhát. Přesto však,“ pokračoval, „zřejmě…“

„Nechej mě hádat,“ přerušil ho Caine. „Zřejmě si nemohla pomoci.“

„Tvoje názory na ženy jsou hrozné,“ řekla Jade. „Netušila jsem, že jsi tak necitelný.“ Uvědomila si, že zvýšila hlas, a nutila se další otázku vyslovit klidným hlasem. „Je to proto, že patří k Winchesterům, že k ní máš tak málo důvěry?“

Caine odfrkl. „Není to vlastně jedno a totéž? Pokud Nathan své ženě nedůvěřuje kvůli její rodině, ona mu jistě také nevěří.“

Nathan při jeho slovech trochu zneklidněl. Jeho příbuzní ho nutili přehodnotit názor na důvěru, který měl v sobě zakořeněn už celé roky.

„Ovšemže mi Sara důvěřuje,“ zamumlal. „Jak jsem už řekl, neodsuzuji ji.“

„Jestli ještě jednou řekneš, že si nemohla pomoci, asi tě uškrtím, Nathane,“ prohlásila Jade.

Její bratr zavrtěl hlavou. „Takové řeči nikam nevedou.“

Chtěl se zvednout, ale Cainova další otázka ho zastavila. „Co když je nevinná? Nathane, uvědomuješ si, co by to znamenalo?“

Jeho slova i zvláštní tón švagrova hlasu upoutaly Nathanovu pozornost. „Co tím chceš říct?“ zeptal se.

„Chci říct, že se třeba v Saře mýlíš a k otcovu spisu se dostal nějaký ničema. Že se někdo, kdo má přístup do budovy ministerstva války, dostal do jejich tajných místností a vloupal se do trezoru. Je dost dobře pravděpodobné, že máme co činit s dalším zrádcem. V tamějších sejfech jsou uchovávána nejpečlivěji střežená tajemství Anglie. Nathane, vždyť je tam i tvůj spis a také Colinův a můj. Všichni jsme ohroženi.“

„Činíš ukvapené závěry,“ prohlásil Nathan.

„Ne, bratře, ty činíš ukvapené závěry,“ zašeptala Jade. „Caine, musíš co nejdříve zjistit pravdu.“

„To ksakru zjistím,“ řekl Caine. Pohlédl na Nathana. „Sara nám řekla, že jde domů. V jejích slovech však byl rozpor. Řekla, že nejprve chce navštívit svoji matku a pak že půjde domů.“

„Také nám řekla, že se zříká své rodiny. Měla jsem pocit, že tou poznámkou míní tebe, Nathane,“ řekla Jade.

Její bratr už opět chvátal ven. „Kdybych měl rozkopat celý Winchesterův dům od sklepení po střechu, udělám to, přisámbůh,“ zařval.

„Jdu s tebou,“ ozval se Caine. „Možná tě bude chtít přivítat nejeden Winchester.“

„Nepotřebuji tvou pomoc,“ řekl Nathan.

„Je mi jedno, jestli ji potřebuješ, nebo ne,“ namítl Caine. „Budeš ji mít.“

„Zatraceně, nepotřebuji, aby někdo řešil problémy za mne.“

Caina však neodradil. „Všechny velké bitvy si vybojuješ sám, švagře, ale k Winchesterům tě stejně doprovodím.“

Nahoře na schodech se objevil Sterns a právě v tom okamžiku Nathan zařval: „O čem to sakra mluvíš, Caine?“

V hale se rozlehlo nespokojené kvílení dítěte. Sterns se okamžitě obrátil a zamířil zpátky.

„Jaké velké bitvy?“ chtěl vědět Nathan, když otevřel hlavní dveře.

Caine mu byl v patách. „Bitvu o znovuzískání Sary,“ odpověděl.

Nathanovi přeběhl po zádech mráz. Snažil se tísnivý pocit zapudit. „Ksakru, Caine, zmírni hlas. Probudíš moji kmotřenku.“

Caine měl rázem chuť svého švagra zaškrtit. „Nathane, doufám, že ti Sara dá za vyučenou. Je-li na tomto světě nějaká spravedlnost, přinutí tě kleknout na kolena, než ti odpustí.“

Nathan nerozkopal celé sídlo Winchesterů, ale pronikl několikerými zamčenými dveřmi. Zatímco Caine hlídal v hale, Nathan systematicky prohledával odshora dolů jeden pokoj za druhým. Štěstí mu přálo. Hrabě i jeho dcera Belinda byli mimo dům, bezpochyby hledali Saru, usoudil Nathan. Alespoň si nemusel dělat starosti ze střetu s nimi. Samozřejmě by ho nezastavili, ale možná trochu zpomalili.

Sařina matka mu také nestála v cestě. Křehce vyhlížející šedovlasá žena klímala u krbu a nijak proti markýzově prohlídce neprotestovala.

Lady Victoria Winchesterová by Nathanovi ušetřila dost času, kdyby mu prostě řekla, že Sara k ní přišla na krátkou návštěvu a poté zas odešla, ale markýz St. James ustrašenou ženu tak vyplašil, že se nedokázala vzchopit a promluvit s ním.

Caine a Nathan byli právě na odchodu, když na ně Sařina matka konečně promluvila. „Sara zde byla, ale před dobrými dvaceti minutami odešla.“

Nathan už na ženu v saloně málem zapomněl. Teď chvatně zamířil zpátky, ale když před ním ustrašeně ucouvla, zastavil se. „Řekla vám, kam půjde?“ zeptal se mírným hlasem. Postoupil ještě o krok blíž. „Madam, já vám neublížím. Bojím se o Saru a rád bych ji co nejdříve našel.“

Jeho jemný hlas ji zbavil strachu a přiměl k otázce. „Proč ji chcete najít? Řekla mi, že vám na ní nezáleží, sire.“

„V posledních týdnech mi tvrdila, že ano,“ namítl.

Sařina matka pomalu potřásla hlavou. Z jejího hlasu zazníval smutek. Na první pohled připomínala svou sestru Noru, ale na Noře bylo znát chuť do života, zatímco Sařina matka vypadala jako ustrašená, ponížená žena.

„Proč chcete najít Saru?“

„Proč? Je to přece moje žena,“ odpověděl Nathan.

„Je pravda, že chcete Saru zpátky jen proto, abyste získal králův dar? Moje Sara je rozhodnuta nalézt způsob, který vám umožní získat půdu i zlato, sire. Ale od vás nic nechce.“

Oči staré ženy se zalily slzami. „Teď jste pošpinil její nevinnost, milorde. Tolik ve vás celé ty roky věřila. Vy i já jsme Saře křivdili.“

„Sara o vás vždy mluvila laskavě, madam,“ řekl Nathan. „Nemyslela si, že jste jí křivdila.“

„Říkávala jsem jí naše malá usmiřovatelka,“ řekla. „Když byla starší, často za mne bojovala. Bylo to pak mnohem snazší, víte.“

„Nerozumím,“ řekl Nathan. „Jak bojovala?“

„V rodinných třenicích,“ odpověděla. „Můj manžel Harold často zatahoval do našich osobních sporů svého bratra Henryho. A Sara se mě zastávala, abych měla vyrovnanější šance.“

Nathan potřásl hlavou. Uvědomil si, že Sařině matce přece jen zbyla trocha kuráže, protože se náhle napřímila a zamračila se na něho. „Sara si zaslouží nalézt klid a radost. Nebude se chovat tak jako já. A sem se nevrátí. Všichni jsme ji velice zklamali.“

„Madam, musím ji najít.“

Postřehla jeho hněv. „Takže se o ni bojíte? Záleží vám na ní alespoň trochu?“

Nathan přikývl. „Ovšemže se bojím. Sara mě potřebuje.“

Lady Victoria se usmála. „Možná že vy zas potřebujete ji,“ podotkla. „Řekla mi, že má namířeno domů,“ dodala. „Předpokládala jsem, že tím myslí, že se vrací k vám. Řekla také, že se musí postarat o pár maličkostí, než znovu odjede z Londýna.“

„Ona z Londýna neodjede,“ prohlásil energicky Nathan.

Caine přistoupil k švagrovi. „Nemohla Sara odejít do tvého domu?“ zeptal se ho.

Nathan se zamračil. „Už nemám v Londýně dům, copak jsi na to zapomněl? Pár kumpánů mého otce ho vypálilo až k základům.“

Caine přikývl. „Ksakru, Nathane, kam mohla jít? Kde jsi doma?“

Nathan se znovu obrátil k Sařině matce. „Děkuji vám za vaši pomoc. Ozvu se vám, jakmile Saru naleznu.“

Žena měla zas slzy na krajíčku. Připomněla Nathanovi jeho manželku a on se usmál. Už věděl, po kom Sara zdědila sklon plakat při sebemenším rozrušení.

Sařina matka položila Nathanovi ruku na rameno a kráčela po jeho boku až ke dveřím. „Sara vás miluje už odmalička. Ach, ovšem hovořila o tom pouze přede mnou. Zbytek rodiny by se jí vysmál. Vždycky se ráda oddávala představám. Vy jste byl její rytíř v třpytivé zbroji.“

„Ten třpyt už notně zašel,“ řekl Caine. Nathan si urážky nevšímal. „Ještě jednou děkuji, lady Winchesterová.“

Caina ohromila něha, kterou postřehl v Nathanově hlase. Oba muži se pak úklonou se Sařinou matkou rozloučili.

Sestupovali už z venkovního schodiště, když za nimi Sařina matka tiše zavolala. „Jmenuje se Grant. Luther Grant.“

Caine s Nathanem se obrátili. „Co jste říkala?“ zeptal se Nathan.

„Člověk, který vypátral vše o vašem otci,“ vysvětlovala Sařina matka. „Jmenuje se Luther Grant. Pracuje jako strážný a můj manžel mu zaplatil pěknou sumu peněz, aby nahlédl do spisů. To je vše, co se mi podařilo zaslechnout,“ dodala. „Pomůže vám to?“

Nathanovi se nedostávalo slov. Caine přikývl. „Děkuji. Ujišťuji vás, že nám to ušetří spoustu času.“

„Proč jste nám to řekla?“ chtěl vědět Nathan.

„Protože to bylo podlé. Harold tentokrát zašel příliš daleko. Můj manžel je čím dál nenasytnější a nezvažuje, co jeho plány mohou znamenat pro jiné. Nemohu připustit, aby se Sara stala obětním beránkem. Prosím, neříkejte nikomu, že jsem vám to pověděla. Bylo by to pro mne zlé.“

Sařina matka zavřela dveře, než mohl někdo z mužů cokoliv říct.

„Bojí se svého muže,“ zašeptal Caine. „Je mi nanic, když vidím smutek v jejích očích. Žádná žena by neměla žít v takovém strachu.“

Nathan přikývl. Jeho mysl však už nebyla u Sařiny matky, a když se obrátil k Cainovi, z jeho tváře čišel strach. „Kde ji mám hledat, Caine? Kam mohla jít? Můj bože, jestli se jí něco stane, nevím, co udělám. Tak jsem si na ni zvykl.“

Blíží se okamžik, kdy si Nathan přizná pravdu, uvědomil si Caine. Uvažoval, jestli jeho paličatý švagr už ví, že Saru miluje.

„Najdeme ji, Nathane,“ sliboval. „Myslím, že bychom se nejprve měli vrátit do přístavu. Možná bude něco vědět Colin. Mohl ji spatřit některý z námořníků.“

Nathan se upnul k tomuto stéblu naděje. Neřekl jediné slovo, dokud se s Cainem nedostali na místo. Strach mu napínal nervy k prasknutí. Zdálo se, že není schopen rozumně myslet.

Slunce již zapadalo, když se ocitli na nábřeží. Ulice se utápěly v nazlátlých stínech. V kanceláři rejdařství Smaragd jasně hořely svíce. Jakmile Nathan s Cainem vešli dovnitř, Colin vyskočil tak rychle, až mu do zraněné nohy vystřelila bolest.

„Našel už někdo Saru?“ zeptal se bratra Caine.

Colin přikývl. „Ona našla nás,“ řekl. Čelo se mu lesklo krůpějemi potu a snažil se zhluboka dýchat, aby se zbavil bolesti. Caine ani Nathan jeho utrpení nekomentovali, protože oba věděli, že projev soucitu by hrdého muže jen popudil.

Nathan počkal, až se Colinovi vyrovná zkřivená tvář, a pak se zeptal: „Jak to myslíš, že nás našla?“

„Sara se vrátila.“

„Tak kde je ksakru teď?“ zeptal se Caine.

„Říkala, že chce domů. Doprovodili ji Jimbo a Matthew. Je zase na palubě Chaluhy.“

Místností zazněl Cainův hlasitý, radostný povzdech. „Takže považuje Chaluhu za svůj domov?“

Tíseň v Nathanově nitru se začala vytrácet. Tak se mu ulevilo, když se dověděl, že Sara je v bezpečí, že ho zalil studený pot. Popadl kapesník, který před okamžikem vytáhl Colin z kapsy u vesty, a otřel si čelo. „Je to jediný domov, který jsme spolu sdíleli,“ zamumlal Nathan ochraptělým hlasem.

„Řekl bych, že to znamená, že Sara k tobě nechová zášť,“ prohlásil Caine. Opřel se o okraj stolu a zazubil se na bratra. „Škoda. Opravdu jsem se těšil, až uvidím Nathana, jak se učí.“

„Co se měl učit?“ chtěl vědět Colin.

„Klekat na kolena.“

KAPITOLA 14

Nathan už měl dost prázdných řečí. Chtěl se co nejrychleji dostat k Saře. Potřeboval se ujistit, že je v pořádku. Byla to jediná možnost, jak mohl utišit zběsile tlukoucí srdce. Musel se přesvědčit, že je v bezpečí.

Beze slova rozloučení opustil Colina a Caina a zamířil k Chaluze. Překvapilo ho, že většina posádky je už na palubě. Muži obvykle trávili první noc po přistání v přístavu, kde se opili tak, že byli sotva schopni chůze.

Část posádky stála na stráži na třech palubách, zatímco ostatní zaujali svá místa v důstojnické kajutě. Někteří z mužů si zavěsili visutá lůžka na háky u stropu a usnuli s noži připravenými pro případ napadení.

Visutá lůžka se používala jen v případě špatného počasí nebo přílišného chladu, kdy nebylo možné spát na palubě. Toho dne bylo teplo – vlastně až příliš – a Nathan věděl, že muži se tam uložili jen z bezpečnostních důvodů. Chránili nerušený spánek své paní.

Jakmile ho spatřili, vyhoupli se ze svých lůžek a postupně vyšli po schodech nahoru.

Dveře do kajuty nebyly uzamčené. Nathan vstoupil a ihned uviděl Saru. Spala uprostřed jeho postele. K ňadrům si tiskla polštář. V skleněných svítidlech na stole hořely dvě svíce a jejich měkké, mihotavé světlo přivádělo na její tvář tančící stíny.

Bude si s ní muset pořádně promluvit o nebezpečí požáru. Jeho žena neustále zapomíná zhasínat svíčky.

Nathan tiše zavřel dveře a opřel se o ně. Nemohl se nasytit pohledu na ni. Dlouho tak stál a jen se díval, jak spí, až se zbavil paniky a mohl zas klidně dýchat.

Sara občas slabě vzlykla a Nathana napadlo, že před spánkem zřejmě plakala.

Při jejích vzlycích se začal cítit nesmírně provinile.

Nedovedl si představit život bez ní, nevýslovně mu na ní záleželo.

Takové přiznání bylo bolestné, jak koneckonců očekával. Necítil se však, jako by mu někdo vyrval duši. Poznání bylo sice překvapivé, ale nezasáhlo ho jako blesk z čistého nebe.

Caine měl přece jen pravdu. Byl blázen. Jak mohl být tak slepý, tak lhostejný? Sara ho nikdy nebude zneužívat. Sara je jeho družka, ne nepřítel. Pomyšlení, že by měl strávit zbytek života, aniž by na ni mohl křičet, bylo příliš děsivé, než aby si je připustil.

Jeho láska mu vlila do těla novou sílu. Spolu s ní se postaví jakémukoliv nepříteli, ať už z tábora St. Jamesů, nebo Winchesterů. Nathan byl přesvědčen, že pokud bude mít Saru po boku, nemůže být poražen.

Začal přemýšlet, čím vším by mohl své ženě udělat radost. Už na ni nikdy nezvýší hlas. Začne jí říkat těmi směšnými něžnými jmény, která používali při oslovení svých žen jiní muži. Saře se to asi bude líbit.

Konečně od ní odtrhl oči a rozhlédl se po místnosti. Všude byl nepořádek. Sařiny šaty visely mezi jeho košilemi na věšácích.

Udělala si z kajuty domov. Její věci byly roztroušeny po nejrůznějších místech. Kartáč ze slonoviny a hřeben spolu s množstvím barevných vlásenek ležely na stole. Sara si vyprala část svého prádla a pověsila je na šňůru, kterou zavěsila od stěny ke stěně.

Musel uhýbat před vlhkým vlajícím prádlem, aby si mohl svléci košili. Nebyl schopen myslet na nic jiného, než jak nalézt ta nejvhodnější slova, kterými se jí omluví. Bože, bude to těžké. Nikdy předtím se nikomu neomlouval, ale tentokrát byl rozhodnut to nezkazit.

Sehnul se, aby si stáhl boty, a zavadil o provizorní prádelní šňůru. Přitom stáhl jednu ze Sařiných hedvábných košil. Nathan vztáhl ruku, aby oděv zachytil, než sklouzne na zem, a pak si uvědomil, z čeho jeho žena vyrobila šňůru.

„Ty sis udělala šňůru z mého biče?“

Opravdu neměl v úmyslu křičet. Ale na něco takového nebyl připraven. Jeho rozhořčený řev ji však neprobudil. Sara ze spánku něco zamumlala a pak se obrátila na břicho.

Trvalo mu jen chvilku, než se uklidnil. Nakonec mu situace připadala docela zábavná. Nepřinutil se sice k úsměvu, ale už se nemračil. Zítra, usoudil, hned poté, co jí poví o nebezpečí ohně, zmíní se jí i o zvláštním vztahu k tomuto biči a požádá ji, aby ho už nikdy nepoužívala k tak nedůstojnému účelu.

Svlékl si zbytek oděvu a natáhl se vedle Sary. Byla jistě vyčerpána žalem, který jí připravil on i její vlastní příbuzní. Potřebovala si odpočinout. Ani se nehnula, když ji objal kolem ramen.

Neodvážil se přivinout se k ní blíž, protože velmi dobře věděl, že jakmile by se mu schoulila do náruče, nemohl by se udržet a musel by se s ní milovat.

Jeho úmysly byly chvályhodné. Jeho zoufalá touha po ní mu však brzy začala působit bolest. Nathan usoudil, že je to patřičný trest za utrpení, které zavinil. Po celou dlouhou noc byl posedlý jedinou myšlenkou, předsevzetím, které si dal, že ráno, až se Sara probudí, jí ukáže, jak velice mu na ní záleží.

Nathan usnul, když začalo vycházet slunce. Probudil se o několik hodin později a ihned se obrátil, aby vzal do náruče svou ženu.

Ta však v posteli nebyla. Zmizely i její šaty. Nathan si oblékl kalhoty a vydal se ji hledat na palubu.

Nejprve narazil na Matthewa. „Kde je Sara?“ chtěl vědět. „Bože, snad není v kuchyni?“

Námořník mávl rukou směrem k přístavu. „Colin před chvílí připlul na člunu s nějakými papíry, které máš podepsat. Sara a Jimbo s ním pak odpluli na břeh.“

„Proč jsi mě sakra neprobudil?“

„Sara nás nechtěla nechat, abychom tě rušili,“ vysvětloval Matthew. „Řekla, že spíš, jako by tě do vody hodil.“

„To je od ní… ohleduplné,“ zamumlal Nathan. „Cením si toho.“

Matthew potřásl hlavou. „Jestli chceš vědět, co si o tom myslím já, tak se ti chtěla vyhnout,“ řekl. „A po tom, jak jsme se do ní všichni pustili kvůli tomu včerejšku, nu, cítili jsme se trochu provinile, a tak jsme ji nechali, ať si dělá, jak uzná za vhodné.“

„O čem to mluvíš?“

„Jakmile Jimbo viděl, že Sara vylezla z postele, začal ji poučovat o všemožných nebezpečích číhajících ve městě na nevinnou ženu, která cestuje bez doprovodu.“

„Ano?“

„Pak přišel na řadu Colin,“ pokračoval Matthew. „A pak si ji podal Chester… nebo to byl Ivan? Už nevím. Svatá pravda, Nathane, všichni chlapi se řadili do zástupu, aby jí sdělili svá ponaučení. Takovou scénu jsem ještě nikdy neviděl.“

Nathan si představil, co se tu asi dělo, a neubránil se úsměvu. „Posádka je jí oddaná,“ poznamenal. Obrátil se ke schodům. Byl pevně rozhodnut vyhledat svou ženu a přivést ji zpátky. Náhle se zarazil. „Matthewe? Jak se Sara dnes ráno cítila?“

Námořník na něho rozzlobeně pohlédl. „Neplakala, jestli se ptáš na tohle. Teď když se mě ptáš, jak vypadala, musím říct, že zatraceně zoufale.“

Nathan přistoupil ke svému příteli. „Co to má ksakru znamenat?“

„Poraženě,“ zamručel Matthew. „Zlomils jí srdce, hochu.“

Nathanovi se náhle před očima objevila Sařina matka. Ta se také cítila poražená a Nathan věděl, že její zlomenou duši má na svědomí její manžel Harold. Bůh mu buď milostiv, je snad i on stejně zlý?

Takové pomyšlení ho zděsilo. Matthew sledoval Nathanovu tvář a užasl nad zranitelností, kterou v ní spatřil. „Co mám ksakru dělat?“ zamumlal Nathan.

„Když jsi je zlomil,“ ozval se Matthew, „tak je zas musíš dát do pořádku.“

Nathan zakroutil hlavou. „Pochybuji, že uvěří čemukoliv, co řeknu. A, bože, nebudu se jí divit.“

Matthew potřásl hlavou. „Copak naší Saře tak málo důvěřuješ?“

Nathan na něho vrhl zlostný pohled. „Co říkáš?“ zeptal se.

„Tolik let tě milovala, Nathane. Nevěřím, že by se její city mohly tak náhle změnit, bez ohledu na to, jak hanebnou věc jsi jí provedl. Jen jí musíš dát najevo, že jí důvěřuješ. Když pošlapeš květinu, zahubíš ji. A Sařino srdce je zrovna taková květina. Ublížils jí, to je pravda. Nejlépe bude, když jí ukážeš, že ti na ní záleží. Když to neuděláš, ztratíš ji navždy. Požádala mě, jestli by se mnou nemohla odjet na Nořin ostrov.“

„Neopustí mě.“

„Nemusíš hned křičet, hochu. Já slyším dobře,“ Matthew se musel bránit úsměvu. „Zmínila se, že by ti asi vadilo, kdyby odplula.“

„Takže si uvědomuje, že jsem ji začal…“ Nathan se náhle cítil jako stydlivý školák. „… že mi začalo na ní záležet.“

Matthew odfrkl. „Ne, toho si ještě nevšimla,“ řekl. „Myslí si, že ti jde o majetek a o půdu. Hovořila o sobě jako o břemenu, které je s královým darem spojeno.“

Zpočátku to bylo opravdu jediné, co Nathana zajímalo, ale netrvalo dlouho a uvědomil si, že Sara je pro něho mnohem důležitější.

A teď ji ztratí. Zlomil jí srdce, a přisámbůh, neví, jak je dát do pořádku.

Potřeboval radu odborníka.

Pověřil Matthewa velením na Chaluze, převlékl se a vydal se do města. Věděl, že Sara bude pod dohledem Jimba a Colina v bezpečí, a tak zamířil rovnou do domu své sestry. Nechtěl se se Sarou setkat, dokud nebude přesně vědět, co jí říct.

Domovní dveře mu otevřela Jade.

„Jak to, že jsi tu tak brzy?“ divila se, když se hnal rovnou do salonu.

„Musím mluvit s Cainem,“ prohlásil Nathan. Nahlédl do salonu, viděl, že je prázdný, a tak se přece jen obrátil k sestře. „Kde je? Zatraceně, snad už neopustil dům?“

„Ne, je ve studovně,“ odpověděla Jade. „Nathane, ještě nikdy jsem tě neviděla v takové náladě,“ dodala. „Bojíš se o Saru? Je v pořádku. Právě jsem ji usadila do pokoje pro hosty.“

Nathan byl už v půli cesty chodbou ke studovně, když uslyšel Jadina slova. Obrátil se. „Ona je tady? Jak…“

„Colin ji k nám přivedl,“ vysvětlovala Jade. „Nathane, ztiš prosím trochu hlas. Olivia se právě uložila k odpolednímu spánku, a když ji tentokrát probudíš, Sterns na tebe přijde se sekerou.“

Ta slova ho přiměla k úsměvu. „Promiň,“ zašeptal.

Pak se vydal do Cainovy studovny. Jade za ním volala: „Omluvila jsem se Saře, protože jsem ji ukvapeně soudila. A co ty, Nathane?“

„Jestli jsem ji ukvapeně soudil?“ zeptal se.

Běžela za ním. „Ne,“ odsekla. „Chci vědět, jestli ses jí omluvil za to, že sis myslel, že tě zradila, bratříčku. Vím, že by to nikdy neudělala. Ona tě miluje, Nathane. A rozhodla se tě opustit.“

„Nikam ji nepustím,“ zařval Nathan.

Caine už slyšel burácející hlas svého švagra. Posadil se ke stolu a předstíral, že je pohroužen do pročítání novin.

Nathan ani nezaklepal. Vřítil se do místnosti a prudce za sebou zabouchl dveře. Po hromové ráně, která se rozlehla celým domem, se ozval dětský pláč.

„Musím s tebou mluvit.“

Caine začal pomalu skládat noviny. Chtěl dát Nathanovi chvíli na uklidnění. Pokynul mu, aby se posadil. „Nedal by sis trochu brandy?“ zeptal se. „Zdá se mi, že bys ji potřeboval.“

Nathan odmítl. Ani se neposadil. Caine se opřel o opěradlo židle a díval se na svého švagra, až mu došla trpělivost. „Říkal jsi, že chceš se mnou mluvit?“ začal.

„Ano.“

Uplynulo dalších pět minut, než se Caine znovu ozval. „Tak ven s tím, Nathane.“

„Je to… těžké.“

„To je mi jasné,“ odpověděl Caine.

Nathan přikývl a začal přecházet po místnosti.

„Ksakru, sedneš si už? Dělá se mi zle, když se na tebe dívám.“

Nathan se zastavil. Stál před Cainovým stolem. Vypadal, jako by se chtěl pustit do boje. „Potřebuji tvou pomoc.“

Cainovi připadalo, že se Nathanovi udělalo nevolno. Byl celý zelený a tvářil se, jako by ho něco bolelo.

„Dobrá, Nathane,“ řekl Caine. „Pomohu ti, jak budu moci. Řekni mi, co chceš.“

Nathan se zatvářil nedůvěřivě. „Ještě ani nevíš, co po tobě budu chtít, a už mi slibuješ pomoc. Proč?“

Caine si dlouze povzdechl. „Nikdy jsi nežádal o pomoc pro nic za nic, že, Nathane?“

„Ne.“

„Je to pro tebe zatraceně těžké, že?“

Nathan pokrčil rameny. „Zvykl jsem si nebýt na nikom závislý, ale mám pocit, že teď nejsem schopen si poradit.“

„Zvykl sis nikomu nedůvěřovat, mám pravdu?“

„Co to má s tím společného?“

„Sara říká, že jsi čekal, že tě zradí. Je to pravda?“

Nathan opět pokrčil rameny.

„Podívej se,“ řekl Caine. „Když jsem se oženil s tvou sestrou, stal ses mi bratrem. Samozřejmě že ti pomohu. Tak to má přece v rodině být.“

Nathan přešel k oknu a zahleděl se ven. Ruce svíral za zády. „Bojím se, že Sara snad ztratila část důvěry ve mne.“

Caine si pomyslel, že švagr silně podcenil situaci. „Pak se tedy musíš snažit, aby ji znovu nalezla,“ navrhl.

„Jak?“

„Miluješ ji, Nathane?“

„Záleží mi na ní,“ odpověděl Nathan. „Uvědomuji si, že není nepřítel. Je můj partner,“ dodal energicky. „Má na mysli moje dobro, stejně jako já mám na mysli její.“

Caine obrátil oči v sloup. „Colin je tvůj partner, Nathane. Sara je tvá manželka.“

Když na to Nathan neřekl nic, Caine pokračovat v otázkách. „Chceš strávit zbytek života se Sarou? Nebo je ti jen přítěží, kterou musíš snášet, abys získal králův dar?“

„Nedovedu si představit, že bych měl žít bez ní,“ řekl Nathan tichým, vroucím hlasem.

„Takže Sara je o něco víc než partner, nemyslíš?“

„Ovšemže je,“ zamumlal Nathan. „Je moje žena, prokrista. Colin je můj partner.“

Oba muži se na chvíli odmlčeli.

„Netušil jsem, že… když člověku na někom záleží, je to tak bolestné. Zničil jsem všechno, Caine. Zničil jsem Sařinu víru ve mne.“

„Miluje tě?“

„Ovšemže mě miluje,“ odpověděl bez váhání Nathan. „Nebo alespoň milovala. Říkávala mi to skoro každý den.“ Povzdechl si. „Matthew měl pravdu. Sara mi dala svou lásku bez výhrad. Je jako květina a já ji pošlapal.“

Caine jen tak tak zadržel smích. „Jako květina, Nathane? Bože, ty se řítíš do záhuby. Stal ses tak… výmluvným.“

Nathan mu vůbec nevěnoval pozornost. „Myslí si, že je nějaké břemeno, které beru jako přívažek k půdě a penězům. Dříve to snad byla pravda, ale teď se všechno změnilo.“

„Nathane, prostě jí pověz, co cítíš.“

„Sara je tak ušlechtilá,“ prohlásil Nathan. „Zaslouží si lepšího manžela, než jsem já, ale ať se propadnu, jestli připustím, aby se jí někdo dotkl. Musím se o to postarat. Pošlapal jsem…“

Caine ho přerušil. „Já vím, pošlapal jsi její kvítek.“

„Její srdce, ksakru,“ zavrčel Nathan. „Nepleť to, prokrista.“

Protože se Nathan na něho nedíval, Caine se usmál. „Tak co budeš dělat?“ zeptal se.

Uplynulo několik minut ticha. Pak Nathan vypjal hruď. Obrátil se k Cainovi. „Musím znovu získat její důvěru.“

Caine si myslel, že zřejmě není na místě připomínat mu, že přesně totéž už navrhoval před deseti minutami.

„To zní rozumně,“ řekl raději. „Ale řekni mi, co máš v plánu, abys dosáhl takové…“

„Dokážu jí to,“ přerušil ho Nathan. „Ksakru, proč mě to nenapadlo dřív?“

„Protože nevím, jak to myslíš, nemohu ti na to odpovědět.“

„Je to jednoduché, na to by přece přišel i pitomec. Budu potřebovat tvoji pomoc, aby se mi to podařilo.“

„Už jsem řekl, že ti pomohu.“

„Teď potřebuji radu, Caine. Jsi přece znalec žen,“ dodal jako naprostou samozřejmost.

Pro Caina to však byla novina, a proto měl v úmyslu zeptat se Nathana, jak k takovému závěru dospěl, ale jeho švagr mu odpověděl dříve, než svou otázku vyslovil. „Jade rozhodně není obyčejná žena. Když už nic, tak mohu říct, že moje sestra je náročná.“

Caine se chtěl usmát, ale nakonec se zamračil, když Nathan ledabyle dodal: „Pořád na to nemohu přijít. Musíš mít něco, co u tebe ocení jen ona.“

Caine nestačil na tuto jízlivou poznámku odpovědět. „Potřebuji, abys mi pomohl s Lutherem Grantem,“ prohlásil vzápětí Nathan.

„Prokrista, Nathane, nemohl by ses držet věci? Žádáš mě o radu, co se týče žen, a najednou…“

„Musíme si s Grantem promluvit,“ trval na svém Nathan.

Caine si pohodlně opřel záda. „Stejně jsem chtěl toho bastarda vyhledat. Dostane, co mu patří.“

„Možná už je na útěku,“ řekl Nathan.

„Nemaluj čerta na zeď,“ namítl Caine. „Brzo ho najdeme.“

„Musí se ke své účasti v tom podlém plánu přiznat ještě před plesem u Farnmountů. Pokud uprchl, máme dva dny na to, abychom ho našli.“

„Jeho podepsané doznání budeme mít jistě včas,“ sliboval Caine. „Ale proč uvádíš jako konečný termín ples u Farnmountů, Nathane?“

„Protože se kvůli tomuto plesu všichni sjíždějí do Londýna.“

„Tys jejich ples nikdy nenavštívil.“

„Letos navštívím.“

Caine přikývl. „Víš, Nathane, vždycky se mi ta záležitost líbila. Je to jediný ples, který navštěvují tvoji příbuzní St. Jamesové.“

„Je to jediný ples, na který jsou zváni,“ podotkl Nathan. Opřel se o okenní rám a usmál se na švagra.

Caine pořád nechápal, co má Nathan v plánu. Věděl, že vyzvídání k ničemu nepovede. Nathan se mu svěří, až bude třeba.

„Všichni se bojí na ples jít, protože se obávají, že se stanou další obětí tvého strýce Dunnforda,“ prohlásil Caine. Usmál se a dodal: „Ale zároveň mají strach, aby tu hrůzu nezmeškali. Dunnford občas znamená příjemné rozptýlení. Připomíná mi hunského Attilu navlečeného do společenského oděvu. A když tak o tom uvažuji, ty vlastně také, Nathane.“

Jeho švagr sotva poslouchal, o čem Caine mluví. Usilovně promýšlel svůj plán. Uplynula chvilka a řekl: „Ples vždy navštěvuje i princ regent.“

V tom okamžiku Caine pochopil. Poposedl na židli. „Ano,“ přisvědčil. „A také Winchesterové, pokud si dobře vzpomínám.“

„Zajímá mě jen jediný z nich,“ řekl Nathan. „Harold.“

„Myslíš, že při této příležitosti hodlá rozšířit skandál o tvém otci? Hrome, určitě je to tak,“ pokračoval Caine. „Nemůže být lepší možnost.“

„Mohl bys mi sjednat schůzku se sirem Richardsem? Chci ho co nejdříve o všem informovat.“

„Ministr už o Grantoví ví. Mluvil jsem s ním dnes ráno. Měl by toho bastarda právě teď mít u sebe.“

„Pokud se nerozhodl pláchnout,“ zamumlal Nathan.

„Nemá důvod si myslet, že o něm víme. Neboj se o Granta a řekni mi, co máš v plánu.“

Nathan přikývl. Pak podrobně vysvětlil, co hodlá udělat. Když byl u konce, Caine se usmíval. „Bude-li nám přát štěstí, mohli bychom být schopni uspořádat schůzku už zítra odpoledne, Nathane.“

„Ano,“ odpověděl jeho švagr a odstoupil od okna. „A teď k Saře. Někdo na ni bude muset bedlivě dohlížet, než se vše vyřeší. Nechci, aby se k ní dostali Winchesterové, zatímco se budu starat o ostatní. Kdyby se jí něco stalo, Caine, nevím, co bych…“ nedopověděl.

„Jimbo je právě v kuchyni, vyjídá tam zásoby. Už dal jasně najevo, že bude Saru chránit. Nespustí z ní oči. Budeme se o ni starat také já a Jade. Myslíš, že se ti podaří vrátit se sem do večera?“

„Pokusím se,“ řekl Nathan. „Ale teď musím promluvit s Colinem. Je třeba, aby můj partner souhlasil s plánem, který hodlám uskutečnit.“

„Riskuji, že mě budeš považovat za naprostého hlupáka, ale proč musí Colin souhlasit s něčím, co se týká Granta?“

„Nemluvím teď o Grantoví,“ vysvětloval Nathan. „Mluvím o Saře. Bože, Caine, soustřeď se trochu.“

Caine si dlouze povzdechl. „Pokusím se.“

„Musím tě požádat ještě o jednu laskavost.“

„O jakou?“

„Vždycky říkáš Jade těmi směšnými něžnými jmény.“

„Jade se směšné něžnůstky líbí,“ zamumlal Caine.

„Asi bude stejný případ,“ řekl Nathan a přikývl. „I Saře se líbí.“

Caine se tvářil, jako by mu nemohl uvěřit. „Ty chceš, abych říkal Saře stejnými jmény, jako říkám své ženě?“

„Ale ne,“ odsekl Nathan. „Chci, abys mi je sepsal na kousek papíru.“

„Proč?“

„Abych se je naučil,“ zařval Nathan. „Zatraceně, s tebou je práce! Prostě je napiš, to je všechno. A papír mi nechej na stole.“

Caine se neodvažoval zasmát se nahlas. Ale kradmému úsměvu se neubránil. Představa, jak Nathan nahlíží do svých poznámek, když se pokouší něžně oslovit Saru, byla velmi zábavná. „Ano, nechám ti ho na stole,“ řekl, když na něho Nathan vrhl rozezlený pohled.

Jeho švagr se obrátil k odchodu. „Nechceš se před odchodem podívat na Saru?“ zeptal se Caine.

Nathan zavrtěl hlavou. „Napřed se musím patřičně připravit.“

Cainovi neuniklo trápení v jeho hlase. „Slova lásky nejsou vždy nezbytná, Nathane, stačí dát najevo, co cítíš.“

Nathan na jeho radu neodpověděl. Caine nakonec pochopil. „Ty se s ní bojíš setkat, že?“

„Čerta starého,“ zařval Nathan. „Jenom chci, aby naše setkání proběhlo, jak se patří.“

Jade právě procházela kolem knihovny, když zaslechla manželův smích. Zastavila se a naslouchala, ale útržky konverzace, které k ní dolehly, jí nedávaly žádný smysl.

Nathan právě oznámil, že ať se děje co se děje, postará se, aby jeho kvítek už nevadl. Potřebuje jen chvíli času, než zjistí, co je třeba udělat.

Jade marně uvažovala, co to všechno proboha znamená.

KAPITOLA 15

Sara strávila odpoledne v pokoji pro hosty. Posadila se na židli u okna a snažila se začíst do jedné z knih vázaných v kůži, které jí přinesla Jade. Nedokázala se však soustředit na děj a nakonec se jen dívala do malé květinové zahrádky za domem. Jediné, na co byla Sara schopna myslet, byl Nathan. Připadala si jako hloupá venkovská husa, že ho milovala.

Proč on nemůže milovat ji?

Pokládala si tu bolestnou otázku snad každých deset minut, ale nikdy nenacházela správnou odpověď. Nakonec se rozhodla, že zruší smlouvu, aby se její rodina nemohla dostat ke královu daru. Co když se však princ regent rozhodne nevydat jmění ani Nathanovi, jakmile se provalí skandál o jeho otci?

To nemůže připustit. Její otec použil lest a klam, aby získal nad Nathanem výhodu. Sara byla odhodlána najít způsob, jak šance vyrovnat. Nechtěla žít s mužem, který ji nemiluje, a tak se rozhodla uzavřít s Nathanem dohodu. Na oplátku za její podpis, jímž se vzdá všech práv na králův dar, jí Nathan dovolí, aby s Matthewem odjela na Nořin ostrov.

Bylo toho tolik k přemýšlení. Nečestné jednání jejího otce ji zahanbovalo. Pak dospěla k názoru, že její jedinou nadějí je získat podporu prince regenta. Při pomyšlení, že mu bude muset přednést svou žádost, jí však běhal mráz po zádech.

Jiří, který se měl stát králem Anglie, až zemře jeho otec, nebo, jak se říkalo, až bude oficiálně prohlášen za duševně chorého, byl pohledný, vzdělaný muž vybraného chování. Tím ovšem výčet jeho kladů končil. Sara ho nesmírně nenáviděla. Byl to zhýčkaný floutek, libující si v rozkoších, který jen málokdy kladl zájmy země nad své vlastní. Jeho nejhorší chybou, alespoň podle Sařina názoru, bylo to, že neustále měnil názor. Sara věděla, že není jediná, kdo prince nemá ráda. Mezi lidem si také nezískal oblibu a před několika měsíci slyšela, že rozzlobení občané dokonce rozbili okna jeho kočáru. Jiří byl v té chvíli uvnitř, údajně na cestě do parlamentu.

Přesto však neměla nikoho jiného, na něhož by se mohla obrátit, a tak napsala princi dopis, ve kterém žádala o audienci následujícího dne odpoledne. Zapečetila obálku a právě chtěla vyjít na chodbu a požádat Sternse, aby poslal někoho s dopisem do Carlton House, když se objevil v pokoji Caine.

Chtěl, aby sešla dolů na oběd. Sara velmi zdvořile jeho pozvání odmítla a tvrdila, že nemá hlad. Caine zrovna tak zdvořile trval na tom, že musí něco sníst. Nemohla mu odporovat. Řekl jí to, vzal ji pod paží a vyvedl na chodbu.

Dole v hale čekal Jimbo. Sara mu podala obálku a požádala ho, aby její dopis doručil. Caine ho však vzal námořníkovi z ruky dříve, než mohl potvrdit, že se pochůzky ujme.

„Pověřím tím někoho ze svého služebnictva,“ vysvětloval Caine. „Jimbo, doprovoďte lady Saru do jídelny. Já přijdu za okamžik.“

Jakmile Jimbo se Sarou zahnuli za roh, Caine otevřel obálku, přečetl si dopis a zastrčil ho do kapsy. Chvíli počkal a pak zamířil do jídelny.

Jimbo se u dlouhého stolu posadil vedle Sary. Jade seděla přímo proti ní. Caine zaujal místo v čele stolu a zazvonil na služebnictvo, aby podávalo oběd.

„Bylo to sice ode mne poněkud nezdvořilé, ale všiml jsem si, že dopis byl adresován našemu princi regentovi,“ začal Caine.

„Nevím, že by v Carlton House žil ještě někdo jiný,“ vmísil se do řeči Jimbo.

Caine se na něho zamračil. „Ano, ale nevěděl jsem, že Sara se s princem osobně zná.“

„Ach, neznám se s princem osobně,“ uvedla rychle věc na pravou míru Sara. „Nemám ho ani…“ Zarazila se uprostřed věty a zčervenala. Sklopila oči. „Omlouvám se. Někdy mám sklon hovořit bez rozmyslu,“ přiznala se. „Co se týče dopisu, žádám o audienci. Doufám, že mě princ bude moci přijmout zítra odpoledne.“

„Proč?“ zeptala se Jade. „Saro, princ jistě patří k příznivcům vašeho otce.“

„Doufám, že se mýlíte, Jade.“

„Obávám se, že má žena soudí správně, Saro,“ řekl Caine. „Když princ oznámil, že se chce dát rozvést se svou ženou, s Karolinou, váš otec byl jedním z mála, kteří mu vyjádřili svou podporu.“

„Ale neodloží princ osobní záležitosti stranou a nebude žádost své poddané o pomoc posuzovat nezaujatě?“

Její bezelstnost byla milá a zároveň znepokojující. Caine nechtěl, aby se zklamala. „Ne,“ řekl. „Jeho vlastní zájmy mají vždy přednost. Ten člověk mění své názory stejně často jako ministry, Saro. Nemůžete se spolehnout na nic, co slíbí. Je mi líto, že mluvím tak neloajálně, ale chci k vám být naprosto upřímný. Nechci, abyste si dělala marné naděje. Dovolte Nathanovi, aby vybojoval tu bitvu, Saro. Stůjte mu po boku a nechte ho, ať si poradí s vaším otcem sám.“

Sara zavrtěla hlavou. „Víte, že jsem odmítla učit se plavat?“ vyhrkla. „Myslela jsem si, že to nemusím umět, protože je Nathanovou povinností postarat se, abych se neutopila. Jsem dokonale připravena postarat se o všechny kromě sebe samé. A teď mi navrhujete, aby za mne moji bitvu vybojoval Nathan. To není správné, Caine. Mýlila jsem se. Nechci být už na nikom závislá. Měla bych mít dost síly, abych se mohla postavit na vlastní nohy. Chci takovou sílu mít, zatraceně.“

Když dokončila svou plamennou řeč, zrudla ještě víc. „Prosím promiňte mi má hrubá slova,“ zašeptala.

Po její poznámce následovalo nepříjemné ticho. Pak se Jimbo pokusil zlepšit náladu vyprávěním peprných historek ze své plavby po moři.

Když se sklízely ze stolu talířky po moučníku, Jade se zeptala: „Viděla jste už naši malou dcerku?“ Vyslovila tu otázku ve snaze Saru ještě chvíli zdržet. Jejím záměrem však bylo přivést řeč na Nathana. Jade se rozhodla zasáhnout. Usedalo jí srdce, když viděla Saru tak zoufalou a osamělou.

Sara se při zmínce o dítěti usmála. „Slyšela jsem vaši dceru,“ přiznala. „Ale zatím jsem ji neviděla. Sterns mi slíbil, že mi dnes večer dovolí, abych Olivii pochovala.“

„Je to rozkošná holčička,“ řekla Jade. „Neustále se usmívá. Je také velice chytrá. Já i Caine jsme si toho hned všimli.“

Jade pokračovala v líčení pozoruhodných předností své tříměsíční dcerky.

Sara si všimla, že po každé Jadině nadšené větě Caine přikývl na souhlas.

„Olivia může být šťastná, že má tak milující rodiče.“

„Nathan bude úžasný otec,“ prohlásila Jade. Sara mlčela.

„Souhlasíš se mnou, muži?“ zeptala se Jade Caina.

„Pokud se odnaučí křičet, pak ano.“

Jade pod stolem kopla svého muže a zároveň se usmála na Saru. „Nathan má mnoho skvělých vlastností,“ prohlásila.

Sara nemínila o Nathanovi hovořit, ale zároveň nechtěla být nezdvořilá a neprojevit alespoň trochu zájmu. „Ano? A jaké například?“ zeptala se.

Jade otevřela ústa, aby jí odpověděla, ale pak se zarazila. Najednou jako by zapomněla, o čem je řeč. Obrátila se o pomoc k Cainovi. „Řekni Saře něco o Nathanových skvělých vlastnostech.“

„Nechám to na tobě,“ odpověděl Caine a sáhl pro další sušenku.

Těmito slovy si vysloužil další kopanec pod stolem. Rozhněvaně pohlédl na manželku a řekl: „Nathan je důvěryhodný.“

„Důvěryhodný možná je, ale on sám nedůvěřuje nikomu,“ řekla Sara. Začala skládat ubrousek.

„Má odvahu,“ vyhrkl Jimbo. Zazubil se, protože byl rád, že se mu podařilo přispět.

„Je nesmírně… pořádný,“ řekla Jade. Kdyžto však vyslovila, sama zapochybovala, má-li pravdu.

Sara neřekla nic. Caine usoudil, že to vzali za špatný konec. Položil dlaň na Jadinu ruku, a když se na něho podívala, spiklenecky na ni mrkl. „Nathan je snad nejpaličatější muž, jakého jsem kdy viděl.“

„Možná je trochu paličatý,“ namítla Sara, „ale to jistě není hřích.“ Obrátila se k Jade. „Váš bratr mi připomíná nádhernou sochu. Navenek je krásný a dokonalý, ale jeho srdce je ve skutečnosti chladné jako kus mramoru.“

Jade se usmála. „Nikdy se mi nezdálo, že by Nathan byl nějak krásný,“ řekla.

„Jak ho může Sara považovat za krásného?“ Caine stiskl manželčinu ruku a dodal: „Nathan je ošklivý zmetek a všichni to vědí. Na zádech má ohavné jizvy.“

Sara hlasitě zaúpěla, ale Caine zachoval kamennou tvář. Alespoň ji přiměli k jakémusi projevu citu.

„Byla to přece žena, kdo tak poznamenal Nathanovi záda,“ vykřikla Sara. „A stejná žena mu poznamenala srdce.“

Hodila ubrousek na stůl a vstala. „Nathan není ošklivý, pane. Je velmi hezký. Myslím, že je hrozné, když o něm vlastní švagr hovoří tak urážlivě. A teď, když mi prominete, ráda bych se vrátila nahoru do pokoje.“

Jimbo se zamračil na Caina, že Saru tak rozčilil, a pak vyrazil za ní, aby se přesvědčil, že skutečně míří do svého pokoje.

„Caine, rozzlobil jsi ji tak, že by bylo namístě, aby ses omluvil,“ řekla manželovi Jade.

V té chvíli se objevil v jídelně Jimbo. „Sara se šla podívat na vaši maličkou,“ řekl. „Povězte mi, proč jste mi vytrhl z ruky ten dopis. Nevěřil jste, že ho doručím?“

„Dopis mám v kapse,“ řekl Caine. „Vzal jsem vám ho, protože jsem si ho chtěl přečíst.“

„Caine, to je porušení… co se tam píše?“ chtěla vědět Jade.

„Přesně to, co nám Sara řekla,“ odpověděl Caine. „Žádá o audienci ve věci smlouvy.“

„Předpokládám, že náš hoch dá dohromady nějaký plán,“ ozval se Jimbo.

„Ano,“ odpověděl Caine.

„Co tím Sara mínila, když říkala, že to byla žena, kdo poznamenala jizvami Nathanova záda? Kdo jí nakukal takovou hloupost? Byl to přece oheň, který ho popálil ve vězení.“

„Ale nezavinila jeho uvěznění Ariah?“

„Zavinila,“ připustil Jimbo. „Stalo se to velmi dávno a pochybuji, že k ní Nathan ještě chová zášť. Znamenalo to pro něho cennou zkušenost a z ostrova jsme odpluli s vydatnou kořistí.“

Caine vstal. „Mám spoustu zařizování, o které se musím postarat. Vrátím se až pozdě večer, Jade. Musím si trochu popovídat se sirem Richardsem.“

„Proč potřebuješ mluvit s ministrem?“ zeptala se. Neskrývala přitom strach. „Caine, nechceš přece začít zas s tajnou službou pro vládu, aniž by ses o tom nejprve poradil se mnou, že? Slíbil jsi…“

„Tiše, má milá,“ uklidňoval ji Caine. „Pomáhám Nathanovi udělat si jasno v jedné záležitosti, to je vše. Nechal jsem toho a nemíním se k výzvědné službě vrátit.“

Jade se očividně ulevilo. Caine se k ní sklonil a políbil ji. „Miluji tě,“ zašeptal a vykročil ke dveřím.

„Počkej chvilku,“ zavolala za ním Jade. „Ještě jsi mi nevysvětlil, proč jsi úmyslně rozčilil Saru. Caine, už přece víme, že ho miluje. Stačí, když se jí podíváš do tváře, abys to poznal.“

„Ano, víme, že ho miluje,“ řekl Caine. „Jen jsem jí to chtěl připomenout,“ dodal. Jeho úsměv se poněkud zkřivil. „A teď, jestli mi promineš, musím si vzpomenout na pár něžných slov a ještě před odchodem je sepsat.“

Opustil jídelnu a nechal za sebou zkamenělého Jimba i Jade.

Poprvé toho dne byla Sara schopna nemyslet na Nathana. Malá Olivia ji plně zaujala. Bylo to překrásné děvčátko. V jedné chvíli se usmívala a vrněla a v další kvílela jako operní hvězda.

Olivia zdědila matčiny zelené oči. Zdálo se, že tmavé vlásky se budou vlnit tak, jako se vlnily otci. Celý čas, který Sara trávila s dítětem, byl s ní i Sterns.

„Bojím se, že má milovaná zdědila po strýčkovi Nathanovi sklon křičet. Má hlas stejně silný jako on,“ prohlašoval s úsměvem Sterns. „Olivia vyžaduje okamžité uspokojení,“ vysvětloval, když děvčátko začalo opravdu zlobit.

Pak vzal Olivii do náruče a pevně ji k sobě přivinul. „Tak co, půjdeme najít maminku, můj andílku?“ promlouval něžně k dívence.

Sara jen nerada odcházela do svého pokoje. Cítila se osamělá a věděla, že tam na ni opět dolehnou tísnivé pochybnosti.

Toho večera šla brzy spát, a protože byla tak citově rozrušená, prospala celou noc. Vzpomněla si, jak se choulila k manželovi, když věděla, že spí vedle ní, protože jeho část postele byla vždy vyhřátá, a dospěla k žalostnému zjištění, že Nathan se na ni ještě příliš zlobí, když se ani nenamáhá přijít za ní. Zřejmě ještě věří, že ho zradila, pomyslela si.

Netřeba říkat, že to pomyšlení ji opět rozčililo. Když končila s ranní toaletou, měla už pořádnou zlost. Přestože odpočívala dost dlouho a nerušeně, cítila se jako starý, vyždímaný hadr. A napadlo ji, že asi tak i vypadá.

Pod očima měla tmavé kruhy a vlasy skleslé stejně jako duši. Chtěla vypadat co nejlépe, až se vypraví na audienci k princi. Uvažovala, které šaty si má k té příležitosti vybrat, jen aby nemyslela na věci, jež ji trápily víc, a nakonec se rozhodla pro klasické vycházkové. Měly růžovou barvu a byly upjaté až ke krku.

Jako ostýchavá dívka skrývající se na slavnostním plese v koutě proseděla Sara ve své ložnici celé dopoledne a čekala na pozvání, které nikdy nemělo přijít.

Odmítla oběd a strávila převážnou část odpoledne přecházením po pokoji a přemýšlením, co by měla dělat dál. Nesmírně ji popudilo, že princ nedbá na její naléhavou žádost. Caine měl pravdu, pomyslela si, když říkal, že prince zajímají jen jeho vlastní problémy.

Pak zaklepal na dveře Caine a vytrhl ji z přemýšlení. „Saro, musíme se spolu vydat na malou pochůzku,“ řekl.

„Kam půjdeme?“ zeptala se. Začala si navlékat bílé rukavičky, ale pak se zarazila. „Neměla bych vycházet z domu,“ vysvětlovala. „Co kdyby mi princ poslal vzkaz?“

„Musíte jít se mnou,“ přikázal jí Caine. „Nemám čas vám nic vysvětlovat, Saro. Nathan chce, abyste se s ním za půl hodiny sešla na ministerstvu války.“

„Proč?“

„To vám vysvětlí sám.“

„Bude tam ještě někdo? Proč se s ním mám sejít na ministerstvu války?“

Caine se nesmírně ohleduplně snažil vyhnout se jejím otázkám. Jade čekala v hale. Olivii držela v náruči. „Všechno dobře dopadne,“ řekla Saře a soustavně plácala dcerku po zádíčkách.

Pak dítě hlasitě říhlo. Při tom zvuku se všichni usmáli. Caine políbil svou ženu a dceru na rozloučenou, pak jemně pobídl Saru, aby vyšla ze dveří.

„Dám vám vyžehlit šaty a uložit je do skříně, zatímco budete venku,“ řekla Jade.

„Ne,“ odpověděla chvatně Sara. „Zůstanu už jen jednu noc.“

„Ale kam půjdete potom? S Nathanem?“ zeptala se Jade.

Sara neodpověděla. Obrátila se a začala sestupovat po schodech. Caine jí přidržel dveře kočáru. Sara usedla proti švagrovi. Pokoušel se zapříst nezávaznou konverzaci, ale brzy toho nechal, když se dočkal jen úsečných odpovědí ano nebo ne.

Ministerstvo války sídlilo ve vysoké, ošklivé, šedivé kamenné budově. Chodby byly prosáklé zatuchlým pachem. Caine vyvedl Sam do prvního patra. „Schůzka se bude konat v kanceláři sira Richardse. Bude se vám líbit, Saro. Je to dobrý člověk.“

„Zajisté,“ odpověděla zdvořile. „Ale kdo je to, Caine, a proč vyžaduje tuto schůzku?“

„Richards je ministr.“ Otevřel dveře do prostorné kanceláře a pokynul Saře, aby vstoupila.

Za stolem v místnosti stál nevysoký, obtloustlý muž. Měl prořídlé šedivé vlasy, orlí nos a brunátnou tvář. Jakmile vzhlédl od papírů, které držel v ruce, a spatřil Saru s Cainem, zamířil k nim.

„Tak jste přišli,“ prohlásil s úsměvem. „Jsme připraveni. Lady Saro, velmi mě těší, že vás poznávám.“

Takový zdvořilý gentleman, pomyslela si.

Richards se obřadně uklonil a pak Saře stiskl ruku. „Musíte být úžasná žena, když jste uchvátila našeho Nathana.“

„Ona ho neuchvátila, sire Richardsi,“ vložil se do řeči Caine. „On uchvátil ji.“

„Obávám se, že se oba mýlíte,“ zašeptala Sara. „Nás oba uchvátil král Jiří. Nathan nikdy neměl v této záležitosti na vybranou, ale já bych ráda našla možnost, jak…“

Caine jí neumožnil dokončit větu. „Ano, ano,“ přerušil ji. „Ráda byste našla Nathana, že? Kde je?“ zeptal se ministra.

„Čeká na listiny,“ odpověděl sir Richards. „Bude tu za okamžik. Můj asistent je velmi rychlý. Nebojte se, má drahá, všechno proběhne podle zákona.“

Nevěděla, o čem mluví, ale nechtěla přiznat, že to netuší. „Nejsem si jistá, proč jsem zde,“ přiznala. „Já…“

Zmlkla, když se otevřely postranní dveře kanceláře a vstoupil Nathan. Nemohla si vzpomenout, co vlastně chtěla říct, a když pocítila svíravou bolest v hrudi, uvědomila si, že zadržuje dech.

Ani ji nepozdravil, rázným krokem zamířil rovnou ke stolu a položil na jeho desku dvě listiny. Pak zamířil k obloukovému oknu, zastavil se a pohlédl na ni.

Nemohla z něho spustit zrak. Je to obhroublý, svérázný, neústupný muž a chování nemá příjemnější než mezek, snažila se přesvědčit sama sebe.

Ozvalo se zaklepání na dveře a do kanceláře nahlédl mladý muž v uniformě strážného. „Sire Richardsi, kočár prince regenta čeká před vchodem,“ řekl.

Sara jeho oznámení slyšela, ale přesto nemohla odtrhnout oči od Nathana. Zdálo se, že ho vůbec nepřekvapuje, že se objevil princ. Nepřipadal jí ani trochu nervózní, nedbale se opíral o stěnu a hleděl na ni.

Když s ní nechce mluvit, proboha, pak ani ona…

Ohnutým ukazováčkem jí naznačil, že má přijít k němu. Nemohla jeho aroganci uvěřit. Sir Richards s Cainem zatím vedli zanícenou diskusi. Jejich tiché hlasy slyšela velmi blízko, ale nerozuměla obsahu, jen ji napadlo, jestli se jejich rozhovor týká i jí. Pak na ni Nathan znovu zakýval prstem. Dříve nastane konec světa, než uposlechne tak drzé výzvy, říkala si ještě v okamžiku, kdy vykročila k němu.

Neusmíval se. Ale ani se nemračil. Vypadal tak vážně… smrtelně vážně. Zastavila se jen na krok od něho.

Bůh ji ochraňuj, pomyslela si, přece se teď nemůže rozplakat. On jí její soužení nijak neulehčoval. Vypadal zatraceně spokojeně. Proč by také ne? říkala si. Tomu muži stačí zakývat prstem a ona přiběhne.

Obrátila se a chtěla od něho odejít. Vztáhl ruku a zadržel ji. Objal ji kolem ramen, sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Budeš mi důvěřovat, ženo. Rozumíš?“

Byla tak užaslá jeho příkazem, že jen zalapala po dechu. Pohlédla na něho, aby se ujistila, že nežertuje. Pak si uvědomila, že Nathan žertuje jen výjimečně. Saru ihned popadl vztek. Jak se opovažuje něco od ní požadovat? Tolik mu důvěřovala a on ji v posledních dnech její důvěry neustále zbavoval. Chce jí snad vzít i poslední zbytek víry v něj? Vzápětí se jí oči zalily slzami a jediné, na co dokázala myslet, bylo, jak se dostat ven z této místnosti, než se před všemi zostudí.

Nathan ji náhle uchopil za bradu a přinutil ji, aby k němu zvedla zrak. „Miluješ mě, ksakru.“

To nemohla popřít, a tak mlčela.

Hleděl na ni snad celou minutu. „A víš, proč mě miluješ?“

„Ne,“ odpověděla hlasem stejným, jako měl on. „Jako že je Bůh nade mnou, Nathane, nemám nejmenší ponětí, proč tě miluji.“

Hněv v jejím hlase ho zřejmě vůbec nepopudil. „Miluješ mě, Saro, protože ztělesňuji všechno, co sis u manžela vždy představovala.“

Po tváři se jí skutálela slza. Setřel ji konečky prstů.

„Opovažuješ se mi vysmívat tím, že obracíš má vlastní slova proti mně? Ještě jsem nezapomněla, že jsem řekla totéž, když jsme pluli k Nořinu ostrovu. Láska může být zničena. Je křehká a…“

Zarazila se, když začal kroutit hlavou. „Ty nejsi křehká,“ řekl jí. „A tvoje láska nemůže být zničena.“ Jemně ji pohladil po tváři. „Tvé lásky si totiž vážím nejvíc, Saro. Neposmíval jsem se ti.“

„Na tom nezáleží,“ zašeptala. „Vím, že mě nemiluješ. Smířila jsem se s tím, Nathane. Prosím tě, netvař se tak ustaraně. Neviním tě z toho. Neměl jsi na vybranou.“

Už se nemohl dívat na její trápení. Přál si, aby byli o samotě a on ji mohl strhnout do náruče a ukázat jí, jak velice ji miluje. Teď jí však svou lásku musí dokázat jinak. „O tom si promluvíme později,“ řekl. „Zatím ti říkám jediné, Saro. Neopovažuj se brát mi naději.“

Nechápala, o co ji žádá.

Nathan se pak obrátil ke dveřím, protože do kanceláře vstoupil princ regent. Sara ihned poodstoupila od manžela, sklonila hlavu, jak se na řádnou poddanou sluší, a trpělivě čekala, až ji panovník osloví.

Princ byl prostřední postavy, tmavovlasý a pohledný. Vyzývavost z něj přímo čišela.

Všichni muži prince pozdravili úklonou. Pak byla na řadě Sara. I ona se hluboce uklonila. „Tolik mě těší, že se s vámi mohu setkat, lady Saro.“

„Děkuji, můj pane,“ odpověděla. „A děkuji také zato, že jste mi umožnil tuto audienci.“

Prince její poznámka poněkud zmátla. Nicméně přikývl a zaujal místo vedle stolu sira Richardse. Dva strážní, kteří mu dělali doprovod, se postavili po bocích svého pána.

Caine se obával, že Sara začne mluvit o dopise, který princi napsala. Aby tomu předešel, přistoupil k ní a zašeptal: „Saro, nikdy jsem váš dopis princi neodeslal. Stále ho mám v kapse.“

Sir Richards hovořil právě s princem, a protože jim nikdo jiný nevěnoval pozornost, Saře se zdálo, že není nijak nezdvořilé odpověď také zašeptat. „Proč jste ten dopis neposlal? Zapomněl jste snad?“

„Ne, nezapomněl jsem,“ řekl Caine. „Dopis by však překazil Nathanovy plány.“

„Takže tuto schůzku si vyžádal Nathan?“

Caine přikývl. „Přidal se k němu i sir Richards,“ řekl. „Měla byste se posadit, Saro. Bude to poněkud ošemetná záležitost. Zkřižte prsty, ať přivoláte štěstí.“

Nathan se stále opíral o stěnu a pozoroval ji. Slyšel Cainovo vyzvání, aby se posadila, a čekal, co Sara udělá. Na druhé straně pokoje stálo křeslo a vedle něho čalouněné sedátko.

Sara k němu pohlédla, pak se obrátila a zamířila k Nathanovi. Byl nesmírně spokojený, když viděl ten instinktivní projev oddanosti.

A pak si uvědomil, že bez ní nemůže žít.

Nathan se posadil a přitáhl si ji k sobě. Málem se k ní sklonil a řekl jí, jak ji miluje. Ale včas se zastavil. Musí to provést, jak se patří, řekl si. Za chvíli jí dokáže, jak ji miluje.

Sara se od manžela trochu odsunula, aby se ho nedotýkala. Nemyslela si, že je vhodné tisknout se k němu v přítomnosti prince.

Nathan si myslel něco jiného. Nepočínal si nijak jemně, když si ji zas přitáhl k sobě.

„Jsem připraven,“ prohlásil princ.

Sir Richards pokynul strážnému stojícímu u vstupních dveří. Muž otevřel dveře a do kanceláře vstoupil Sařin otec.

Jakmile ho Sara spatřila, instinktivně se přivinula k manželovi. Nathan ji objal kolem pasu a pevně stiskl.

Hrabě Winchester se uklonil princi, a když si všiml ostatních, zamračil se.

Chtěl požádat, aby všichni ostatní z kanceláře odešli, protože záležitost, která měla být projednávána, byla důvěrná, ale princ byl pohotovější. „Tak se přece posaďte, Harolde. Rád bych tu věc vyřídil co nejdříve.“

Hrabě okamžitě vytáhl jednu z židlí před princem. Posadil se a vzápětí se k princi naklonil. „Prozkoumal jste důkaz, který jsem vám poslal?“ řekl.

„Ano,“ odpověděl princ. „Harolde, setkal jste se někdy s naším ministrem války?“

Harold se obrátil k siru Richardsovi a pozdravil ho krátkým kývnutím hlavy. „Jednou nebo dvakrát jsme se už setkali,“ řekl. „Smím se zeptat, proč je přítomen? Nemyslím, že tato záležitost má něco společného s jeho činností. Jedná se o otázku zrušení smlouvy, o nic víc.“

„Naopak,“ vložil se do řeči sir Richards. Jeho hlas zněl příjemně a táhl se jako med. „Prince i mne by velmi zajímalo, jak jste přišel k informaci týkající se hraběte z Wakersfieldu. Mohl byste nám to objasnit?“

„Musím chránit osobu, která mi ji sdělila,“ prohlásil Winchester. Pak se obrátil a pohlédl na Saru. Chvíli ji pozoroval a opět se otočil k princi. „Není důležité, jak jsem ji získal, můj pane. Když se podrobně seznámíte s fakty, uvědomíte si, že moje dcera nemůže spojit svůj život se synem zrádce. Společnost by se jí stranila. Markýzův otec nejednal v dobré víře vůči králi ani vůči Winchesterům, když podepsal smlouvu spojující jeho syna s mojí dcerou. Proto žádám, aby Sara byla toho absurdního závazku zproštěna a aby obdržela králův dar jako zadostiučinění za rozpaky a ponížení, kterému byla vystavena.“

„Obávám se, že budu muset trvat na tom, abyste nám řekl, kdo vám poskytl informaci o Nathanově otci,“ opakoval sir Richards.

Harold se obrátil k princi a hledal u něho podporu. „Raději bych na tuto otázku neodpovídal.“

„Jsem přesvědčen, že byste měl,“ řekl princ.

Haroldovi poklesla ramena. „Moje dcera,“ koktal, „Sara nám to napsala. Ona nám poskytla tu informaci.“

Sara neřekla ani slovo. Nathan jí povzbudivě stiskl paži. Byl to trochu nešikovný pokus dát jí najevo svou podporu. Vůbec však neprotestovala.

Neopovažuj se brát mi naději, blesklo jí hlavou. Přesně tak to řekl. Sara se snažila soustředit se na důležitý rozhovor, ale v hlavě jí stále zněla Nathanova tichá výzva.

Její otec uváděl jednu výmluvu za druhou, když se snažil vysvětlit, proč se jeho dcera chtěla svěřit s tou prokletou informací o Nathanově otci. Sara nechtěla takovým lžím naslouchat.

Pak upoutal její pozornost princ, který pokynul jednomu z mužů stojících za ním. Strážce ihned zamířil k bočním dveřím a otevřel je. Do kanceláře vstoupil malý, drobný muž, svírající v ruce tmavou čapku.

Sara ho nepoznávala. Bylo však zřejmé, že její otec ano. Nedokázal skrýt překvapení. „Kdo se opovažuje rušit naši diskusi?“ zeptal se.

Jeho chabý pokus chovat se sebevědomě nezabral. „To je Luther Grant,“ prohlásil ironicky sir Richards. „Možná jste se s ním už setkal, Harolde. Luther pracoval na našem ministerstvu jako velitel stráží. Projevoval se tak důvěryhodně, že mu byl svěřen dohled nad trezorem. Jedinou jeho povinností bylo bedlivě střežit tajemství Anglie.“

Hlas sira Richardse zazněl pak ještě ostřeji. „Ale brzy bude dobře střežen on sám, půjde do newgateského vězení. Bude tam mít svou vlastní celu.“

„Hra je u konce,“ ozval se Caine. „Grant nám řekl, že jste mu dobře zaplatil, aby nahlédl do Nathanova spisu. Když nemohl najít nic špatného v něm, podíval se do spisu Nathanova otce.“

Harold se zatvářil opovržlivě. „Koho zajímá, jak se ta informace objevila?“ zamumlal. „Jediné, na čem záleží, je, že…“

„Nás to zajímá,“ přerušil ho sir Richards. „Dopustil jste se vlastizrady.“

„Je to hrdelní zločin?“ zeptal se princ.

Podle jeho výrazu Sara nepoznala, zda si tropí z jejího otce posměšky, nebo zda to skutečně neví.

„Ano, je to hrdelní zločin,“ řekl sir Richards.

Winchester se zachvěl zlostí. „Vždy jsem byl oddaný koruně,“ prohlásil. Zíral na prince. „Když vás celé město zesměšňovalo, já jsem pevně stál na vaší straně. Můj bože, dokonce jsem vystupoval na vaši obranu, když jste se chtěl zbavit manželky. Tak se oplácí loajalita?“

Princova tvář zrudla. Zjevně se mu nelíbilo, že mu Winchester připomíná jeho nepopulární pokus zbavit se manželky. Rozhněvaně na něho pohlédl a potřásl hlavou. „Jak se opovažujete mluvit tak drze s následníkem trůnu?“

Hrabě si uvědomil, že zašel příliš daleko. „Odpusťte, můj pane,“ koktal, „ale zoufale jsem se snažil ochránit svou dceru. Markýz ze St. Jamesu si ji nezaslouží.“

Princ se zhluboka nadechl. Stále byl ve tváři rudý, ale jeho hlas zněl už klidněji, když řekl: „Nesouhlasím s vámi. Nikdy jsem se příliš nezajímal o ministerstvo války, protože mě tyto záležitosti nesmírně nudí, ale když jsem si přečetl fakta o markýzově otci, požádal jsem sira Richardse, aby mi vytáhl také spis jeho syna. Markýz nenese zodpovědnost za hříchy svého otce. Nikdo by je neměl nést.“ Mnohem ostřejším hlasem pak dodal: „V takovém případě by mě přece moji poddaní mohli vinit za politováníhodný stav mého otce, nemám pravdu?“

„Nikdo si nemyslí, že jste zodpovědný za chorobu svého otce,“ ujistil ho hrabě.

Princ přikývl. „Přesně tak,“ řekl. „A tak ani já nemyslím, že je Nathan zodpovědný za chyby svého otce. Ne, markýz za ně nemůže,“ opakoval unaveným hlasem. „Ale i kdyby mohl, svoji oddanost prokázal víc než dostatečně řadou odvážných činů, které pro Anglii vykonal. Kdyby mohla být odhalena všechna tajemství, markýz by si za své hrdinské skutky zasloužil povýšení do rytířského stavu. A co se toho týče, bylo mi řečeno, že hrabě z Cainewoodu by si zasloužil totéž. Četba jeho spisu mi zabrala celý večer, Harolde, a teď, když znám všechna fakta, tvrdím, že považuji za čest trávit čas ve společnosti těchto oddaných, ušlechtilých mužů.“

Chvíli nikdo nepromluvil. Nathan cítil, že se Sara chvěje. Všiml si, že pozoruje svého otce, a chtěl jí zašeptat, že všechno bude v pořádku, že otec už jí nikdy nebude ubližovat.

Pak znovu promluvil princ: „Sir Richards nicméně nesouhlasí, aby se tyto informace dostaly na veřejnost, a já jsem se rozhodl ctít jeho moudrost v této záležitosti. Bude stačit, když řeknu, že si tito mužové zasluhují moji vděčnost. Teď s vámi uzavřu smlouvu,“ řekl. Jeho zrak ulpěl na ministrovi. „Pokud nás Harold ujistí, že nepromluví o Nathanově otci jediné slovo, navrhuji, abychom ho nedávali pod zámek.“

Sir Richards předstíral, že nad jeho návrhem uvažuje. „Raději bych ho viděl viset. Přesto se však podřídím vašemu rozhodnutí. Jsem váš služebník.“

Princ přikývl. Pohlédl na Harolda. „Vím, že jistí členové vaší rodiny znají skutečnost o Nathanově otci. Bude vaší povinností zajistit, aby mlčeli. Nesete zodpovědnost za Nathanovu ochranu proti jakémukoliv skandálu, protože jakmile se ke mně dostane pouhý náznak nactiutrhačských řečí, budete souzen za vlastizradu. Řekl jsem to dost jasně?“

Harold přikývl. Byl vzteky bez sebe a nemohl ani promluvit. Princ byl očividně zhnusen. Hraběti Winchesterovi bylo jasné, že v budoucnu se už nedostane do žádné významnější společnosti. Jakmile dá princ najevo, že se netěší jeho přízni, budou jeho příklad následovat ostatní.

Sara cítila, že se otcův hněv přenesl na ni. Sevřelo se jí hrdlo a udělalo se jí nevolno. „Mohu prosím dostat sklenici vody?“ zašeptala Nathanovi.

Okamžitě vstal a vyšel z kanceláře, aby jí nápoj přinesl. Ze židle se zvedl i Caine a vyvedl bočními dveřmi Luthera Granta.

Harold se obrátil k siru Richardsovi. „Mohl bych protestovat. Stojí zde pouze Grantovo slovo proti mému.“

Ministr zakroutil hlavou. „Máme i jiné důkazy,“ zalhal.

Hrabě Winchester vstal. Bylo zřejmé, že uvěřil Richardsovu klamu. „Rozumím,“ zamumlal. „Jak jste se dověděl o Lutherovi?“ zeptal se prince.

„Řekla nám o něm vaše žena,“ odpověděl princ. „Snažila se pomoci své dceři, zatímco vy jste se snažil ji zničit. Dělá se mi zle při pouhém pohledu na vás.“

Hrabě Winchester se princi uklonil, na okamžik se zahleděl na svou dceru a pak vyšel z kanceláře.

Sara ještě nikdy neviděla v očích svého otce tak zuřivou nenávist. Zachvátil ji strach. Věděla, že brzy pocítí sílu jeho hněvu její matka.

Milosrdný bože, pomyslela si, musí se k matce dostat dříve než on.

„Omluvíte mě prosím?“ vykřikla a vrhla se ke dveřím.

Počkala jen na princovo souhlasné přikývnutí a vzápětí už za sebou zavírala dveře.

„Myslíte, že se jí udělalo nevolno?“ zeptal se sir Richards.

„Řekl bych, že je to pravděpodobné,“ odpověděl princ. „Richardsi,“ pokračoval vyrovnanějším hlasem, „vím, že mnozí významní vládní představitelé cítí vůči mně tiché pohrdání. Mylně mě považují za panovníka, který mění svůj názor, kdykoli se mu zachce, ale říkám vám, že tomu tak není. Ujišťuji vás, že svůj názor na Harolda Winchestera nikdy nezměním.“

Sir Richards doprovodil prince ke dveřím. „Uvědomujete si jistě, můj pane, že jsem lhal, když jsem Winchesterovi říkal, že máme proti němu další důkaz. Skutečně zde stojí pouze Grantovo slovo proti jeho slovu, a kdyby chtěl tu věc hnát do krajnosti…“

Princ se usmál: „Nebude nic nikam hnát,“ ujistil ministra.

Nathan v doprovodu Caina vstoupil postranními dveřmi se sklenicí vody. Princ už v místnosti nebyl. „Kde je Sara?“ chtěl vědět Nathan.

„Odešla na toaletu,“ vysvětloval sir Richards. Zamířil zpátky ke stolu a zhroutil se na židli. „Můj bože, šlo to jako po másle. Nebyl jsem si jist, jak princ zareaguje. Ale tentokrát se vyznamenal, udělal přesně to, co bylo třeba, že?“

„A bude tomu tak vždy?“ zeptal se Caine. „Nebo zítra zas bude Harold patřit k jeho oblíbencům?“

Richards pokrčil rameny. „Modlím se, aby nezměnil názor, ale mám dojem, že tentokrát bude ctít své slovo.“

Caine se opřel o okraj stolu. „Nemohu uvěřit, že jste ho nechal číst ve spisech, Richardsi.“

„Tak tomu nevěř,“ odpověděl ředitel a zazubil se. „Dal jsem mu jen některé stručné přehledy o méně významných úspěšných akcích. Už se nemrač, Caine. Nathane, proboha, nechoď pořád s tou sklenicí sem a tam. Vždyť jsi většinu vody už vylil na koberec.“

„Proč to Saře trvá tak dlouho?“

„Myslím, že jí nebylo dobře. Dopřej jí alespoň chvíli soukromí.“

Nathan si povzdechl. Odešel znovu naplnit sklenici vodou, zatímco sir Richards se dal s Cainem do řeči o záležitostech ministerstva.

Nathan se snažil být trpělivý, ale když uplynulo dalších deset minut a Sara se do kanceláře stále nevracela, rozhodl se ji vyhledat. „Kde je ksakru ta toaleta? Možná mě Sara potřebuje.“

Sir Richards mu ukázal do horního patra. „Jsou listiny připraveny k podpisu?“ zeptal se Caine, když se Nathan obrátil k odchodu.

„Leží na stole,“ zavolal Nathan přes rameno. „Jakmile se dostanu k Saře, můžeme si je projít a uzavřít to.“

„Stal se z něho romantik,“ prohlásil posměšně Caine.

„Ano, když vidím, jak se stará o svou ženu, zdá se mi, že má skutečně romantické srdce. Kdo by si byl pomyslel, že se Nathan zamiluje?“

Caine se ušklíbl. „Kdo by si byl pomyslel, že se některé podaří ho získat? Sara je do něho zrovna tak zamilovaná jako on do ní. Nathan je rozhodnut začít nový život.“

„Ach, láska v rozpuku,“ řekl sir Richards. „Saru jistě jeho starostlivost potěší. Bůh ví, že si zasluhuje trochu štěstí. Měla dnes těžký den. Když jsem viděl, jak se tvářila, když se princ zmínil o její matce, málem se mi sevřelo srdce, Caine, a já jistě nemám sklon podléhat emocím, jak víš. Lady Sara byla tak zděšená. Měl jsem chuť vzít ji do náruče a utěšovat ji, říct jí, že všechno zlé pomine. Obvykle se nedopouštím takových důvěrností, ale řeknu ti, že jsem se musel držet, abych to neudělal.“

Caine se zatvářil znepokojeně. „Nevzpomínám si, že by se princ zmínil o Sařině matce.“

„Myslím, že v té chvíli jsi byl ty i Nathan mimo,“ řekl Richards. „Ano, je to tak,“ dodal, „Sara tu seděla sama. Nathan vyšel ven, aby jí přinesl trochu vody.“

„Sara není na toaletě,“ vykřikl ode dveří Nathan. „Ksakru, Richardsi, kam jste ji poslal? Na ulici, proboha?“

Caine se zvedl. „Nathane, možná budeme mít problém.“ Hlas měl sevřený obavami. „Sire Richardsi, povězte nám, co přesně říkal princ o Sařině matce.“

Ministr odsunul židli a vstal. Nevěděl, jaké by mohlo hrozit nebezpečí, ale cítil, že něco skutečně není v pořádku.

„Harold chtěl vědět, kdo nám řekl o Grantoví. Princ mu prozradil, že to jméno vyzradila jeho žena.“

Nathan a Caine se ihned rozběhli ke dveřím. „Jistě se neopováží vztáhnout ruku na svou ženu ani na dceru,“ zamručel sir Richards a hnal se za oběma muži. „Myslíte, že Sara šla za matkou, že? Charlesi,“ zavolal přes rameno, „připravte kočár.“

Nathan seběhl do přízemí s Cainem v patách, když sir Richards došel na odpočívadlo nad nimi. „Nathane, jistě si nemyslíš, že je Harold schopen své ženě nebo dceři ublížit.“

Nathan otevřel dveře a vyběhl na chodník. „Ne,“ zvolal. „Harold se jich ani nedotkne. Pověří tím svého bratra. Ten bastard vždy využívá jeho pomoci. Ksakru, Sara odjela tvým kočárem, Caine. Bože, musíme se k ní dostat dříve než Henry.“

Po ulici ujížděla drožka. Nathan využil příležitosti. Nehodlal čekat na ministrův kočár. Vběhl na ulici a uchopil obě otěže. Ramenem vrazil do boku koně, u něhož stál. Když se k němu přidal Caine, drožka rázem zastavila.

Vozka málem vylétl ze sedadla. Dal se do křiku. Pasažér, plavovlasý mladík se skřipcem, vystrčil hlavu z okna, aby zjistil, co je to za zmatek, a v té chvíli Nathan otevřel dveře. Než si muž uvědomil, co se děje, Nathan ho vystrčil na chodník.

Caine vykřikl povel kočímu, zatímco sir Richards pomáhal muži na nohy. Ministr však projevoval starost o cestujícího jen do okamžiku, kdy si uvědomil, že i on může zůstat na ulici. Pak rázně muže odstrčil a vskočil do drožky dřív, než mohl Caine zabouchnout dveře.

Během cesty k domu Winchesterů nepromluvil nikdo z nich jediné slovo. Nathan se chvěl zlostí. Poprvé v životě si uvědomil, že už nechce žít v izolaci, do které se vždy uzavíral. Potřeboval Saru, a jestli se jí něco stane, než bude mít možnost jí dokázat, že je jí hoden, že je schopen milovat ji tak, jak si zaslouží, nebude moci dál žít.

Během těch nekonečných, mučivých minut si Nathan vzpomněl na modlitby. Cítil se jako neznaboh, nemohl se upomenout na jedinou modlitbičku z dob dětství, a tak jen prostými slovy prosil Boha o milosrdenství.

Zoufale Saru potřeboval…

Jízda k matčinu domu byla pro Saru bolestná. Necítila paniku, protože věděla, že má dost času, aby se dostala ke své matce jako první. Její otec bude muset nejprve navštívit dům svého bratra. Cesta tam mu bude trvat nejméně dvacet minut. Pak s ním stráví alespoň čtvrthodinu, než mu vylíčí všechnu nespravedlnost, která na něm byla spáchána, a než vzbudí v bratrovi řádný vztek. Za předpokladu, že Henry bude prožívat svou každodenní kocovinu, chvíli potrvá, než si udělá jasno v hlavě a než se oblékne.

Také doufala, že mezitím si Nathan uvědomí, k čemu došlo, a zjistí, že odjela. Pocítila úlevu. Věděla, že se vydá za ní.

Neber mi naději. Jeho slova jí znovu proběhla hlavou. Chtěla se nad tak nehorázným požadavkem rozzlobit. Jak se opovažuje myslet si, že mu bere naději. Jak se opovažuje…

Nebyla však schopna pocítit pořádný vztek, protože v srdci si vůbec nebyla jista, má-li právo se urazit. Copak mu nedávala naději? Jistěže dávala, říkala si. Ovšem k čemu to bylo, když ji Nathan nemiloval.

Choval se k ní ovšem ohleduplně. To musela přiznat. Vzpomněla si, jak ji hladil po zádech, když cítila ukrutné měsíční bolesti. Jeho doteky byly tak příjemné, tak konejšivé.

Byl také něžný milenec. Ne že by jí šeptal slova lásky, když se s ní miloval. Ale dával jí najevo svou laskavost, trpělivost a nikdy se ho nemusela bát. Nikdy.

Ale nemiloval ji.

Strávil dlouhé hodiny tím, že ji naučil řadu věcí, o kterých si myslel, že je bude potřebovat, aby se mohla o sebe postarat. Pomyslela si, že pravou příčinou bylo, že na ni nechtěl neustále dohlížet. A zatímco ona stejně jako její matka považovala za svou povinnost chránit ty, jež milovala, starost o sebe chtěla ponechat manželovi.

Stejně jako matka…

Můj bože, Nora měla pravdu. Aniž si to Sara uvědomila, vydala se v matčiných stopách. Byla odhodlána stát se závislou na manželovi. Kdyby se z Nathana stal krutý, sobecký muž jako její otec, naučila by se Sara krčit hřbet vždy, když by na ni zvýšil hlas?

Potřásla hlavou. Ne, ona nikdy nepřipustí, aby ji terorizoval jakýkoli muž. Nathan ji vedl k tomu, aby si uvědomila vlastní sílu. Dokáže žít i bez něho a určitě se o sebe bude umět postarat.

Neučil ji, jak se bránit, protože by se mu nechtělo na ni dohlížet. Chtěl, aby se jí nestalo nic zlého. Byl dobrý člověk.

Sara se rozplakala. Proč ji nemůže milovat?

Neber mi naději. Když ji nemiluje, proč se stará, jestli mu bere naději nebo ne?

Sara byla zabrána do svých myšlenek a uvědomila si, že kočár zastavil, až na ni zavolal Cainův kočí.

Požádala ho, aby na ni počkal, a vykročila ke schodišti.

Majordomus, muž, kterého si její otec najal teprve před nedávnem, jí řekl, že její matka i sestra si na odpoledne vyšly ven.

Sara mu nevěřila. Proklouzla kolem něho a spěchala nahoru po schodech do ložnic v patře, aby se sama přesvědčila.

Majordomus se pozastavil nad její nevychovaností a pak se odebral do zadní části domu.

Ložnice byly prázdné. Sara zprvu pocítila úlevu, pak si však uvědomila, že bude muset matku najít dřív, než se to podaří některému z Winchesterů. Prolistovala hromádku pozvánek na matčině psacím stole, ale žádná z nich jí neposkytla stopu, kam se mohla dnes vypravit.

Vydala se tedy zpátky ke schodům, rozhodnuta vyžádat si informace od služebnictva. Jistě někdo bude vědět, kam její matka odešla.

Sara sestoupila do mezipatra a v tom okamžiku se otevřely domovní dveře. Napadlo ji, že se domů vrací matka, a chvatně pokračovala v cestě. Když však spatřila do haly vcházet strýce Henryho, zastavila se.

Ihned ji zpozoroval. Při pohledu na úšklebek na jeho tváři se jí sevřely útroby.

„Otec šel se svým vztekem rovnou za vámi, že?“ vykřikla a v hlase měla pohrdání. „Věděla jsem, že půjde k vám,“ dodala. „Je to jediná věc, která se dala u něho předpokládat. Myslí si, bůhvíjak není chytrý, když přiměje svého opilého bratra, aby trestal místo něho? A sám čeká v hostinci, že?“

Ze strýcových očí se staly úzké štěrbiny. „Tvá matka by si zasloužila vyříznout jazyk za to, že se postavila proti manželovi. Ty se o to nestarej, Saro. Jdi mi z cesty. Musím si promluvit s tvou matkou.“

Sara zakroutila hlavou. „To vám nedovolím,“ vykřikla. „Ani teď, ani zítra, nikdy. I kdybych měla matku přinutit násilím, budu trvat na tom, aby opustila Londýn. Nejlepší bude, vypraví-li se za svou sestrou. U ní si možná uvědomí, že nemá proč se vracet. Bože, alespoň v to doufám. Matka si zaslouží v životě alespoň trochu radosti. A já se postarám, aby ji měla.“

Henry za sebou kopnutím přirazil dveře. Neodvažoval se myslet na to, že ji udeří, protože si dobře pamatoval hrozbu, kterou vyslovil její manžel, když si pro svou nevěstu přišel do hostince.

„Vrať se k ničemovi, za něhož ses provdala,“ zařval. „Victorio,“ dodal skřehotavým hlasem. „Pojď dolů. Musím si s tebou promluvit.“

„Matka zde není. Opusťte tento dům. Když vás vidím, dělá se mi zle.“

Henry vykročil ke schodišti. Když v koutě spatřil mosazný stojan na deštníky, zastavil se. Byl vzteky bez sebe a nemyslel na následky. Ten spratek potřebuje dostat za vyučenou, řekl si. Jedna pořádná rána z ní tu drzost vytluče.

Uchopil slonovinovou rukojeť vycházkové hole. Jedna pořádná rána…

KAPITOLA 16

Málem ho zabila.

Výkřik bolesti se rozléhal až na ulici. Kočár ještě ani nezastavil, když Nathan vyskočil na chodník a vyrazil ke schodům. Strašlivé zaječení v něm vzbudilo nesmírný strach o Saru – takový strach, že ani nepostřehl, že původcem výkřiku byl muž. Ve dveřích se ani nezastavil. Vyrazil je ramenem, čímž způsobil, že v následujícím okamžiku dopadly na hlavu Henryho Winchestera. Těžký kus dřeva ztlumil Henryho další výkřik.

Nathan nebyl vůbec připraven na pohled, který se mu naskytl. Zůstal ohromeně stát. Na záda se mu tlačili Caine a sir Richards. Caine tiše zamručel. Připadalo mu, jako by měl před sebou ocelovou desku. On i sir Richards se brzy vzpamatovali a postavili se vedle Nathana, aby viděli, co ho tak zarazilo.

Bylo pro ně obtížné to pochopit. Uprostřed prostorné haly se zkroucen na zemi svíjel Henry Winchester. Ruce si tiskl ke slabinám. Doslova úpěl bolestí, a když se natočil k nim, sir Richards i Caine si všimli jeho zkrvaveného nosu.

Nathan se zadíval na Saru. Stála u paty schodiště. Tvářila se zcela klidně, zářila krásou a nic jí nechybělo.

Byla v naprostém pořádku. Ten bastard se k ní nedostal. Ano, nikdo jí neublížil. Nathan si tu skutečnost musel znovu a znovu opakovat, aby se uklidnil.

Nezabralo to. Ruce se mu nepřestávaly třást. Asi potřebuje slyšet, aby mu řekla sama, že se jí nic zlého nestalo, než se mu zas uklidní tep.

„Saro?“ zašeptal Nathan ochraptěle a vzápětí zapochyboval, že ho přes kvílení strýce Henryho uslyší. Pokusil se tedy znovu. „Saro? Neublížil ti?“

Úzkost, která se ozývala z hlasu jejího manžela, ji dojímala. Oči se jí naplnily slzami a všimla si, že i Nathan má v očích vláhu. Při pohledu na jeho tvář jí srdce usedalo. Vypadal tak… vyplašeně, tak zranitelně… tak ustaraně.

Milosrdný bože, on ji snad přece miluje!

Miluješ mě, chtělo se jí zakřičet. Neudělala to však, protože nebyli sami. Ale už si byla jista, že se v něm neklame. Nemohla promluvit, jen se usmívala.

Vykročila ke svému muži, ale pak si vzpomněla na jeho doprovod. Obrátila se k Cainovi a k siru Richardsovi a pozdravila je dokonalou úklonou.

Caine se zazubil. Sir Richards jí chtěl odpovědět také úklonou, ale pak se zarazil. „Co se tu stalo?“ tázal se energickým hlasem.

„Ksakru, Saro, odpověz,“ řekl v témže okamžiku Nathan. „Není ti nic?“

Pohlédla na manžela. „Jsem úplně v pořádku. Děkuji, že se ptáš. Ale strýček Henry měl malou nehodu,“ prohlásila.

Sir Richards poklekl na jedno koleno a zvedl vyražené dveře z Henryho těla. „To jsem předpokládal, má drahá,“ řekl Saře. Odsunul dveře stranou a zamračil se na Henryho. „Pro lásku boží, člověče, přestaňte naříkat. Chováte se nedůstojně. Upadly na vás dveře, když jimi procházel Nathan? Tak mluvte, Winchestere. Nerozumím z vašeho blábolení ani slovu.“

Caine se už dovtípil. Sara si třela hřbet pravé ruky, jako by z ní chtěla odstranit brnění. Henry se stále držel za slabiny.

„Strýček Henry měl nehodu ještě předtím, než na něho spadly dveře,“ vysvětlovala Sara. Její hlas zněl velmi radostně a Nathan viděl, že se na něho usmívá. Byl stále velmi rozrušený, a tak vůbec nic nechápal. Netušil, proč se jeho žena tváří tak spokojeně. Neuvědomuje si snad, jaké nebezpečí jí hrozilo?

Sara pak pomalu vykročila k němu a jediné, na co mohl pomyslet, bylo, že ji touží sevřít v náruči. A nikdy ji neopustí, ani když jí bude vyčítat její hanebný zvyk odcházet od něho.

Cainův úsměv byl nakažlivý. I Richards zjistil, že se usmívá, přestože vlastně ani nevěděl, čemu. Zvedl se a obrátil se k Saře. „Prosím uspokojte moji zvědavost a povězte mi, co se stalo.“

Neměla přílišnou chuť do vysvětlování. Kdyby mu řekla, co se skutečně stalo, jistě by se pohoršoval nad jejím nevhodným chováním.

Nathan by jistě pohoršen nebyl. Byl by na ni pyšný. Sara se už nemohla dočkat, až budou sami, a ona mu bude moci vylíčit všechny podrobnosti.

„Strýček Henry zakopl o vycházkovou hůl,“ řekla a stále se usmívala.

Nathan se konečně vzpamatoval z omámení a rozhlédl se kolem sebe. Sara přistoupila k němu, on ji chytil a zadíval se na rudé skvrny na hřbetě její pravé ruky. Pak se Nathanovi z hrdla vydralo tiché obdivné povzdechnutí. Také si všimla, že zároveň jím zacloumal vztek. Nijak ji to však nevyděsilo, protože věděla, že se jeho hněv nikdy neobrátí proti ní.

Nechtěla, aby se všechna pozornost soustředila jen na ni. Objala manžela kolem pasu a pevně ho sevřela. „Opravdu jsem v pořádku, Nathane,“ zašeptala. „Nemusíš se o mne bát.“

Položila mu tvář na prsa. Bušení jeho srdce jí naznačilo, že její konejšivá slova ho nijak neuklidnila. Ale hlas měl už klidný, když se jí zeptal: „Tu vycházkovou hůl jsi měla v ruce ty, nebo on?“

„Měl ji on a stoupal po schodech ke mně,“ vysvětlovala. „Vytáhl ji ze stojanu na deštníky.“

Nathan si představil celou situaci. Pokusil se ji pohladit po ruce. „Nathane. Už je po všem. Neudeřil mě.“

„A pokusil se o to?“

Měla pocit, jako by objímala sochu, tak pevně stál na místě. Tiše povzdechla, stiskla ho ještě pevněji a odpověděla: „Ano, ale já jsem nedovolila, aby mě uhodil. Vzpomněla jsem si na to, cos mě učil, a postarala jsem se o vyrovnané šance, jak jsem slíbila. Co se toho týče,“ dodala, „měla jsem na své straně také moment překvapení. Strýc Henry není zvyklý, že se ženy umí bránit. Vypadal… velmi překvapeně, když upadl.“

„Caine? Vyveď Saru ven a počkejte na mne. Richardsi, vy jděte s nimi.“

Všichni tři zároveň to odmítli. Caine se nechtěl trápit s odstraňováním těla. Sara nechtěla, aby Nathan musel na šibenici. Sir Richards netoužil po práci s vyšetřováním.

Nathan stál pořád jako solný sloup, plný vzteku, i když už ostatní skončili se svým zdůvodňováním. Nebyl schopen vymanit se ze Sařina objetí a vrhnout se na toho winchesterského bastarda. „Zatraceně, Saro, jestli mě nepustíš…“

„Ne, Nathane.“

Dlouze si povzdechl. Věděla, že zvítězila. Náhle zatoužila být s ním co nejrychleji o samotě, aby mohla dosáhnout dalšího vítězství. Ať se stane cokoliv, přiměje ho, aby jí řekl, že ji miluje.

„Nathane, nemůžeme odejít, dokud se nedovím, že je matka v bezpečí,“ zašeptala. „Ale zároveň se chci s tebou vrátit domů. Jak ten problém vyřešíš?“ Nedala mu čas na odpověď. „Chci říct, Nathane, jak ten problém vyřešíme?“

Její manžel se nevzdal tak snadno. Pořád měl chuť jejího strýce zabít. Považoval svůj plán za zcela rozumný. Kdyby tomu muži pořádně natloukl, odstranil by jednak Sařiny obavy o bezpečí její matky, a kromě toho by získal nesmírnou satisfakci. Nespouštěl oči z vycházkové hole a přemýšlel o důsledcích, které by mohla mít rána tímto předmětem. Henry ji mohl zabít.

Vhodné řešení napadlo nakonec Caina. „Víš, Nathane, zdá se, že Henry bude potřebovat dlouhý odpočinek. Možná by jeho zdraví velmi prospěla plavba do kolonií.“

Nathanovi se okamžitě zlepšila nálada. „Postarej se o to, Caine.“

„Předám ho Colinovi a řeknu mu, aby zařídil, co je třeba,“ prohlásil Caine. Uchopil Henryho za límec a zvedl ho ze země. „Pár provazů a roubík bude jediné, co bude potřebovat.“

Sir Richards souhlasně přikývl. „Počkám zde, dokud se nevrátí vaše matka, Saro. Vysvětlím jí, že vašeho strýce náhle posedla touha vydat se na dalekou cestu. Počkám také na vašeho otce. I s ním si budu muset promluvit. Proč byste nemohla odjet s Nathanem? Vezměte si můj kočár a kočího pošlete zpět, ať mě tu vyzvedne.“

Henry Winchester se už vzpamatoval natolik, že byl schopen vrávoravě skočit ke vchodu. Caine ho prudce přistrčil ke svému švagrovi.

Nathan využil příležitosti. Udeřil Henryho pěstí do žaludku. Rána ho srazila zpátky na zem, kde se opět začal zmítat.

„Už se cítíš lépe, Nathane?“ zeptal se Caine.

„Mnohem lépe,“ odpověděl Nathan.

„Co ty papíry, které jsi připravil?“ zeptal se sir Richards Nathana.

„Přines je dnes večer na ples k Farnmountům. Na chvíli si vypůjčíme Lesterovu knihovnu. Sara a já bychom se tam měli dostat kolem deváté.“

„Smím se zeptat, o čem vlastně mluvíte?“ ozvala se Sara.

„Ne.“

Prudká odpověď jejího manžela ji popudila. „Nechci dnes večer nikam jít,“ prohlásila. „Musím si s tebou promluvit o něčem velmi důležitém.“

Zavrtěl hlavou. „Budeš mi důvěřovat, ženo,“ zamručel a táhl ji ven.

Zalapala po dechu. „Jak mi můžeš říct něco…“

Zmlkla, když se k ní otočil a pomohl jí do kočáru. Jeho tvář byla bezvýrazná. Všimla si však, že se mu třesou ruce.

Nechtěl si sednout vedle ní, usedl na protější sedadlo. Když natáhl dlouhé nohy, sevřel mezi nimi její.

Jakmile se dal kočár do pohybu, obrátila se a vyhlédla z okna.

„Nathane?“

„Ano?“

„Cítíš teď… důsledky?“

„Ne.“

Byla zklamaná, protože doufala, že Nathan se bude potřebovat zbavit napětí, stejně jako to před časem potřebovala ona. Při vzpomínce, jak jí s tím její manžel pomáhal, Saře zrůžověly tváře.

„Copak muži nepociťují po boji žádné důsledky?“

„Někdy ano. Neměl jsem udeřit Henryho před tebou,“ řekl Nathan. Stále se vyhýbal pohledu na ni.

„Chceš říct, že kdybych tam nebyla, neudeřil bys ho, nebo že lituješ…“

„Ovšemže bych ho uhodil,“ zavrčel Nathan. „Jen jsem ho neměl tlouct před tvýma očima.“

„Proč?“

„Jsi moje žena,“ vysvětloval. „Neměla by ses dívat na takové… násilí. V budoucnu se zdržím…“

„Nathane,“ přerušila ho. „Nevadilo mi to. Opravdu. Nastanou situace, kdy k tomu dojde zas. Já nesouhlasím s násilím,“ dodala rychle, „ale uznávám, že jsou chvíle, kdy pořádná rána může být jediným řešením.“

Zavrtěl hlavou. „Nedovolilas mi, abych zabil piráty, vzpomínáš si?“

„Dovolila jsem ti, abys je potrestal jinak.“

Pokrčil rameny. „Jsi žena. Jsi jemná a ušlechtilá a já se budu chovat jako gentleman, když budu s tebou. Tak to u nás bude chodit. A nehádej se se mnou.“

„V mé přítomnosti ses vždycky choval jako gentleman,“ zašeptala.

„Nesmysl,“ namítl. „Ale změním se, Saro. Teď bych však rád takových řečí nechal. Musím přemýšlet.“

„Nathane, měl jsi o mne strach?“

„Samozřejmě že jsem měl strach.“

Odpověděl jí téměř křikem. Zadržela úsměv. „Byla bych moc ráda, kdybys mě políbil.“

Ani se na ni nepodíval. „Ne,“ řekl krátce.

„Proč ne?“

„Musí to být, jak se patří, Saro.“

Co tím proboha myslí? „Vždycky jsi mě líbal jaksepatří.“

„Všechno bych zničil, kdybych tě políbil.“

„Vůbec ti nerozumím.“

„Pověz mi, co se stalo Henrymu,“ vyzval ji.

Lehce povzdechla. „Udeřila jsem ho… tam.“

Po tváři mu přelétl mírný úsměv. „Vzpomněla sis, jak se správně zatíná pěst?“

Rozhodla se, že mu neodpoví, dokud na ni nepohlédne. Uplynulo několik dlouhých okamžiků, ale nakonec podlehl.

Musel sám se sebou svádět urputný boj, aby se jí nedotkl. Už už si myslel, že zvítězí, ale pak se na něho usmála a zašeptala: „Věděla jsem, že na mne budeš pyšný. Ovšem většina gentlemanů by byla pohoršena.“

Drsně si ji přitáhl do klína. Prsty se jí začal probírat ve vlasech. „Já nejsem vůbec pohoršen,“ řekl v posledním okamžiku, než se jeho ústa přitiskla k jejím. Jazykem je začal zkoumat, vychutnávat, laskat, dráždit. Nemohl se jí nabažit, nebyl schopen se od ní odtrhnout, každým okamžikem toužil víc a víc po dalších dotecích.

Políbil ji na krk a začal rozepínat knoflíčky vzadu na šatech. „Věděl jsem, že když se tě dotknu, už se nezastavím.“

Přestal se ovládat. Kočár zastavil, ale to si uvědomila jen Sara. Přiměla ho, aby jí opět uvedl oděv do pořádku. Trvalo mu to velmi dlouho, protože se mu třásly ruce.

Pak ji vzal Nathan za ruku a zavedl do domu. Jade se jen usmívala, když ji manželský pár míjel a chvátal nahoru po schodech.

Jakmile se dostali ke dveřím ložnice, Nathan se trochu uklidnil. Otevřel jí dveře. Sara si už sahala na záda, aby si rozepnula znovu knoflíčky cestou k posteli. Zarazila se, když za sebou zaslechla bouchnutí dveří.

Obrátila se a zjistila, že je v ložnici sama. Nathan ji opustil. Chvíli byla tak ohromena, že nevěděla, jak zareagovat. Pak pohoršené vykřikla. Otevřela dveře a rozběhla se do haly.

Na odpočívadle se setkala s Jade. „Nathan právě odešel. Požádal mě, abych vám vyřídila, že máte být v osm hodin připravena k odchodu. Navrhoval také, abych vám půjčila šaty, protože váš kufr zůstal na palubě Chaluhy.“

„Jak vám mohl stačit před svým odchodem tolik toho říct?“

Jade se usmála. „Můj bratr se hnal, jako by měl v patách samotného ďábla,“ řekla. „Poslední příkazy vykřikoval ještě z ulice. Uvidí se s námi později. Musí vyřídit jednu záležitost – alespoň si myslím, že něco takového říkal, když nastupoval do Cainova kočáru a odjížděl.“

Sara potřásla hlavou. „Váš bratr je neurvalý, bezohledný, arogantní, paličatý…“

„A vy ho milujete.“

„Ano, miluji. Věřila jsem, že i on mě miluje,“ řekla tiše. „Možná si to zatím ještě neuvědomil, nebo se lásky trochu bojí. Ach, už ani nevím. Ale jistě mě miluje. Jak si můžete myslet, že ne?“

„Já nic takového netvrdím, Saro. Jsem přesvědčena, že vás opravdu miluje,“ dodala. „Vlastně je to docela jasné. Je… zmatený. Nikdy toho moc nenamluvil, ale teď jako by ani nebyl schopen rozumného slova, jenom si stále cosi mumlá pod nos.“

Saře se objevily v očích slzy. „Chci, aby mi řekl, že mě miluje,“ zašeptala.

Jade ji pohladila po ruce a odvedla ji do ložnice.

„Víte, že ztělesňuji všechno, co si Nathan může u manželky přát? Nikdo ho nemůže milovat tak jako já. Prosím nemyslete si, že jsem méněcenná. Nejsem. Jen jsem úplně jiná než vy, Jade.“

Nathanova sestra se obrátila od šatníku a nevěřícně se na Saru zahleděla. „Proč si myslíte, že bych vás mohla považovat za méněcennou?“

Sara nesouvisle vysvětlovala, jak ji muži na palubě Chaluhy neustále srovnávali s Jade a jak vždycky prohrála. „A pak na nás zaútočili piráti a já jsem v jejich očích získala cenu.“

„To si dovedu představit,“ přisvědčila Jade.

„Mám odvahu,“ řekla Sara. „Nechlubím se, Jade. Nathan mě přesvědčil, že jsem velmi odvážná.“

„Obě jsme oddané svým manželům,“ řekla Jade. Obrátila se zas k šatníku a probírala se oděvy, aby z nich vybrala nejvhodnější plesovou róbu.

„Nathanovi se líbí, když mám šaty až ke krku,“ řekla Sara.

„To mluví samo za sebe, ne?“

„Obvykle se snažím mu vyhovět.“

Jade se neodvážila na Saru pohlédnout. Hněv v hlase její švagrové ji nutil ke smíchu. Ta ubohá žena se už zas dostávala do varu.

„Možná právě v tom je ten problém, Jade,“ prohlásila Sara. „Jsem na něm příliš závislá. Pořád Nathanovi říkám, jak ho miluji. A víte, co mi na to vždycky odpoví?“ Nedopřála Jade čas na odpověď. „Něco zamručí. Přisámbůh, je to tak. Ale už je konec.“

„Žádné bručení?“ zeptala se Jade.

„Žádná závislost. Najděte mi prosím šaty s největším výstřihem.“

Jade už nevydržela a rozesmála se. „Nathan vyletí z kůže.“

„V to doufám,“ odpověděla Sara.

Za pět minut držela Sara v rukou šaty slonovinové barvy.

„Měla jsem je na sobě jen jednou a nevyšla jsem v nich z domu, takže je nikdo neviděl. Caine by nedovolil, abych si je oblékla.“

Saře se šaty nesmírně líbily. Znovu a znovu Jade děkovala a pak se obrátila ke dveřím. Náhle se však zastavila. „Smím se vás na něco zeptat?“

„Jsme přece rodina, Saro. Ptejte se na cokoliv.“

„Pláčete někdy?“

Jade takovou otázku neočekávala. „Ano,“ odpověděla. „Vlastně v jednom kuse.“

„A viděl vás Nathan někdy plakat?“

„To nevím.“

Podle Sařina zklamaného výrazu Jade poznala, že to není odpověď, ve kterou doufala. „Teď, když o tom uvažuji, zdá se mi, že mě přece jen viděl plakat. Samozřejmě ne tak často jako Caine.“

„Ach, děkuji, že jste se mi svěřila s tak důvěrnou záležitostí. Nemáte tušení, jakou jste mi způsobila radost.“

Sara se rozzářila. Jade z toho měla radost, i když si musela přiznat, že neví, proč je Sara tak nadšená.

O dvě hodiny později už Jade s Cainem čekali na Saru v hale. U domovních dveří netrpělivě přecházel Jimbo.

Jade si oblékla temně zelené hedvábné šaty s vyšívanými nabíranými rukávy. Výstřih odhaloval jen nepatrný kousek těla. Caine se stále mračil, ale pak zamumlal, že vypadá překrásně. On sám měl na sobě společenský oděv a ona mu řekla, že vypadá jako ten nejhezčí pekelník na světě. Pak je začal Jimbo poučovat, aby se dobře postarali o dohled nad Sarou.

„Nespouštějte ji z očí, dokud si ji nepřevezme Nathan,“ opakoval Jimbo snad popáté.

Když se nahoře na schodišti objevila Sara, všichni strnuli úžasem. Jimbo tiše hvízdl. „Nathan bude vidět rudě, když uvidí naši Saru.“

Jade i Caine souhlasili. Sara vypadala nádherně. Vlasy měla rozpuštěné a jemné kadeře se jí při každém kroku pohupovaly po ramenou.

Šaty v barvě slonoviny měly velmi hluboce vykrojený výstřih ve tvaru V, jehož hrot končil hluboko mezi ňadry. Byly to ty nejvyzývavější šaty, jaké Caine kdy viděl. Vzpomínal si na ně. „Myslel jsem, že je roztrhám, když jsem ti je pomáhal svlékat,“ zašeptal.

Jeho žena se zarděla. „Tehdy jsi spěchal, ale neroztrhls je.“

„Nathan je roztrhne,“ tiše podotkl Caine.

„Takže myslíš, že se mému bratrovi budou líbit?“

„Hrome, to ne, ani trochu,“ odpověděl Caine. „To je dobře.“

„Jade, miláčku, nejsem si jist, že je to dobrý nápad. Všichni muži na plese budou Saru sledovat nestoudnými pohledy. Nathana trefí šlak.“

„Ano.“

Sara sestoupila do haly a uklonila se čekajícím.

„Nemusíte se k nám chovat tak obřadně,“ řekl Caine.

Sara se usmála. „To nemám v úmyslu,“ řekla. „Jen jsem se chtěla přesvědčit, zda mi šaty nesklouznou z těla, když se ukloním.“

„Co když vám manžel sevře ruce kolem krku a začne vás škrtit?“ zeptal se Jimbo. „Myslíte, že i takové násilí šaty vydrží?“

„Půjčím jí raději ještě i plášť,“ řekl Caine.

„Nesmysl,“ namítla Jade. „Na plášť je příliš teplo.“

Cestou na ples spor pokračoval.

Vévoda a vévodkyně Farnmountovi sídlili sotva míli od samého centra Londýna. Jejich dům byl velmi rozlehlý, s dokonale upravenými trávníky kolem teras. Najaté služebnictvo s pochodněmi bylo rozmístěno podél příjezdové cesty a osvětlovalo ji.

„Říká se, že princ měl zájem koupit sídlo Farnmountových,“ řekl Caine. „Jistě se toho úmyslu ještě nevzdal.“

„Ano,“ přisvědčila Jade, i když manželově poznámce sotva věnovala pozornost. Dívala se na Saru. „Zdá se mi, že jste zčervenala,“ řekla. „Cítíte se dobře?“

„Cítí,“ řekl Caine.

Sara se však dobře necítila. V hlavě jí vířily obavy. „Dnes tam přijdou i Winchesterové,“ vyhrkla. „Nikdo se neodváží urazit vévodu a vévodkyni. Nechápu však, proč je tento ples jedinou událostí, kterou navštěvují St. Jamesové.“

Caine se ušklíbl. „Je to jediná událost, na kterou jsou zváni,“ vysvětloval.

„Dělám si starost o Nathana,“ náhle vyhrkla Sara. „Jimbo, chtěla bych, abys i ty mohl jít dovnitř. Caine možná bude potřebovat tvou pomoc, když bude vyhlížet mého manžela.“

„Náš hoch to zvládne,“ odpověděl Jimbo. Pohladil Saru po ruce. „Přestaňte si dělat starosti.“

Pak už nikdo nepromluvil, dokud kočár nezastavil před rezidencí. Jimbo vyskočil a obrátil se, aby pomohl Saře. „Zůstanu stát u kočáru. Až budete potřebovat, vyjděte jen z domovních dveří a já vás uvidím.“

„Zůstane s námi, dokud se neobjeví Nathan,“ řekl Caine.

Sara přikývla. Zhluboka se nadechla, vykasala si sukni a vykročila po schodech ke dveřím.

Velký sál se rozkládal v nejvyšším patře třípatrového domu. Schodiště bylo osvětleno plápolajícími svícemi a vyzdobeno čerstvými květinami.

Nahoře u dveří stál majordomus. Nedaleko za vstupem do sálu pak byly tři schůdky, jimiž se sestupovalo na taneční parket. Caine podal majordomovi pozvánku a čekal, až zazvoní nezbytný zvonec. Byl to signál ostatním hostům v sále. Pozornost mu však věnovali jen málokteří, většina návštěvníků jen letmo pohlédla ke vchodu, protože se právě tančil waltz a všichni na parketu se soustředili na tanec.

„Hrabě z Cainewoodu a jeho manželka, lady Jade,“ oznámil majordomus hlasem rozléhajícím se po celém sále.

Pak byla na řadě Sara. Podala muži pozvánku, kterou jí dal Caine, postavila se vedle něho a čekala na ohlášení.

„Lady Sara ze St. Jamesu.“

Jako by oznámil, že vypukl požár, takový rozruch vyvolala jeho slova. Uprostřed davu se ozval tichý šepot, který se rychle rozšířil po celém sále, postupně sílil a za chvíli se změnil v hřmot jako o zemětřesení.

Lidé se hemžili a vráželi do sebe, aby se dostali na vhodné místo, odkud by si mohli Saru pořádně prohlédnout.

Nesla hlavu vysoko a pohledem sledovala přítomné. Modlila se, aby vypadala důstojně. Pak ji vzal Caine za ruku. Po jejím druhém boku se postavila Jade a uchopila ji za drahou ruku.

„Saro, má milá, všimla jste si, že všichni Winchesterové se tísní na pravé straně sálu, zatímco St. Jamesové zaujímají levou stranu? Člověk by si mohl myslet, že ty dva rody spolu nevycházejí v dobrém,“ ozvala se Jade.

Sara se usmála, když uslyšela naoko udivený hlas své švagrové. „Ano, říká se, že se nemají příliš v lásce,“ pokračovala v žertování Sara.

„Myslím, že bychom si měli vybrat místo někde uprostřed, abychom nebyli obviněni z předpojatosti,“ prohlásil Caine a vedl dámy ze schůdků.

„Nathan zde ještě není, že?“ zeptala se Jade. „Saro, tak se přece usmívejte. Všichni na vás civí. Myslím, že příčinou jsou vaše šaty. Vypadáte dnes přímo úchvatně.“

Další hodina byla mučivá. Mezi hosty byl i Sařin otec. Udělal gesto, naznačující, že by nejraději svou dceru uhodil. Když pohlédla směrem k Winchesterům, všichni se od ní demonstrativně odvrátili.

Té urážky si samozřejmě každý povšiml. Caina popadl vztek, ale když se podíval na Saru, zjistil, že se usmívá. To ho uklidnilo.

Jejich příchod neušel ani Dunnfordovi ze St. Jamesu. Hlava rodu St. Jamesů hlasitě zafuněla a pak strýc rázně vykročil, aby si promluvil s manželkou svého synovce.

Dunnford byl rozložitý, mohutný muž, na kterém bylo mnohem víc svalů než tuku. Vlasy měl šedivé a prořídlé, zastřižené krátce jako panoši ve starých dobách. Měl plnovous, široká ramena a zdálo se, že se ve svém společenském oděvu s křivým naškrobeným nákrčníkem necítí příliš pohodlně.

Caine si pomyslel, že je o něco hezčí než jeho žena.

„Koho to tady máme?“ zaburácel strýc hromovým hlasem, když se zastavil přímo před Sarou. „Tohleto je Nathanova žena?“

„Víte velmi dobře, kdo je to,“ řekl Caine. „Lady Saro, setkala jste se už s Dunnfordem St. Jamesem?“

Sara se zdvořile uklonila. „Je mi potěšením,“ řekla.

Dunnford se zatvářil zmateně. „Žertujete?“

Teď se tvářila zmateně ona. „Prosím?“

„Ona má vybranou výchovu, Dunnforde. U St. Jamesů je to překvapivé, že?“

V očích starého muže zablýskly jiskřičky. „K St. Jamesům nepatří dlouho. Napřed se bude muset osvědčit, než ji mezi sebe přijmeme.“

Sara udělala krok směrem k Dunnfordovi. To ho překvapilo ještě víc než poklona. Byl zvyklý, že ženy před ním prchaly. A také se neusmívaly. Tahle, uvědomil si s úžasem, je jiná.

„Jak se mám osvědčit?“ chtěla vědět Sara. „Myslíte, že bych měla zastřelit některého z vašich bratrů, abyste mě přijal mezi příbuzné?“

Žertovala s ním. On však vzal její návrh vážně. „No, myslím, že by záleželo na tom, kterého bratra byste chtěla zastřelit. Možná by nebyl špatný Tom.“

„Prokrista, Dunnforde, Sara s vámi žertuje.“

Dunnford zamručel. „Tak proč to říká?“

Caine pokrčil rameny. „Byla to jen narážka na to, že jste střílel po bratrovi,“ vysvětloval.

Dunnford si přejel rukou po bradě. Ďábelsky se zašklebil. „Takže vy jste o tom malém nedorozumění slyšela? Tom neumí držet jazyk za zuby,“ dodal. „Škoda. Pěkná roztržka zpestřuje život v rodině.“

Než mohl kdokoliv k jeho nehorázné poznámce něco poznamenat, Dunnford opět zavrčel: „Kde máte muže? Potřeboval bych si s ním promluvit.“

„Měl by tu být každým okamžikem,“ řekl Caine.

„Kde je vaše žena?“ zeptala se Sara. „Ráda bych ji poznala.“

„A proč?“ divil se Dunnford. „Pravděpodobně sedí v jídelně a stará se mi o jídlo.“

„A se mnou se ani nepřivítáte?“ zeptala se strýčka Jade. „Tváříte se, jako bych tu nebyla. Pořád se zlobíte, že jsem dala Cainovi dceru, a ne syna?“

„Očekáváš další?“ chtěl vědět Dunnford.

Jade zavrtěla hlavou.

„Pak s tebou nebudu mluvit, dokud nedostanu synovce.“ Obrátil se k Cainovi. „Spíš s ní vůbec jaksepatří?“ vyzvídal.

Caine se zazubil. „Pokaždé, když mám možnost,“ odpověděl.

Sara rozpaky celá zrudla. Všimla si, že Jade s námahou zadržuje smích. Dunnford šlehl po Nathanově sestře zlým pohledem. Pak se znovu otočil k Saře, vztáhl obrovité ruce a náhle ji pevně uchopil za boky.

„Co to děláte?“ zašeptal Caine. Pokoušel se přitom strýčka od Sary odtrhnout.

Sara byla opovážlivým gestem tak udivena, že nebyla schopna pohybu. Jen na jeho ruce zírala.

„Beru jí míru,“ prohlásil Dunnford. „Nezdá se mi, že má dost široké boky, aby mohla přivést na svět potomka. Ale ta sukně může klamat,“ dodal a zakýval hlavou. „Ano, možná to bude stačit.“

Pak se jí zadíval na prsa. Sara okamžitě zvedla ruce k ňadrům. Nepřála si, aby jí bral další míru.

„Vidím, že jste dobře vybavená, abyste mohla mrně řádně nakojit. Už jste v naději?“

Její tvář už nemohla víc zčervenat. Postoupila o krok vpřed. „Chovejte se slušně,“ zašeptala. „Jestli se mě ještě dotknete, sire, dostanete ránu. Copak nemáte žádné vychování?“

Dunnford myslel, že má. Když jí to řekl, Sara udělala další krok směrem k němu. Caina její smělost překvapila. Stejně tak udivující byla skutečnost, že Dunnford zároveň ucouvl. „Dala bych si sklenku punče, strýčku Dunnforde,“ řekla pak Sara. „Ocenila bych, kdybyste mi ho přinesl.“

Dunnford se ani nehnul. Sara si povzdechla. „Pak tedy předpokládám, že budu muset požádat někoho z Winchesterů, aby mi ho přinesl,“ řekla.

„Ti si před vámi leda odplivnou,“ prohlásil Dunnford. „Vy přece máte radši náš rod, ne?“

Přikývla. „Moc rád vám to pití přinesu,“ ušklíbl se.

Sara se dívala, jak si strýček razí cestu mezi hosty. Před ním se objevila řada, čekající, až jim číšník nalije naběračkou porci růžového punče. Dunnford se nevybíravě protlačil dopředu. „Na vašem místě bych žádný punč nepil,“ podotkl Caine, když Dunnford pozvedl obrovitou punčovou mísu a dal si z ní pár vydatných doušků. Pak nádobu odložil zpátky na stůl, pohárem z ní nabral nápoj a obrátil se na cestu zpátky.

Podal číši Saře a přitom si otřel mokré vousy.

Caine zpozoroval, že před mísou s punčem už nestojí žádná řada. Vztáhl ruku a uchopil pohár, aby Dunnford nevylil růžový nápoj na Saru.

„Řekni Nathanovi, že si s ním potřebuju promluvit,“ prohlásil ještě jednou Dunnford. Při svých slovech se zamračil, pak se obrátil a zamířil na druhou stranu sálu, kde postávali jeho příbuzní.

Sara si všimla, že ostatní hosté před ním ustupují a dělají mu cestu. Usoudila, že se hodně podobá Nathanovi.

„Markýz ze St. Jamesu.“

Při těchto slovech v celém sále zašumělo. Sara se zadívala ke vstupu. Při pohledu na manžela se jí zběsile rozbušilo srdce. Nikdy předtím ho neviděla ve slavnostním oděvu. Jeho vzhled ji doslova ohromil. Vlasy měl vzadu na krku stažené, na sobě kabátec a kalhoty jako král. Jakmile vykročil vyzývavým krokem do sálu, a když postřehla, jak se tváří, podlomila se jí kolena.

Bezděčně mu vyšla vstříc.

Pro Nathana bylo snadné mezi lidmi vyhledat manželku. Jakmile zaznělo jeho jméno, všichni hosté začali ustupovat do zadní části sálu. Uprostřed tanečního parketu zůstala jen Sara.

Připadala mu překrásná. Byla tak ušlechtilá, tak nádherná, tak… a skoro nahá!

Nathan seběhl ze schůdků a blížil se k manželce. Při cestě si svlékal kabátec.

Jakmile se ocitl na parketu, Winchesterové vykročili kupředu. Stejný pohyb učinili i St. Jamesové.

Caine vzal Jade za loket. „Jdi se posadit,“ zašeptal. „Mohly by nastat potíže a já nechci, abych si musel o tebe dělat starosti.“

Jade přikývla. Chtěla, aby se Caine mohl soustředit na ochranu jejího bratra. Pak si všimla, že po schodech přichází Colin. Podle vydutého kabátce usoudila, že pod ním pro jistotu skrývá zbraň.

Nathan si svlékl kabát, ale když se ocitl u Sary, najednou si nemohl vzpomenout, co s ním chtěl udělat. „Saro?“

„Ano, Nathane?“

Čekala, že bude pokračovat.

Zdálo se, že je spokojený, že může stát a dívat se na ni. V očích se jí zračila láska. Něžně se usmívala. Můj bože, uvědomil si, vždyť jí není hoden, a ona ho přitom tak miluje.

Čelo se mu pokrylo chladným potem. Chtěl sáhnout pro kapesník, který mu Colin zastrčil do kapsy, vzápětí si však uvědomil, že kabát drží v ruce. Nevěděl, proč si ho vlastně svlékl. Pak si ho začal znovu oblékat. Nemohl spustit oči ze své překrásné ženy a chvíli s oděvem zápasil, než se mu podařilo opět se obléci.

Sara přistoupila k němu, upravila mu nákrčník a zase ustoupila.

Pořád nebyl schopen na ni promluvit. Bože, musí to udělat řádně, říkal si. Zaslouží si to. Ne, vlastně ne, musí to provést dokonale, nejen řádně, opravil se. Odvede ji do knihovny, dá podepsat listiny a pak…

„Miluji tě, Saro.“ Jeho hlas zněl, jako by právě ochutnal její polévku.

Přiměla ho, aby jí to řekl ještě jednou. Oči se jí zalily slzami, a i když věděl, že ho slyšela už napoprvé, opakoval: „Nechtěl jsem to říkat – tedy alespoň ne teď,“ mumlal. „Miluji tě.“

Její výraz se nezměnil. Jeho však ano. Najednou vypadal, jako by se mu udělalo nevolno.

Zželelo se jí ho. „Vím, že mě miluješ, Nathane. Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomila – skoro stejně dlouho, jako trvalo tobě, než sis pro mne přijel – ale už to vím. Miluješ mě už dlouho, že?“

Bylo na něm znát úlevu. „Proč jsi mi neřekla, že to víš?“ naléhal šeptem. „Zatraceně, Saro, prožil jsem si peklo.“

Vytřeštila oči a zrůžověla. „Tys prožil peklo? To tys mi přece nedůvěřoval. Tys mi nikdy neřekl, co cítíš v srdci. Já jsem ti to opakovala neustále, Nathane.“

Zavrtěl hlavou. Zahanbeně se usmál. „Ne, Saro, pořád ne. Říkalas mi to jednou za den. Některé dny až po večeři. Občas mě to trochu znervózňovalo.“

Postoupila o krok k němu. „Každý den jsi čekal, až ti řeknu, že tě miluji?“

Podle výrazu její tváře soudil, že ji jeho slova potěšila. „Provdáš se za mne?“ zeptal se jí vroucím šepotem. Sklonil se k ní, až se málem dotýkal jejího čela. „Kleknu před tebou na kolena, budeš-li chtít, Saro. I když nerad,“ dodal upřímně. „Ale udělám to. Provdej se za mne prosím.“

Ještě nikdy neviděla svého muže tak zmateného. Odhalovat své city bylo pro něho zjevným utrpením. Samozřejmě ho tím víc milovala. „Nathane, vždyť už přece jsme manželé, copak si nepamatuješ?“

Hosté byli uchváceni. Manželský pár hledící si zamilovaně do očí byl tak dojemná podívaná. Ženy si začaly otírat oči kapesníčky.

Nathan na všechny kolem zapomněl. Zoufale se snažil uskutečnit svůj plán, aby mohl pak odvést Saru domů.

„Musíme do knihovny,“ prohlásil. „Chci, abys podepsala dokument, kterým se ruší smlouva.“

„Dobře, Nathane,“ odpověděla.

Její okamžitá odpověď ho nepřekvapila. Vždycky mu přece tak důvěřovala. Její důvěra ho zahanbovala. „Můj bože, Saro, miluji tě tak, až… to bolí.“

Vážně přikývla. „Vidím, že je to tak,“ zašeptala. „Dostáváš něco jako mořskou nemoc?“

Zavrtěl hlavou. „Až podepíšeš svou listinu, já podepíšu svoji.“

„Proč je třeba něco podepisovat?“ zeptala se. „I já chci zrušit smlouvu. Nechci žádné dědictví. Dostal jsem ten nejvzácnější dar,“ zašeptal. „Tebe.“ Jeho úsměv byl plný něhy, když dodával: „Jsi všechno, co jsem si kdy mohl přát.“

Rozplakala se. Nemohl odolat a vzal ji do náruče. Sklonil se k ní a políbil ji. Ona mu polibek vrátila. Ženy v sále dojatě povzdechly.

Ale Nathanova naděje, že tento večer bude pro jeho ženu dokonalý, se nenaplnila úplně. Podle měřítek rodu St. Jamesů se sice jednalo o ohromný úspěch, podle hodnocení všech ostatních to však byla učiněná hrůza.

Pravda však je, že na tu rvačku nikdo nezapomene.

Začala docela nenápadně krátce poté, kdy se Nathan obrátil, aby odvedl Saru do knihovny. Zatahala ho za rukáv, aby ho zastavila.

„Věřím, že mě miluješ, Nathane,“ řekla, když na ni pohlédl. „Nemusíš se však vzdávat králova daru, abys to dokázal.“

„Musím,“ odpověděl. „Chci ti ukázat, jak tě miluji. Je to jediná možnost, jak tě mohu přesvědčit. Dávalas mi svou lásku tak dlouho a já jsem ti oplácel jen rozčilováním. Je to trest, Saro. Musím to udělat.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, nemusíš. Nathane, dokážeš mi svou lásku a důvěru, když se daru nevzdáš. Čekal jsi na to dědictví tak dlouho a teď ho dostaneš.“

„Už jsem se rozhodl, ženo.“

„Změň své rozhodnutí,“ vyzvala ho.

„Ne.“

„Ano.“

Podle výrazu jeho tváře usoudila, že je odhodlán učinit šlechetnou oběť. Ona byla zrovna tak rozhodnuta mu to nedovolit. „A co když nepodepíšu?“ zeptala se.

Zkřížila paže na prsou, zamračila se a čekala na jeho odpověď.

Milosrdný bože, jak ho miluje, pomyslela si. A on ji také miluje. Tvářil se, jako by ji chtěl uškrtit. Bylo jí do smíchu.

„Když tu listinu nepodepíšeš, Saro, pak králův dar dostane tvoje rodina. Já o něj nestojím.“

„Já také ne.“

„Ale, Saro…“

Neuvědomil si, že křičí. Ona však ano. Obrátila se a pohlédla směrem, kde viděla část St. Jamesů, až našla člověka, kterého potřebovala. „Strýčku Dunnforde?“ zvolala. „Nathan se chce vzdát králova daru.“

„Hrome, Saro, co to má znamenat?“

Obrátila se a usmála se na manžela. Nathan si už svlékal kabát. Pak si Sara všimla, že totéž dělají Caine a Colin.

Rozesmála se. Bůh ji ochraňuj, už patří k St. Jamesům.

Nathan už nevypadal, jako by mu bylo zle. V očích mu zajiskřilo. Je to úžasný muž, pomyslela si. A ona je přesně taková žena, jakou potřebuje. Rozhněvaně jí hleděl na ňadra. Pak se najednou jeho kabátec ocitl na jejích ramenou a on žádal, aby si strčila ruce do rukávů. „Jestli tyhle šaty ještě jednou na tobě uvidím, strhnu je z tebe,“ zašeptal. „Zatraceně, už jdou.“

St. Jamesové vykročili vpřed jako vojenská jednotka chystající se k boji. „Miluji tě, Nathane. Nezapomeň, že nesmíš palec zastrčit pod ostatní prsty. Aby sis ho nezlomil.“

Nathan při jejích slovech jen pozvedl obočí. Pomalu a smyslně na něho mrkla. Chytil ji za klopy svého kabátu, prudce ji políbil a pak ji odsunul za sebe.

Byla to nepochybně pamětihodná noc. Vévodu a vévodkyni Farnmountovy, kteří už oba dávno překročili šedesátku, nemohla ta zábava víc potěšit. Jejich ples vyvolá tolik rozruchu, že každý ze zúčastněných se na dlouhou dobu stane terčem společenských klepů.

Sara si vzpomněla, že viděla důstojný manželský pár stát na horním stupni schodiště. Oba drželi v ruce pohár vína a vévoda z Farnmountu dával pokyn orchestru, aby začal hrát waltz.

Saře se ve skutečnosti líbily mnohem víc důsledky rvačky, než samotný její průběh. Jakmile bylo po boji, Nathan vyvedl ženu ven. Nechtěl ztrácet čas dalekou cestou k lodi, a tak ji zavezl zpátky do Cainova domu.

Vášnivě toužil Saru obejmout. Ona po tom toužila stejně. Jejich milování bylo náruživé, divoké a plné lásky.

Nakonec Sara přikryla svým tělem manželovo a leželi tak spolu uprostřed postele. Bradu si opřela o zkřížené ruce a dívala se do Nathanových překrásných očí.

Vypadal naprosto spokojeně. Nepřítomně ji hladil po zádech. Teď když byli sami, Nathan byl schopen říct jí, že ji miluje, aniž by zbledl. Byl v něm přece jen kousek romantika. Otevřel zásuvku stolku vedle postele, vytáhl z ní kus papíru a podal jí ho.

„Vyber si z toho, co se ti líbí,“ vyzval ji.

Vybrala si ze seznamu něžných jmen oslovení ‚miláčku‘, ‚lásko‘, a ‚má nejdražší‘. Nathan slíbil, že si je zapamatuje.

„Trochu jsem na Jade žárlila,“ řekla mu. „Nemyslela jsem, že bych ji někdy mohla mít ráda. Moje služebnictvo nás pořád srovnávalo, a to mi vadilo.“

„Nechci, aby ses někomu podobala,“ zašeptal. „Tvoje láska mi dává nesmírnou sílu, Saro.“

Políbil ji. „Zvykl jsem si na tvoji lásku spoléhat. Dává mi pocit bezpečí. Je to jediná jistota, kterou jsem kdy měl, a trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomil.“

„Jak dlouho bude trvat, než získám tvoji plnou důvěru?“ zeptala se.

„Důvěřuji ti celým svým srdcem,“ odpověděl.

„Povíš mi o své minulosti?“

Zatvářil se ostražitě. „Za nějaký čas,“ řekl konečně.

„Pověz mi o ní hned.“

Zavrtěl hlavou. „Jen bych tě zneklidnil, miláčku. Vedl jsem poněkud divoký život. Udělal jsem několik věcí, které bys možná považovala za… znepokojivé. Myslím, že bude lepší, když ti jen občas řeknu nějakou historku.“

„Takže je to jen proto, že máš obavy o mé cítění, když mi nechceš říct o své minulosti?“

Přikývl.

„Byly některé z těch věcí… protizákonné?“

Zdálo se, že se necítí příliš příjemně. „Dalo by se to tak označit,“ připustil.

Musela se ze všech sil bránit smíchu. „Jsem moc ráda, že máš takovou starost o mé pocity, muži, ale alespoň vím, že váháš prozradit mi něco ze své minulosti, protože bych se mohla trápit, a ne proto, že se bojíš, že bych z ní snad něco nevhodného bezděčně prozradila.“

V očích se jí objevily jiskřičky a zmátly ho.

Měla něco za lubem, ale nedovedl si představit, co to je. Ovinula mu paže kolem pasu a dlouze, spokojeně zívla. Zavřel oči.

„Vím, že mě miluješ,“ zašeptal. „A za nějaký čas – řekněme za pět nebo deset let, lásko – ti povím všechno. Do té doby si na mne zvykneš.“

Tentokrát už nevydržela a rozesmála se. Její muž byl ještě trochu vyplašený. Ach, věděla, že jí důvěřuje, věděla, že ji miluje, ale pro Nathana to všechno bylo nové a uvědomovala si, že mu bude nějaký čas trvat, než se zbaví všech svých zábran.

Ona takové problémy neměla. Milovala ho už tak dlouho.

Nathan sfoukl svíce a políbil ženu na lalůček. „Miluji tě, Saro.“

„I já tě miluji, Pohane.“

nakladatelství OLDAG

Julie Garwoodová

Královský dar

Z anglického originálu THE GIFT,

vydaného nakladatelstvím POCKET BOOKS,

New York 1991,

přeložila Magda Cindričová.

První vydání.

Obálku navrhl a zpracoval Zbyněk Janáček.

Redakce Petr Graca.

Vydalo nakladatelství OLDAG, Ostrava 1998,

jako svou 62. publikaci.

Vytiskly Těšínské papírny, spol. s r. o., Český Těšín.

ISBN 80-85954-51-6

* Brummell, George Bryan – anglický dandy, který v prvních dvou desetiletích 19. století určoval styl pánské módy a způsobů

–––––

––––––––––––––––––––

–––––

––––––––––––––––––––

324